PIP VAUGHAN-HUGHES

PIP VAUGHAN-HUGHES

MALOVÁNO KRVÍ

Věnováno Floře, trpělivé dceři

Poděkování

Rád bych zde vyjádřil svůj dík Jonu Woodovi za přátelskou a přívětivou redakci; Christopheru Littlemu a Emmě Schlesingerové za lásku a pomoc; Angele McMahonové; mému otci za vynikající rady; rodině a zejména vždy mojí Taře.

Prolog

Benátky, srpen 1239

Na horním rtu mi tuhla zasychající krev a vytvářela tvrdý škraloup přes celá ústa. Zároveň mi bolestně slepila řasy a přes obě křečovitě sevřená víčka se rozpínala palčivá čára horké, lepkavé tekutiny, která se mezi nimi pokoušela protlačit do očí. Chladnoucí krev mi stáhla a sevřela kůži na prsou a svědila a bodala v každém škrábanci, v každém bleším kousnutí, do něhož se dostala. Vzduch nade mnou praskal a vzdychal a s jedním z jeho jemných povzdechů mne zahalil rozprostřený kus látky.

Neodvážil jsem se ani mrknout, i když sůl v očích mě pálila přímo děsivě. Kdesi pod hrudní kostí se rodil výkřik plný strachu, ale nenašel jsem v sobě odvahu jej vypustit na svobodu; vlastně jsem v sobě nenašel odvahu udělat cokoli, kromě toho, že jsem nosními dírkami marně nasával a zase vydechoval vzduch a pokaždé, když se mi zkrvavělý hadr přisál k nosu, a uzavřel tak na okamžik i ten chabý přívod vzduchu, se mě zmocňovala stále větší hrůza a panika. Hadr se zvolna spojil s mým tělem a krev mi ho přilepila těsně na kůži. Od hlavy až k patě jsem měl husí kůži. Když se pak vlhké plátno vtisklo do každičké prohlubně mého obličeje, když mi je louže krve vmáčkly i do očních důlků, vzdálená a rozmazaná rudá záře pochodně, kterou jsem vnímal zavřenými víčky, konečně zmizela.

„Ještě chvíli vydrž, Klapko,“ povzbuzoval mě Gilles de Peyrolles měkce. Čísi ruce mi začaly uhlazovat plátno po celé délce těla. Alespoň že mi prokázali tu laskavost a krev, než mě jí začali polévat, ohřáli, i když teď již začínala stydnout a prastaré kameny paláce Ca’Kanzir, v jehož kuchyni jsme prováděli to, co se kapitán de Montalhac rozhodl nazývat malým experimentem, činily chlad tohoto deštivého benátského večera i teď, v srpnu, ještě mrazivějším.

„Myslíš, že už to bude stačit?“ zeptal se opět Gilles.

„Řekl bych, že ano. Ještě chvíli a krev se na něm začne loupat jako šupiny, co říkáš?“ Kapitán de Montalhac ovšem nezněl dvakrát přesvědčivě, a tak jsem se oběma svým přátelům několika křečovitými stahy obličeje a žalostnými zvuky, které mi vyšly z hrdla, pokusil naznačit, že definitivně nastal ten příhodný okamžik, aby ze mě ten kus plátna strhli. To se také naštěstí chystali udělat. Začali u nohou a napjali je tak, že se v jediném zlomku vteřiny celé a naráz odtrhlo od kůže, k níž až dosud tak pevně lnulo. Najednou mi byla děsivá zima a zároveň jsem pocítil nezměrnou úlevu. Oči jsem měl stále pevně sevřené, ale otevřel jsem ústa a rty ještě chvíli bojovaly se slaným lepidlem, až se nakonec s mlasknutím oddělily.

„Posaď se, rychle,“ zasyčel na mě kapitán a dychtivě mě popadl za ramena. „Držíš to, Gillesi?“

Posadil jsem se a kapitán mi vložil do rukou konec provazu opatřený uzlem. Lano bylo přehozené přes hlavní stropní nosník a já jsem za ně, přesně tak, jak jsme si to připravili, zatáhl, abych se s jeho pomocí prudce zvedl ze stolu, na němž jsem ležel, aniž bych přitom rozmazal plátno pod sebou. Ještě stále celý oslepený jsem se zhoupl na stranu, pustil se a v duchu jsem se jen modlil, abych nepřistál na něčem ostrém.

„Do prdele,“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Podejte mi nějakou vodu, proboha.“

Vyobrazení na plátně působilo žalostným dojmem. Pověsili jsme plátno u stropu a hle, byl na něm obrys mého těla, nejprve hlavou dolů, pak zase nahoru, jako by mě rozřízli napůl a naaranžovali na opačných koncích. Nechal jsem si narůst vousy, protože postava na plátně měla připomínat mladíka s dlouhými vlasy a vousy. Ve skutečnosti se však nejednalo o nic víc než o pouhou sraženinu tmavnoucí prasečí krve a celá záležitost připomínala spíš obrovskou dětskou mazanici.

„Ani takhle to tedy nedělali,“ konstatoval jsem nakonec. Stál jsem ve vaně plné horké vody, kterou mi tu již předem na moje neodbytné naléhání připravili, a pomocí džbánů, jimiž jsem se poléval, jsem ze sebe odstraňoval nános zaschlé krve. Smrděl jsem jako krvavý pudink. Bude trvat celé dny, než to dostanu z vlasů, a pokud jde o vousy…

„Pořád si myslím, že to byl nějaký… ty jsi říkal med, že, Micheli?… ale já bych řekl, že se jedná o karamel,“ vyjádřil svůj názor Gilles.

„Žádným medem ani karamelem už mě patlat nebudete,“ zasáhl jsem břitce. „Stejně jsme úplně vedle. Vemte si například obličej. Můžete to… můžete ho někdo vyndat? Abychom měli srovnání?“

Nikomu z nás se nechtělo, ale nakonec to byl Gilles, kdo rozpačitě nakrčil čelo a otevřel tenkou dřevěnou schránku na druhém konci místnosti, v bezpečné vzdálenosti od cákající vody a krve. Vytáhl z ní široký pruh tenké, zahnědlé látky a přehodil ji přes násadu na koště, které jsme zavěsili pod stropem. Rázem jsem ucítil, jak se vzduch v místnosti změnil, jen lehce, nepatrně, jako vždy, když jsme mandylion z Edessy vytáhli na denní světlo. Ocitli jsme se v přítomnosti něčeho – ani teď, ani jindy jsem se nedokázal přimět k tomu, abych řekl někoho. Neboť prastaré plátno neslo obraz muže, nahého muže s plnovousem, s rukama zkříženýma v klíně, s obočím a bokem potřísněnými čímsi, co kdysi bývala krev. To vše jako by vyzařovalo z čehosi, co když jste se dívali opravdu zblízka, nebylo víc než jen bledý, velice bledý shluk skvrn. Jenže z tohoto shluku skvrn bylo cítit utrpení, které pokaždé dokázalo změnit teplotu v místnosti.

Teď visel hned vedle mého vlastního obrazu, ale ve srovnání s ním bylo naše vyrobené plátno spíš jako řeznická zástěra nebo připomínka na výkon útrpného práva. Pokoušet se ho srovnávat s mandylionem znamenalo prokazovat mu daleko větší čest, než si zasloužilo. Ale jak je to možné? Mandylion byl podle legend, sahajících kamsi daleko do temné minulosti, jen obyčejným rubášem Ježíše Krista a obraz na něm byl otiskem, který se na plátno nějakým zázračným způsobem přenesl předtím, než vstal z mrtvých. Pokud se ale ve skutečnosti o žádný krvavý otisk nejednalo – a všichni tři jsme se zde v kuchyni mlčky shodli na tom, že náš pokus prokázal, že ne – co to tedy je?

Michel de Montalhac, kapitán lodi Kormorán, byl tím největším obchodníkem se svatými relikviemi, jakého náš svět poznal, i když on sám byl až příliš skromný na to, aby se něčím takovým chlubil. Gilles de Peyrolles byl jeho nejstarší druh a zástupce a já jsem byl jejich partner a společník. Byl jsem to já, kdo mandylion ukradl z jeho domova ve Faroské kapli v daleké Konstantinopoli, a během pěti let, která uplynula od okamžiku, kdy jsem se připojil ke společenství Kormorána, jsem se od těchto dvou svých druhů naučil všechno, co bylo možné o obchodování se svatými ostatky vědět: jak je vyhledat, jak je prodávat, a především, jak je vytvořit na objednávku. Ale ani Gilles, ani kapitán, o mém bezcenném intelektu nemluvě, jsme nedokázali přijít na to, jak ten prastarý padělatel obraz vlastně vyrobil. Protože padělek to jednoduše být musel.

Musel.

„To plátno je staré, na tom se shodneme,“ řekl Gilles tiše. Přikývli jsme. „Takže kdo před tisíci lety dokázal přijít na to, jak to udělat?“

„Někdo chytřejší než my tři,“ odpověděl kapitán. Takhle tomu bylo pořád, pokaždé jsme se pečlivě vyhýbali té skutečné otázce, kterou před nás mandylion kladl. Jako bychom jeden druhého vyzývali k tomu, aby to byl on, kdo jako první řekne:

„Co když?“

Ale nikdo z nás k tomu nikdy nenašel odvahu. „Na bazarech v Káhiře jsme všichni viděli malovaná víka rakví s mumiemi,“ řekl Gilles místo toho. „A víme dobře, že ti staří malíři uměli tvář namalovat – mnohem lépe než dnes.“

„Jistě, ale používali vosk, a ten jsme už také vyzkoušeli, vzpomínáš? Vypadalo to jako nepovedené víko od rakve přenesené na plátno.“

„Mně to přijde jako vypálené,“ uvažoval kapitán nahlas. „Třeba měli nějakou železnou sochu, kterou rozpálili doruda, a pak se jí plátnem jenom lehce dotkli.“

„To by tam byly spáleniny,“ nesouhlasil jsem. „Plátno by se aspoň někde propálilo.“

Už mnohokrát jsme se opájeli představou plných truhlic stříbra, které by na nás čekaly v případě, že by se nám tuhle věc podařilo nějak obstojně napodobit. Schovávali jsme se za svým profesionálním zájmem, ačkoli kdesi za ním jsme měli všichni jasno. Mandylion není padělek.

Jenže když není, co to tedy je? Pro svět za zdmi paláce Ca’Kanzir žádné takové dilema neexistovalo. Za věc, která tu visela u stropu, by králové celého světa obětovali svá království, kdyby o ní jen věděli, kardinálové by klidně otrávili jeden druhého, biskupové by riskovali exkomunikaci. Protože zde před námi visel obraz Ježíše Krista, jako by se z jeho mrtvého těla uvolnilo nějaké záření, které se vpálilo do lněného plátna. Ani jeden z nás v Ježíše nevěřil. Montalhac i Gilles byli kacíři, ti, kterým se říká albigenští nebo také kataři. Strážci mandylionu se tak stali bývalý mnich, který již dávno ztratil víru, a dva kacíři přesvědčení o tom, že Ježíš byl jen mýtus nebo lež, kterou církev používá k tomu, aby podřídila věřící své moci.

„Dej to pryč,“ řekl kapitán nakonec. S Gillesovou pomocí jsem plátno složil a zavřel jsem nad ním víko prostého relikviáře. Zdálo se, že venku již vyšlo slunce, i když za okny se ještě stále povalovaly chuchvalce benátské mlhy. „Zítra ho odvezu, bratři musí vyrazit a biskup Marty na něj již čeká.“

„A jste si jistý, že ho vaši lidé opravdu potřebují?“ zeptal jsem se. „Nezdá se…“ Položil jsem schránku opatrně na malý stolek a rychle jsem od ní odstoupil. „Nevypráví o ničem jiném než o smrti a bolesti.“ Alespoň tak jsem to cítil. Z plátna sem ke mně doléhal tichý šepot, zoufalá agonie, plíživý chlad. Nic zlovolného ani zlého, jen naprostá absence naděje. Nevěřil jsem, že bylo svědkem zmrtvýchvstání. Bylo prázdné, tak jako všechny hroby: jejich obyvatelé v nich ve skutečnosti nejsou, i když těla leží uvnitř. Přesně to jsem viděl, když jsem se podíval do očí muže na plátně.

„Marty bude s jeho pomocí učit naše lidi,“ vysvětloval kapitán, když opět našel svůj hluboký hlas, neboť až doteď jsme všichni tři jen šeptali. „Dokazuje, že Ježíš byl člověk, který trpěl, a právě proto nemůže být Synem Božím. Církev nám lže. Vždycky nám lhala, a toto je důkaz. Kromě toho, chcete si ho snad nechat?“

„Já rozhodně ne,“ pospíšil si s odpovědí Gilles.

„A já už teď lituju, že jsem ho vůbec našel,“ připojil jsem se.

„Možná tam na tebe čekalo,“ poznamenal kapitán a podíval se mi na okamžik do očí. Pak se na mě usmál. „Máš ve vousech krev,“ upozornil mě.

„To vím.“ A přesně v tom okamžiku vstoupila do místnosti kuchařka a při pohledu na všechnu tu zaschlou krev, která pokrývala celý stůl, ze sebe vydala rozhořčený výkřik. Teprve potom padl její zrak na zkrvavenou dvouhlavou postavu zavěšenou u stropu…

„Vařili jsme,“ vysvětlil jí Gilles a vzal ji kolem ramen, aby ji odvrátil od krvavých jatek.

„Co jste to, proboha živého, dělali?“ vydechla a ovívala se rukou.

„Nevíme,“ pokýval hlavou kapitán de Montalhac. „To opravdu nevíme.“

1.

Paříž, léto 1241

„Rozumíte kacířům, monsieur Petroku?“ zeptal se mě francouzský král Ludvík Kapet a nepřítomně mnul mezi svými štíhlými prsty žalud. Byl to loňský plod a zima ho vyleštila tak, že úplně zářil, tlustý a hnědý oproti Ludvíkově bělostné pokožce.

Nad námi, ve vysoké a rozložité koruně dubu pískala veverka a rodinka kosů vřískala na straku. Na krk mi útočil ovád, máchl jsem po něm rukou, a když jsem jej chytil, cítil jsem, jak mi jeho tělo v sevřené dlani tiše křuplo a zaplatilo cenu za svoji odvahu. Rozevřel jsem dlaň a díval jsem se, jak jeho lesklé, jakoby skleněné oči zvolna pohasínají.

„Rozumím v jakém smyslu?“ odpověděl jsem otázkou a otřel jsem si rozmazanou krvavou skvrnu z dlaně. Zvedl jsem hlavu a podíval se stejným směrem jako král. Kdesi nad námi se kosí mládě nejspíš brzy stane stračí večeří.

„Jejich vnitřnímu rozpoložení, způsobu uvažování.“ Zvedl hnědý hladký ovál žaludu k očím a otáčel jej tak, až se na něm skvrnitě odrážely paprsky slunce. „Jen se podívejte na tenhle žalud,“ pokračoval. „Bezchybný, jednoduchý, možná dokonce krásný, neboť není snad vše, co Bůh stvořil, krásné? Ale uvnitř…“ Palec mu na okamžik zbělel, žalud se rozprskl a královi se snesla do klína sprška zetlelého prachu. „Uvnitř úplně shnilý.“

„Už vám rozumím, Vaše Výsosti,“ pronesl jsem opatrně.

„Vypadal tak dokonale, viďte? A jak jsem poznal, že je uvnitř shnilý? Měl v sobě dírku, maličkou dírku ne větší než špička jehly. Uvnitř se usídlil červ a odsoudil jej k záhubě. A stejné je to i s kacíři.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl jsem. „Pojmu hniloba rozumím, ale moje vlastní zkušenost s lidskou zkažeností…“ Odmlčel jsem se a přejel si špičkou jazyka po rtech. Byly úplně suché. „O hnilobě věcí toho vím víc než dost. Věci se kazí, hnijí. Pokud zahradník spatří na stromě sněť, může ji odstranit a napadenou větev odříznout. U lidí snad poslouží stejným způsobem chirurg – anebo také ne.“ Podíval jsem se na krále, abych se přesvědčil, jak na něj moje chatrná argumentace zapůsobila, ale zíral kamsi do koruny stromu. „Vy zde ale hovoříte o hnilobě, kterou není vidět, já věřím, že diagnóza a léčba této choroby by měla být ponechána v rukou lékařů matky církve. Kdyby snad jednou napadla i mě, nechtěl bych se s ní potýkat sám.“

Král se pousmál a já jsem se trochu uvolnil. „Moudře řečeno, pane Petroku. Ale jak málo stačí. Kolik žaludů nad námi asi tak visí? Tisíc? A do kolika z nich se zavrtá červ?“

„Je to celé město žaludů, Vaše Veličenstvo. Jak dlouho myslíte, že vám bude trvat, než si každý z nich prohlédnete?“

„Víte, pane Petroku, že kdyby se jednalo o lidské duše, pustil bych se do hledání a bylo by mi jedno, jak dlouho by mi to trvalo? Miluji Boha z celého srdce a neváhal bych prozkoumat nitro jednoho každého z mých poddaných, abych se ujistil, že ďábel nenakazil jejich nevinné duše svojí hnilobou. Ale hle!“ Král odcvrnknul poslední shnilý žalud. „Nic takového už dělat nemusím. Svatý otec v Římě pro mě založil inkvizici, která to učiní za mě.“

„A za to by mu měli být všichni křesťané upřímně vděční,“ poznamenal jsem spěšně a nechal jsem rozmačkané tělo ováda spadnout na zem. Na prstě mi po něm zůstal nepatrný zelený a rudý flíček.

„Kdyby tento strom představoval celou Francii, věděl bych, kde se hniloba nachází,“ pokračoval král. „Na těch nejnižších větvích. Vidíte ty chuchvalce plodů tam nad hlavou? Země hraběte z Toulouse jsou také takové spodní větve mého království a kacíři se v nich shlukují stejně hustě.“

„To se povídá,“ souhlasil jsem.

Král si povzdechl a vstal. A jak již míval ve zvyku, podal mi ruku a já jsem ji uchopil a nechal jsem ho, ať mi pomůže na nohy. Zlaté prsteny, které měl na ruce, byly rozehřáté sluncem.

„Dost už těchto pochmurných úvah,“ řekl a oklepával si prach ze šatu. „Hovořili jsme přece o mé kapli a o tom, čím ji můžeme vyzdobit. Pokud jde o mé žaludy, je dosud jaro, a než dozrají, ještě stále máme naději. Jednoho dne však vítr zatřese větvemi a ony popadají na zem, zdravé i shnilé.“ Poplácal láskyplně kmen stromu.

„A pak je všechny sežerou prasata,“ špitnul jsem tiše, ale král mě neslyšel.

2.

Paříž, březen 1242

Byl poslední březnový den a okny královské komnaty líně pronikalo slunce. Venku se až kamsi do dáli táhl park ve Vincennes jako zelené moře dubů, jilmů a buků. Uvnitř si král Ludvík rozprostíral na psacím stole velké pergamenové archy.

„Pojďte se podívat, můj milý příteli,“ zavolal na mě a já jsem poslušně odstoupil od okna a uctivě jsem mu nakoukl přes rameno.

„Moje Svatá kaple,“ prozradil mi trochu zbytečně.

Z plánů se na mě dívala dlouhá řada úzkých lomených oblouků, vysokých a přísných jako andělé stoupající k nebi, které se zvedaly ke střeše korunované věžičkou tak lehkou a ladnou jako roh jednorožce. Dokonce i v této podobě, coby sen vyvedený inkoustem na pergamenu, mi její krása brala dech a nedokázal jsem se ubránit pochybám o tom, jak je možné přinutit kámen a sklo, aby vytvořily tak křehce nádherný svatostánek k uložení pokladu nevyčíslitelné hodnoty.

„Vaše Veličenstvo,“ odpověděl jsem. „Je to krása, která překonává všechny sny.“

Ludvík se otočil a obdařil mě úsměvem tak vřelým, upřímným a vděčným, až mě na okamžik zcela odzbrojil, a já jsem málem zvedl ruku a poklepal mu na rameno. Naštěstí jsem se již uměl dobře ovládat a odolal jsem pokušení. A po pravdě řečeno, kdesi v hlavě se mi vybavila představa jiné kaple, malé a prastaré, na skalnatém ostrohu mořského břehu, kterou moře jednoho dne zcela pohltí. Faroská kaple v Konstantinopoli vydala svůj poslední poklad a nyní byla již zcela bezcenná jako vše ostatní v tom velkém, mrtvém městě. I proto jsem byl zde, abych doručil poslední kousek z jejího inventáře. Přivezl jsem do Paříže hlavy; a hned tři. Napadlo mě, jestli svatému Simeonovi, Klementovi a Blažejovi nebylo v té temné, vlhké díře smutno poté, co všechny zbývající relikvie postupně zmizely. Zamrazilo mě do morku kostí, jako vždy, když jsem si na kapli vzpomněl. Rychle jsem se ale v duchu oklepal a soustředil jsem svoj
i pozornost na Ludvíkův plán. Jedno město zemřelo, druhé se rozkročilo k nevídanému rozkvětu.

„Koruna bude uložena zde,“ pokračoval Ludvík a poklepal na místo na výkresu. „A ostatní relikvie tady, tady a tady. A tohle budou ta nejkrásnější okna na světě, protože budou zářit na věci, kterých se dotýkal náš Pán a na kterých dosud ulpívá jeho krev.“

„Bude to ten nejúžasnější relikviář, jaký svět kdy zřel nebo ještě zří,“ pronesl jsem zbožně.

Tak by to také mělo být, pomyslel jsem si. Jen Bůh ví, kolik ho bude kaple stát, já jsem však věděl, kolik král zaplatil za poklady, které do ní hodlal uložit, neboť jsem byl tím, komu peníze proplácel. Jen za samotnou trnovou korunu obětoval sto třicet pět liber stříbra, a pak postupně skoupil všechno ze seznamu, který mu naše společnost poskytla – a to nikoli jako nabídku ke koupi, ale jako možnost darů k vyjádření vděčnosti a díků, neboť Ludvík by se nikdy nedopustil hříchu svatokupectví, což díky naší společnosti ani nemusel.

Ludvík byl zcela pohlcen svými plány a bezpochyby teď před očima viděl, jak se inkoust mění v kámen, sklo i olovo, a jak se před ním celá stavba zvedá z pergamenu. Já se však v duchu vrátil k oněm třem hlavám. Věděl jsem, jak vypadají – samozřejmě že jsem si zboží před doručením zkontroloval – a každou z nich jsem zvedl z krabice, v níž byla uložena. Rozbalil křehké lněné plátno, do kterého byly zabaleny, a spatřil jsem jejich zčernalou kůži přiléhající ke žluté lebce; viděl jsem sražený, hořký škleb úst, vyschlou slepotu očních jamek. Ze svatého Simeona nezbyla než pouhá lebka, ale z ostatních bylo možné si alespoň náznakem vytvořit představu o tom, jak vypadali předtím, než se jejich tělo dočkalo zkázy: byli to muži, jejich ústa do sebe sála sladký vzduch a zase jej vydechovala ven, oči… proboha živého, už dost! Zbylo z nich jen to, co jednou zbude z každého z nás. Tři hlavy, dvanáct libe r stříbra. Skutečné požehnání svatých.

Kdykoli se Ludvík díval na relikvii, jeho tvář nabyla velmi zvláštního výrazu – viděl jsem to dostatečně často – protože za poslední tři roky, jež uplynuly od okamžiku, kdy jsem mu v Troyes předal trnovou korunu, jsem mu přinesl dalších jednadvacet předmětů a za každý z nich mi zaplatil víc, než kolik byla jejich tržní hodnota. Všechny relikvie jsem Ludvíkovi předával jako dary od jeho bratrance Balduina Konstantinopolského, smutného a zoufalého mladíka, který na svém konstantinopolském trůnu seděl stejně pevně jako zraněný racek na kusu dřeva na rozbouřeném moři. A na oplátku jsem pak Balduinovi odevzdával vyjádření Ludvíkova vděku, jenž až dosud stačil k tomu, aby Řekové nevyrvali své milované město z rukou nenáviděných okupantů, Latinců, kteří si je přivlastnili ve jménu římské církve. Již roku 1242 byli Řekové téměř na hradbách a Balduin naposledy otevřel svoji pokladnici relikvií. Teď ji
ž neměl nic, co by mohl prodat, nic, co by mohl ze své říše ještě vymáčknout, pokud lze říší nazývat zničené město obývané jen duchy mrtvých a vojáky, kteří již dlouho nedostali žold.

Ale Ludvík sám byl šťastný. Učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vypomohl této politováníhodné baště římské církve na východě, a nyní se mohl v klidu obrátit a s čistým svědomím se těšit z nabytých pokladů. Když jsem se před třemi měsíci na přístavním molu zátoky Zlatého rohu loučil s Balduinem, vypadal jako člověk, kterého ponechávám na opuštěném pobřeží napospas smrti, i když nad jeho hlavou statečně vlály francké zástavy. Dost možná, že tomu tak i bylo, ale tady ve Francii, s jejími duby, statnými růžolícími dívkami a bezednou pokladnicí, byl jeho bratranec šťastný a spokojený.

„Jen tak mimochodem, jak se má váš zaměstnavatel, můj drahý monsieur de Sol?“

„Když jsme se viděli naposled, dařilo se mu dobře,“ odpověděl jsem.

„To rád slyším,“ pronesl Ludvík, uchopil pohár s vínem a lenivě zamířil k oknu. „Předpokládám, že je v Benátkách.“

„Ve Florencii, Vaše Veličenstvo,“ vysvětloval jsem. „Naše společnost tam založila banku, jak je vám známo. Pan de Sol teď tráví svůj čas střídavě ve Florencii a v Nejjasnější benátské republice.“

„Měl vždy tak toulavou duši,“ povzdechl si král a jeho dlouhý ukazováček spočinul zamyšleně na tváři, zatímco se opíral o římsu okna. „A vy, můj drahý monsieur Petrusi, vy jste po něm ty jeho toulavé boty zdědil.“

Lehce jsem se uklonil. „Kéž bych toho byl hoden,“ pronesl jsem skromně.

„Ale, ale. Jste víc než zdatným žákem. De Sol přísahá, že to vy jste ošálil toho benátského ničemu, toho…“ Král luskl prsty a svraštil obočí.

„Queriniho,“ napověděl jsem mu.

„Přesně tak, Queriniho.“ Král natočil tvář vstříc slunečním paprskům. Tento příběh miloval, už jen proto, že si v něm zakoupil účast: relikvie nevyčíslitelné hodnoty, rozpadající se impérium, benátský dobrodruh, který mu chce ukrást jeho cenu, a anglický kluk, jenž to celé znovu napraví. Byl to hezký příběh, královský příběh, a králova účast v něm byla vítána. Můj podíl na něm byl však jen pouhým úradkem osudu, stal jsem se hračkou v rukou velkých mužů, jejichž plány mě vtáhly dovnitř, zatímco kolem umírali moji přátelé. A ztratil jsem někoho… ne, na to už jsem opravdu nemyslel. Pokud jsem nakonec uspěl, bylo to proto, že jsem využil nenasytnosti jedné strany, abych s její pomocí zničil stranu druhou, nic víc. Kdyby jen Ludvík věděl, kolik krve mi ulpělo na rukou a kolik jí je na jeho trnové koruně – a teď mám na mysli krev čerstvě prolitou, ne ten ohavný černý povlak, jenž dodává t
omu děsivému klubku trnů a bodců jeho hodnotu – dost možná, že by se mu jeho příběh zdaleka tak nelíbil. Ale dost možná že ano. Krev, hamižnost a zrada: příběh vskutku královský.

Přinesli jídlo a my si ještě chvíli povídali o Jeanu de Sol a Konstantinopoli, Benátkách a starém papeži Řehořovi, jenž zemřel loni, i o jeho nástupci Celestinovi, který na svém stolci vydržel necelé tři týdny, a pak se i on poroučel k Pánu, neboť toho na něj bylo příliš. Už jsem si na tyto královské rozpravy zvykl, protože král ze mne učinil svého dvorního dodavatele relikvií, což na dvoře, jehož vládce byl ochoten zaplatit polovinu všeho, co měl, za křehký věnec pokrouceného dřeva, rozhodně nebyl bezvýznamný titul. Kromě toho, Ludvík Kapet byl svým způsobem podivný král. Nezáleželo mu na pompě a pozlátku jeho královského postavení. Se svými dvořany i poddanými jednal prostě a bez zbytečných okázalostí. Státní jednání vedl nejraději na místě, kde seděl ještě před chvílí, pod svým dubem v parku ve Vincennes. Ačkoli mi tohle klábosení s králem Francie, jako bychom byli dva obyčejní kupci někde
v hostinci, ještě pořád připadalo trochu zvláštní, možná i lehce děsivé, on sám na něm nic divného neshledával. A tak jsem se tedy dloubal v jídle, prostém, jak to měl rád: byl to jen chléb, sýr a česneková klobáska, upíjel jsem z poháru víno a tu a tam jsem přispěl drobnou poznámkou k jeho plánům se Svatou kaplí. Z dalšího rozhovoru nás ale vyrušilo tiché, uctivé škrábání na dveře a do místnosti vstoupil mladík s rozrušeným výrazem na bezchybně upravené tváři.

„Vaše Veličenstvo, pokorně prosím za prominutí, že vás ruším, ale právě jsme obdrželi jistou zprávu a já jsem považoval za důležité vám ji okamžitě přednést.“ Na chvíli se odmlčel a významně se na mě podíval, ale Ludvík se naklonil přes stůl a poklepal mi na ruku na znamení toho, že jsem jeho důvěrný přítel.

Muž – spíš ještě chlapec, neboť mu jistě nebylo více než osmnáct a vous měl dosud měkký a nevinně natočený – se napřímil a předsunul jednu nohu před druhou. Když si byl jistý, že zaujal dostatečně impozantní postoj, odkašlal si.

„Vaše Výsosti, ta zpráva je z jihu,“ pronesl a Ludvík zvedl hlavu.

„Opravdu?“ otázal se nezúčastněně.

„Dopoledne dorazili dva poslové, jeden z Poitou, druhý z Languedoku,“ vysvětloval mladík. „Hrabě Raimond z Toulouse onemocněl v Penne a nepředpokládá se, že by se ještě uzdravil. A z Poitou oznamují, že Hugo z Lusignanu vypověděl svoji přísahu věrnosti Vašemu Veličenstvu.“

„Tak alespoň tohle se dalo čekat,“ poznamenal Ludvík klidně a povzdychl si. Jeho hlas přitom zněl spíš zklamaně než rozhněvaně. „Lusignan je zmije, ale to víme už dlouho. Chce s námi válčit. A nepochybuji, že mu ta jeho příšerná manželka přizve na pomoc Angličany. A pokud Raimond umírá…,“ král si přejel rukou obočí a zachmuřil se. Uvědomil jsem si, že zřejmě úplně zapomněl, že jsem v místnosti. „Aliance, kterou se proti nám pokoušel sestavit s Aragonem, se rozpadne, ale jak silný je Lusignan?“

Odložil pohár, který stále svíral v ruce, a dával si pozor, aby z něj nic neukáplo na plány na stole. Pak se obrátil ke mně a já jsem spatřil, jak se mu v očích mihl náznak překvapení, jako by si na okamžik nedokázal vzpomenout, kdo jsem. Spěšně jsem nasadil rozhořčený výraz, jaký ode mne nejspíš očekával.

„To jsou velice zneklidňující zprávy, Vaše Veličenstvo,“ pronesl jsem a pokračoval jsem. „Když dovolíte, rád bych se teď vzdálil, samozřejmě s tím nejpokornějším poděkováním za laskavost a štědrost, kterou jste projevil svému bezvýznamnému služebníkovi.“ Napadlo mě, že jsem to možná trochu přehnal, neboť všechna ta květnatá mluva – kterou ovšem jiní vyžadovali –, byla v Ludvíkově případě jen plýtváním slovy, anebo to král alespoň předstíral –, ale vděčně se na mě usmál a poklepal mi na rameno.

„Promluvíme si zítra, Petrusi,“ řekl. „Je toho ještě hodně…“ Pak zřejmě ztratil nit svých myšlenek a dvořan si mě měřil pohledem plným špatně zakrývané netrpělivosti, a tak jsem se králi uklonil, elegantně jsem se před poslem špatných zpráv otočil a vycouval jsem z královské přítomnosti.

Zpět do Paříže to byly tři míle jízdy a já jsem ponechal své klisně volnost pohybu. Mohla si klusat nebo jen tak kráčet, jak se jí zlíbilo. Od řeky po mé levici se odrážely sluneční paprsky a v dáli přede mnou se kolmo k obloze vznášel kouř z bezpočtu ohnišť, na nichž se připravoval oběd, neboť vítr, jenž v parku čechral listí královského dubu, utichl a vzduch byl dusný a nehybný. Měl bych být šťastný. A byl jsem šťastný, vždyť jsem právě pro společnost uzavřel s Ludvíkem obchod a obdržel jsem písemné zmocnění opravňující ji k předání daru ve výši dvanácti liber zlata Balduinu de Courtenay, císaři konstantinopolskému. Z této částky si já ukrojím pěkně tučný plátek jako svoji provizi, kterou pak hodně rychle odešlu do pokladnice Banco da Corvo Marino ve Florencii. S tím bude Jean de Sol jistě navýsost spokojený. Balduin, ten bude také na vrcholu blaha, i když jeho nadšení mu možná vydrží so
tva měsíc, protože pak se všechny peníze rozplynou a zmizí v bezpočtu děr, kterými krvácela jeho říše. Šťastný bude i Ludvík, který si s nově nabytými hlavami bude moct hrát na svatou rodinu. Kde se tedy ve mně bral ten neklid? Bylo mi pětadvacet, v ústech jsem měl dosud většinu zubů, francouzský král mi poklepával na rameno a měl jsem důvěru nejmoudřejšího a nejpozoruhodnější muže, jakého jsem kdy poznal, Jeana de Sol, jinak též známého jako Michel Corvus Marinus, jehož skutečné jméno, které znalo jen pár vyvolených, znělo Michel de Montalhac.

De Montalhac. O to tu jde. Jméno z Languedoku. A Michel de Montalhac byl ještě navíc katar. Jestlipak již ve Florencii vědí, co se událo? Je tam se svým zástupcem, rovněž katarem, Gillesem de Peyrolles. Tito dva muži již obchodovali s téměř všemi světskými či církevními vládci křesťanského světa a po celou tu dobu si dokázali svoje tajemství zachovat. Sám jsem viděl, že Montalhaca mezi své přátele řadí papež a bezpočet biskupů i kardinálů. Ludvík Kapet s ním také rád sedával pod svým dubem, kde spolu rozmlouvali o svatých věcech. Napadlo mě, a nebylo to poprvé, kolika červotočů by se král asi děsil, že najde ve své duši, kdyby jen tušil, kolik dlouhých hodin strávil v náboženských rozpravách s kacířem.

A teď ta záležitost na jihu, v zemích Raimonda, hraběte toulouského. Všichni věděli, jak strašně Ludvík nenávidí kacířství, které však vládcové z Toulous nechali na svých panstvích v klidu vzkvétat a naopak, všichni, včetně toho sedláčka, který tady vedle mě tlačil na prašné cestě své rozvrzané kolečko, věděli, jak strašně Francouzi hraběte Raimonda ponížili a pokořili. Přepadli jeho země, málem ho zbavili jeho dědického práva a nyní mu v jeho vlastní zemi rozpoutali teror inkviziční hrůzovlády. Hrabě se již jednou vzbouřil a bylo jen otázkou času, kdy tak učiní znovu, i když byli s králem bratranci. Možná že teď, na prahu smrti, bude jeho posledním činem válka, kterou sešle na svůj vlastní lid a zemi.

Jih. Tady v Paříži nebylo pomalu možné se v taverně v klidu napít, aniž by se k vám přimotal nějaký mladý hejsek v ušpiněném hedvábí po svém otci, který se rozjařeně naparoval, že jede na jih, vyřídit si účty s kacíři a vzít jim trochu té jejich země. Na jihu, kde víno teklo proudem a pole dávala úrodu i v zimě, kde dívky… Pobídl jsem koně do cvalu a asi míli jsme uháněli zahaleni oblakem prachu, dokud se před námi neobjevily Templářské louky. Když na jihu vypukly poslední nepokoje, byl jsem s kapitánem v Benátkách. Mladý vládce z Carcassonne – pán bez země, neboť tu mu ukradli Francouzi – se pokusil dobýt své město zpět, ale jeho pokus skončil nezdarem a Ludvík ho přinutil, aby na něj převedl svá dědická práva. Jenže teď byl papežský stolec prázdný a nebyl nikdo, kdo by svolal křížovou výpravu, a Raimond se tedy pokusil využít šanci. Stárnul a pochopil, že další se mu již nemusí naskytnout
. Ta zpráva měla pro krále jistě svůj význam. Především však byla předzvěstí zlých a těžkých mraků, které se nad lidmi v Okcitánii stahovaly, tím jsem si byl jistý, protože výraz na svaté tváři krále Ludvíka si nebylo možné splést. Rozhodl jsem se, že kapitánovi kromě peněz pošlu i vzkaz. Kapitán o své vlasti mluvil jen zřídka, ale sledoval, co se v ní děje, i když to nikdy nebývaly dobré zprávy. Ani tato ho nepotěší, ale bude za ni vděčný.

Uvnitř hradeb mě Paříž ihned vtáhla do svého života. Někdy jsem si v tomto rušném, hemžícím se městě připadal jako miniaturní dobrodruh ve vlasech obra, jimiž jsem se prodíral jako hustým, páchnoucím lesem – a tento můj obr byl plný vší – lidí, kteří byli všude kolem – a možná jsem i já byl jen další taková veš.

Pokud šlo o ubytování, to ovšem vůbec nebylo špatné, neboť jsem si mohl dovolit to nejlepší a jako královský dodavatel relikvií jsem měl postavení, jehož vážnosti jsem musel dbát. Najal jsem si tedy několik místností přímo v Cité, nedaleko královského paláce a místa, kde se král chystal vystavět svoji úchvatnou kapli. Bydleli zde samí lepší lidé, panstvo, od kterého jsem se, popravdě řečeno, ničím nelišil.

Petroc z Aunefordu, syn obyčejného pasáka ovcí, zběhlý mnich a psanec bez halíře, byl nyní bohatý člověk. Sám jsem se tomu někdy zdráhal uvěřit, obzvlášť když mi závan čerstvého povětří připomněl vzduch doma v Dartmooru, místě mého dětství, anebo třeba v okamžiku, kdy mě popadl hlad a já jsem si uvědomil, že mám dostatek peněz na to, abych si koupil vše, na co mám jen chuť. Jinak jsem ale svému postavení již dávno přivykl a byl jsem se svým novým životem i postavením plně spokojen. I proto, že jsem si ho tvrdě vybojoval. V mnoha ohledech jsem se již ničím nelišil od urozeného panstva, které se s nosem vzhůru pohybovalo v mé blízkosti a pobíhajícím masám obyčejných lidí nevěnovalo tu nejmenší pozornost. Ve skutečnosti jsem se samozřejmě lišil. Byl jsem přece Petrus Zennorius, podílník společnosti Kormorán, výkvět benátské společnosti. Abych se dostal až sem, prolézal jsem stokami a kanály, moj
e nejdražší láska mi zemřela v náručí a kradl jsem věci, jichž by se většina smrtelníků nikdy neodvážila dotknout, neboť by se obávali, že je Bůh na místě zahubí svým hněvem. Chladnokrevně jsem dokázal zabít lidskou bytost, abych si zachoval svůj život a abych ze sebe učinil toho, kým jsem nyní byl: muže, o němž se vědělo, který si vydobyl respekt a z něhož šel i strach. Petroc z Aunefordu byl pro okolní svět mrtev a v Anglii ho již nikdo nespatřil od onoho okamžiku, kdy ho kapitán de Montalhac nalezl krvácejícího na nábřeží v Dartmouthu a přinesl ho na palubu své lodi Kormorán. V Anglii ze mne legenda udělala lidožravou bestii, neboť se věřilo, že jsem v katedrále, kde jsem sloužil jako mnich novic, podřízl kněze a pak jsem před oltářem chlemtal jeho krev. Přezdívají mi Pekelný pes a moje jméno používají matky, když chtějí postrašit děti.

Tehdy jsem však byl nevinný, dnes již ne, čímž chci říct, že jsem svět již poznal ze všech jeho stran, že jsem nakoukl i do těch nejtajnějších koutů. Bylo to, jako by mi kapitán za těch sedm let, co jsme se znali, držel svět v dlani před očima a pomalu jím otáčel, protože stejně jako Ptolemaios věřil, že svět je obrovská koule zavěšená uprostřed prázdna – aby mi ukázal, že je vlastně stejný jako jedna z těch svatých hlav, které jsem právě prodal Ludvíkovi – plný zmaru a smutku. Nechtěl jsem tomu věřit, ale cesty, po nichž jsem se vydal, někdy dobrovolně, někdy z vůle osudu, mi ukázaly, že se kapitán pravdy přinejmenším dotýkal. A tak tedy již nejsem nevinný, stejně jako není kapitán. Snažil jsem se aspoň v duši zůstat stejný, jako jsem byl tehdy v Balecesteru, těsně předtím, než jsem oné osudné noci překročil práh katedrály.

Svět je pořád krásný, pomyslel jsem si při pohledu na vlny vzdouvající se mezi dřevěnými pilíři mostu. Mířil jsem na druhý břeh Seiny a nad střechami města zvolna zapadalo slunce. Obloha byla plná vlaštovek, které pronásledovaly mouchy a kroužily ve vzduchu své piruety. Bude to hezká noc, napadlo mě ještě, když jsem vstoupil na nádvoří budovy, v níž jsem našel své dočasné útočiště. Z přístěnku vystoupil vrátný a uctivě se mi uklonil. Pak mi podal složený dopis.

„Nechal to zde pro vás nějaký pán,“ vysvětloval a dotkl se rukou hlavy. Kývnutím jsem mu poděkoval a podal jsem mu minci. Po dlážděných schodech jsem vystoupal vzhůru ke svému apartmá. Vrátný upozornil sluhu, a ten mi nahoře již předem zapálil svíce a naléval vodu do lavoru. Předal jsem mu svůj zaprášený cestovní plášť a omyl jsem si ruce i obličej. O jídlo jsem nežádal, ale stejně jsem měl na stole podnos se sýrem, máslem, šunkou a ostrými kořeněnými okurkami. Ve stříbrném džbánku bylo temné cahorské víno a vedle něj rovněž stříbrný pohár a pozlacená miska. Propustil jsem sluhu, který se mi na odchodu hluboce klaněl. Nalil jsem si pohár a posadil se na postel. V ústrety mi vyšla vůně čerstvé slámy a čerstvě vypraného povlečení.

Otevřeným oknem pronikal večer a já jsem přemýšlel, co s ním provedu. Byl jsem ve městě již týden a ještě týden budu. Teprve potom se vydám na zpáteční cestu do Benátek. Nejprve jsem musel dokončit obchod s králem, ale ten byl již prakticky hotov, zbývala jen zítřejší audience. Další jednání, tentokrát bankovní povahy, jsem měl s velitelem pařížské posádky a čekal na mě ještě biskup, který potřeboval relikvii, aby ospravedlnil nový oltář, jejž si pořídil do své soukromé kaple. A pak již příjemná cesta na jih, do Lyonu, kde mě čekalo opět setkání s bankéři, a dále přes hory do Itálie. Než dozrají jablka, budu doma.

Teprve teď jsem si vzpomněl na dopis. Jistě nějaké pozvání na večeři. Rozhlédl jsem se po místnosti a nalezl jsem ho na zemi pod kalhotami. Ukousl jsem si pořádný kus šunky a rozlomil jsem jednoduchou černou pečeť. S dopisem i pohárem jsem přešel k oknu a nastavil pergamen načervenalým zbytkům denního světla.

Pozdravení Petrusi Zennoriovi,

Od přítele z Kormorána.

Přináším pokyny od Sola, jež musejí být předány osobně. Prosím o odpuštění za svoji neodbytnost, ale je nezbytné, abych se s Vámi setkal. Dnes, tj. v úterý, o páté hodině po polednách, budu na tržišti Les Halles u pumpy, kde řezníci omývají droby, anebo ve středu za úsvitu na stejném místě, pokud nepřijdete dnes.

Nemusíte se bát. Poznám Vás.

Pokoj s Vámi.

3.

Aniž jsem se díval, postavil jsem pohár příliš blízko k okraji římsy, a ten se okamžitě převrátil a s hlasitým třísknutím dopadl na podlahu. Víno mi pocákalo bosé nohy a já jsem zaklel a odkopl pohár stranou. Zakutálel se pod postel a uraženě přitom řinčel, jako bych se dotkl jeho vzácné důstojnosti. Nebylo již příliš vidět, a tak jsem se vyklonil z okna, abych zachytil poslední paprsky slunečního svitu. Dopis byl napsán pevnou, vypsanou rukou, dobrým inkoustem a ostře seříznutým perem. Ani tak jsem ho ovšem nepoznával.

Sol. To bylo dostatečně jasné: Jean de Sol. Takže zatím vše v pořádku. Vzkaz od mého zaměstnavatele. Na tom není nic neobvyklého. Byl psán okcitánsky, takže byl jistě pravý, neboť jazyk kapitánovy vlasti byl i hlavním jazykem, kterým se mluvilo na palubě Kormorána. Proč ale všechny ty tajnosti? Kapitán byl v psaní dopisů zběhlý a stejně tak Gilles de Peyrolles a kromě toho, pokud jsme potřebovali uchovat obsah dopisu v tajnosti, používali jsme šifru, i když kapitán často tvrdil, že v dnešní nevzdělané době je i písmo samo dostatečnou šifrou. Kdo je tedy tento neznámý, kdo mi přeje pokoj? A proč se se mnou chce sejít na tak ohavném místě? Přemýšlel jsem. Je jasné, že ví, kde přebývám. Místo svého pobytu jsem před nikým netajil, neb nic takového nebylo zapotřebí. A také věděl, jak se jmenuji… to je trochu divné, přemítal jsem, ale nic znepokojivého. Buď mi opravdu nese vzkaz od kapitána de Montalhaca, an
ebo je to nějaký podvodníček, který se ze mne pokusí dostat nějaké peníze, nebo mi nabídnout nějaký podloudný kšeftík. Ale co, sejdeme se přece na místě, kde je v každou denní hodinu ještě tisíc dalších lidí, na tom nejlidnatějším místě v celém městě. Sejdu se s ním, a pak vyrazím za králem do Vincennes.

Ještě jednou jsem si dopis pozorně prohlédl. Černý inkoust, žlutý pergamen. Přejel jsem očima poslední řádek na spodku malého psaní: pokoj s Vámi. Ten jazyk, ta slova… jistě, takto se přece zdraví kataři. Najednou jsem již neměl pochyb o tom, že neznámého posílá sám kapitán a že mu mohu důvěřovat. Byl to jen pouhý instinkt, nic víc, jistota jen o málo silnější než pergamen, který jsem držel v ruce, ale víc jsem nepotřeboval. Ať už je to kdokoli, sejdu se s ním zítra u pumpy. Tralala. Snídaně s kacířem, oběd s nejkřesťanštějším králem našeho světa. To vše během jediného dne.

Ráno jsem vstal časně a oblékl jsem se do svých dvorských šatů. Připjal jsem si ten nejkrásnější opasek ze zdobené pozlacené kůže a natočil si ho tak, aby mi moje maurská dýka visela podél levého stehna. Říkal jsem jí šaúk a její nefritový jílec se jako zamrzlá vlna zvedal vzhůru a vytvářel hladkou hrušku. Zabil jsem s ní jejího předchozího pána, a snad i proto jsem k ní choval náležitou úctu. Po opasku jsem si oblékl cestovní plášť. Dlouhý, vybledlý plášť ušpiněný mnoha měsíci na cestách, kolem něhož jsem si připevnil obyčejný černý opasek. Můj skvostný oděv pod ním nebylo vůbec vidět. Protáhl jsem se a s dlouhým povzdychem jsem ze sebe setřásl nepříliš povedený spánek.

Měl jsem v noci raději zůstat doma, ale večer mi uvnitř v pokoji najednou připadal tak nesnesitelně dlouhý a prázdný, že jsem nakonec, bylo již opravdu pozdě, vyrazil do jednoho z vykřičených domů, které mi nejeden z dobrodruhů u dvora doporučil. Pil jsem až příliš a zapomněl jsem jíst, ale alkohol se člověka dokáže zmocnit mnoha podivnými způsoby, a tak přesně v okamžiku, kdy se mě madam podniku pokoušela svádět květy svého zařízení, zmocnil se mě dojem, že je najednou v sázce moje důstojnost, a čím krásnější byly dívky, které se přede mnou promenovaly, čím tenčí měly roucha, tím pochmurněji jsem si připadal, až jsem se nakonec potácivě zvedl, s mrazivou zdvořilostí (alespoň tak mi to připadalo, ale jen Bůh ví, jak směšně jsem přitom nejspíš vypadal) jsem vyrovnal účet a vyklopýtal jsem na ulici, když jsem si ještě předtím stačil narazit rameno o zárubně dveří. Pamatuji si, jak jsem se doma
plazil po schodech a uprostřed jsem se zastavil a opřel si čelo o chladnou dlažbu a pak jsem si křikem přivolal sluhu, celého popleteného a rozespalého, aby mi přinesl vodu, načež jsem se ráno probudil s ústy suchými jako nasolený herinek. Takovéto noci mi nepřinášely zhola žádnou radost, ale přesto jsem je tímto způsobem trávil příliš často, protože tak, jako se mi tento bezcílný život zajídal, neměl jsem zároveň jediný důvod, abych se mu vyhýbal. Byl jsem přece mladý a bohatší, než se komu může kdy zdát. A byl jsem sám.

Vždycky tomu tak nebylo. Po návratu z Konstantinopole, během těch prvních dnů v Benátkách, kdy se rozhodovalo o osudu Kormorána, jsem měl společnici. Letici Londýňanku, říkalo se jí také Letice ze Smoothfieldu nebo Letice Toulavá noha či Straka. Když jsem tehdy proměnil temnoty selhání v naše vítězství, byla to ona, kdo mi posvítil na cestu přede mnou. Zamiloval jsem se do ní. Pomalu a dalo by se říct, že i dost opatrně, protože Letice rozhodně nebyla žádná urozená dívka ani ctnostná panna. To rozhodně ne. Při našem prvním setkání měla pod okem modřinu, kterou jí přímo na rušném římském náměstí udělal její milenec. Při druhém setkání drhla na podlaze nepříliš honosného penzionu lidskou krev. Na potřetí mě měla ve své moci a mohla mě nechat mrknutím oka zabít. To, že mě nechala žít, byl možná dost podezřelý začátek romance, ale ta začala až mnohem později, když jsme spolu prožili a viděli mn
oho bolesti a kdy jsme prolili další lidskou krev. Ne, moje Letice nebyla žena vybraných způsobů, ale byla jiná než všechny ostatní a já jsem ji miloval, jako muž osamělý uprostřed noci v divočině miluje jiskru z křesadla, které mu zažehne oheň.

Nějakou dobu jsme spolu žili jako muž a žena v kapitánově paláci v Benátkách – v Ca’Kanziru – starobylém polozapomenutém sídle na Riu Morto, v místě, které jsem snad jako jediné mohl nazývat svým domovem, pokud jsem vůbec nějaký měl. Zasnoubili jsme se a opravdu jsme připravovali svatbu, neboť nečekané bohatství, které nás oba zaplavilo jako zlatý déšť, v nás obou probudilo touhu po… vlastně jsem ani nedokázal říct přesně po čem, ale když pominu touhu po jisté ctihodnosti, zcela jistě jsem toužil po něčem, co jsem již od svého útěku z Balecesteru neměl – po klidu. V Letici, v jejích zlatých vlasech, které mi připomínaly rozkvetlé petrklíče, v jejích studeně modrých očích, které dokázaly stejně dobře číst v lidech jako ve slovech, v její bledé pleti, oblouku obočí, linii až příliš dlouhého nosu, v tom, jak pokaždé, když přemýšlela, našpulila rty svých širokých úst, v tom všem jsem nac
házel svůj divný, ale hluboký klid. Letice musela něco podobného nacházet také ve mně, protože když jsem ji poprvé spatřil, zdálo se mi, že ji spaluje nějaký vnitřní oheň, který jí doutnal v duši. Konečně byla volná, neboť Nicholas Querini, darebák, ale zároveň i nesmírně mocný muž, jenž se nazýval jejím milencem, byť pro něj byla pouhou otrokyní, byl zničen a již brzy zmizí z tohoto světa. Ona sama se podílela na jeho zkáze, ale vítězství v ní neprobudilo žádnou zahořklost. Naopak, vyneslo na povrch dívku, jíž byla kdysi, než z ní život učinil děvku a zlodějku. Zloději jsme samozřejmě byli oba, ale byli jsme šťastní a bezstarostní, neboť jsme právě uloupili ty nejvzácnější poklady křesťanského světa a za naše úsilí se nám dostalo bohaté odměny.

Pozoroval jsem, jak se mi mění před očima, ale i ona pozorně sledovala změnu, která se odehrávala ve mně. Kapitán získal od krále Ludvíka provizi za trnovou korunu, a i když vám neprozradím, kolik to bylo, stačí, když řeknu, že ani Ježíš v Káni galilejské nepředvedl zázrak, který by se mohl rovnat proměně, již tento zlatý vodopád způsobil ve společenství Kormorána. Kormorán byla loď kapitána Montalhaca, naše loď, s níž jsme se po mnoho let plavili po všech mořích tohoto světa, od Alexandrie po zemi Skraelingů daleko na severu, alespoň tak se to říkalo, a členové společenství byli zároveň její posádkou. Jako albatros putovala od pevniny k pevnině, z jednoho království ke druhému, a převážela zázraky ve svých útrobách.

Michel de Montalhac se na svých plavbách stal tím největším obchodníkem se svatými relikviemi v celém křesťanském světě, ale i za jeho hranicemi, neboť mu bylo ze srdce jedno, kdo si jeho zboží kupoval, a mohamedáni uctívají relikvie stejně jako my. Mezi jeho zákazníky a dokonce i přáteli byli papežové i králové a zboží, které jsem jim dodával, mu dokonce nad nimi dávalo jakousi podivnou moc, zatímco oni nad ním žádnou moc neměli, neboť kapitán se klaněl jen větru v plachtoví své lodi.

Muži posádky byli stejně jako jejich kapitán psanci a vyhnanci, rebelové a nespokojenci snad z každé země světa. Jejich jediným domovem, jedinou vlastí – pokud měl tedy Hérodotos pravdu a země skutečně plují na hladině moře – byl Kormorán a oni všichni ho milovali. Snad proto mi přišlo až s podivem, i když tak nepochopitelné to zase nebylo, jak krátce poté, co nás zasypal Ludvíkův zlatý déšť, zatoužili tito mužové moře po pevné zemi pod nohama. Vyzvedli si svůj podíl a jako by je náhle osvítilo poznání, že již dlouho netouží po ničem jiném než se oženit a koupit si hostinec někde v Durynsku nebo investovat do čety námezdných žoldáků či pustit se do obchodu s vlnou. Někteří z nich patřili k mým nejbližším přátelům: Zianni se vykoupil z násilné smrti v souboji, která jej před mnoha lety vyhnala z Benátek, a nyní si žil jako pán v benátském San Marku na druhém břehu Velkého kanálu a dokonce se ož
enil s věčně uhihňanou a kulaťoučkou sestřenici samotného dóžete. Ištván z Dalmácie si koupil palác kousek za Riva degli Sciavoni, ve čtvrti, v níž se soustředili jeho druhové z Chorvatska, kam se s ním nastěhoval i Dimitri, náš zuřivě vyhlížející bulharský zbrojíř. Společně si pak zařídili krásně prosperující obchod se zbraněmi, které dodávali samotné Benátské republice. Všichni se hodně často vídali.

Většina posádky se však rozprchla do všech světových stran. Kormidelník Nizam odplul do Káhiry a našel si mistra, pod jehož vedením se pohroužil do studia náboženství, čímž si splnil svůj velký sen. Latchna, náš plachtař, se vrátil do Dublinu, Carlo do Říma, Mirko do Janova. Dokonce i kataři – ještě stále jich pár zbylo, i když kdysi tvořili základ posádky – se rozptýlili do všech končin světa. Někteří riskovali život a vrátili se domů do Languedoku, jiní si našli zemi, kde mohli žít v klidu a kde se nemuseli obávat pohůnků inkvizice. Ze starého společenství tak zbyl jen kapitán, Gilles de Peyrolles, Rassoul, Izák z Toleda – a pochopitelně já. Museli jsme nějak naložit se vším tím zlatem a stříbrem, kterým nás král Ludvík neustále zahrnoval, a tak jsme se rozhodli založit banku, což byla móda naší doby.

Od samého začátku jsme byli úspěšní. Osud chtěl, že jsme ihned narazili na mocnou tepnu, jíž proudilo zlato a stříbro z Benátek a Florencie na sever do Lyonu, Brugg, Londýna a dál, a to přesně v okamžiku, kdy se tato zlatá cesta probudila k životu. Nebyl to dvakrát vzrušující život a mně byli všichni ti krátkozrací peněžníci s dlouhými prsty, kteří se na tomto podniku podíleli, ze srdce lhostejní, stejně jako tlusté účetní knihy, neboť ty se staly oceány, po nichž jsme se nyní plavili, nekonečné stránky rozbouřené větry chamtivosti do inkoustového vlnobití čísel. Ale život, který nám naše podnikání zajistilo, vynahrazoval nudu, jíž se vyznačovalo. Alespoň na krátký čas. Byl to svět, na nějž jsme stále nahlíželi jakoby zvenčí, očima zlodějů, jimiž jsme byli, ale bylo napínavé sledovat a učit se, kolika různými způsoby lze oloupit člověka jen několika škrty pera a ještě si tím získat obdiv c
tihodných občanů, a tak jsme se zvolna usadili a ze společenství námořníků jsme se stali spolkem bankéřů, třebaže Kormorán ještě stále kotvil u mola a kapitán tam často chodil a sedával ve své staré kajutě, jakmile měl pocit, že se inkoust a čísla stávají příliš tíživými.

Uprostřed toho všeho jsme se s Leticí zasnoubili. Když jsme se seznámili, nebyl jsem již chlapec, ale zcela jistě jsem ještě nebyl ani muž. Bylo mi jednadvacet, a ačkoli jsem viděl a vykonal věci, které ani mnozí starci neprožili za celý život, byl jsem – a dnes si to již dokážu přiznat – stále nehotový, nezformovaný. V mnoha ohledech jsem byl přesvědčen, že můj život dospěl ke svému konci. Přišel jsem o svoji milovanou Annu, kterou mi zavraždili v zablácených uličkách Londýna, a můj život, utvářený násilím a smrtí, se obrátil kamsi dovnitř, sám do sebe. Letice na tom byla stejně: celý svůj život bojovala s okolním světem a přežila, i když si kolem sebe vytvořila hodně drsnou slupku. Nakonec to však byla ona, kdo se změnil, ne já, protože jakmile zjistila, že je milována a obdivována, a ne pouze mnou, ale též kapitánem a Gillesem, a všimla si, že ji i nekonečně nestálá benátská společnost beze slova
odporu přijala mezi sebe, neboť teď byla přece zámožná, byť ještě před několika měsíci byla jen vydržovanou společnicí bohatého muže, počala pomalu odhazovat jednotlivé vrstvy svého brnění, aby nakonec zjistila, že snadný a příjemný život je k mání i bez bolesti a utrpení.

Já jsem se mezitím dychtivě ujal nových úkolů a zodpovědností, které mi kapitán přidělil, neboť jsem se stal plnoprávným podílníkem společnosti Kormorán, mužem, jemuž i král Ludvík důvěřoval natolik, že mu svěřil převod dalších relikvií z Konstantinopole. Zvolna a pomalu jsem tak zahájil přechod do světa, kterým jsem až dosud opovrhoval, ale který mě pohltil. Letice se však nedokázala vyrovnat s tím, jak si mě můj nový svět pozměnil k obrazu svému. Jednoho dne, pouhý měsíc před svatbou, navždy opustila Ca’Kanzir. Právě jsem se vrátil z krátké cesty, bleskového výletu na pobřeží Zary, kde jsem přeplatil nabídku konkurence na nákup nákladu hedvábí. O nic nešlo, ale ve svém spěchu zvítězit v tomto souboji o cenný náklad jsem Letici zapomněl oznámit, že odjíždím, a když jsem se vrátil, přišel jsem o ni.

Vyčetla mi, že se ze mne stal přesně ten typ muže, kteří ji v minulosti využívali, muž tak opojený mocí, že v srdci necítí již nic jiného než touhu po ještě větší moci, a tato touha, která nikdy nenalezne uspokojení, nemá nejmenší problém s tím, že působí bolest jiným. Řekla mi, oči zarudlé, ale bez slz, že já jsem sice tak daleko zatím nedospěl, ale že se nedokáže dívat, jak ve mně ten červ hlodá. A pak byla pryč, na lodi do Londýna, a já jsem zůstal sám se svými penězi.

Měla pravdu. Jednoznačně jsem na to přišel během týdnů a měsíců, které následovaly. Pokoušel jsem se vzkřísit v sobě alespoň část muže, jímž jsem býval, a nacházel jsem uvolnění na cestách, neboť Benátky se všemi jejich svody, na jejichž poznání by člověku nestačily ani dva životy, mi začínaly působit problémy. Začal jsem tedy trávit svůj čas putováním mezi Paříží a Konstantinopolí, odkud jsem z Faroské kaple přivážel králi Ludvíkovi jednu svatou relikvii za druhou, a on pokaždé zastrčil ruce hluboko do pokladnice své říše, aby za ně bohatě zaplatil. Snažil jsem se, abych se na žádném místě nikdy nezdržel příliš dlouho. Hodně jsem pil, a když jsem si vzpomněl na lásku, o niž jsem se vlastní vinou připravil, zašel jsem si do Růžové či jiné uličky lásky města, ve kterém jsem se zrovna nacházel, vždyť každé nějakou mělo; nebo jsem svedl nějakou pannu od dvora, která mě chtěla jen pr
o peníze. Uplynuly dva roky, a přestože se ze mne stal dodavatel relikvií krále Francie a plnoprávný společník Banco di Marangone, neboť přesně tak se ve florentském nářečí řekne Kormorán, stále jsem nenašel klid, který jsem hledal. Možná že se ze mne nestalo to, čeho se Letice tak obávala, ale stejně jsem byl jen dokonale oblečený vagabund s bezednou peněženkou a srdcem uzamčeným na tisíc zámků.

Překročil jsem řeku a těmi nejužšími uličkami jsem pokračoval v jízdě na sever. I takto časně zrána byly plné lidí mířících na tržiště nebo z něj: sluhové s koši, z nichž visely husí hlavy s vyboulenýma, prázdnýma očima nebo zaječí nohy; další vláčeli kolečka vrchovatě naplněná klecemi s nervózními kuřaty, muži v zablácených botách s holemi, na nichž visely křepelky, drozdi a koroptve. Jakási vesničanka a její dcery tlačily kolečko, na kterém leželo obrovité spoutané prase rezignovaně pozorující svět kolem sebe očima podlitýma krví; hned vedle nich kráčelo pohřební procesí – starý kněz v hrubé lněné sutaně se zvonkem v ruce a za ním čtyři muži nesoucí mrtvé tělo zabalené v rubáši. Městský hřbitov byl jen kousek před námi a zdi márnice již zastínily slunce. Projel jsem kolem a nos se mi krčil puchem. Předpokládal jsem, že na hřbitově nejspíš otevřeli řadu starých hrobů a vykop
ali kosti, protože vzduch byl plný truchlivé vůně vlhké, ztrouchnivělé země, něco jako staré houby, jen asi stokrát odpornější. Protlačil jsem svoji klisnu davem a ze všech stran se mi dostávalo peprných nadávek, ale ignoroval jsem je stejně jako mouchy, kterých bylo najednou všude plno. Ulice, po níž jsem jel, konečně vyústila do rozlehlého náměstí. Seskočil jsem z koně a vedl ho k hostinci, který jsem již z dálky zpozoroval hned vedle kostela svatého Eustacha. Tam jsem našel štolbu, jenž souhlasil, že mi koně ohlídá. Nabídl jsem mu měděnou minci, ale ukázal jsem mu stříbrňák, aby věděl, co ho čeká, až se vrátím.

Šlapal a klouzal jsem v kalužích krve a razil jsem si cestu davem. Ostrá vůně sýra, koření a cibule se tu mísila s děsivým smradem vnitřností a přebíjela tak úspěšně hnilobný pach hřbitova, až jsem si nakonec nebyl vůbec jistý, co vlastně čichám. Tlustý prodavač zvěřiny měl plné ruce práce se stahováním zajíců. Tahal ta lesklá tělíčka z jejich chlupatých kabátků jako nějaká komická porodní bába a holé ruce měl celé od krve, chlupů a slizu. Zeptal jsem se ho, kde bych mohl najít prodavače vnitřností. Našpulil masité rty a ukázal na protější stranu náměstí. Pak zvedl ruku, v níž držel slizkou, čerstvě staženou kůži, a nabídl mi ji, jako by to bylo to nejvábnější a nejdražší zboží. Zavrtěl jsem hlavou a vycouval jsem zpět do davu.

Našel jsem pumpu i prodavače drobů, kteří v ní myli své zboží. Nebyl to pohled, který bych mohl nazvat povznášejícím. Pět nebo šest urostlých mužů v zástěrách pokrytých zaschlou vrstvou krve tady jako nějaké bezbožné pradleny stálo kolem jednoduchého kamenného sloupku, z jehož boku trčela zelenou měděnkou pokrytá bronzová trubka a železná páka. U paty pumpy byl mělký bazének z již hodně omšelého mramoru barvy starého loje s namodrale zelenými skvrnami. Muži přehodili své pokroucené a propletené zboží přes okraj a jakýsi mladík, bezpochyby řeznický učeň, vytrvale pumpoval pákou a zajišťoval stálý přísun vody. Voda vytékající z bazénku byla šedá a plná sežvýkaně trávy. Smrad vznášející se z velkých dřevěných koryt plných měkkých vnitřností byl strašlivý a mě téměř ihned začaly pálit oči. Jeden z řezníků si všiml, že se na ně dívám, a jeho pohled vyzařoval zároveň soucit i po
hrdání. Pohled, jímž se ti, kteří si na své živobytí vydělávají v blátě, špíně a smradu, dívají na bohaté, líné hejsky, jako jsem byl já. V jejich pohledu však byl i kus stavovské pýchy. Tohle byl jejich svět a já do něj nepatřil. Byl jsem cizinec. Zachvěl jsem se a najednou jsem si připadal nejistý a nesvůj, protože ten jejich pohled jsem až příliš dobře znal ze svého dřívějšího života. A přesně v tom okamžiku mě kdosi zatahal za rukáv.

Na délku paže, před zástěnou z rozřezaných prasečích půlek stál šedý muž. Měl zaprášený šedý cestovní plášť, šedé vousy a dokonce i jeho pleť byla barvy popela. Šedý dojem jako by ještě umocňovala růžová a červená barva prasečích půlek za jeho zády. Chvíli si mě prohlížel nehnutým pohledem, který vysílal zpod neupraveného, štětinatého obočí, rovněž šedého usedlým prachem, pod nímž ale zářily živé a hráškově zelené oči.

„Seňor Petrus.“ Mluvil tiše, ale jeho dvě slova jsem dokázal jasně rozlišit i v okolním hlomozu náměstí. Naklonil jsem hlavu a pátral jsem v jeho očích, vyčkávaje, až mi moje instinkty napovědí, zdali mu mohu věřit. Řekly, že ano.

„Máte pro mne zprávu,“ odpověděl jsem.

„Mám. Tudy, prosím.“ Otočil se a mlčky zamířil kolem rozřezaných prasat do nejbližší uličky mezi stánky. Kráčel jsem za ním, nejprve jednou uličkou, pak další, muž se tu a tam zastavil a prohlížel si nabídku jarních cibulek či košíky plné šneků, až jsem začal pochybovat, zdali je to opravdu ten, jehož jsem hledal. Nakonec se zastavil před stánkem s klobáskami a přehlížel pohledem srovnané uzeniny. Zeptal se na něco prodavačky, pokýval hlavou nad její odpovědí a vylovil z váčku několik mincí. Žena mezitím vybrala z hromady několik černých krvavých klobás, zabalila je do listů kaštanu a převázala provázkem. Podala je šedému muži a ten je, k mému překvapení, podal mně.

„Prosím, señore Petrusi: carcassonnská klobása.“ Sevřel mi dlaň, v níž jsem balíček držel, a podíval se mi zpříma do očí. „Je nevychované brát si zpět dar, který člověk jednou věnuje, ale jednu bych opravdu rád ochutnal, protože se mi stýská po mém rodném jihu,“ pronesl a obočí se mu téměř neznatelně pohnulo. „Tam u Svatého Eustacha je chlapík, který nám jich pár opeče. Co vy na to?“ A aniž čekal na odpověď, vmísil se zpět do davu, nyní ještě hustšího, neboť den již nebyl tak mladý. Podíval jsem se na klobásy ve své ruce: cítil jsem z nich víno a česnek a v žaludku mi hlasitě zakručelo. Alespoň je postaráno o snídani. Mezi listy jsem si všiml i čehosi bílého. Vypadalo to jako rolička pergamenu. Zvedl jsem hlavu a viděl jsem, že na mě můj společník již čeká a vykukuje zpoza dvojice zavalitých františkánů, kteří si kupovali kachní vejce. U zdi kostela stála řada zapálených ohňů v k
oších s rošty, kde učouzení kuchtíci opékali maso těm, kteří byli příliš nedočkaví na to, aby svůj nákup donesli až domů. Můj nový přítel přistoupil hned k prvnímu, který na něj zamával.

„Zkusíme to tady,“ promlouval ke mně přes rameno. „Dáme si každý dvě. Ale dávejte pozor – ta dobrá žena nám je velice pečlivě zabalila.“

Uvolnil jsem provázek a vytáhl jsem klobásy tak, abych si zároveň zastrčil do dlaně i roličku pergamenu. Klobásy byly svázány za sebou a kuchař se ke mně naklonil a čtyři z nich odřízl. Jakmile je hodil na gril, z ohně se ihned vznesl štiplavý, kořeněný dým. Předstíral jsem, že si otírám oči, a rozmotal jsem roličku tak, aby nebyla vidět přes rukáv pláště. Rychle jsem očima přelétl její obsah.

Klapko,

důvěřuj doručiteli této zprávy. Ve věcech náboženství je stejně dobrý křesťan jako my všichni ostatní. Má pro Tebe vzkaz. Až si ho vyslechneš, rozhodni se sám. Ale věz, můj příteli, že věc, kterou žádám, bych nežádal po nikom jiném. Možná by ji mohli udělat i jiní, ale asi ne tak dobře, aspoň myslím.

De M, ex Cormaranus

Nechal jsem dopis, aby se sám svinul zpět do roličky, a prostrčil jsem jej mřížkou grilu. Nakrátko vzplál a proměnil se v černou zkroucenou větvičku. Kuchař si ničeho nevšiml, ale můj společník ano a lehce přikývl. Po Rue Montorgueil se blížilo další pohřební procesí a já jsem předstíral, že je se zájmem pozoruji. Mezitím jsem ale usilovně přemýšlel o slovech, která jsem právě dočetl.

Stejně dobrý křesťan. To je nad slunce jasnější: posel je katar, neboť ti si přece říkají Dobří křesťané. Proč ale všechno to tajnůstkářství? Nejsme již žádní podloudní pašeráci ale ctihodní – možná až příliš – obchodníci, kteří nemají co skrývat. A kdo je tento podivný šedý muž? Bezpochyby někdo, komu kapitán plně důvěřoval, ale já jsem se s ním ještě nikdy nesetkal, i když jsem se uplynulé tři roky pohyboval v samotném centru všeho, co se v naší společnosti dělo. Věděl jsem tedy jistě, že není ani z Benátek, ani z Florencie, ani z Brugg. Sám mi koneckonců prozradil, že je z jihu, z Languedoku. Podíval jsem se na oblohu, na jejímž modrém blankytu se klouzavě vznášeli draci. Co když se chce kapitán vrátit k naší staré práci? Ta přece byla plná klamu, přetvářky a tajností. Nic takového ale už přece dělat nemusíme. Jenže… poslední dobou se mi po oněch starých dnech příliš ča
sto stýskalo, protože s nimi bylo spojeno zvláštní štěstí, které jsem tehdy cítil, pocit sounáležitosti bratrstva zlodějů. I proto jsem rozpoznal pohled, který mi před chvílí věnoval omývač drobů: žil jsem léta uvnitř pečlivě střeženého, tajného světa společenství Kormorána a jeho obchodů a došlo mi, že pro řezníka v zakrvácené zástěře jsem jen bohatý floutek, co se přišel pokochat pohledem na život, který nebude muset nikdy žít.

Kuchař nabodl klobásy na jehlu a podával nám je na tlustých krajících chleba. Vzal jsem si od něj ten svůj, bezmyšlenkovitě jsem jej zvedl k ústům a ihned jsem se spálil. Můj katarský společník zaplatil kuchaři, ale přitom ze mne ani na okamžik nespouštěl oči.

„Nepomodlíme se?“ zeptal se a ukázal k pohřebnímu procesí, které se ještě stále i s rakví prodíralo davem náměstí. Aniž čekal na odpověď, zamířil stranou a přitom již opatrně ukusoval ze své porce. Rakev – jednoduchá, sice z radiálně řezaného dubu, ale pečlivě vyrobená, takže její nájemník byl nejspíš středně zámožný kupec – se nakláněla ze strany na stranu, poskakovala uličkami mezi stánky a přitom se otírala o zavěšené kusy masa nebo kytice bylin. Majitelé stánků se po nosičích rakve tu a tam ohnali nadávkou, ale většina se jen pokřižovala nebo si hlasitě odplivla. Kráčeli jsme za procesím až na konec tržiště a razili jsme si cestu zbytky okrájené zeleniny a bůhvíčeho ještě k bráně Hřbitova nevinných. Doufal jsem, že můj společník odbočí stranou, ale k mému nemilému překvapení zamířil rovnou dovnitř. S tichou kletbou jsem ho následoval.

Hřbitov tvořil široký čtverec rozryté půdy a ostrůvků trávy zdobený všude kolem mohylkami hrobů. Můj předchozí odhad se ukázal správný: v rozryté půdě kopala skupina hrobníků a dolovala kosti. Vzduch byl prosycen pachem žížal a zahnívajících hub. Kolem pohřebiště se tyčily vysoké stěny překlenuté tak, že vytvářely podloubí, v jehož stínu se vršily kosti tisíců zesnulých Pařížanů. Jeden z hrobníků teď vybíral z kolečka další várku a bez nějaké zvláštní péče je počal srovnávat na hromadu. Tu a tam se zastavil, aby z dlouhé stehenní kosti či prázdné oční jamky vyklepal hlínu. Na opačném konci hřbitova postávala kolem otevřeného hrobu smutně a žalostně vyhlížející skupinka truchlících. Na zemi u nohou jim leželo malé tělíčko zabalené v rubáši.

„Tady,“ rozhodl šedý muž. „Tohle jsou nejstarší kosti, ty už nesmrdí.“ Nechal jsem ho, aby mě odvedl na konec hřbitova, a musel jsem připustit, že měl pravdu. Pach zde byl již snesitelný, jen suchý minerální pach půdy, který ale přesto velice výmluvně svědčil o marnosti bytí a prchavé pomíjivosti života. Aniž muž věnoval pozornost kosterním zbytkům srovnaným za našimi zády, opřel se o sloup a opatrně si ukousl klobásy.

„Vynikající,“ konstatoval a labužnicky přivřel oči.

„Nějak mě přešel hlad,“ připustil jsem. Pach tohoto ponurého místa a všechny ty vyceněné zuby v lebkách kolem mě z nějakého důvodu připravily o chuť k jídlu.

„Drahý příteli,“ oslovil mě muž s plachým úsměvem. „Dokážete si snad představit vhodnější místo, kde byste si mohl pochutnat na krvavé klobásce?“ V jeho poznámce jako by ke mně promlouval sám kapitán a já jsem se jen utvrdil v tom, že je možné mu věřit, přesně tak, jak mi kapitán vzkazoval. „No tak, señore: dopřávat si ta nejzákladnější potěšení v márnici – není to jako život sám?“

Váhavě jsem si ukousl kousek masa. Ústa mi okamžitě zaplnila slaná a ostrá, ještě stále teplá šťáva. Chvíli jsem žvýkal a díval jsem se, jak o kus dál spouštějí své břímě do hrobu. Kněz pokropil jámu svěcenou vodou a najatý zpěvák spustil svým starým, křaplavým hlasem smuteční žalm.

„Vynikající,“ souhlasil jsem pochmurně, když jsem polkl první sousto. „Můžeme si už konečně promluvit?“

„Jistě,“ souhlasil muž a špičkou jazyka si z knírku slízl kus bílého špeku. „A můžeš mi říkat Matyáši,“ přešel na tykání. „Přijíždím přímo z Toulouse, od Michela de Montalhac. Cestovali jsme spolu z Florencie. Tam teď žiju – asi je ti známo, že je nás v Itálii hodně – myslím Dobrých křesťanů. Já sám pocházím ze stejného kraje jako Michel a kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety jsme spolu sloužili v jednom pluku. Ale na tom teď nezáleží. Michel potřebuje s něčím pomoct a napadlo ho, zdali by ses tohoto úkolu neujal ty. Jedná se o…“ naslinil si prst, „o záležitost značné důležitosti.“

„Velice rád se toho úkolu ujmu,“ souhlasil jsem, když jsem konečně nalezl ta správná slova, a myslel jsem je z celého srdce upřímně.

„Michel o tom nepochyboval. A stejně tak si byl jistý, že by ses rád podíval domů.“

„Domů?“ vytřeštil jsem na něj překvapeně oči. Rakev na protilehlém konci zvolna klesala do hrobu.

„Do Anglie. Vidím, že se ani v tomto bodě nemýlil. V tom případě mě teď pozorně poslouchej.“ Přistoupil až těsně ke mně a opřel se o sloup. „Michel de Montalhac je… tohle tě možná překvapí, ještě stále mnoha pouty vázán k naší vlasti. Budu jí říkat Toulouse, protože jen to z ní, obávám se, ještě zbylo. Dobří křesťané žijí rozprášení, pokud tedy neskončili na hranicích, kam je poslali černokněžníci inkvizice, a není tajemstvím, že mnozí z nich nalezli přístřeší u svých bratří a sester v Itálii, neboť je až komické, že větší bezpečí nalézají takříkajíc na papežově dvorku než doma v Toulouse. Michel se od té doby, co se usadil, stal něčím jako vůdcem rozprášených duší, mě nevyjímaje, a prostřednictvím své nové společnosti nás zásobuje novinkami a penězi a tím vším i trochou naděje.“

„Od té doby, co se usadil?“ neubránil jsem se úsměvu. „Ano, i tak je to možné nazvat.“

„Třeba je tomu nakonec ještě jinak. Víš něco o hraběti Raimondovi z Toulouse?“

„Poměrně dost, u dvora se o něm teď dost mluví. Ale jsou to jen samé klepy a stížnosti.“

„Stížnosti?“

„Osina za krkem, tak o něm zpravidla mluví.“

„Hm. Tak si teď vyslechni zprávu, kterou ti Michel posílá.“ Dopřál si další sousto, chvíli je žvýkal, oči opět zavřené. Pak se stáhl do přítmí podloubí a rukou mě vyzval, abych jej následoval. Kosti kolem nás byly opravdu prastaré, suché a bílé a tentokrát byly s jistou péčí opatrně srovnány až ke stropu tak, že lebky a pánve vytvářely jakýsi pochmurný vzor, obrácený směrem k pohřebišti, jako by tu nad ním vykonávaly dohled. Všiml jsem si, že na zemi je tlustá vrstva prachu a holubích i netopýřích exkrementů a že naše stopy byly jediné lidské otisky kolem. Kdysi dávno tu zřejmě byly ve zdi dveře. Stále jsem dokázal mezi zašlými kameny porostlými mechem rozlišit jejich obrysy. Kosti však zde byly uloženy ještě v době, kdy byly dveře funkční, a navršená hromada lebek, čelistí a lopatek kolem nich vytvářela strašidelné průčelí, jakýsi vchod do nějakého soukromého Hádu, a mezi oběma sloupy b
yl jen těsný průchod, nenápadný stín na jinak neporušené stěně vybělených kostí. Matyáš se skulinou protáhl a najednou tu nebyl. Naskočila mi husí kůže, ale vstoupil jsem za ním. Stín nás oba pohltil a vzduch kolem byl suchý a chladivý. Zmizel i zápach smrti, vystřídán pachem nicoty.

„Chystá se válka,“ začal Matyáš. „Lid Languedoku čekal již dost dlouho a nyní povstane a jednou provždy vyžene francouzské vlky ze své země. Hrabě Raimond uzavřel tajnou dohodu s anglickým králem a také s králem Aragonu, králem Kastílie a Navary. Svou pomoc mu slíbil i císař Fridrich. V Římě teď nesedí žádný papež. Nadešel čas.“ Na chvíli se odmlčel a vybíral si ukazováčkem něco mezi zuby. „Přemýšlíš o vlastizradě?“ zeptal se mě.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Nejsem přece Francouz. A vy?“

„Ne, to opravdu nejsem, můj příteli.“

„Jsem věrný pouze kapitánovi de Montalhacovi,“ pokračoval jsem. „Ale protože již za chvíli na mě čeká oběd s francouzským králem, možná byste mi mohl objasnit, jakou úlohu v tom všem kapitán hraje.“ Muž ještě chvíli mlčel a prohlížel si mě přivřenýma očima, které mě sledovaly jako dva stíny. Přidaly se k nim i stíny ze všech těch prázdných důlků kolem a já jejich pohled nakonec nevydržel a poraženě jsem sklopil hlavu.

„Můj dobrý Matyáši, chtěl jsem jen říct, že když už dnes obědvám s králem, bylo by užitečné vědět, jakým způsobem mám tedy podkopat jeho autoritu.“ Otestoval jsem si svého druha náznakem úsměvu a ten jej opětoval. „Ale jak…“ ze všeho nejraději bych si ulevil pořádně šťavnatou kletbou, ale včas jsem svá slova spolkl, protože mi bylo známo, že jednou z mnoha podivností, které Dobří křesťané poctivě dodržovali, bylo to, že nikdy neklejí, a nemělo smysl to před nimi dělat, pokud jste si nechtěli vysloužit jejich nesouhlasný a lehce soustrastný pohled. „Jak je tedy do toho všeho zapleten kapitán de Montalhac? Je přece – my všichni jsme teď pouhými bankéři.“

„A kdo jiný, podle tebe, všechny ty války platí?“ zeptal se Matyáš s úšklebkem. Opřel se zády o stěnu z kostí a ty slabě zasténaly šepotem mrtvých, který se my živí pokoušíme neslyšet, ačkoli se toho od nich můžeme tolik naučit. Jen kdybychom jim naslouchali.

4.

Jakmile jsem se ocitl za branami Paříže, popohnal jsem klisnu do trysku. Prudce sebou škubla a z jejího pohybu mě rozbolela hlava a zvedl se mi žaludek. Ale byl to dobrý kůň s ladným a plynulým krokem a já jsem si již brzy užíval jízdu a v oblaku zvířeného prachu jsem míjel pocestné, kteří mi hlasitě spílali. Na schůzku s králem jsem si však nemohl dovolit přijít pozdě a kromě toho jsem si po své ranní schůzce potřeboval pročistit hlavu. Souhlasil jsem totiž s tím, oč mě Matyáš požádal. Nebylo to nic složitého a kapitán pochopitelně dobře věděl, jak dychtivě skočím na příležitost zbavit se nudy svého současného zaměstnání. Stejně tak vytušil, že jsem zmítán touhou spatřit ještě jednou svoji vlast, protože všude jinde jsem byl cizinec, ačkoli jsem se naučil cítit se všude jako doma – což je schopnost všech vyhnanců – vyhnanství mě již pomalu ale jistě unavovalo.

Na mém poslání opravdu nebylo nic složitého: po pravdě řečeno bylo velmi jednoduché. Měl jsem uložit zlato, které mi Ludvík vyplatil za hlavy tří světců, u našich agentů v Paříži, strhnout si naši provizi – to mi Matyáš patřičně zdůraznil – na zbytek vystavit akreditiv a potom již plnou rychlostí uhánět na pobřeží. Tam jsem měl nasednout na loď do Londýna a pospíchat ke královskému dvoru, převést akreditiv na hraběte Richarda z Cornwallu, králova bratra. Matyáš mi předal zapečetěný dopis, který kapitán hraběti posílal a jenž mu měl objasnit, kdo jsem a proč přicházím. Poté jsem se měl již v klidu vrátit do Benátek a ujmout se svých běžných povinností ve společnosti. Tolik tedy pro to, co jsem měl vykonat. A pokud jde o to proč, Matyáš vykoukl ven do chodby podloubí a nenuceně se podíval doleva i doprava, aby se ujistil, že jsme stále sami.

Hrabě z Toulouse měl, jak Ludvík již předem uhádl, přislíbenou pomoc Anglie. A co víc, anglický král Jindřich Plantagenet měl k zahájení války velmi dobrou omluvu, neboť jeho bratr Richard nebyl jen hrabětem z Cornwallu, ale též hrabětem z Poitou, svěží a bohaté země, která se táhne podél pobřeží Francie od Bretaně až po Bordeaux, a v tom vězel celý problém. Francouzský král Ludvík se již před rokem rozhodl, že nejvyšším lenním pánem Poitou je právě on, a tudíž zamítl Richardovy nároky a novým hrabětem z Poitou učinil svého bratra Alfonse. U dvora se povídalo, že Richard byl bez sebe, i když tím, kdo urážku nesl ze všech nejhůře, byla jeho matka Isabela, jež nyní naléhala, aby si její syn vzal svoji zemi zpět. Celý svět věděl, že Isabela je pyšná a pomstychtivá spiklenkyně. Přežila koneckonců manželství s Janem Bezzemkem a dokázala udržet rozkymácený královský trůn pro svého nezletilého syn
a Jindřicha do té doby, než dosáhl plnoletosti. Její nový manžel, hrabě Hugo z Lusignanu, se doslova třásl touhou povstat proti králi Ludvíkovi a bylo zřejmé, že Isabela vyvíjela notné úsilí, aby to byla touha přímo nesnesitelná. Hugo a Raimond uzavřeli dohodu a hrabě z Toulouse se již těšil, až se na francouzském pobřeží vylodí velká anglická armáda a napadne Ludvíka ze západu.

Jenže události se nevyvíjely tak, jak to Raimond naplánoval i očekával, a právě proto jsem se před chvílí ocitl v situaci, v níž jsem v kostnici pařížského hřbitova, ve společnosti naprostého cizince, tak neochotně pojídal krvavou klobásu. Anglický král Jindřich, jenž rozhodně nemohl být považován za vzor rozhodnosti, byl totiž na válku kupodivu připraven, zatímco jeho bratr nikoli. Z tajných informací, které se kapitánovi podařilo získat, se zdálo, že Richard vidí věci trochu jinak než jeho temperamentní, rtuťovitá matka a že si není jistý, zdali mu vítězství vynahradí náklady další války. Podle všeho nechtěl riskovat ani to, že proti sobě popudí další anglické barony. Richard byl nejen inteligentnější než jeho zbožný bratr, ale též opatrnější a hrdinou nedávné křížové výpravy do Jeruzaléma ho neučinila síla jeho meče, nýbrž především jeho diplomatické schopnosti. Anglická armáda se vš
ak mezitím již shromáždila a byla připravená se do týdne nalodit, pokud by si to hrabě Richard přece jenom rozmyslel. Kapitán se domníval, že pobídka vhodně zvolenou sumou ve zlatě by mohla Richardovi v jeho přemýšlení pomoci, neboť byl navzdory své opatrnosti stejně lakotný a hrabivý jako každý jiný vladař.

Jak jednoduché. K cestě do Londýna jsem měl příhodnou výmluvu, neboť Richard byl čas od času naším zákazníkem a v průběhu uplynulých let si od nás koupil několik předmětů – nic velkého, spíš jen sběratelské kousky, vždy drahé a vždy s řádným doložením pravosti. Slyšel jsem, jak kapitán jednou říká: „Richard soutěží se svým bratrem, ale tím skutečně zbožným je Jindřich. Richard sbírá věci, jimiž se může chlubit před svými hosty, což znamená, že není snadné ho uspokojit, nicméně své relikvie nezbožňuje, nýbrž se z nich těší. Nemůžeme mu prodat jen tak nějaký odpad – na rozdíl od jeho bratra, který by si klidně koupil i pinďoura z osla, pokud bychom ho patřičně upravili a opatřili nápisem membrum virile Sanctus Christophorus – takže mu nabídneme pouze prvotřídní zboží a on nám za ně rád zaplatí.“ Což znamenalo, že mě Richard jistě rád přijme. Pokud šlo o můj úkol, měl jse
m svůj dar Richardovi označit jako vyjádření pevného a neochvějného spojenectví jeho bratrance Raimonda – v tomto ohledu jsem si mohl vymyslet jakýkoli květnatý nesmysl, jaký jsem uznal za vhodné. Dobrotivý Bože, ochraňuj nás před všemi těmi bratranci, kteří nám vládnou.

Zaprášený a bez dechu, nicméně včas, jsem těsně před polednem dorazil do královského paláce ve Vincennes. Mladý dvořan, jenž králi včera přednesl onu nevítanou zprávu, na mě již čekal, aby mě doprovodil do královských komnat. Tvářil se stejné upjatě jako včera, ale přesto mě přivítal s až přetékající zdvořilostí – jako ctižádostivý žáček, jenž s opatrným nadšením předvádí, co nového se naučil – a já si dopřál té potěchy, abych se nechal, aspoň trochu, okouzlit jeho mládím a zápalem.

„Jeho Veličenstvo vás již očekává, pane Petrusi,“ žvatlal a předvedl mi dokonalou poklonu.

„A vy mě k němu máte doprovodit?“ zeptal jsem se a musel jsem se snažit, abych se nesmál.

„S vaším svolením,“ pronesl uctivě.

„Můj milý pane, jsem teď vůči vám v jisté nevýhodě, pane…“ začal jsem, když jsme vyrazili.

„Jean de Joinville, poníženě k vašim službám,“ pochopil a otočil se ke mně a přitom mě oblažil zářivě bílým úsměvem,

„Domnívám se, že jsem dosud neměl to potěšení vás tu vidět,“ řekl jsem.

„To opravdu ne! Přijel jsem teprve nedávno ze dvora v Champagne,“ vysvětloval mi. „Byl jsem s králem v Poitiers, kde měl schůzku s hrabětem de la Marche.“

„Hugem z Lusignanu?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano, s ním,“ ujistil mě. „Mezi králem a hrabětem z Poitiers došlo k jistým rozporům, které bylo nutno napravit. A král Ludvík laskavě propůjčil svoji moudrost k tomu, aby věci mezi nimi urovnal. Jsou ovšem tací, vůči kterým není žádná laskavost na místě.“

„Francouzský lid má štěstí, že má tak moudrého a spravedlivého krále,“ pronesl jsem souhlasně. „Jste tedy u dvora čerstvě?“

„Ano, ale jenom na chvíli, k mé nezměrné lítosti. Jsem senešalem kraje Champagne a měl bych už být na cestě zpět do Troyes, ale můj pán, hrabě ze Champagne, mi laskavě dovolil, abych Jeho Výsost doprovodil na pár týdnů do Paříže, a já jsem tak rád, ba co dím, jsem bez sebe nadšením, že mohu svému králi prokázat tuto mizivou službičku.“

Věděl jsem, jak to s těmito dvorskými lichotkami chodí, a bylo mi jasné, že Jean, pokud mu to dovolím, je připraven na této rituální struně brnkat ještě celé hodiny. Pro blaho svých uší jsem se rozhodl tak neučinit.

„Zprávy z Languedoku jsou vskutku znepokojivé,“ obrátil jsem list.

„Ta svině,“ odplivl si Jean a znovu se ke mně otočil. V jeho hlase bylo slyšet rozhořčený hněv včerejšího dne. Rty měl pevně sevřené v houštině nakadeřeného vousu. „Jih je zamořen kacíři a židy… jako… jako…“ odmlčel se a zamrkal. Bylo zřejmé, že jeho vzdělání v úklonách a pózách bylo dokonalé, pokud ale šlo o umění metaforické rozpravy, byl na tom již o poznání hůř.

„Jako dýmem před tváří slunce?“ navrhnul jsem mu. „Neboť jistě platí, že přesně tak to s kacíři dopadne, pokud pozvednou ruku proti francouzské koruně.“

„Ano, ano, přesně tak,“ pronesl Jean vděčně. „Král je teď musí rozdrtit. Můj otec – Bůh nechť dopřeje jeho duši mír – přijal jako mladý kříž proti Albigenským, a když ke mně doléhají ty strašlivé zvěsti, hořím, doslova hořím, abych následoval jeho příkladu.“

„Takže za všechno mohou kacíři? Opravdu je to tak snadné? Kdo by si byl pomyslel, že v sobě najdou tolik odvahy? Nestojí za tím vším tak trochu i handrkování mezi princi?“

„Ne, ne. Teprve kacířství způsobilo, že se věci daly do pohybu tak, že již není možné je zastavit. Měla by být vyhlášena nová křížová výprava… z celého srdce bych ve jménu našeho krále, našeho Pána pozvedl meč proti jejich nepřátelům.“

„Jenže v Římě teď naneštěstí není papež, který by výpravu mohl vyhlásit,“ připomněl jsem mu. „A hrabě Raimond nejspíš podlehne své nemoci a uchrání všechny před dalšími problémy, nemyslíte?“

Jean de Joinville se ještě stále ošíval v dětinské snaze nalézt ta správná slova jako odpověď, když jsme již stanuli na prahu královských komnat. Uvnitř jsem zastihl krále Ludvíka, jeho bratra Alfonse, dále muže, jehož jsem znal jako hraběte ze Soisson, a pak ještě Enguerranda, pána z Coucy a zároveň nejmocnějšího velmože v celé Francii. Všichni byli zapojeni do vzrušeného rozhovoru a král mi lehce pokynul rukou na pozdrav.

„Drahý Petrusi, naše jednání je u konce. Počkejte na mě minutku, milý příteli.“

Uctivě jsem se uklonil, už jenom proto, že pohled na přísnou, válkami zvrásněnou tvář hraběte Enguerranda, na jeho rozcuchané, špinavě bílé vlasy, mi přišel téměř děsivý. Měl malá, bledá očka, která vás dokázala probodnout jako nebozez, a ačkoli jsem s ním nikdy nemluvil – s výjimkou výměny několika zdvořilých frází – neměl jsem chuť se s ním blíže seznamovat a už vůbec ne teď. Co tady ale, proboha živého, Alfons dělá? Během své současné návštěvy jsem ho u dvora ani jednou nespatřil, a najednou je zde, sotva dvě hodiny poté, co jsem se dozvěděl, že obdržel titul hraběte z Poitou a jaké že jsou s tím spojené obtíže. Napadlo mě, že se musí jednat o válečnou radu. Zaútočil snad Jindřich na Francii? Možná už ani nebude zapotřebí, abych do Anglie vůbec jezdil. Pokud se tu skutečně jedná o zasedání válečné rady, měl bych cítit úlevu, neboť se teď budu moct vrátit v klidu do Benátek. Pesto jsem si však ve skrytu duše přál, aby tomu tak nebylo, protože již od okamžiku, kdy jsem opustil Hřbitov nevinných, jsem cítil, jak se ve mně něco děje. Jako by se někde uvnitř mého těla rodilo slabé, zatím ještě tajné vzrušení, jako by se mi do mých ospalých údů začala vracet krev, jen s tím rozdílem, že to celé se odehrávalo někde hlouběji, v duši, pokud jsem něco takového ještě měl. Něco se děje a já jsem byl tím, kdo měl věci uvést do pohybu.

Ludvík konečně propustil svého bratra a oba velmože. Když odešli a mladý Joinville opustil místnost s nimi, Ludvík tleskl dlaněmi.

„A nyní, drahý Petrusi, bych byl rád, kdybyste se ještě před obědem na něco podíval. Myslím – ne, jsem si jistý, že se vám to bude líbit.“

Vyšli jsme z komnaty a venku se k nám ihned přidala dvojice stráží. Joinville již čekal na chodbě, a když mu Ludvík pokynul, bylo na něm vidět, že je bez sebe blahem. Opustili jsme královské křídlo a kráčeli chodbou, kterou jsem dosud ani jednou neviděl. Nacházeli jsme se ve staré části paláce, té, která tu zbyla z původního loveckého letohrádku. Vypadalo to, že někde tady jsou umístěny kuchyně, a nepochyboval jsem o tom, že právě zde je ubytováno to nejníže postavené služebnictvo. Ve vzduchu byl cítit průvan a ze zdí dýchala studená vlhkost staroby. Přemýšlel jsem, proč si král, jenž se právě chystal utratit nepředstavitelnou sumu peněz za výstavbu své Svaté kaple, dozajista té nejskvostnější budovy našeho věku, vybral za svoji rezidenci právě toto ponuré místo. Pak jsem se ale zezadu podíval na jeho záda oděná v prostém taftu zdobeném francouzskými liliemi vyšitými hedvábnou nití s několika lehkým
i doteky zlaté niti. Tu kapli nejspíš staví pro své poddané, pokračoval jsem v úvahách. O skromnosti krále Ludvíka jsem toho slyšel již hodně a musel jsem přiznat, že to byla pravda. Bylo mu jedno, že jeho palác je pouze čerstvě vybíleným loveckým zámečkem jeho dědečka, protože on sám mnohem raději sedával venku pod svým oblíbeným dubem. Byl jsem zvyklý pátrat u všech lidí, s nimiž jsem při svých obchodech jednal, po lži a přetvářce, a čím výše byl takový člověk postavený, tím zkaženější duši jsem nacházel – ale v Ludvíkovi jsem toho dokázal odhalit jen velmi málo, což mě intuitivně navádělo k tomu, abych ho měl rád, ale zároveň jsem si v jeho společnosti připadal nesvůj. Byl to skromný, jemný, snad dokonce i laskavý člověk, ale podle toho, jak jsem o lidech jeho postavení smýšlel, neměl na žádnou z uvedených vlastností právo.

Dorazili jsme ke dveřím silně pobitým zpevňujícími pásy. Král se zastavil a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Pak se otočil k mladému Joinvillovi.

„De Joinville, nemohl byste zajít za komorníkem a požádat ho, aby připravil tabuli? A pak tam na nás počkat? Nenecháme vás čekat dlouho.“ Mladík se zarděl, zcela jistě představou, že si král dělá starosti s tím, aby jeho služebník nemusel příliš dlouho čekat na oběd, a rychle se vzdálil, když nám ještě předtím předvedl další sérii svých nacvičených úklon.

„Je to ještě sladké dítě, ale zdá se být velice nadějný,“ poznamenal Ludvík a otevřel dveře. Za nimi byly schody osvětlené matným světlem pochodně. Sestoupil jsem do pečlivě zameteného sklepení, jehož vysoké, kamenné stropy byly téměř nedotčené pavučinami.

Podél zdí stály velké sudy s vínem a z jednoho z nich teď dívka z kuchyně naplňovala stříbrný džbán. Prošli jsme kolem ní a vstoupili do užší chodby. Zde bylo uskladněno ovoce a zelenina a vzduch byl prosycen vůní jablek, cibule a zeminy. Král se na okamžik zastavil, aby pohladil po hlavě jednoho malého chlapce, který tu z bedny s pískem doloval mrkev. Kráčel jsem za Ludvíkem, jenž mezitím odbočil do další chodby a nakonec se zastavil před jednoduchými dveřmi. U zdi stáli tři královští strážci a zdálo se, že tu odpočívají po nějaké námaze. Ludvík uhodil dlaní o dveře a ty se okamžitě otevřely.

Spatřil jsem rozlehlou místnost se stěnami z tesaných kvádrů osvětlenou ohyzdným kovaným svícnem, na kterém se mihotavě třepaly plamínky asi dvaceti svící. Na zemi byl rozprostřen čerstvý rákos. U protější zdi seděli muž se ženou. Další postava seděla zkroucená na zemi v rákosu. Mezi nimi a svícemi stála ještě lavice a na ní seděli kněz a dominikánský mnich v černém rouchu. Když slyšeli zvuk otevíraných dveří, otočili se a ihned vstali. Nad svěží vůní zeleného rákosí a teplým kouřem svící se vznášel pach strachu a moči. Král mávl rukou nad pozdravnými lichotkami obou kleriků a sklonil se k nim k jakési mumlavé, přesto nejspíš důležité poradě. Držel jsem se co nejblíže dveří, protože mi bylo jasné, že tato místnost, i když se navenek tváří tak příjemně, je ve skutečnosti mučírna a lidé na rákosu jsou její oběti. Konečně se ke mně Ludvík otočil a já jsem se celý napjal. Všechno b
ylo až příliš jasné: proč jinak by mě sem král přiváděl? Jenže Ludvík se tvářil především ustaraně.

„Můj milý Petrusi,“ začal. „Byl jste tu, když mi de Jonville včera přinesl zprávy z jihu.“ Milosrdný Bože, napadlo mě a vnitřnosti se mi doslova kroutily strachem. Už to ví. Matyáš byl jen léčka, past… Ale král pokračoval a zdálo se, že si mého stavu nevšiml. „Ihned mi bylo jasné, tak jako to muselo být jasné i vám, že si kacíři z Toulouse vzali do hlavy, že jim v této zemi náleží nějaké slovo. Jenže to se mýlí. Víte sám dobře, jak se na celou tuto záležitost dívám – vím, že se mnou moje pocity samozřejmě sdílíte.“

„Nikdy nezapomenu na rozhovor, který jsme před rokem vedli pod vaším dubem,“ vypravil jsem ze sebe snaživě. Smrad schoulených postav na zemi mě dusil, ale sebral jsem v sobě poslední zbytky falešné zbožnosti a dvakrát jsem se pokřižoval. „Tohle ale jistě nejsou žádní vrahové, leda…“

„Bohužel, bohužel! To by byl učiněný zázrak! Existuje snad lepší místo, kde hledat své nepřátele, než právě doma?“

„Albigenští v Paříži? Myslel jsem, že to není možné.“

„Tohle nejsou albigenští, můj synu,“ pronesl mnich. Měl vlasy černé jako uhel a kůži bílou jako břicho ryby. Na tváři, která začínala jevit známky tloustnutí, měl strnisko vousů. „Jsou to leonisté – nepocházejí z Albi, ale z Lyonu. Říkají si Chudí nebo také valdenští.“

„Ale ti jsou…“ Pokoušel jsem se nalézt slova, která by mě neuvrhla v podezření. „Trpí snad stejně ohavnými bludy jako jejich druhové na jihu?“

„Ne, to ne, i když své kněze nazývají rovněž perfecti, tak jako albigenští, a stejně jako oni nesmějí lhát ani přísahat…“

„A jejich konkrétní blud?“ zajímal jsem se a dodal jsem svému hlasu náznak zhnusení, které, jak jsem si všiml, mi u bledého mnicha očividně prospělo.

„Můj drahý synu.“ Ztišil hlas do posměšného šepotu. „Popírají samotnou existenci očistce!“ Potřásl hlavou a pokřižoval se. „Popírají smysl modlitby za mrtvé a odpustky!“ Zvedl ruce ke stropu v úpěnlivém gestu. „Odporné. A učí návrat k absolutní chudobě. Tvrdí, že držet pozemské statky je hříšné, a po celé zemi pomlouvají naši matku církev za to, že je příliš světská.“

„Jak strašné,“ vydechl jsem a významně jsem si přejel po jemném brokátu své tuniky. „A tyhle své bludy teď kázali v tomhle krásném městě?“

„Žili na Templářských loukách,“ vysvětloval mnich. „Ani nedokážu popsat v jakých brlozích.“

Obrátil jsem se ke králi, který si kacíře zamračeně prohlížel. „Je-li tomu tak, Vaše Veličenstvo, pak vaše slova při našem loňském rozhovoru byla pravdivější, než bych si vůbec dokázal představit.“

„Červotoč musí být zastaven,“ pronesl král tiše. „A nepřítel je pokaždé – pokaždé – blíž, než si myslíme.“

Někdy dokonce ještě blíž, pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem řekl: „Co se s těmi nebožáky stane?“

„Dva z nich své bludy odvolali,“ konstatoval mnich. „Přiznali své pomýlení a rádi by se vrátili do náruče matky církve. Ostatní… Tam toho,“ ukázal na nehybnou postavu v rákosí – „nebylo možné přimět k odvolání, ani když mu kameny drtily údy.“ Bezmocně rozpřáhl ruce. Za jeho zády jsem si všiml úhledně srovnaných žulových bloků, každý z nich měl nahoře železný kruh. Všechno zde bylo tak úhledné.

„Bude upálen,“ promluvil opět král. Otočil se ke mně a položil mi ruku na rameno. „Pokud by začala větev mého milovaného dubu chřadnout, musel bych ji uříznout, abych zachránil ty zbývající. A úplně stejně je to i s těmito… s těmito pošetilci. Upírají si Království nebeské. To je horší než cokoli, co se jim stane. A já musím chránit ostatní. Lidi, jako jste vy, Petrusi, kteří vynakládají takové úsilí, aby oslavili našeho Pána a Spasitele. Chtěl jsem jen, abyste viděl a pochopil, že nedopustíme, aby práce, kterou vy i další konáte, byla nahlodávána těmito zhoubnými, ničemnými červy.“

„Vaše Veličenstvo, cítím se tak zahanben. Ano, konám práci na oslavu našeho Pána, ale jsem jen obyčejný služebník. Nepožaduji důkazů vaší zbožnosti. Je přece tak zřejmá jako slunce, které zahřívá naši zemi.“

„Nesmysl,“ řekl Ludvík a zamračeně se usmál. „Dobrý bratře Umberte, ponecháme tyto nebožáky vaší laskavé péči. Pokuste se přivést i toho posledního blázna zpět ke Kristu, snažně vás o to prosím.“

„Jak poroučíte, Veličenstvo,“ odpověděl mnich a sklonil svoji lesklou, vyholenou hlavu. Vyšel s námi z místnosti, a když jsme odcházeli, slyšeli jsme ještě úsečné povely, které dává vojákům venku.

Oběd byl slunečnou a příjemnou záležitostí. Jedl jsem královské maso a pil jeho víno, jako by jen pár metrů pod námi netrhali ve sklepě klouby nějakému muži jen proto, že věří… v co vlastně věří? Došlo mi, jak málo toho o valdenských vím. Blud, který vyznávali, považovala církev za jeden z nejtěžších: věřili, že lidé církve, a to jak muži, tak ženy, neboť valdenští necítili žádnou potřebu bránit ženám v tom, aby vykonávaly kněžskou profesi, mají dodržovat Kristovo učení, tak jak je podáváno v evangeliích. Kristovo učení – jak absurdní! Kam by církev přišla? A čím by se dobří a čestní mužové, jako například kapitán de Montalhac, asi tak živili, kdyby se nejsvatější ze všech institucí zřekla bohatství a světských statků. Dopřál jsem si lehký, zachmuřený úsměv, neboť ze všech absurdit, kterými byla žumpa zvaná křesťanství zamořená, byla tahle ze všech největší. Já sám j
sem kdysi studoval na kněze. A jako mnišský novic jsem lehával na studených kamenných podlahách a vstával jsem, když louže v klášteře byly ještě celé zamrzlé, abych si odříkal půlnoční modlitbu, a přitom jsem si sám sebe představoval jako pokorného a věrného napodobitele našeho Pána a jeho apoštolů, ale všechno to, co jsem viděl a zažil, všechno co jsem od svého útěku z kláštera učinil, mě naučilo, že dominikáni a jejich inkvizice by farizeům ušetřili jejich trápení s Ježíšem, protože by ho upálili na jedné ze svých hranic dávno před tím, než by stačil dojet do Jeruzaléma.

Král Ludvík pozorně naslouchal arcibiskupu ze Saint Denis, který hlasitě a zlověstně, jako bouře kdesi v dáli, hřímal nad odpornou přítomností kacířů ve svém stádu. Po mé pravici seděl podsaditý muž s plochou tváří, který se do svého masa pohroužil tak, jako by již měsíc neměl v ústech. Ke svému úžasu jsem se ale dozvěděl, že to je Pierre de Montreuil, architekt královy Svaté kaple, neboť mi připadal spíš jako přihlouplý kameník než jako člověk schopný nakreslit či si jen představit něco tak jedinečného a dokonalého. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit, pokud tedy nepočítám strohá ano a ne, jimiž odpovídal na otázky, které mu král čas od času pokládal. Když slyšel, že právě já jsem oním mužem, jenž přivezl do Paříže relikvie z Faroské kaple, přizvedl zamračeně obočí, jako by mi chtěl vyčinit za to, že mu přidělávám práci. S ohledem na svoji ranní schůzku a následnou návštěvu v královsk
ých sklepích jsem neměl příliš chuť k jídlu a připadal jsem si nejistý a zmatený. Byl jsem tedy rád, když sluhové smetli ze stolu poslední drobky chleba, král Ludvík odeslal pryč hráče na loutnu a zvedl se ze svého místa, čímž nám naznačil, abychom učinili to samé. Všichni jsme se připravovali k odchodu, ale král zvedl prst a zastavil mě.

„Pokud je mi známo, odjíždíte již zítra z Paříže?“ zeptal se mě. „Nechtěl byste se ještě naposledy projít venku?“

O několik minut později jsme již seděli na prohřáté trávě ve stínu králova vysokého dubu. Ticho kolem narušovalo jen vrkání holuba.

„Vaše Veličenstvo o valdenských vědělo již včera?“ zeptal jsem se. Ludvík měl pověst člověka, jemuž je cizí jakákoli záludnost či podlost, a byl jsem si jistý, že bych případnou past, pokud by mi ji tedy nastražil, již vycítil, ale neškodilo se o tom trochu ujistit.

„Opět máte pravdu, Petrusi,“ povzdychl si. „Trousí se sem z Lyonu již hezkou řádku let. Bývá jich jen pár a velice často je vyženou sami lidé, u nichž přebývají, takže… ale po zprávách, které jsme včera obdrželi, musíme vyslat jasný signál. V Paříži kacíře nestrpíme a nestrpíme je ani v zemích hraběte z Toulouse. Narostla jim křídla, protože na papežském trůně teď nikdo nesedí, ale Boží práce se teď musí ujmout křesťanští panovníci, a pokud jde o mne, já před svým úkolem necouvnu.“

„Čím nevinnější chyba, tím větší nebezpečí,“ souhlasil jsem.

„A tady to máte, Petrusi!“ povzdychl si král znovu. „Popravdě řečeno si teď připadám trochu sklíčený. Moje sestřenka Isabela se v Poitou pokouší vyvolat rebelii ve prospěch svého manžela a pokusí se do své rebelie zapojit i svého syna Jindřicha, vašeho krále Jindřicha… A teď, je skutečně tak moc pod vlivem Poitevinských, jak se o něm říká? Půjde kvůli Hugovi z Lusignanu opravdu do války? Když mu to jeho matka přikáže?“

„To nevím, pane,“ odpověděl jsem a znovu mě napadlo, zdali jsem přece jenom nebyl sledován, ale můj instinkt mi napovídal, že nikoli: Ludvík nebyl vychytralý a já jsem si byl jistý, že by jakýkoli úskok považoval za nehodný své důstojnosti. „Je to smutné, ale musím přiznat, že už snad ani nejsem Angličan,“ dodal jsem ještě, neboť tomu tak bylo a také proto, že pokud jste až po okraj naplněn přetvářkou, je dobré, když můžete čas od času říkat pravdu.

„Matky…“ Ludvík si znovu zhluboka povzdychl. „Ale povídejme si raději o příjemnějších věcech!“ pokračoval již veseleji a utrhl stéblo trávy, které si vložil do úst. „Vracíte se do Konstantinopole?“

„To již není zapotřebí, Vaše Veličenstvo. Faroská kaple je prázdná. Už máte všechno.“

„Ach, opravdu?“ pronesl Ludvík a snad poprvé jsem v jeho jinak otevřené tváři spatřil náznak čehosi kradmého. Bylo to něco, co tam nepatřilo a co také hned v příštím okamžiku zmizelo a mladý král opět vypadal nevinně a téměř naivně.

„Ano, máte, Vaše Veličenstvo, o tom vás mohu ujistit,“ řekl jsem laskavě.

„Aha, všechno, co bylo ve Faroské kapli. A za to…“

„A těmito poklady jste svoje království obohatil víc než Karel Veliký,“ připojil jsem lichotku.

Královi lehce cuklo v obličeji. „Utratil jsem pěknou hromadu peněz,“ připustil. „Doufám jen, že můj nebohý bratranec… ne, ne, to by nebylo spravedlivé. Balduin je pevná skála, která čelí oceánu nevěřících a schizmatiků. Ale opravdu doufám, že moje… že moje dary dokázal napřít do služeb dobré věci.“

„Tím si můžete být jistý,“ ujistil jsem ho. Když jsem byl v tom jeho neutěšeném městě naposledy, vzal mě na střechu Konstantinova paláce a ukázal mi, jak z ní dolují olovo, aby měl čím platit svým vyhladovělým, nespokojeným vojákům. Řecká armáda tábořila jen míli za hradbami a kouř jejich táborových ohňů se mísil s nízkými mraky, které se snad pořád vznášejí nad Bosporem. „A díky vám je císař stejným obráncem Krista tam na východě, jako jím jste vy zde na západě.“

„To rád slyším,“ odpověděl Ludvík, ale nezdálo se, že by ho má slova nějak přesvědčila. Nemohl jsem se tomu však divit. Balduin de Courtenay celá dlouhá léta čenichal po královském paláci tady ve Vincennes, líbal ruce, rozčiloval se, děsil dvůr svými podrážděnými výbuchy, jež všem ještě jasněji dokazovaly, jak je nedospělý a zoufalý. Ludvík je možná opravdu zcela bezelstný, ale rozhodně není žádný hlupák – snad jedině s výjimkou své víry, ale v tom nebyl na tomto světě zdaleka sám. Ani náhodou. Oba jsme věděli, co je Balduin zač, a pokud jsme kolem této záležitosti teď tancovali vysloveně po špičkách, bylo to proto, že já jsem byl obchodník a Ludvík král Francie. Neplatil mě, abych mu říkal pravdu; platil mi, abych chápal, po čem touží, a abych mu to opatřil. Z celého srdce jsem však doufal, že právě teď netouží po tom, abych se znovu vypravil do Konstantinopole a pátral tam, prohraboval s
e mezi kostmi a spálenými znesvěcenými troskami po nějakém legendárním, leč chimérickém pokladu.

„Už jste slyšel,“ začal Ludvík, ale zase se odmlčel, „nezlobte se, ale tohle je opravdu jen mezi námi, Petrusi. Vy nejvíc ze všech lidí víte, jaké bohatství se z Francie přesunulo do Benátek a dále do Konstantinopole…“ Zavřel jsem oči a smrtelně vážně jsem přikývl. To bylo gesto, které jsem se naučil od kapitána. „Moje matka s tím rozhodně nesouhlasí,“ konstatoval suše. Zachytil můj pohled a já jsem v jeho tváři opět zahlédl ten kradmý výraz, jako když chytnete dítě u toho, jak leze do sousedova sadu. Pak se ale usmál a já jsem si uvědomil, že je jen o málo starší než já, a i když život byl k mému obličeji trochu bezohledný a zanechal v něm již bohatou sbírku vrásek, jizev a zlomený, křivý nos, Ludvík si ještě stále uchoval svoje chlapecké vzezření. Vždyť na trůn skutečně nastoupil ještě jako chlapec. Když mu zemřel otec, bylo mu pouhých jedenáct let. Následujících osm let mu matka dělal
a regentku. Stará královna Blanka, žena, z níž šel strach. Bojovala s Angličany a porazila je. Pak byla nucena bojovat s vlastními odbojnými velmoži, jejich rebelii potlačila. Francii dnes možná vládne Ludvík, ale Blanka ještě stále vládne Ludvíkovi.

„Královna matka se nemá čeho obávat,“ řekl jsem mu. „V Konstantinopoli již opravdu nic nezbylo.“

„Jistě, Petrusi, ale teď mě poslouchejte. Slyšel jste někdy o Robertovi de Clari?“

„Ano, pane. Vy sám jste dal jeho knihu darem panu de Sol.“ De Clari byl jedním z křižáků, kteří Konstantinopol před lety vyplenili, a protože byl, jak jsem se domníval, o něco méně krutý a bezcitný než jeho souvěrci, zapsal si, co všechno viděl v tom největším a nejnádhernějším městě, jaké v životě kdy spatřil předtím, než ho křižáci zcela zničili. A právě de Clari sepsal seznam pokladů Faroské kaple, čímž, jak se ukázalo, připravil Ludvíkovi jeho nákupní seznam.

„Mandylion z Edessy.“ Ludvík se kousal do rtu. Tohle byla vina, ne prostoduchost. Teď mě nezkoušel, jen se sám bál, že nám naslouchá jeho matka. „Je to…“

„Mandylion! Jistě,“ usmál jsem se pobaveně, i když jsem se nebavil ani trochu: ve skutečnosti se mě zmocnil ten nejděsivější strach, stejný, jaký jsem cítil před obědem v královské mučírně. „Nebyl ve Faroské kapli, ale de Clari ho viděl v paláci v Blachernae, jenž se ovšem nachází v jiné části města. Pokud je mi známo, palác i jeho kostel byly zcela vypleněny. Dnes už je jistě úplně opuštěný.“

„A myslíte, že bylo skutečné?“

„Skutečné, pane? Myslíte, jestli opravdu existovalo, nebo jestli to nebyl jen…“

„Byl to – je to – skutečný otisk těla našeho Pána?“

„Ach tak,“ zamyslel jsem se hluboce, nebo jsem alespoň předstíral, že tak činím. Paměť mi okamžitě vrátila vzpomínku na teplou prasečí krev a hadr, který se mi lepil na ústa i nos a pod nímž jsem se málem udusil a pozvracel. Vší silou jsem ohavnou vzpomínku zaplašil a soustředil jsem se na krále. „Řekové věří, že je skutečný, ale je docela možné, Vaše Veličenstvo, že mandylion již vlastníte, neboť já jsem byl vždy přesvědčený, že de Clari píše o pohřebních rouškách ve Faroské kapli – o sudariích, plátnech.“

„Ale ta nenesou žádný obraz,“ připomněl král a zvedl pedantsky ukazovák.

„Správně. Ale je možné, že by kronikáři psali o… o představovaném obraze, nebo, mám-li to nazvat jinak, zázračném obraze, který není běžně viditelný? Opravdu nevím, Vaše Veličenstvo. Ale bylo by ode mne nesmírně nečestné, pokud bych popíral, že se teď přímo chvěji zvědavostí.“

„Nepochybuji o vaší poctivosti, můj milý Petrusi,“ uklidňoval mě král. „Takže zastáváte názor, že nic takového nikdy neexistovalo?“

„S ohledem na jisté skutečnosti, Vaše Veličenstvo“ – Bože, jak strašně jsem nesnášel, když jsem musel mluvit tak šroubovaným jazykem! – „se domnívám, že mandylion z Edessy skutečně existoval, a všechny důkazy, které se mi podařilo shromáždit, vašemu nejpokornějšímu služebníkovi naznačují, že se jednalo o zázračné vyobrazení, jež nemohly vytvořit lidské ruce. Ačkoli máte ve svém držení Ježíšovy pohřební roušky, tento mandylion byl podle všeho jakýsi kus plátna, na kterém se náš Pán objevil v celé své postavě.“ Přinutil jsem se sevřít pevně rty a elegantně jsem se pokřižoval. „Ale zmizel a nezanechal po sobě víc než jen tyto zvěsti. Můj pane, Konstantinopol byla zcela jistě místem divů, jaké si lidská mysl nedokáže ani představit. To už ale neplatí. Obávám se, že to, co jste zachránil z jejích trosek, je vše, co tam křižáci a jejich benátští přátelé nechali, když město vyrab
ovali. Nezbylo tam již nic než kosti obyčejných mrtvých. Došel jsem tedy k poněkud nepříjemnému závěru, že mandylion opustil město ve vaku některého z vojáků z Flander či Burgundska, jenž neměl ani tušení, co vlastně ukradl, a jak už to se vzácnými věcmi, jejichž vlastníci si nejsou vědomi jejich skutečné hodnoty, bývá, zmizel z tohoto světa.“

„Takže říkáte, že zmizel.“

„Obávám se, že ano, Vaše Veličenstvo.“

„Navždy.“

„Nic jiného si, popravdě řečeno, neumím představit, pane.“

„Ztracen.“ Král si přitiskl dlaně k sobě, jako by se modlil, a podepřel si bradu vztyčenými konečky prstů. Povzdychl jsem si a přikývl.

„Co bylo ztraceno, je ale také možné najít, pokud víme, kde hledat.“

Krev mi doslova ztuhla v žilách. „Někdy ano, Vaše Veličenstvo. Někdy ano,“ souhlasil jsem a snažil jsem se nedat najevo, jak se mi chvěje hlas.

„Na celém světě si nedokážu představit schopnějšího člověka…“ pokračoval král a pak na mě namířil svoje sepjaté ruce. „Petrusi, jestli je možné mandylion najít, vy ho najdete.“

„Přejete si… přejete si, abych ho začal hledat?“ koktal jsem, neboť jsem již déle nedokázal skrývat ve svém hlase strach, který se mě zmocnil.

„To si opravdu přeji. Přesně tak. Přijmete můj úkol? Jistěže přijmete, vidím vám to na tváři. Výborně! Můj milý Petrusi, vše je tedy domluveno. Ale…“ král ztišil hlas do samotného šepotu. „Mé matce ani slovo.“

5.

Na břeh jsem vystoupil na Londýnském mostě, když jsem se ještě předtím chytil železného kruhu na šedém a slizkém přístavním molu. Pramice, jež mě sem dopravila z Tilbury, narážela do boků mola, i když příliv nebyl nikterak silný a Temže se jen líně pohupovala. Vytáhl jsem tobolku a zaplatil jsem veslaři, a hned potom jsem se po zrádných ošoupaných schůdcích vypravil vstříc hluku a rámusu nahoře.

Do Londýna se mi vůbec nechtělo. Byl jsem zde pouze jednou v životě a moje návštěva mi zanechala na duši jizvu, která se ani časem nezhojila. Vystoupal jsem na cestu vedoucí nahoře na mostě a nevnímal jsem ani obchody, ani pokřikující kluky s dvoukoláky, ani sluhy pobíhající po nákupech či rytíře a dámy projíždějící po mostě s nosy namířenými vzhůru k neskonale nudné anglické obloze. Viděl jsem před sebou jen kameny potřísněné hnojem, a když jsem na ně vstoupil, ucítil jsem, jak se ve mně cosi pohnulo. Most se klenul z jednoho břehu na druhý a přecházel volně v navazující ulici, která zase vedla k místu, kde před pěti lety ukopal válečný kůň jednu ženu k smrti. Tady, v blátě a špíně Cheapside, našla Anna svoji smrt, zatímco kolemjdoucí jen civěli anebo překračovali její tělo. Díval jsem se na londýnské bláto všude kolem na kamenné dlažbě vyhlazené bezpočtem kopyt, kol a podrážek a viděl jsem p
řed očima, jak se na něm rozprostírají Anniny černé vlasy, a viděl jsem i její jasně rudou krev a blednoucí oko.

Dost. Nechtělo se mi sem. Nenáviděl jsem tu představu a celou cestu napříč Normandií k pobřeží a potom i na palubě bachraté bárky, která mě unášela přes kanál a dále proti proudu Temže, jsem cítil, jak se ve mně rodí a vzrůstá stále nepříjemnější neklid. Teď jsem tedy tady. Přinutil jsem se zvednout hlavu. Ve velké mezeře mezi dvěma budovami jsem spatřil mohutná ramena Svatého Pavla. Jen o kousek dál, mimo zorné pole, stál ve stínu velké katedrály malý kostelík, kde jsme Annu uložili k jejímu věčnému spánku. Zavřel jsem oči a chvíli jsem tam jen stál a vnímal davy, které kolem mě proudily sem a tam. Teď do mě kdosi z boku vrazil a hlasitě zaklel. Otevřel jsem oči akorát včas, abych spatřil jeho tlustý zadek natočený k severnímu břehu. Tak to tedy bylo, nebyl jsem zde ani náhodou sám. Naopak, jen jsem tu blokoval cestu, osina za krkem těch, kteří někam pospíchali. Ve městě, kde žilo a dýchalo na pade
sát tisíc duší. Zatímco jsem tu jen tak stál, někde jinde někdo umíral. A někdo se právě rodil.

Snad jsem si jenom namlouval, že vzduch kolem byl hustý a zatuchlý jako v hrobce, ale nebyl. Páchl, o tom se nedalo pochybovat, ale byl to živý a čerstvý pach: ryb z nedaleké tržnice v Billingsgate, koňského trusu, lidských výkalů, holubů, masových koláčů, piva, šalvějového vína, kyselé špíny mužů i svěží, květinami prosycené vůně krásných žen. A Anna nikde. Byla tam, kde spočívá již celých pět let: v hrobě a v mém srdci. Pozoroval jsem ještě chvíli ten nepřetržitý, zmatený a úchvatný lidský proud, který se jako přílivová vlna vzdouval nad hladinou řeky, jako by zde nad Temží proudila ještě jedna řeka. Pak jsem si přehodil váček s penězi přes rameno, vstoupil jsem do proudu a nechal se jím unášet k Londýnu.

Ke svému příbytku jsem šel pěšky, protože byl jen kousek cesty. Naše společnost využívala služeb hostince U Tří hejlů poblíž Baynar’s Castle. Pronajal jsem si tam několik místností, připlatil jsem majiteli za diskrétnost a vystoupal jsem nahoru, abych se převlékl. Měl jsem v úmyslu vypravit se bez otálení do královského paláce ve Westminsteru, protože jsem se dozvěděl, že král je tam i se svým bratrem, ale příliv mě zdržel, a když jsem ze sebe konečně smyl prach cesty a dopřál si pozdní oběd, bylo již dost po třetí. Usoudil jsem, že se do paláce mohu stejně dobře vypravit ráno, osvěžen a posílen spánkem, a tak jsem se jen vydal do města a chvíli jsem se toulal ulicemi. Nejprve jsem zamířil podél hradebních zdí, ale mohutná vyvýšenina Svatého Pavla mě nezadržitelně přitahovala k sobě a věž katedrály na sebe jako vřeteno navíjela všechen zmatek města pod sebou, a já jsem nakonec podlehl jejímu mámen
í a vnořil se do hlučného rámusu knihkupců a kleriků, kteří na sebe pokřikovali v jejím stínu. Když jsem byl v Londýně naposledy, věž teprve stavěli, a při pohřbu Anny jsme všude kolem slyšeli skřípání kladek a bušení kladiv. Z onoho dne si toho ale příliš nepamatuji, snad jen s výjimkou nervózního kněze, jehož přednes zádušní mše rušil zpěv kameníka, který velebil mohutného ptáka neznámého muže a báječnou houštinku, již měla jeho milá tam dole. Byl kdesi vysoko nad námi a jeho slova se snášela dolů a pronikala okny dovnitř, ale mně nedávala o nic více smyslu než slova kněze, jenž od oltáře volal po odpuštění řetězce Anniných hříchů.

Cosi mě pudilo, abych se vydal podél pilířů katedrály až ke kostelíku Svaté víry, který se krčil pod severním křídlem velkého chrámu. Dveře byly otevřené a já vstoupil dovnitř. V kostele nikdo nebyl, ale přesto zde mihotavě hořelo několik svící. Annin hrob jsem našel snadno, jeho mramorový kámen statečně zářil z podlahy uličky mezi lavicemi. Poklekl jsem vedle něj.

Anna Dukina Komnenovna

Α Ω

Přitiskl jsem dlaň k chladivému žulovému kameni. Jednou se mě ptala, jestli se mrtvým zdají sny. Tenkrát jsem odpověď neznal. Ale od té doby jsem se již prohrabal hezkou řádkou hrobů, abych poznal pravdu. V hrobě žádný klid neexistuje, naopak, panuje tam čilý pracovní ruch rozkladu, horečný spěch smrti, který mění krásu v její pravý opak. Z alfy se stává omega. Anna už nebyla Annou, až na místa, kde jsem ji uchovával: v srdci a pod zavřenými víčky. Nemusel jsem se s ní již loučit. Náhrobní kámen je sám o sobě vyřčené sbohem, a tak jsem k tichu kostela nepřidal jediného slova. Jen jsem si políbil špičky prstů a dotkl jsem se alfy jejího jména. Pak jsem odešel.

Venku právě londýnské zvony odbíjely pátou a mraky na obloze se slévaly v šedou clonu. Pomalu jsem se loudal vyprazdňujícími se ulicemi zpět ke svému hostinci, kde jsem si vlezl do postele a usnul jsem s posledními paprsky umírajícího slunce na tváři.

Hned na druhý den ráno jsem zjistil, že palác ve Westminsteru je něco zcela jiného než palác ve Vincennes. Byla to rozlehlá stará budova, na niž každý nový král přidal nános své vlastní pomíjivosti, tak jako rorýs na jaře vrství bláto na své loňské hnízdo. Onoho dne náležely chodby paláce vyšňořeným a naparujícím se mužům v hedvábí, nakrmeným hovězím masem, kteří tu nenuceně hledali své přátele a zároveň obezřetně kroužili kolem svých nepřátel. A lidé tu nepřátele měli, to bylo zřejmé: všichni se točili a poskakovali jako kohouti v ringu, od obyčejných zemanů po důležitě vyhlížející stvoření, která jsem považoval za hrabata a vévody. Ve vzduchu se vznášelo jen stěží potlačované násilí. Byla to ovšem zajímavá podívaná, úplně jiná, než na jakou jsem byl zvyklý z Benátek, kde na první pohled přátelské setkání může velice snadno skončit vyhřezlými střevy jednoho muže na špice tesáku muže druhého, aniž to komukoli přijde byť jen trochu divné a nepřístojné. Mně stávající atmosféra každopádně vyhovovala. Roj těchto nastrojených hejsků byl natolik pohlcen sám sebou, že jsem se v davu pohyboval jako neviditelný duch.

Nakonec jsem dorazil až do velkého sálu plného mužů všech tříd, podle všeho se jednalo o nejrůznější uchazeče o královskou přízeň. Většinou to byli lidé neurození, ale z vyšších vrstev, obchodníci či majitelé lodí, a všichni se tvářili, jako by byli připraveni na dlouhé čekání. Poděkoval jsem svému osudu, neboť jsem měl průvodní dopis od kapitána, který, jak jsem věděl, mi získá přinejmenším přístup ke královskému dveřníkovi. Když jsem svůj dopis předložil znuděnému úředníkovi, jenž na dění v sále dohlížel, byl jsem k mé nezměrné úlevě odeslán do menší, prázdné předsíně, v jejíž zadní stěně byly velké dveře, zatímco druhé dveře ústily kamsi z boku. Asi po hodině, kterou jsem strávil počítáním prasklin na stropě, se úředník znovu dostavil, aby si moji žádost vyslechl. Vysvětlil jsem mu, že přicházím z Benátek v naléhavé záležitosti a že mě hrabě Richard přijme. D
veřník, muž s tenkými rty, blond obočím a krví podlitýma očima si mě přivřenýma očima prohlížel a škrábal se ve vousech.

„Obávám se, že nepřijme,“ pronesl posléze.

„Není snad Jeho Výsost v Londýně?“ zeptal jsem se zmateně. Muž si nakroutil na prst pramínek vlasů a zatáhl. „Není naším zvykem, abychom kupcům vysvětlovali svá rozhodnutí. Moji odpověď jste slyšel. A teď odsud sypte.“

„Mylorde…“ oslovil jsem ho, neboť nebývalo snad zvykem, že ta nejlepší místa u dvora zaujímali příslušníci nejvyšší šlechty? Dveřníci, čichači královského nočníku a všichni ti ostatní? „Můj pán, jehož tu zastupuji, je drahým přítelem hraběte Richarda. Doufám, že tento dopis postačí k tomu, aby bylo zřejmé, s kým máte tu čest.“

Dveřník držel v ruce můj dopis. Přivřel oči a držel si dopis tak blízko špičce nosu, až jsem zapochyboval, zdali umí vůbec číst.

„Petrus Zennorius. Devonské jméno.“ To nebyla otázka, takže jsem pochopil, že číst umí.

„Cornwallské,“ odpověděl jsem.

„Ano – opravdu máte přízvuk jako cizinec. Cornwallec z Benátek, v jak podivných časech to žijeme,“ utrousil a v jeho hlase nebyl ani náznak čehokoli přátelského. „Je nutné, abych volal stráže?“

Nebylo. Vzal jsem si zpět svůj dopis a vrátil jsem se do čekárny. Zajíkal jsem se vztekem, ale sál plný znuděných kupců je tím nejpříhodnějším místem, kde si můžete vyslechnout nějaké klepy či získat informace, takže jsem se uklidnil a rozhlédl se po davu. Vybral jsem si tlustého chlapíka v plášti z temně vínového sametu. Na roční období byl plášť až příliš silný, ale byl nový a drahý.

„Je snad král nemocen?“ otázal jsem se ho, když jsme si vyměnili pár zdvořilostí. „Myslel jsem, že je i se svým bratrem zde v paláci.“

„Není nemocen, nic takového,“ odpověděl muž. „Ale je teď zavřený s těmi svými zatracenými francouzskými příbuznými.“

„Opravdu?“ zajímal jsem se.

„Jo, podělaný příbuzenstvo z královniny strany.“ Ztišil hlas. „A jejich další příbuzní. Pro obchod to není dobré. A už vůbec to není anglické.“

„Také si myslím,“ souhlasil jsem. „A čistě náhodou, kdo je dnes dveřník?“

„Dnes? Sir Edward. Podělanec. Má zánět spojivek a nedokáže se toho zbavit. Na náladě mu to rozhodně nepřidá.“

„Takže dnes dělá dveřníka sir Edward.“ Můj nový přítel se uchichtl a spiklenecky na mě mrknul. „A zítra?“

„Opět sir Edward.“ Pokrčil rameny. „Anebo nějaký jiný urozený parchant. Copak vás sem přivádí, můj příteli?“ Usoudil jsem, že jeho otázka byla vedena čistě profesionální zvědavostí. Žádné postranní úmysly jsem v ní nehledal.

„Vlastně jsem přijel za královým bratrem, hrabětem Richardem,“ řekl jsem. „Ale vypadá to, že ani on dnes nepřijímá.“

„Aha, náš velký křižák,“ konstatoval muž s náznakem výsměchu v hlase. „V tom případě budete nejspíš někdo hodně důležitý, když jste se dostal až k samotnému siru Edwardovi. Zkuste to zítra znovu – určitě mě tu zase najdete.“

Rozloučili jsme se a já jsem se vydal zpět chodbami paláce, a i když mnou stále lomcoval vztek, dával jsem si pozor, abych cestou do nikoho nevrazil, protože celá budova působila dojmem, že i ji samotnou spaluje ukrutná zuřivost, která již co nevidět vyšlehne jasným plamenem. Nálada se mi rozhodně nezlepšila poté, když jsem venku zjistil, že jsem promeškal příliv a že se tudíž budu muset vrátit pěšky. Trvalo mi to dobré dvě hodiny a celou tu dobu jsem byl vystaven přezíravosti vyšňořených jezdců na koních i obhroublé zvědavosti davů vesničanů a chudáků z města, jimiž byla cesta ucpána. Když jsem se konečně dostal na dohled Ludské brány, začalo pršet. Den opravdu nanic.

Následující den byl již zrána šedý a pošmourný. Pronajal jsem si od hostinského, jenž kromě hoteliérství provozoval i stáje, pěkného valacha a utratil jsem trochu peněz navíc za draze vyhlížející sedlo z jemně opracované, pozlacené kůže. Alespoň již nebudu závislý na Temži. Doufal jsem, že je to můj poslední den v Londýně, protože se mi tu ani trochu nelíbilo a navíc se mi začínalo stýskat po Benátkách a modré obloze.

Bohužel, i když u dveří dnes hlídal jiný urozený pán, zdvořilejší a bez zánětu spojivek, odpověď, které se mi dostalo, byla stejná jako včera. Vrátil jsem se tedy další den a potom ještě další, až mi nevrlý klerik v čekárně začal povýšeně tykat. Zdálo se, že dokonce i můj přítel v drahém, teplém plášti uspěl lépe než já, protože jsem ho spatřil již pouze jednou a pak už ne. Třetího dne jsem se dal do rozhovoru s jedním vychrtlým vojákem, templářským preceptorem ze Suffolku. Ukázalo se, že má rozsáhlý, i když poněkud excentrický přehled o nabídce svatých relikvií. Vyprávěl mi, že na bazaru v Jaffě jsou k mání spodky svatého Kryštofa. Příliš velké, obrovské jako plachty, které by mohly pohánět malý člun. A také trochu příliš nové a málo špinavé… Odtud se náš rozhovor stočil na otázku spodního prádla obecně, přičemž mi barvitě vylíčil svoje bolestné zkušenosti s vyrážkou,
kterou mu přivodilo to pekelné vedro ve Svaté zemi. Dozvěděl jsem se také, že ty nejjemnější spodky, jaké měl kdy tu čest nosit, utkaly řádové sestry v klášteře Bury Saint Edmunds… Víc už jsem vyzvědět nedokázal, neboť ještě dříve, než stočil řeč na jistě mnohem šťavnatější téma, což jsem mu viděl v obličeji, který byl najednou celý rudý a rozpálený, jsem se s ním rozloučil a vrátil jsem se zpět do města.

Počasí se stále odmítalo umoudřit, a i když jsem měl ve svém hostinci naprosté pohodlí, vyrážel jsem každé ráno do paláce a vracel jsem se pozdě a po návratu jsem již neměl náladu vyjít znovu do ulic a zkoumat, co všechno mi může Londýn nabídnout. Místo toho jsem se držel v hotelu a pokoušel jsem se přijít na to, jak bych mohl proniknout zřejmě neproniknutelnými dveřmi do útrob Westminsterského paláce. Bylo obecně známo, přesně tak, jak mi vysvětlil můj kupecký přítel z předsálí královských komnat, že krále Jindřicha ovládají jeho francouzští příbuzní. Ti pocházejí především z Poitou a jedná se o rodinu králova otčíma Huga z Lusignanu, v jehož prospěch měl Jindřich zahájit svoji invazi do Francie. Napadlo mě, že pokud král opravdu naslouchá poradcům z Poitou, nebude možná nutné ho k jeho válečné výpravě nijak pobízet. Jenže v Londýně rozhodně nebyly žádné přípravy na válku znát. Vypt
ával jsem se tedy na nějaké náznaky, spekulace, zvěsti, neboť obchodníci a zejména finančníci takovými informacemi vždy přetékají, a doslechl jsem se jen to, že ve West Country se sice dává dohromady armáda, ta však údajně nemá být nijak početná. Král se možná chystá k bojům ve Francii, ale to může být spíš rutinní záležitost, neboť králové spolu pořád vedou nějaké války. Napadlo mě také, že netrpělivá a výbušná nálada na dvoře možná pramení z bitvy, která byla slíbena, ale stále nepřichází, a to může být jak dobré, tak špatné znamení: netušil jsem, které z nich to bude.

Richard z Cornwallu měl být u dvora: v tom byly moje informace správné. Jenže ho nikdo už celé dny nespatřil, ostatně stejně jako krále, a u dvora se šuškalo, že se Richard se svým bratrem pohádal, což se dělo poměrně často. Nepřestával jsem proklínat svou smůlu. Tenhle úkol měl být jednoduchý jako facka, jako bych jen doručil balíček. Místo toho se z něj vyklubalo frustrující a především časově nesmírně náročné břímě. A když se dny, jež jsem tu strávil, zvolna měnily v týden, myslel jsem stále častěji na kapitána daleko v Benátkách a na velké spiknutí, které se zvolna dávalo do pohybu jako mlýnské kolo v okamžiku, kdy po dlouhém suchu konečně zapršelo, a kdy se kolem Ludvíka utahovalo dalekosáhlé předivo aliancí a slibů, v jehož středu měl nakonec uvíznout jako v pasti. Já jsem v celé této záležitosti nebyl povinován věrností žádné ze stran. Jen kapitánovi, takže jsem předpokládal, že to
mu, komu bude věrný kapitán, budu věrný i já. Stal se ze mne tedy agent Raimonda z Toulouse? Nebo katarů? A je můj úkol v tomto podniku opravdu tak mizivý, nebo na jeho úspěchu rovnou stojí a padá? Čím více jsem o všem přemýšlel, tím hůř jsem se cítil.

Posléze – bylo to ve středu večer – jsem si konečně zašel do hospody, z níž jsem se vrátil s břichem plným hovězího a piva. Hostinský na mě již čekal a nešťastně si přede mnou mnul ruce.

„Strašně se vám omlouvám, strašně se omlouvám, drahý pane!“ naříkal.

„A za co?“

„Ve vašem pokoji byl zloděj.“

„Proboha živého! Jak to víte?“ Pivo v mém břiše hlasitě šplouchlo.

„Protože jsme ho chytili, můj pane. Ten hlupák uklouzl na schodech a zvrtnul si kotník. Zůstal na schodech a naříkal, tak jsme ho zavřeli do umývárny nádobí. Přejete si ho vidět?“

„To si pište, že přeji!“ vyštěkl jsem. Šel jsem za ním do kuchyně, za níž, uprostřed malé kamenné místnosti, seděl na židli přinesené z jídelny hubený malý muž v černém oděvu, s černou čapkou připlácnutou těsně k hlavě. Jeho neoholená tvář sebou škubala nepohodlím, jemuž byl vystaven. Přivázali ho totiž za ruce i nohy k židli a muž byl celý mokrý potem, i když v místnosti bylo jinak chladno. Pach, který vydával, jsem cítil již ze dveří.

„Vzal něco?“ zeptal jsem se hostinského.

„Vypadá to legračně, ale nevzal, i když po sobě nechal strašlivý binec. Hned tam někoho pošlu, aby vám uklidil.“

„Ne! To nedělejte!“ přikázal jsem mu. „A teď nás laskavě nechte o samotě! Rád bych se toho pána zeptal na pár drobností.“

„O tom nepochybuju,“ souhlasil hostinský a zatvářil se pomstychtivě. Zloděj se díval, jak odchází, a pak zase pozoroval, jak před ním rázuji ze strany na stranu.

„Kdo jsi?“ uhodil jsem na něj.

„Nikdo,“ odpověděl. „A děsně mě bolí kotník. Vydáš mě strážím?“

„Jestli se budeš pokoušet se mnou vydrbat, tak ne,“ pohrozil jsem mu a odhrnul jsem si plášť, abych mu ukázal zelený jílec své dýky. „Mám dost peněz na to, abych si tvoji hlavu napíchl na píku, vystrčil ji z okna, a stráže na to neřeknou ani půl slova. A teď. Když ti nešlo o peníze, co jsi u mě pohledával?“

„Au,“ zkřivil na okamžik svoji neoholenou tvář bolestí. „Ale mně šlo o peníze, kámo. Jenže jsem zaslechl hluk a vzal jsem roha. Jen jsem si na schodech nedával bacha.“

Znal jsem zloděje. Kdysi jsem býval jedním z nich. A také už mě během mých cest po zemích křesťanského světa párkrát oloupili. Idiot, který tu teď přede mnou seděl, mě tedy ani nepřekvapoval, ani neohromil. Jediným problémem teď bylo, co s ním, vzhledem k tomu, že mi vlastně nic nevzal. Mohl bych ho vydat nočním strážným, kteří by ho buď zavřeli do basy, pověsili, nebo také pustili, podle toho, jak by se zrovna cítili. Jenže některé staré zvyky mají tuhý kořínek a mně se ani trochu nelíbila představa, že by mi městští strážníci čenichali v mých záležitostech, jakkoli ctihodné a poctivé byly, a tak jsem tedy zloděje popadl za ucho a zkroutil jsem mu ho tak, až už se nedokázalo natáhnout ani o kousek.

„Kde bydlíš?“

„V Ebbgateský,“ vypískl až příliš rychle. Chyba. Vytáhl jsem nůž.

„Teď mě poslouchej. Nechám tě běžet, ale chci mít možnost tě najít, pokud bychom si museli náš rozhovor ještě zopakovat. Takže mi řekneš, kde bydlíš.“ Přiložil jsem mu na tvář čepel dýky z damascenské oceli. „Protože najít muže bez nosu není vůbec těžké,“ pronesl jsem zcela vážně. Nůž se mu jemně zakousl do kořene nosu.

„Proboha!“ vykřikl. „Kriste Pane! Je to Candlewycká, hned u kostela! Nedělejte to, vaše lordstvo! Můj nápad to nebyl, já vám to kurva odpřisáhnu!“ Zoufale bloudil očima po místnosti a strašlivě sebou škubal, jako bych ho již rozkrájel. „Zaplatil mi, abych to udělal!“

„No tak, k čertu s tebou. To si fakt myslíš, že ti to uvěřím?“

„Ne, přísahám, můj pane! Navedl mě k tomu… ten Francouz, prodavač vína u nás v ulici…“

„Ježíšikriste.“ Povzdychl jsem si a třel jsem si podrážděně čelo. Najednou mě mnohem víc dožíralo to jeho trapné lhaní než ten zpackaný pokus mě oloupit.

„Dobře.“ Ustoupil jsem dozadu a prořízl jsem provaz, kterým měl spoutaná zápěstí a kotníky. „Jak se jmenuješ? A prosil bych skutečné jméno.“

„Stevin, pane. Čestně.“

„Tak čestně? Zmiz odsud. Ještě pár dní se tu zdržím, a jestli tě ještě jednou uvidím někde poblíž, nebo jestli tě uvidí chlapci hostinského, zabiju tě. Rozuměl jsi?“ Usilovně přikývl.

„Děkuji vám, vaše lordstvo,“ drmolil a zvedl se ze židle. Odkulhal ke dveřím a já jsem se díval, jak odchází, a bylo mi jasné, že mu hostinského tři synové uštědří na cestu nakládačku, na kterou do smrti nezapomene. Otřel jsem si šaúk o pláštěnku a trochu jsem se zlobil sám na sebe za to, jak snadno jsem toho blázna přesvědčil o své krutosti, protože ať už jsem v životě napáchal cokoli, nikdy jsem nebyl záměrně a cíleně krutý. Tohohle chlapíka jsem ale k smrti vyděsil, ach Bože. Váhavě jsem vystoupal po schodech do svých pokojů. Hostinský nelhal: zloděj nadělal strašlivý binec. Vysypal můj vak a všechny papíry ležely rozházené na podlaze. Stejně dopadly i sedlové brašny. Ze způsobu, jakým se všechny dokumenty povalovaly po zemi, jsem pochopil, že zloděj neumí číst, a vzhledem k tomu, že tobolku s penězi jsem měl u sebe, přičemž zbytek mých finančních prostředků byl bezpečně uložen v pokladnici
hostinského, byly jedinou cenností v místnosti informace. Nic nechybělo. Zajímavé však rozhodně bylo, že zloděj z vaku vysypal všechno moje oblečení, které nyní leželo na hromadě v koutě, jako by si každý kousek pečlivě prohlížel a třídil. Vytáhl i povlečení uložené v truhlici a moji postel zcela svlékl, matraci obrátil a rozpáral. Hlasitě jsem zaklel a poskládal jsem si papíry a oblečení zpět do vaku. Pak jsem se vztekle vrátil dolů, abych si vypil džbán rýnského vína, než mi ospalá pokojská dá pokoj zase dohromady.

Ráno jsem vstal s prvním zakokrháním. Samozřejmě na mě čekala další cesta do Westminsteru, ale nejprve jsem si chtěl ověřit, zdali mi zloděj včera nelhal, protože poté, co jsem viděl, jakou podivnou spoušť mi v pokoji napáchal, jsem byl opravdu zvědavý, co přesně mi přišel ukrást. Ze samého přemýšlení mě hlava rozbolela tak, jako by mi v ní bušili kladivem, takže jsem stejně nedokázal dospat. Něco mi tu nesedělo, a to i v případě, že byl Stevin opravdu tak mizerný a nemotorný zloděj, za jakého se vydával. Ta jeho pohádka o Francouzovi byla nejspíš jen bláhovým pokusem shodit vinu na někoho jiného, ale… o co mu tedy šlo?

Protože mě ten bastard probudil ohavně brzy, rozhodl jsem se mu to oplatit stejnou mincí. Zahalil jsem se tedy do svého cestovního pláště a proklouzl jsem kolem jednoho ze synů hostinského, jenž tu pospával u dohasínajících uhlíků v krbu, ven do studené ranní mlhy. Její vlhký, mrazivý dech mě líně ovíjel celou cestu ke Svatému Johnovi a stoupal mi do nosu jako vůně toho nejdražšího vína: kočičí chcanky, lejna, slepičince, shnilé ovoce, plesnivé zdivo – omamný, zkažený dech Londýna.

V Candlewycké ulici již bylo pár lidí vzhůru: opilec, který se jako ryba vyvržená na břeh plácal ve dveřích, kde nejspíš včera usnul, podomní obchodnice vyrážející na první ranní pochůzku. Rozhodl jsem se, že z těch dvou mi zřejmě lépe poradí ona, a tak jsem ji zastavil, a když se začala šklebit, vsunul jsem jí do dlaně několik drobných mincí.

„Nebydlí tady v ulici nějaký Francouz, matko?“ zeptal jsem se. „Nejspíš bude hodně bohatý.“

Šilhala střídavě na mě a mince ve své vrásčité, ztvrdlé dlani a zamyšleně si olízla velký opar na horním rtu.

„Prodavač vína,“ řekla nakonec. „Pan Thybaut. Tam nahoře, ten čerstvě natřenej barák. Je to Francouz, to jo, a je kurevsky prachatej.“

„Výborně. V tom případě je to ten, koho hledám,“ prozradil jsem jí a nabídl jsem jí další penny. Mrzutě se na mě podívala, nadhodila si ranec na rameni a šoupavým krokem vyrazila směrem k mostu. Podíval jsem se opačným směrem a v mlze stoupající vzhůru jako pára z kaluží, které se zvolna ohřívaly, jsem zahlédl obrysy štítů čerstvě nabíleného domu. Když jsem přišel blíž, došlo mi, že je to opravdu velký dům, nejen čerstvě nabílený, ale zdobený též jasně vymalovaným erbem a vyřezávanými hlavami psů a vousatých mužů. Došlo mi, že si Stevin zvolil jméno toho nejznámějšího obyvatele celé ulice. Mělo mě to napadnout. Uplivl jsem si nad vkusem tohoto města, neboť můj hnus si jako vždy razil cestu vzhůru nosem a do krku. Thybaut, nenáviděný Francouz. Možná mi mělo tohle vysvětlení stačit, ale když už jsem se bez snídaně vypravil až sem, a protože jsem ještě stále cítil vztek ze včerejší ne
zvané návštěvy, přeskočil jsem bez dalšího přemýšlení strouhu vedoucí středem ulice a namířil jsem si to rovnou k domu. Zaklepal jsem jednou, dvakrát, a když jsem bronzovou mořskou pannu klepadla zvedal ke třetímu úderu, na druhé straně zarachotil zámek a dveře se asi tak na loket pootevřely a mezerou vykoukla bledá tvář.

„Co chcete?“ dožadoval se sluha nerudně.

„Je doma tvůj pán?“

„To teda není. Je v paláci.“ Muž dodal svému poslednímu slovu extra důraz a zamířil na mě pohled přivřených očí, jako by snad právě vyslovil kouzlo, které mě mělo odehnat od dveří.

„Ach tak. V tom případě se tam s ním přibližně za hodinu setkám. Pověz mi: čím se monsiuer Thybaut živí? Je prodavač vína?“

Sluha se zatvářil dotčeně nad mou nestoudností.

„Prodavač vína? Monsieur Thybaut de Fouras není žádný podomní obchodník. Je dvorním dodavatelem vína Její Výsosti královny Isabely…“

„Fouras – tvůj pán je tedy z Poitou?“

„A co je vám vůbec do toho?“ Muž ve dveřích se téměř zalykal nevolí, ale já si trochu odstoupil od dveří a vhodil jsem temnou mezerou mezi jeho zdviženou rukou a sloupkem dveří stříbrnou minci a oba jsme naslouchali, jak cinká na kamenné dlažbě uvnitř.

„Za tvoji námahu,“ vysvětlil jsem mu a ponechal jsem ho jeho rozhořčení. Teď už jsem se nedivil, že prodavač vína Thybaut nebyl v ulici příliš oblíbený. A kdybych se ocitl ve stejné situaci jako ten zoufalec Stevin, jistě bych ho jmenoval také. Takže jednoduchý závěr. Jednalo se tedy o obyčejnou loupež a Stevin je prachmizerný, hodně nepovedený zloděj. Jen jsem tu marnil čas – a navíc s prázdným žaludkem.

I za těch pár minut, které jsem strávil před Thybautovým domem, ulice kolem ožila čilým ruchem. Lidé pospíchali do práce nebo na trh či, jako v případě dvou babizen, které se vzájemně podpíraly a jejichž ušmudlané černé šaty díky tomu splývaly v jakýsi podivný tmavý hadr neurčitých obrysů, do nějaké prázdné kaple. Z dálky se neslo dunění a klapot a za chvíli se v ulici objevilo stádečko býčků, oči vytřeštěné, hlavy sklopené, bezpochyby hnaných do Smoothfieldu na jatka a pod sekeru. Ustoupil jsem do průchodu jednoho z domů, abych je nechal projít, a otočil jsem se nazpět k mému hostinci a vstříc snídani, ale neušel jsem ani dvacet kroků a zaslechl jsem hlasitou směsici hlasů, podrážděných i smutných zároveň, jak už to v Londýně bývá, a když jsem nakoukl do temné, vlhké uličky, spatřil jsem skupinku chlapů, kteří se s velkou námahou pokoušeli zvednout cosi ze země. Něco dlouhého a neskladného.
Celí rozklepaní a zadýchaní si břemeno nakonec vyzvedli na ramena. Na záda jednoho z nich přepadla nehybná, bezvládná ruka a muž usilovně zaklel a pokoušel se tu bledou ruku ze sebe shodit. Její prsty se již začínaly svírat kolem čehosi neviditelného, co smrt vkládá do rukou těch, které si vzala. Muži se blížili ke mně a nesmělý paprsek ranního slunce dopadl na bosé nohy jejich nákladu. V jeho světle jsem si všiml, že jeden z kotníků, ten levý, je oteklý a modrý.

„Znáte toho muže?“ zeptal jsem se jednoho z nosičů. Měl rudou a zpocenou tvář, i když ráno bylo ještě chladné, mokré vlasy přilepené k čelu.

„Stevin,“ odpověděl stroze.

„A co se mu stalo?“

„Poslyš, brácho, nechci být nezdvořilý, ale dej si vodchod, jo?“ Hlas patřil muži na protější straně Stevinova těla, u kolen. Byl vyšší a mladší než jeho druhové, tvář měl plnou uhrů a zdobila ji rovněž čerstvá jizva po noži nebo snad prstenu.

„Rozhodně nejsi nezdvořilý, příteli,“ odpověděl jsem lehce a předstoupil jsem před ně tak, že jsem je přinutil vrávoravě zastavit přímo v ústí uličky. Tři muži vzadu zamumlali cosi oplzlého. „Ale zkuste si mě aspoň vyslechnout.“ pokračoval jsem. „Tady jsou dvě čtvrtpenny pro hrobníka a ještě dvě další pro hospodského dle vašeho výběru.“ Zastrčil jsem mince pod pravý podvazek mrtvoly. „A jediné, co za ně chci, je, abyste mi pověděli, co se chudákovi Stevinovi stalo. Co vy na to, hoši?“

„Že jen plýtváš časem a penězma, kámo,“ konstatoval vytáhlý mladík. „A protože ho znáš, víš sám nejlíp, že to byl flákač. A proč se vlastně člověk jako ty zajímá o somráka, jako byl Stevin?“

„Co kdybych tu otázky kladl já?“ zeptal jsem se. „Anebo mám snad zaplatit pivo rovnou hrobníkovi? Chci jen vědět, jak přišel ke smrti.“

„Ožral se a vypad z vokna?“ řekl jeden z mužů vzadu. „Přerazil si záda. Je teď vprostřed celej pořádně nakřivo. Jako vyvrácený vrata. Chceš si šáhnout?“

„Takže bydlel tady v ulici?“ přešel jsem jeho nabídku bez odpovědi. Z těla se začal vznášet čpavý zápach zatuchlého piva a mnohem čerstvější moči a muži krčili nosy hnusem.

„Pronajímal jsem mu kus svýho pokoje,“ rozpovídal se zpocený muž. „Krásnej suchej roh s hromadou hadrů. Ale většinou byl přes noc někde pryč, takže jsem ho nikdy ani nezahlíd.“

„A když jo, tak byl namol,“ dodal čahoun.

„Vyser se na to, Danieli,“ okřikl ho muž u Stevinovy hlavy. „Nebyl to zlej kluk. A vůbec si neumím představit, co dělal, že vypad z vokna.“

„Třeba tam vojížděl nějakou čubku, co jinýho,“ nenechal se odradit Daniel.

„Parapet mohl být trochu shnilej, ale tak moc určitě ne,“ zamumlal ten zpocený. „Ledaže by na něj naleh celou vahou, co myslíte?“

„Takže jste viděl, jak vypadl?“ pokračoval jsem v otázkách.

„Ne, ne, byl jsem přes noc… jinde, jestli rozumíte. A pak jsem ho našel dole na schodech. Udělalo se mně trochu šoufl.“

„Kdy to bylo?“

„Hm, předtím, než vyšlo slunko. V kostele akorát začali zvonit. Můžeme už jít, kámo? Stevin byl sice jak za groš kudla, ale smrt do nich napumpuje olovo, jestli mi rozumíš?“

„Jen pokračujte, hoši, a děkuji vám.“ Otočil jsem se, abych si také šel po svých, ale vtom mě něco napadlo. „Jen tak mimochodem, co si myslíte o prodavači vína Thybautovi?“

„O kom?“ zaskřehotal hubeňour a několikrát sebou cukl, zatímco si na rameni urovnával váhu mrtvého těla.

„Thybaut de Fouras. Bydlí v tom velkém domě támhle.“ Ukázal jsem na dům a všichni svorně potřásli hlavami.

„Ten Frantík?“ zeptal se muž, jenž se před chvílí pokoušel bránit Stevinovu památku. „Vo tom nic nevím.“

„Mně přijde jako laskavý chlapík,“ vyjádřil se zpocený muž. „Ségře dal na Vánoce pár drobnejch.“

„A Stevin ho znal?“

„Tak vo tom kurva taky nic nevím, ale dost pochybuju,“ pronesl opět Stevinův přítel. „Když zrovna nespal, byl Stevin buď u řeky, nebo na svých nočních pochůzkách, anebo se nalíval v putyce. Co by s tím Frantíkem asi tak dělal, pokud by ho tedy nechtěl vobrat? A to by mu strach nikdy nedovolil. Byl to parchant, Bůh mu dej věčnou slávu, ale neměl v sobě špetku kuráže. A tamto…“ muž ukázal hlavou k velkému domu, jehož čerstvá malba se začínala lesknout v pronikajících paprscích slunce, „to by bylo, jako by si sral na vlastní schody. Nebyl sice žádnej lumen, ale zas takovej idiot taky ne.“ Na jeho vínem zarudlém nose se mu utvořila kapka potu a pohled jeho očí byl téměř prosebný. Mrtví se pronesou.

Nechal jsem je, aby se konečně vzdálili, a vydal jsem se západním směrem ke svému hostinci. Nejdřív se najím a pak zase vyrazím do Westminsteru. V duchu jsem si málem přál, abych sem byl býval ani nechodil, protože místo jednoduché odpovědi mám jen další otázky. Anebo si jen všechno zbytečně komplikuji? Lidé přece mohou vypadnout z okna a zlomit si páteř a opilec má jistě větší šanci, že se mu to povede, než člověk střízlivý. Kvůli svému podvrtnutému kotníku byl určitě trochu nemotorný a taky jsem si dokázal představit, že byl plný vzteku z bolestného ponížení, které mu jeho noční dobrodružství vyneslo. Že se v Candlewycké ulici usadil francouzský kupec, mě také ničím nepřekvapovalo. Klidně jich tam mohlo být ještě dvacet dalších. Nešťastník jako Stevin v sobě rozhodně ukrýval spoustu pocitů ukřivděnosti vůči bohatým lidem, těm, kteří žili ve velkých a hezkých domech, a možná měl i důvo
d nenávidět Francouze. Jedna věc ale byla jistá: ani za nic jsem si nedokázal představit toho vyfintěného, bledolícího sluhu, kterak do domu monsieur Thybauta pouští špinavého odrbance Stevina.

Když jsem se přiblížil na dohled Westminsteru, celou záležitost jsem považoval již jen za další nepříjemnost, kterou s sebou pobyt ve městě, jako je Londýn, přináší, a byl jsem připraven na další kolo otravného čekání v paláci, ačkoli jsem byl dnes ještě otrávenější než včera. Chodby paláce, jimiž jsem kráčel do předsálí, jsem již znal velice dobře, ale když jsem dorazil k cíli, sir Edward mě přivítal s výrazem, který vzdáleně připomínal úsměv.

„Tudy,“ pronesl vznešeně a lehce sebou cuknul v jakési neochotné, neohrabané úkloně. Zcela udiven jsem ho následoval do vnitřní místnosti, do níž se mi podařilo proniknout již při mé první návštěvě v paláci, a celý roztřesený vzrušením jsem sledoval, jak sahá na kliku menších dveří. Místo královské komnaty nebo nějakého velkého sálu či čehokoli, co jsem snad v duchu očekával, jsme se ocitli v široké chodbě, na jejíchž stěnách byly rozvěšeny staré, ale ještě stále jasně barevné tapiserie, které už před sto lety musely stát celé jmění. Přišli jsme ke dveřím a sir Edward je s podlézavým úsměvem, který na své popelavě šedé tváři jistě vyloudil jen s velkým přemáháním, otevřel a popostrčil mě dovnitř velké komnaty s dlouhým oknem, jehož tabulky byly pospojovány olovem a vyhlížely na podmáčené louky ostrova Thorney Island. Slabému jarnímu světlu pomáhaly nesčetné svícny se zapále
nými svícemi, které v místnosti zároveň vytvářely hřejivé teplo, ačkoli v krbu plápolal oheň. Kolem krbu sedělo asi pět nebo šest lidí, většinou dvorních dam, v těch nejfajnovějších šatech, jaké jsem zatím ve Westminsteru viděl. Překročil jsem práh a hlavy všech se otočily. Ze židle se zvedl vysoký muž a s rukou nataženou před sebe ke mně zamířil.

„Monsieur Petrus? Dovolte mi, abych vás přivítal. A je mi nesmírně líto, že vás nechali tak dlouho čekat. Jakmile jsme se doslechli, že tu zanedbáváme tak váženého a zajímavého hosta, bylo nám jasné, že toto nedorozumění musíme ihned napravit! Pojďte a posaďte se k nám.“

Tohle už se mi líbilo mnohem víc, i když to ještě stále nebyla audience, kvůli které jsem přišel. Popravdě řečeno se jednalo jen o další zdržování a oddalování, ale musel jsem přiznat, že všechny čtyři dámy, podle všeho královské dvorní dámy, byly velice přitažlivé. Podle šatů a sítěk ve vlasech jsem usuzoval, že budou nejspíš společnicemi královny Eleonory. Mladík, který tu s nimi seděl, byl zřejmě královský pobočník, stejně jako mladík, jenž mi vyšel v ústrety. Na to, abych jejich zdvořilé pozvání odmítl, již bylo stejně pozdě, protože nevrlý dveřník za mnou zavřel dveře. Vysekl jsem tedy přítomným tu nejdokonalejší poklonu, jaké jsem byl schopen, a nechal jsem se odvést na lavici u krbu, kde jsem se usadil na měkký polštářek z indického hedvábí. Byl jsem na tom rozhodně lépe než venku v čekárně, už jen proto, že společnost mi namísto podrážděných kupců, zemanů, kteří se vztekal
i, ošívali a dávali najevo svoji netrpělivost, dělaly krásné ženy a jedna z nich, mladá dívka s bělostnou pletí a krásnou tváří lehce pokropenou světlými pihami, se ke mně naklonila a obdivně vydechla: „Vy jste ten slavný lovec relikvií?“

Zatvářil jsem se co nejskromněji. „Tím slavný si nejsem vůbec jistý. Jen se snažím sloužit našemu Pánu.“

„Ale to přece děláme všichni!“ zvolala jiná žena. Měla velká ústa tvarovaná jako luk a zelené oči a její zvlněné kaštanové vlasy se pokoušely uniknout z plachetky ze zlaté tkaniny. „Ale jen velmi málo z nás má v sobě tolik odvahy, nebo na vlastní oči vidělo poklady jako vy.“

„Drahé dámy, kdopak vám co napovídal?“ dal jsem se do smíchu. „Můj život není o nic zajímavější než život obyčejného účetního.“

„Copak jste to nebyl vy, kdo z Konstantinopole přivezl trnovou korunu?“ zeptala se rusovláska a svůdně našpulila rty.

„Ó, ano, to jsem byl opravdu já,“ souhlasil jsem a poddal jsem se jejímu kouzlu. Další z dívek si hodila polštářek na zem k mým nohám a sesunula se na něj. Podíval jsem se na oba muže a ti se na mě povzbudivě usmáli. Došlo mi, že to celé připravil hrabě Richard. Jak překvapivé a jak milé. Bezpochyby bude následovat oběd, u něhož již bude přítomen i sám hrabě. Rozhodl jsem se, že si čekání zpříjemním, jak jen to půjde. Sluneční paprsky pronikající oknem byly krásně teplé a oheň tiše předl jako nějaká obrovská oranžová kočka. Bylo mi jasné, že se mnou tyto krásné dívky neflirtují, ale již jsem se naučil vychutnávat si kouzlo zjemnělých dvorních způsobů a moje společnice mi je zde předváděly s půvabnou dokonalostí. Nechal jsem se tedy vtáhnout do hry a vyprávěl jsem jim několik ze svých příhod, které jsem si pro podobné příležitosti připravil. Některé byly dokonce pravdivé.

Byly to příběhy zajímavé a měl jsem vynikající a pozorné publikum. Muži mě dokonce čas od času přerušili, aby si ještě jednou nechali popsat nějaký obzvláště krvavý detail, a já jsem jim s radostí vyhověl. Byli nejspíš ještě příliš mladí na to, aby zažili skutečnou bitvu, i když stejně jako jejich urození vrstevníci se již od okamžiku, kdy se dokázali postavit, necvičili v ničem jiném než v umění boje a život pro ně neměl jiný smysl než boj, šoustání a čest. Tito muži to dnes neměli snadné. Války i křížové výpravy najednou ustaly, což dávalo vzniknout frustracím, které jsem v paláci cítil všude, kudy jsem procházel. I proto teď baroni bojují s králi nebo alespoň sami mezi sebou a panoši u dvora jsou připraveni zaútočit na vše, co se jen pohne. Obyčejní lidé setřesou démony, kteří jim kolují v krvi, třeba při fotbale, ale když se nudí šlechta, dává přednost meči. Před mnoha lety mi kd
osi vysvětloval, že i první křížovou výpravu svolal papež Urban jen proto, aby zabránil křesťanským urozencům, aby se vybili navzájem, případně aby zabíjeli na počkání každého, kdo se jim připletl do cesty. Bylo mnohem lepší nasměrovat jejich hněv proti zaostalým bezvěrcům. Jenže v Anglii panoval již déle než dvacet let mír, a něco takového se ukazovalo veskrze nezdravé. Ačkoli mě tedy těšilo, že jsem si u těchto mladíků získal respekt, přemýšlel jsem, zdali bude opravdu tak těžké vehnat tuto zemi do další války.

Tmavovlasá dívka, lady Blanka, dávala okázale najevo, jak moc je na mé vyprávění soustředěná. Hltala moje slova tak, jako by mi ze rtů splývaly vzácné drahokamy, a přestože to zcela jistě přehrávala, předstíral jsem, že jsem její pozorností uchvácen. Byla ostatně krásná a já byl sám ve městě, které osamělým nijak nepřeje. Usrkl jsem vína a přes okraj poháru jsem se jí zadíval do očí, které můj pohled zasněně opětovaly.

„…do Anglie jste tedy přijel, protože…?“ zeptal se jeden z mladíků, jehož jméno bylo Rocelin, a dolil mi víno. Vypadal přitom dostatečně nevinně.

„Mám jistou záležitost, kterou potřebuji projednat s hrabětem Richardem.“ Mladík byl natolik zdvořilý, aby se dále nevyptával, a já jsem svoji pozornost upřel zpět k dvorním dámám.

„A jistě i vy máte v tomto ohromném paláci mnohem zábavnější věci, které byste mohly dělat, než tu jen klábosit s cizincem pokrytým prachem cesty?“ zeptal jsem se tmavovlasé dívky.

„Kdepak, život v paláci je tak zoufale nudný,“ povzdychla si dívka a ostatní dívky s ní ihned souhlasily.

„Jak dlouho se v Londýně ještě zdržíte?“ zajímala se lady Alicia, pěkně zaoblená dívka celá červená teplem z krbu. „A prosím, řekněte, že to bude ještě dlouho – cítíme se v tomhle starém domě tak osamělé!“

Zrovna jsem se je chystal ujistit, že se tu mám opravdu v úmyslu ještě nějaký ten čas zdržet – což byla bohapustá lež –, když vtom mi za zády cvakly dveře. Lady Blanka zvedla hlavu a výraz její tváře se okamžitě změnil. Koutky úst se jí stáhly a tvář jí ztuhla, jako by uhodil závan ledového větru. Otočil jsem se, abych se podíval, kdo přišel, a ve dveřích jsem spatřil vysokou ženu v jednoduchém šatu z jemného šedého plátna. Vlasy měla dlouhé, stříbřitě šedé a jako pavučina jí visely kolem ramen. Neměla jediný šperk kromě snubního prstenu a čelenky z tenkého zlata kolem hlavy. Nebyla již mladá, dokonce ani středního věku, ale na tváři, až zářivě krásné, měla stále jen pár vrásek. Obličej byl spíš bledý a docela dlouhý, ústa v něm si stále uchovávala tvar růžového poupěte, jak je tomu u mladých dívek. Jen její rty, kdysi plné, dnes zvolna chřadnoucí, a pokožka, ač vypnutá na lícní
ch kostech, prozrazovaly její věk. V místnosti se rázem rozhostilo naprosté ticho, které si dovolilo narušovat jen tiché syčení vlhkých polen v krbu. Žena zvedla svoji dlouhou bílou ruku a moji společníci a společnice se jako na rozkaz zvedli a se skloněnými hlavami odcupitali ke dveřím, aniž mi ještě věnovali jediný pohled. Jeden za druhým defilovali před starou ženou, až tu nezbyl ani jeden. Všiml jsem si, jak se ze stínu vynořila ruka sira Edwarda, sáhla na kliku a dveře se zavřely. V místnosti jsme zůstali jen já a neznámá žena.

Postavil jsem se, protože i když jsem netušil, o koho se jedná, bylo na první pohled zřejmé, že je to osoba značného významu, a hluboce jsem se uklonil. Nic neřekla, jen na mě upírala svoje temně zelené oči. Nakročila ke mně a její páteř přitom byla tak rovná a kroky tak drobné a přesně umístěné, že se zdálo, že spíše klouže než kráčí. U okna stála židle s vysokým opěradlem, které jsem si předtím nevšiml. Žena došla až k ní, pomalu si sedla a opřela ruce o zakřivené područky. Ještě stále nedala najevo, že mě vnímá, a já jsem se neodvážil ani pohnout.

„Vy jste ten obchodník s relikviemi?“ zeptala se nakonec.

„Ano, paní, jsem hledač relikvií,“ odpověděl jsem opatrně. Ještě stále jsem neměl ponětí, s kým mám tu čest, ale každičký nerv mi napovídal, že si v její přítomnosti nemohu dovolit ani tu nejmenší chybu. „Rozhodně se ale nemohu nazývat obchodníkem. Svatá matka církev nedovoluje…“

„Svatokupectví. Smrtelný hřích. Kráčíte po velice úzkém chodníčku, Mistře Petrusi Zennorie.“

„Pokud někdo slouží našemu Pánu, cesta, po níž kráčí, musí být jasná a přímá,“ odpověděl jsem co nejzbožněji.

„A vy pánu jistě sloužíte.“ Zelené oči studeně zamrkaly. „Kterému?“ zeptala se zprudka. Bledý, oválný nehet narazil na dřevěnou opěrku židle.

„Našemu Pánu…“

„Francie. Řekněte, co tu chcete a proč chcete jednat s hrabětem Richardem a ne rovnou s králem?“

„Paní, nevím, kam svými slovy míříte. Obchod, o němž naše společnost jednala s králem Ludvíkem, byl již uzavřen, a za hrabětem Richardem jsem přijel v čistě soukromé záležitosti. A tak jako nekupuji, ani neprodávám svaté relikvie, stejně tak nemohu hovořit o záležitostech svých klientů, kteří ode mne očekávají absolutní diskrétnost.“ Trochu jsem se naježil. Co je to za ženskou? Nějaká stará, bláznivá hraběnka, která na mě pouští hrůzu, aby ze mne zdarma vylákala relikvii? Napřímil jsem se, abych jí dal najevo, že mě její tón ničím neděsí.

„Jste netrpělivý, pane. To tolik spěcháte, abyste se zbavil svého břemene? Něčeho, co jste našel?“ Přivřela oči, ale vzápětí se na mě usmála. Změna, která se jí odehrála v obličeji, byla neuvěřitelná. „Povězte mi, jak vám chutnalo naše víno?“ zeptala se.

„Bylo velmi dobré,“ odpověděl jsem překvapeně.

„Jistě. Můj dodavatel pro nás nalézá jen ty nejlepší soudky,“ pokračovala. „Monsieur de Fouras je nesmírně inteligentní člověk. Myslím, že bydlí jen kousek od vás. V Candlewycké ulici.“

Svět se mi jako zběsilý roztančil před očima a paprsky pronikající olověnými rámečky skleněných tabulek se neklidně třepotaly jako plamen svíčky. Došlo mi, že jsem se zřejmě rozmrkal jako probuzená sova, zasažen zdrcujícím vědomím toho, že mluvím s královnou matkou. Tento nestárnoucí, stříbřitý přízrak byla Isabela z Angoulêmu.

„Poníženě prosím za odpuštění, Vaše Veličenstvo,“ koktal jsem a vrhl jsem se na koleno, vyděšený, že by se ve mně krve nedořezal.

„A za co? Skrýváte snad před námi něco? Jste slavný muž, Mistře Zennorie: slavný hledač relikvií. Bezpochyby jste teď přišel, abyste něco nalezl i pro nás. Jsou věci, jejichž nalezení bychom viděli jen krajně neradi, kdyby byly nalezeny – pokud byste je nalezl, pro někoho jiného.“

A je to venku. Královna Isabela si myslí, že tady špehuji pro francouzského krále. Proto mi nechala prohledat pokoj. A chudák Stevin nic nenašel, protože tam nic najít ani nemohl.

„Vaše Veličenstvo, prosím, věřte, když říkám, že s vaším urozeným synem nemám jiného než finančního jednání. Ano, král Ludvík je naším zákazníkem, ale stejně tak jím je, dovolte mi to říct, i Jeho Svatost papež a mnoho dalších. Pokud si to ráčíte přát, mohu vám ukázat svá doporučení…“

„S tím si nelamte hlavu.“ Prohlížela si mě zpod svých stříbrných řas. „Prokázal jste velké služby našemu královskému bratranci Ludvíkovi. Ale tady nejsme ve Francii, že? Pokud chcete začít obchodovat s námi, budete muset přerušit svoje svazky s Francií. A byla by věčná škoda, kdybyste to jako Angličan neudělal, chápete? Jistěže chápete,“ zvedla ruku dlaní dolů, prsty napnuté, a zlehka si na ně přiložila bradu. „Naši synové tady dnes nejsou. Můžete jít. Ale jakýkoli obchod, který s nimi uzavřete, jedno se kterým, se donese i k našim očím a uším. My si z nějaké důvěrnosti neděláme zdaleka tolik jako vy. A očekáváme, že jim dodáte něco přinejmenším stejné ceny, jako byste dodal Ludvíkovi. Stejné ceny. Rozumíme si? A teď běžte na ten váš uzounký chodníček.“

Aniž jsem vůbec věděl, jak jsem se tam dostal, ocitl jsem se zpět na chodbě a za zavřenými dveřmi, kde si mě sir Edward prohlížel, jako bych byl mrtvá kočka, kterou našel ráno na prahu. Protáhl jsem se kolem něj a klopýtal jsem po chodbě, razil jsem si cestu davem a bylo mi úplně jedno, co si myslí o mých způsobech. Ať si Bůh klidně vezme celý Westminster do ohně pekelného i se všemi v něm, zuřil jsem v duchu a síru jsem dštil ještě v okamžiku, kdy jsem se dostal až k Ludské bráně. Bylo mi totiž jasné, že jsem se chytil do pasti, kterou jsem nepředpokládal, a kromě toho jsem si znepřátelil královnu matku, aniž jsem se jen o krok přiblížil splnění svého úkolu. Navíc přede mnou ležel další nekonečný večer ve městě, které po mně ani v nejmenším netoužilo.

Jakmile jsem se ale vrátil do hostince, zjistil jsem, že mi sem mezitím přišel dopis. Poznal jsem kapitánův rukopis a razítka našich poboček v Lyonu a v Paříži.

Petroku,

píši Ti strašně ve spěchu, ačkoli záležitosti, které bych Ti rád vysvětlil, si zasluhují čas a péči. Bohužel, ani jedno z toho nemám. Z celé duše doufám, že Tě můj dopis zastihne ještě předtím, než opustíš Paříž. Předpokládám, že se tam setkáš s Matyášem, neboť je to zkušený a rychlý cestovatel. Úkol, který ti nabídne, je plně v mezích Tvých schopností, a vlastně by jej zvládl kterýkoli z nadějnějších úředníků naší společnosti. Já jsem si ale přál Tebe, protože může dojít i k jistým obtížím, a každopádně chci, aby ses co nejpodrobněji seznámil s poměry na anglickém dvoře a s peněžními trhy v Londýně.

Kvůli tomu Ti ale nepíši, neboť jsem si jistý, že všechno bez problémů zvládneš.

Ne, píši, abych se Ti k něčemu přiznal. Od Matyáše se dozvíš, co se děje. A zcela jistě pochopíš, že tohle je moje osobní záležitost. A prosím, neděs se, až Ti vyjevím, jak moc osobní!

Hrabě Raimond vybudoval alianci, která nepochybně může naše země vytrhnout z francouzského sevření. Jižní vazalové krále Ludvíka se třesou touhou proti němu povstat. Hrabě strávil dva roky přípravami. Ludvík je silný, ale Toulouse ho se svými novými spojenci porazí. Proč mě – proč nás – to zajímá, neboť si poskládáš, že naše firma se do událostí také zapojí? Konečně Ti to tedy mohu vysvětlit. Čas, na který jsem čekal a za který jsem se modlil, je tu.

Gilles odjel už přede mnou. Touto dobou bude již na Montséguru a možná si splnil i svůj největší sen a přijal consolamentum. Já se k němu již brzy připojím. Svůj i Gillesův podíl ve společnosti dám k dispozici hraběti z Toulouse. Je to hazard, ale upřímně doufám, že toto gesto budeš vnímat jako obchodní příležitost, jako investici, neboť jsem si opravdu jistý, že Toulouse zvítězí.

Když jsem psal tato slova, myslel jsem na to, jak je budeš číst, a strašně bych si přál, aby ses příliš nevyděsil. Můj drahý Klapko, tohle všechno se Tě vůbec nemusí týkat. Tvůj podíl ve společnosti je jen Tvůj a můžeš si s ním dělat, co budeš chtít. V případě, že se ukáže, že jsem se v tom, co bude následovat, zmýlil, Tobě nic nehrozí. Postaral jsem se, aby na Tebe nepadla ani ta nejmenší vina. Ještě bych Tě rád požádal o jednu věc: až v Londýně skončíš, přijeď za mnou do Toulouse. Když si pospíšíš, stihneš to ještě před bouří. Všechno Ti podrobně vysvětlím v naději, že Tě snad uklidním a zbavím starostí, protože mi je jasné, že teď úplně přetékáš otázkami, kterých jsem se ještě ani nestačil dotknout. Natolik Tě znám.

Úplně na závěr bych Ti rád vysvětlil něco, co pro Tebe možná bude tím největším šokem. Ale stačí mi jedno slovo, abych Ti vysvětlil, proč jsem se vydal touto cestou. Tím slovem je víra. Víra mého otce a matky, mého bratra a sester, mých strýců, přátel a mé země. Raduji se, že jsem se dožil toho, že na vlastní oči uvidím, jak bude pomstěno to strašlivé příkoří spáchané na mém lidu, a že se na tom budu moci podílet. Nemohu po Tobě žádat, abys mě chápal, ale jestliže potřebuji Tvoje odpuštění, z celého srdce Tě o ně prosím.

Na shledanou v Toulouse,

Michel de Montalhac, ex Cormaranus

Četl jsem kapitánův dopis znovu a znovu slovo od slova a úplně jsem zapomněl i na palác. K životu mě probudily až Londýnské zvony odbíjející čtvrtou hodinu odpolední. Prohlížel jsem si kroutící se svitek pergamenu, černý těžkým nánosem inkoustu, a nejprve jsem zapochyboval, zdali ho vůbec psal kapitán. Vůbec mi nezněl, jako by to byl on. Připadalo mi, jako by ho psal někdo mnohem mladší, křesťan, nadšený a celý zbožný. Blázen. Můj ty Bože. Když jsem takto přesvědčil sám sebe, znovu jsem se na dopis vrhl a ještě jednou jsem si ho přečetl. Tentokrát jsem pozorně zkoumal každou kudrlinku jeho rukopisu, každou tečku. Pátral jsem mezi řádky, hledal jsem souvislosti, nápovědu, protože nic z toho mi nedávalo žádný smysl.

Kapitánův vřelý vztah k vlasti mě nepřekvapoval, společně s Gillesem mi o ní často vyprávěli. V jejich podání byly země hraběte z Toulouse rájem s úrodnými poli a vinicemi obtíženými úžasnými hrozny, které se vám již na jazyku samy přetvoří v to nejjemnější víno. Je to země básníků putujících po cestách od města k městu a dokonce i drozdi ve větvích olivovníků zpívají písně o lásce. Jenže to všechno byla minulost. Jejich svět skončil a jeho konec uvrhl životy mužů, jako byli Gilles a kapitán, ve zmatek s nepředvídatelnou budoucností; byli vyvrženi jako roj jisker v okamžiku, kdy se hořící dům zhroutí a promění v trosky. Neexistovala pro ně cesta zpět, možná jen v jejich fantazii, jako něco, po čem touží, ale vědí, že to není možné. Byli jako Židé, kteří se o šabatu modlí za svůj návrat do Jeruzaléma. Vyhnanství nás spojovalo a dokonce, i když se zbytek posádky Kormorána rozprchl po ce
lém světě, kapitán, Gilles a já jsme zůstali, neboť náš domov byl vždy tam, kde jsme byli. A teď tohle.

Kapitán měl pravdu. Největší šok mi přineslo slovo víra. Nikdy ho přede mnou nevyslovil leda tehdy, když mi vysvětloval, že se nějaký další blázen chytil do našich sítí a koupil si nějakou nesmyslnou a děsivě předraženou relikvii. Ne, tak úplně přesné to nebylo. Mluvil přede mnou o své katarské víře dvakrát: poprvé v Grónsku, v Gardaru, v tom ohavném, děsivě studeném městě na samotném konci světa, a podruhé přímo v papežském paláci. To bylo vše. Bez problémů se mi přiznal, že ani on, ani Gilles to s dodržováním požadavků své katarské víry neberou příliš vážně, obzvlášť Gilles, jenž dokázal klít jako pohan a v očích měl jiskru, jakou by člověk u katarského perfecti zcela jistě nečekal. Kristepane. Vstal jsem a přecházel jsem neklidně po pokoji tam a zpět a celou tu dobu jsem vztekle proklínal osud. K čertu s celým tím jejich nesmyslem s vírou. Gilles a consolamentum? Nemožné a směšné! Zas
tavil jsem se a pokoušel se uklidnit pohledem z okna. Dole pode mnou kráčela ulicí U Rytíře trojice prostitutek. Držely se pod paží a snažily se vypadat co nejpočestněji. V blátě otevřené stoky uprostřed ulice rylo chlupaté černé prase s jedním ulomeným klem. Kurvy prošly kolem mladého klerika – mohl jsem to klidně být já před sedmi lety, v benediktinském rouchu, s čerstvě vyholenou, drsnou tonzurou – a ten se jen stydlivě otočil ke zdi. Víra existuje, pomyslel jsem si. Zhnuseně se odvracíš od pouličních štětek a přitom toužíš po tom, abys je ošukal, ale teď nemůžeš, protože jistě plníš nějaký důležitý úkol, kterým tě pověřil tvůj kněžský pán, aniž tušíš, že ten tvůj ctihodný opat strká každou noc ruku pod jinou sukni. Snad jen v neděli si dá pokoj. Víra ti přinese mnoho dobrého, můj synu. Tak jako mně. „Běž za nimi do Ohmatané kundy!“ zavolal jsem za ním jméno místní uličky lásky,
ale nikdo mě neslyšel, snad jen to prase, které si mě chvíli opovržlivě prohlíželo, ale pak se vrátilo k rytí. Prostitutky mi zmizely z dohledu, bylo mi však jasné, že míří do bordelů na Fleet Street. Po nich se v ulici objevil klempíř a tlačil před sebou skřípající kolečko. Po něm ještě hadrář se synem. Skupinka dětí se honila za obručí a rozzuřila prase natolik, že divoce zakvičelo. Jako další se v mém zorném poli objevila stařena o holi. Zpod špatně uvázaného čepce jí padaly bílé, kudrnaté vlasy. Děti se kdesi otočily a nyní se hnaly i s obručí zpět. Stařena ustoupila ke zdi domu, aby mohly přeběhnout. Když ji míjely, podívala se po nich, a já jsem jí na tváři zahlédl úsměv. Pak hlavu zase sklopila. U nohou jí leželo cosi kulatého. Ťukla do toho holí. Prase se přestalo rýpat v hovnech strouhy a pozorovalo kulatou věc. Stařena až překvapivě čile kopla do koule a poslala tuřín blíž k praseti. S
e šplíchnutím dopadl do špíny stoky a dokutálel se až k prasečím nožkám. Prase nadšeně vykviklo a čumákem si pochoutku vyhodilo na kamennou dlažbu, mimo dosah mého pohledu. Žena se za tuřínem ještě chvíli dívala a pak zvedla hlavu. Naše pohledy se na dálku setkaly a ona se na mě usmála. Pak se opřela o hůl a odbelhala se stranou. Zíral jsem na místo, kde stála, ještě dlouho poté, co odešla, a před očima mi tancoval její úsměv. Nebyla pomatená, bláznivá, nic z toho, čím mladí tak rádi častují ty staré. Jen v ní už nehořela dětská touha honit se za obručí, vyhasla v ní potřeba natřásat pozadím a vlnit boky, jako to dělaly tři kurvy před mladým mnichem. Kráčela po úplně jiné Rytířské ulici. V jediném okamžiku mi všechno zapadlo do sebe. Kapitán se nezbláznil. Ne, jen otevřel oči a vystoupil z tohoto světa. Prostě zestárnul.

6.

Trvalo mi až do oběda, který jsem si koupil u pouličního prodavače ryb kousek od přístavního mola, než jsem přišel na to, co bych měl dělat. Najedl jsem se a pozoroval jsem racky poskakující na schodech, kde jsme tehdy před lety vystoupili s Annou na břeh. Kapitán mi vzkazuje, abych si s ničím nedělal starosti, ale bylo mi naprosto jasné, že vše záleží na tom, jestli se podaří přimět krále Jindřicha k boji. Ještě jednou jsem si dopis přečetl a s definitivní platností jsem pochopil, že se kapitán nezbláznil, jak jsem se chvíli obával, ale že se místo toho vrhá do dalšího dobrodružství. Jenže tentokrát nebylo cílem najít nějakou tajemnou relikvii, dobře ukrytý pozůstatek minulosti, s níž bychom obelstili dalšího prince či kardinála. Ne, můj pán se rozhodl vyhrát zpět svůj ztracený život. Vyplivl jsem úhoří kost, na kterou se ihned sneslo hejno racků, a dospěl jsem k závěru, že je všechno v pořádku. Chtl jsem snad já, až bude vše dokonáno, víc, než si lehnout na drsnou trávu Dartmooru a dívat se, jak mi nad hlavou krouží vlaštovky, aniž bych měl obavy, že někde banda lovců pročesává okolí a pátrá po Pekelném psu z Balecesteru? Ne, nic víc jsem od života nechtěl. V tom případě ovšem musím najít hraběte Richarda a v tomto městě je osoba, kterou bych snad mohl přimět k tomu, aby mi v hledání pomohla.

Věděl jsem, že Letici Londýňanku nenajdu pod jejím pravým jménem. Vrátila se do rodného města jako bohatá žena, neboť kapitán dodržel své slovo a připsal jí její podíl z provize na pokladech Faroské kaple. Do Londýna tedy dorazila jako lady Agnes, jež se právě vrátila ze Svaté země. Její manžel, rytíř z Essexu získal v jednom z tamních přístavů obchodní koncesi – všechny tyto podrobnosti jsem věděl od kapitána, i když jsem předstíral, že mě bytostně nezajímají, což ovšem, jak jsem cítil hluboko v srdci, nebyla až tak docela pravda – a mladý pár se vracel spolu s několika loděmi naloženými zázraky Outremeru, když vtom nebohý manžel onemocněl a zemřel. Protože Letice byla jedinou dědičkou, přistála v Benátkách, celý náklad prodala a s výtěžkem z prodeje se vrátila do Londýna, kde si zakoupila skladiště a kontrolní podíl v několika obchodních lodích. Letice si tak prakticky ze vzduchu vykouzlila
prosperující podnik. Její bývalý a krutý majitel, Nicholas Querini, se kdysi výborně bavil tím, že svoji konkubínu, neboť tou Letice několik let byla, nechával, aby mu radila v jeho plánech, s jejichž pomocí měnil svoje zlato v moc a naopak; Letice tak proměnila mizerii, v níž se ocitla, v zisk, neboť po celou tu dobu měla oči i uši otevřené a ve své ohromné paměti si spolehlivě uložila jména mnoha a mnoha obchodních partnerů svého bývalého pána. Za pouhé dva roky si tak vytvořila rozsáhlou obchodní síť, která sahala od Hamburku až po Konstantinopol. Tvářila se však skromně a nenápadně, protože jak jsem Letici znal, zcela jistě na sebe nechtěla upozorňovat a až příliš dobře věděla, že bohatým a mocným není radno pouštět žilou víc, než je zdrávo, neboť by se také mohli otočit a jen tak z uražené ješitnosti ženu, jež se tak rychle vyšvihla vzhůru, zase zadupat zpět do prachu. Čas od času obchodovala
dokonce i s Kormoránem, a nám bylo, coby bankéřům, potěšením lady Agnes posloužit. Říkám my, ale já sám jsem se v jejích záležitostech nijak neangažoval. Věděl jsem samozřejmě, že k nám chodí její dopisy a že dopisy odcházejí i od nás do Londýna, věděl jsem o záznamech s jejím jménem v našich účetních knihách. Nebyl by problém přidat k dopisům úředním i jeden osobní, ale na to jsem byl příliš uražený a hrdý a kromě toho, jak jsem si rád namlouval, měl jsem plné ruce práce žitím svého vlastního úžasného života.

Teď ovšem nastal čas spolknout hrdost a svoji bývalou snoubenku vyhledat. Nejprve jsem se ovšem musel zbavit muže, který mě sledoval již od okamžiku, kdy jsem opustil hostinec. Královna Isabela mi zřejmě nevěří. Muž byl ještě mladý, na prahu středního věku, s počínající pleší, nenápadný, oděný v upraveném, ale nudném šatu dobře situovaného řemeslníka či cechovního mistra, a sledoval mě s jistou znalostí svého oboru, ale já se učil u opravdových mistrů a nebylo těžké jej odhalit. Alespoň nevypadal jako zabiják, jenže tím si člověk nemůže být nikdy jistý. Hodil jsem tedy zbytek úhoře do řeky a vydal jsem se k severu a jen tak, jako bych byl znuděný turista, jsem se bezcílně procházel ulicemi. Takto jsem se ocitl až před Svatým Pavlem a pokračoval jsem dál uličkami, které byly stále užší a ubožejší, až jsem se dostal na Saint Martin’s-le-Grand, kde jsem se nechal unášet davem procházejícím Alders
gateskou branou. Když jsem procházel pod jejím velkým obloukem, dával jsem si záležet, aby mě můj plešatý pronásledovatel neztratil z dohledu. Povedlo se, a tak jsem si zastrčil palce za opasek a odbočil jsem doleva ke kostelu svatého Bartoloměje.

Smoothfield bych poznal i poslepu podle smradu, který mě obklopil. Ocitl jsem se v otevřeném prostoru, který vyplňovaly polorozpadlé chatrče a domky na okraji podmáčené louky, která se táhla na sever od opatství svatého Bartoloměje. Opustil jsem dlážděnou ulici a již brzy jsem se brodil rozrytým blátem páchnoucím krví a hnojem dobytka, který tu zemřel při posledním trhu, a přesně jak jsem doufal, ihned mě obklopilo hejno vyzáblých, rozcuchaných dětí. Nevšímal jsem si jich a zamířil jsem k nejbližšímu shluku chatrčí. Můj pronásledovatel se pokoušel skrývat mezi hloučky venkovanů, kteří se vraceli z města domů. Jakmile jsem se ocitl mezi chatrčemi, zvolnil jsem, aby mě děti dostihly. Ihned mě znovu obklopily a jejich malé tvářičky byly špinavé a celé strupovité lišejem. Tahaly mě za šaty a jejich drobné prstíky se natahovaly po váčku s penězi.

„To by stačilo!“ okřikl jsem je a dřepl jsem si k zemi. Byly tak překvapené, že se na okamžik stáhly zpět, vyděšené a zároveň rozzlobené. Vytáhl jsem hrst drobných mincí a jeden kousek stříbra. „Chcete si vydělat? Pak se podívejte tamhle. Vidíte toho chlapa v šedém, toho s pleší? Vypravil se do Smoothfieldu, protože tady hledá kluky, jako jste vy, na šoustání. To se mi opravdu nelíbí a je mi jasný, že vám taky ne. Takže, tady je trocha peněz, které dostanete, pokud se postaráte, aby se tady o ty svoje hrátky už nikdy nepokoušel, jasný?“ Vybral jsem si nejvyšší dítě a nasypal jsem mu mince do nastavených dlaní. Přitom jsem se na chvíli zastavil a všiml jsem si, jak se mu rozzářily oči. Když jsem se otočil, slyšel jsem již jen jejich zuřivé, divoké hlasy v jakémsi zběsilém válečném pokřiku a pak se celá horda, jak jsem se přesvědčil pohledem přes rameno, vrhla přes pláň směrem k muži vyslanému v
mých stopách královnou Isabelou. Rychle jsem se rozběhl opačným směrem špinavým bludištěm chatrčí k řece Fleet. Na břehu jsem se vydal po proudu, který mě přivedl k Ludské bráně. Ujistil jsem se, že už mě nikdo jiný nesleduje, prošel jsem branou zpět do města a co nejrychleji jsem zamířil na východ k mostu.

Leticino skladiště bylo dál po proudu Temže jen kousek za Bilingsgateským molem. A protože se Letice tak ráda pyšnila nově přijatým jménem Agnes de Wharram, nepochyboval jsem, že ji tu velmi snadno najdu. Měl jsem pravdu. Alespoň částečně. Skladiště lady de Wharram leželo v prostoru mezi řekou a prastarým kostelíkem, který pomalu ale jistě pohlcovaly budovy vyrůstající všude kolem. I Leticin sklad byl nový, výstavná kamenná budova, na první pohled čistá, udržovaná a prosperující. Vrata byla, jak jsem předpokládal, zamčená, ale za rohem stál malý domek s kanceláří a uvnitř, v přítmí vonícím lojem a popsanými pergameny, se mladý úředník pilně činil uprostřed věží naskládaných účetních knih.

„Je tu někde vaše paní?“ zeptal jsem se ho.

„Lady de Wharram? Ta tu není,“ odpověděl překvapeně.

„A kde bych ji mohl najít?“

„Přichází sem každé ráno, minuli jste se ani ne o hodinu,“ vysvětloval.

„Potřeboval bych s ní velice nutně mluvit. Kde bych ji teď mohl najít?“

Úředník si promnul flekaté tváře a pozorně si mě prohlížel. Vypadal jsem nejspíš jako některý z jejich investorů, neboť jsem na sobě měl své nejlepší benátské šaty. Dopřál jsem mu čas, aby si uvědomil, jak drahé asi jsou, aby si všiml mých zlatých prstenů i zeleného lesku jílce šaúku. Zamrkal a vstal, celý rozechvělý a nervózní. Představil jsem si, kolik hodin tu již asi sedí a v mizerném světle svíčky tu luští čmáranice na účtech a objednávkách, a přemýšlel jsem, jaká je Letice asi šéfka. Přitom mi blesklo hlavou, že kdybych teď byl na místě tohoto mladíka, třásl bych se z ní nejspíš hrůzou.

„Teď už bude asi doma,“ vykoktal mladík, ale to mi nebylo příliš platné.

„Můj dobrý pane,“ řekl jsem, a když slyšel kompliment, mladík se lehce napřímil. „Vážil jsem dlouhou cestu, abych se s lady Agnes mohl setkat. A v jejím domě bych byl zcela jistě vítán, bohužel, cestou se mi ztratila většina zavazadel, včetně informací o všech, s nimiž jsem chtěl v Londýně jednat. Je nepříjemné, že jsem musel urazit takovou vzdálenost, abych nakonec přijel slepý jako štěně, ale alespoň jsem naživu. Mohl byste mě tedy nasměrovat?“

Vytáhl jsem malý byzantský zlaťák a položil jsem ho na kožený převaz účetní knihy, kde se třpytil jen několik centimetrů od chlapcova nosu. Viděl jsem, jak zírá na ohmataný portrét byzantského císaře a na řecký nápis pod ním. Zcela jistě již při své práci zlaté mince počítal, ale pochybuji, že by kdy nějakou vlastnil. Nemýlil jsem se. Zachytil můj pohled a přikývl. Ve stejném okamžiku mince zmizela. Plachý úsměv odhalil jeho nehezký chrup.

„Neříkejte ale své paní, že ten zlaťák máte ode mě,“ poradil jsem mu úsečně. „A teď bych rád věděl, kde ji najdu.“

„Ulice U Dvou psů, je to odbočka z Aldersgatské,“ prozradil mi úředník. „Mám vám nakreslit mapku?“

Pustil se do práce, a zatímco kreslil, rozhlížel jsem se kolem. Z hromad účetních knih, pod nimiž byl hoch pohřben, bylo jasné, že si Letice vede opravdu dobře. Nakoukl jsem do knihy, kterou měl otevřenou před sebou.

Šafrán

Zázvor

Rajské zrno

Pepř

Skořice

Galgán

„Jak se lady Agnes daří?“ zeptal jsem se nepřítomně.

„Daří se jí… velmi dobře, pane,“ odpověděl účetní a vzhlédl od svého úhledného nákresu.

„Chová se k vám hezky?“

Ozvalo se potlačované smrknutí. Hoch si utřel nos a opět se sklonil nad svoji mapku.

„Chová?“

„Víte… my jí říkáme Agnes Kopřiva – tedy ne před ní, pane, ale…“

„Kopřiva. To proto, že je ohnivá, pálivá, jako kopřiva?“

„Ohnivá tedy je, pane,“ souhlasil úředník, „chci říct…“ nemusel jsem se na něj ani dívat. Uši měl rudé studem. „Chtěl jsem říct, že se nenechá od nikoho opít rohlíkem, a když to na ni někdo zkouší, rozběsní se tak…“

„Přesně tak. To je celá lady Agnes. Ale teď už vás nechci déle zdržovat, mladý muži. Děkuji vám za tuto nádhernou mapu. Když dovolíte, rád bych vám přidal ještě jednu radu: vaše paní je žena, která skutečně pálí jako kopřiva, ale věřte mi, že vám nespálí jen kůži, sežehne vás tak, až se vám bude vařit krev v žilách. Vyvarujte se vábení horkokrevných žen, můj příteli. Vlákají vás do zkázy, jakou si nedokážete představit ani v těch nejhorších snech.“

„O takových věcech nic nevím, pane,“ odpověděl ihned mladík a zvedl obočí. „A rozhodně jsem neměl v úmyslu mluvit o lady Agnes neuctivě. Je to vdova a v životě si už tolik vytrpěla.“ Moc hezky to řekl, konstatoval jsem v duchu. Ale jeho rudé uši i tváře ho usvědčovaly ze lži.

„Vaše paní si opravdu v životě vytrpěla víc než kdokoli jiný,“ souhlasil jsem. „Ale mohu vás ujistit, že nezůstala nikomu nic dlužná. Na to se můžete spolehnout.“

„A kdo vlastně jste, pane, jestli se mohu zeptat?“ Bylo zřejmé, že se mladík začíná cítit v mé přítomnosti nepříjemně. Opálení cizinci se zjizvenou tváří, kteří si dělají legraci z jeho paní, ho tu zřejmě v jeho temném kamrlíku nenavštěvovali často.

„Vzhledem k tomu, že já mám svoji mapu a vy svůj zlaťák, tak na tom už asi nezáleží, co myslíte?“ odpověděl jsem. „Ale pokud jde o těžký život vaší paní, řekněme, že jsem něco jako fantom z minulosti.“ Na uhrovitém čele mladíka naskákaly zamračené vrásky. „Nebojte, jsem jen její bankéř z Benátek,“ uklidňoval jsem ho s povzbudivým mrknutím. „Ale stejně vám radím, abyste o lady Agnes příliš nesnil. Pak se možná zbavíte i těch uhrů.“

Ponechal jsem ho jeho osudu a vypravil jsem se hledat Letici. Doufal jsem ale, že si mladík vezme moje ponaučení k srdci. Ještě když jsem studoval na klášterní škole, každý v opatství věděl, že uhry pocházejí z toho, když si člověk hraje sám se sebou. A Bůh je mi svědkem, že i já jsem k těm svým tehdy přišel přesně tak. Doufal jsem také, že jsem ho neděsil jen proto, že v jeho zpocených snech vystupovala moje téměř žena. Každopádně mi nakreslil hezkou mapu, která mě posílala na severozápad, a netrvalo dlouho, a ocitl jsem se na široké, rušné třídě v Cheapside, kde jsem klopýtal v davu lidí pospíchajících na trh. Bylo to to jediné místo v celém Londýně, kterému jsem se chtěl vyhnout, ale spěchal jsem a nemohl jsem jinak. Snažil jsem se držet oči při zemi, v cestě mi však stálo příliš překážek – špína, psi, mrtvá slepice, ztracené dítě – a tak jsem se soustředil na špinavou strouhu, stoku hnoj
e a všemožného svinstva rozdělující ulici na dvě části. Stáhl jsem ramena a razil jsem si cestu vpřed, jednu ruku na jílci dýky, druhou na váčku s penězi. Pak se mi cosi zavrtělo před obličejem: živá husa zavěšená na tyči na rameni jakéhosi venkovana. Cuknul jsem sebou a přitom mi padl zrak na vývěsní znamení jednoho z domů. Hostince U Modrého sokola. Takže jsem mu přece neunikl. Právě zde se před lety na méně než minuty setkaly životy čtyř lidí a z těch čtyř jsem zůstal naživu již jen já. Polkl jsem a se zaťatými zuby jsem vstoupil na kámen, přes nějž bylo možné přeskočit na druhou stranu stoky. Ocitl jsem se na místě, kde Anna dopadla k zemi. Netuším, co jsem očekával, že tam uvidím, ale neviděl jsem nic a najednou jsem za to byl vděčný. Věčný proud ulice, jejíž život odplavil vše již dávno pryč, a já mu dovolil, aby odsud odnesl i mě.

Pokračoval jsem dál po Blowbladderské do Aldersgateské ulice. Vítr vanul ze severozápadu a přinášel mi k nosu dary Smoothfieldu – hnůj, lidské fekálie, všechen ten hnijící puch spojený s porážením dobytka, které tam ve dne v noci probíhalo. Nechápal jsem, proč si Letice vybrala své sídlo tak blízko svého starého domova. „Vyrostla jsem na hromadě hnoje,“ řekla by jistě, a přesně tam i skončila, jen o kousek dál, ale stále po větru. Pomalu se mě zmocňovala nervozita, popravdě řečeno nejspíš z představy blížícího se setkání s Leticí. Už dva roky jsem ji neviděl, a i když kdesi v hloubi duše jsem se na ni těšil a dokonce jsem cítil i jakési chvění v těch částech těla, které mají co do činění s láskou, moje další část, včetně hlavy, se chvěly očekáváním mnohem méně příjemným. Dorazil jsem k cíli, k ulici U Dvou psů.

U vstupu do úzké uličky jsem se na chvíli zastavil. Domy zde byly namačkány velmi blízko sebe a ulice sama byla pokrytá vrstvou mokré špíny a hnoje. Na jejím konci ji na jakémsi náměstíčku, jediném místě celé uličky, kam dokázaly proniknout sluneční paprsky, uzavírala čelní stěna rozlehlejší budovy. Buď tu kdysi bývala hospoda U Dvou psů, anebo zde žil rytíř, v jehož štítě byli vymalováni dva psi. Nejspíš to první, přemítal jsem, neboť celé místo mi až příliš připomínalo uličku lásky. Už jenom tím, jak to tu smrdělo. Letice si tedy nejspíš koupila bývalou hospodu nebo bordel. Proboha živého, to si nemohla najít nic lepšího? A pak mě napadlo, že to třeba ještě stále bordel je. Je to přece podnikání, ve kterém se Letice vyzná ze všeho nejvíce. A rozhodně to nebyla špatná investice. Znal jsem v Benátkách i její bývalou madam – a v celém městě nebylo možné šeptnout jedinou důležitou informa
ci, která by se dříve či později nedonesla k uším madam Zanetty, v jejíchž rukou končily snad všechny nitě přediva moci toho města. Madam Zanetta byla spíš než majitelkou bordelu královnou San Pola. Došlo mi také, že z Letice by byla vynikající madam. Pak jsem ale nad tou představou zavrtěl hlavou a vkročil jsem do uličky.

Dveře měly bronzové klepadlo a já jsem s ním třikrát zabušil. Dveře byly nové a pevné: z kvalitního dubu, zpevněné kovanými pruhy, s železnými panty. V duchu jsem se již připravoval, že mi otevře nějaká polonahá siréna, ale ve dveřích se místo toho objevil starší muž oblečený ve střízlivém úboru z modrého manšestru. Opatrně otevřel, zamrkal a narovnal se.

„Ano?“ otázal se hlasem, v němž nebyl ani náznak jakékoli zvědavosti.

„Rád bych mluvil s lady Agnes de Wharram, můj milý příteli,“ pokoušel jsem se o co nejčistší angličtinu. Příliš jsem zřejmě neuspěl, protože si nedůvěřivě prohlížel moje benátské oblečení a ještě pevněji sevřel hranu dveří. Letice si svého dveřníka vybrala dobře, přinejmenším nevypadá jako vrátný v bordelu.

„Je paní doma?“ zeptal jsem se zdvořile. Nic.

„Možná byste jí mohl vyřídit, že přišel messer Cane?“ Tak mi totiž z legrace někdy říkávala, pan Pes benátský, na počest Pekelného psa, což bylo jméno, které jsem po sobě zanechal v Anglii. Sluha ustoupil stranou a nenápadným, elegantním mávnutím ruky mi naznačil, abych vstoupil. Šel jsem za ním krátkou, ale širokou chodbou lemovanou po obou stranách ohavnými tmavými benátskými lavicemi. Byly naleštěné jako mladé kaštany, a ve vzduchu byla silně cítit levandule a včelí vosk. Sluha ukázal na lavici a já jsem se posadil. On sám pak zmizel za vnitřními dveřmi. Takže to asi opravdu není bordel. Letice si samozřejmě mohla žít, jak chtěla, ale stejně jsem pocítil něco jako úlevu.

Chvíli jsem čekal a neklidně jsem šoupal nohama po čerstvém rákosu na podlaze. Jeho kořeněná vůně mi dělala dobře, ale stejně jsem byl celý nervózní, a když se dveře otevřely a na jejich prahu se objevila mladá žena, vyskočil jsem neohrabaně jako školák. Ale nebyla to Letice, jen služebná, dívka ve světle šedých plátěných šatech, která se mi uctivě poklonila a zeptala se mne, zdali bych ji, prosím, mohl následovat.

Residence lady de Wharram byla až neuvěřitelně čistá, bez jediného smítka prachu, a vybavená těmi nejdražšími a nejvzácnějšími předměty, jaké jen mohla obchodní loď přivézt. Gobelíny z Flander, závěsy z Damašku, listrová keramika a nádobí z Andalusie, svícny, které bych čekal spíš v kardinálském paláci. Dívka mě přivedla až do salonu své paní, úhledné místnosti s tenkými okny, která dovnitř pouštěla právě tolik řídkého londýnského světla, aby bylo vidět na drahocenný nábytek. Benátské židle, egyptský koberec, takový, na kterém musulmané klečí při svých modlitbách, nový, elegantní dubový stůl a na něm dvojice vysokých stříbrných svícnů.

„Překvapil jste mě, pane,“ promluvil ke mně za mými zády jemný ženský hlas, hladký jako mramor. Prudce jsem se otočil a přede mnou stála Agnes de Wharram, ruce svěšené podél boků, hlavu vztyčenou, zlaté kadeře splývající na šaty tak jemné, jako by byly utkány z měsíční pavučiny. Na okamžik jsem byl přesvědčen, že se dívám na nějaké Leticino ztracené dvojče, neboť lady Agnes byla, ale zároveň nebyla ženou, kterou jsem znával. Měl jsem z ní stejný dojem jako jednou v Alexandrii, kde jsem na vlastní oči viděl, jak do jistého svatého muže vstoupil duch.

„Moje paní,“ vydechl jsem a málem jsem před ní poklekl. Naštěstí jsem se ovládal, ale musel jsem se hodně snažit. Letici moje úsilí neuniklo a na tváři, o níž jsem si mylně myslel, že ji znám, i když opak byl pravdou, se objevil náznak úsměvu. „To… to jsem já,“ vykoktal jsem.

„Já vím,“ odpovědělo zjevení nevýrazně. Proklouzla kolem mě a postavila se ke stolu tak, že na ni ze všech stran dopadalo světlo. „A co si vlastně přejete?“

„Agnes… do prdele!“ Už jsem se nedokázal ovládat ani o minutu déle. „Letice, je mi líto, že tě otravuju, a ještě víc lituju, že tě musím…“

„Musíte co?“

„Potřebuji tvoji pomoc.“

„Jistě, jak jinak.“ Slova byla Leticina, hlas už nikoli. Majestátně poklepávala prstem o patu svícnu. „Jak dlouho už jste v Londýně, pane Petrusi?“

„Kristepane, Letice! Nechtěj, abych tady před tebou stál jako nějaký podělaný studentík. Jsem tady už týden. Obchodně – neplánovaná obchodní cesta, a když to chceš vědět, rozhodně i nevítaná. Kdybych nemusel, nikdy bych tě nevyhledával, ale takto jsem byl nucen se proti své vůli obrátit na tvého milého úředníka, který se, jen tak mimochodem, po večerech ukájí s tvým jménem na rtech. Potřebuji od tebe malou laskavost, Letice. Když mi ji prokážeš, přísahám při kostech své matky, že odtud zmizím s prvním odlivem.“

„Posaď se, Klapko,“ řekla s povzdechem. Sedl jsem si a ona učinila totéž. Dívali jsme se jeden na druhého, odděleni nezvyklými barvami modlitebního koberce: Letice, klidná a elegantní, já nervózní, roztěkaný a naštvaný.

„Co chceš?“ její prst přestal poklepávat na svícen a v místnosti bylo najednou úplné ticho.

„Byl bych rád, kdybys byla zase sama sebou. Prosím.“

„A koho si pod tím asi tak představuješ?“ Neviděl jsem jí do tváře, ale nezdálo se, že by se usmívala.

„Ženu, kterou…“ odmlčel jsem se, ústa zaplavená návalem vzpomínek vypuštěných z dlouhého vězení. Bylo mi hrozně a došlo mi, že návštěva zde je strašlivá chyba. „Ženu, která si mě chtěla vzít – stačí?“ Následovalo další ticho a já jsem měl pocit, že sám sebe slyším mrknout, bylo to takové tiché, vlhké zašumění, ale možná se mi to jen zdálo. „O ruku jsem tě ale žádat nepřišel,“ dodal jsem nakonec. „Nejsem si ani jistý, že by mě tato Agnes de Wharram, nebo kým ses to vlastně stala, ještě chtěla.“ Zhluboka jsem se nadechl a zvolna jsem vzduch upustil nosem. Snažil jsem se získat klid a zpomalit srdce natolik, aby se mi netřásl hlas. Nechtěl jsem se rozčilovat, i když o žádný vztek se vlastně nejednalo. „Napadlo mě, že bys mi mohla pomoct s audiencí u hraběte z Cornwallu,“ vysvětloval jsem jí, a když jsem skončil, zaklonil jsem se do opěradla krásně naleštěné židle.

„To bych mohla,“ odpověděla lady de Wharram. „Ale musím?“ dodal kdosi jiný.

„Pro Kristovy rány, tak přece jsi tady!“ zvolal jsem. „Promiň,“ připojil jsem rychle, když jsem viděl, jak celá ztuhla. „Opravdu nemám v úmyslu na tebe zkoušet nějaké romantické nesmysly, věř mi. Ale tos už možná sama pochopila, viď?“

„Ano,“ odpověděla ledově. „Jsi tu přece už celý týden.“

„A nikdy bych tě neobtěžoval v tvém krásném domě, ani bych neuplácel tvého účetního, kdybych nebyl…“

„…Zoufalý. Ty jsi zoufalý, Klapko, přiznej se? Tak to bude. Začíná se mi to líbit.“

„Fajn, jsem zoufalý. Potřebuji se sejít s hrabětem Richardem. Tohle město se mi ani za mák nelíbí a rád bych se co nejrychleji vrátil na Kontinent. A jsem si jistý, že mi ráda pomůžeš, abych se tu nezdržoval déle, než bude nutné.“

„Tím si nejsem tak jistá, Klapko,“ povzdychla si znovu a uhladila dlaní vlnku na koberečku. „Čas od času jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby ses tady jednoho dne objevil. Říkala jsem si: přijede sem, pokusí se mě najít. Po ničem takovém jsem samozřejmě netoužila – a netoužím, to je ti snad jasné. V těch mých představách šlo spíš o to hledání než nacházení, ale stejně to bylo jen takové plané snění, které mě nikam neposunulo. A kromě toho, jsem teď vážená vdova.“ Uloupla ze svícnu ztuhlou kapku vosku a ze rtů jí splynul další povzdech. „Ráda tě zase vidím, Klapko, a to říkám sama sobě navzdory.“

„Myslíš, navzdory lady Agnes.“

„Ach, Bože, stačí, když mi budeš říkat Agnes.“ Mnula si konečkem prstu špičku nosu. „Toly – ten můj účetní – co přesně ti o mně napovídal?“

„O ní. Mluvíš přece o Agnes. A nešlo tu ani tak o to, co mi napovídal, ale jak se u toho červenal.“

„Ach ti zaměstnanci,“ pronesla nešťastně. „Ale když už jsi tady, nemáš hlad?“

7.

Jak se záhy ukázalo, ani jeden z nás hlad neměl. Letice obírala studeného bažanta, já jsem usrkával vynikající claret. Chvíli jsme si jeden druhého prohlíželi. Nakonec to byla ona, kdo porušil ticho jako první.

„Kvůli čemu hraběte Richarda potřebuješ?“ zeptala se nečekaně.

To byla dobrá otázka. Vlastně jsem se ještě sám nerozhodl, kolik toho Letici o svém úkolu vyzradím. Nebyla již členem našeho společenství a já jsem ji nechtěl ani v tom nejmenším zaplést do toho velkého spiknutí proti králi Ludvíkovi. Už jenom proto, že jsem nedokázal předem odhadnout, na čí straně vlastně stojí. Ne že bych si snad myslel, že by se Letice cítila k někomu vázána věrností, ale bylo docela možné, že si bude chtít chránit případné obchodní zájmy nebo, Bůh se v ní vyznej, bude mít na celou záležitost svůj vlastní názor. A tak jsem tedy lhal.

„Kapitán by Richardovi rád prodal něco velmi cenného,“ řekl jsem jí. To byla ta nejsnadnější a nejpravděpodobnější odpověď, alespoň jsem si to myslel. Letice otáčela bažantí kostí, kterou držela mezi palcem a ukazováčkem, a nespouštěla ze mě oči.

„Opravdu? A co?“ zeptala se živě. Upřeně mě pozorovala přivřenýma očima. To nebylo dobré znamení.

„Něco… velmi vzácného. Našel jsem v Konstantinopoli ještě pár zajímavých věcí, hlavně při poslední cestě. Ti podělaní Frankové jsou na tom už tak bídně, že mi začali nosit ty nejrůznější krámy, které tam jejich předkové naloupili. Většinou jen bezcenné cetky, ale jak jsem řekl, bylo mezi nimi i pár pokladů.“

„A ta věc pro hraběte Richarda?“ Očividně si můj obecný popis nevyložila jako nápovědu.

„Rozhodně se nejedná o nic, co by sneslo srovnání s Faroskou kaplí, to určitě ne.“

„Tak co to tedy je? Ruka, noha, péro nějakýho světce? Rouška svatýho Petra?“ mluvila už opět jako stará Letice.

„Hm… něco takového.“ Následovalo mlčení.

„Lžeš mi, Petroku,“ řekla nakonec.

„Nelžu!“ bránil jsem se, ale bylo mi jasné, že můj protest vyzní naprázdno. Letice uměla číst v lidech. Byla ten nejlepší lhář, jakého jsem kdy potkal, a lži ostatních dokázala odhalit stejně snadno jako proutkař vodu. Bezmocně jsem si povzdychl.

„Fajn. Pravda je taková – a víc ti říct nemůžu – že kapitán má pro hraběte něco, co mu udělá radost, a já bych mu to rád co nejdříve předal. Je to jen obchod, opravdu, Letice, a já odsud chci zmizet tak rychle, jak to jen půjde.“

„Děkuji, Petroku. Ale není to od tebe vůbec hezké, že mi sem po tolika letech přijdeš a lžeš mi do očí.“

„Zatím to nejsou ani dva roky,“ zamumlal jsem do vína.

„Ale zdá se to mnohem dýl. A já mám opravdu radost, že tě zase vidím.“

„Skutečně?“

„Svým způsobem. Zjistila jsem totiž, že jsem tady vlastně cizinec. I když jsem se tu narodila.“

Odložil jsem pohár a opřel jsem se lokty o stůl. Odtáhla se ode mě, ale jen lehce a držela mi před obličejem okousanou bažantí nohu jako nějaké morbidní žezlo. „To mě mrzí,“ politoval jsem ji. „Ale sám jsem si kladl otázku, proč ses rozhodla žít tak blízko…“ ukázal jsem hlavou ke Smoothfieldu.

„Kvůli tomu smradu, co jiného. Připomíná mi dětství.“ Upustila kost a sáhla po ubrousku. „Nevím, Petroku. Tyhle ulice jsem vídávala, když jsem usínala. Když jsem byla smutná, stačilo zavřít oči, a ocitla jsem se zpět doma. Proto jsem se sem vrátila. Ale…“

„Ale najednou to už není to samé, já vím.“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se prudce. Pak ale sklopila hlavu, usmála se a byl to úsměv smutný i hřejivý zároveň. „Ach, Klapko. Už jsem na všechno zapomněla a nezlobím se na tebe. Nikdy jsem se na tebe nezlobila, jestli to tedy chceš vědět.“

„Chci,“ odpověděl jsem.

„Jen jsem už nedokázala žít, tak jak jsme žili,“ pokračovala. „Víš přece, jak to v Benátkách chodí. Jsou jako červ, který tě rozežírá zevnitř. Ten pach vody z kanálů… Bůh je mi svědkem, že jsem se tam dusila.“

„Ale byli jsme tam šťastní!“ nesouhlasil jsem.

„Já ne. Ty snad ano?“ Hlasitě si povzdechla a položila ruce nad desku stolu tak, že se její sevřené dlaně téměř dotýkaly mých. „Věř mi. Matka Zanetta to všechno věděla líp než já. Řekla, že když tě neopustím, jednoho dne se buď zabiju, nebo skončím zpátky v bordelu. To bys mi snad nepřál.“

„Víš dobře, že ne.“

„A co ty? Jsi šťastný? Spokojený se vším tak, že víc už to ani nejde?“

Teď bylo na mně, abych si povzdychl. „Šťastný, snad. Měl bych být, se všemi těmi penězi, úctou, kterou mi prokazují, a bůhvíčím ještě. Takže si tedy říkám, že jsem. Jenže taková formulace dost naznačuje, že ve skutečnosti příliš spokojený nejsem, co myslíš? Můj život se změnil, Letice. Už nejsem dítě – nedělám věci jen proto, že mě činí šťastným.“

„Tak jako já. Nepřijde ti to líto?“ Postavila se a její nádherné šaty se rozvlnily a zaleskly. „Nejsem ani šťastná, ani nešťastná, ale zato bohatá, a to je v Londýně skoro totéž. Stejně jako v Benátkách.“

„Tak na co si tu vlastně stěžujeme?“ zeptal jsem se a znovu jsem se zaklonil a pozorně jsem si ji prohlížel. Byla stejně půvabná jako kdysi a její tvář stále zářila krásou i laskavostí.

„To tedy nevím, zlato,“ konstatovala a vztáhla ke mně ruku. Bylo to gesto dámy k cizímu muži znalému dvorských způsobů, ale já jsem přesto s radostí přijal a vstal jsem. „Znám u dvora jednoho muže – vím, že jsi s tím počítal, takže ho pojďme navštívit. A cestou mi můžeš vyprávět, co je nového v San Polu.“

Leticin přítel žil dost daleko, až u Bishopsgate. Měl jsem pochybnosti, jestli bude vůbec doma, a jestli se nám vyplatí trmácet se takovou cestu jen proto, abychom nakonec zjistili, že je někde pryč, ale Letice trvala na tom, že půjdeme, a tak jsme tedy šli.

„Můžeme samozřejmě jet, ale raději bych šla pěšky a je mi jasné, že ty taky,“ řekla Letice, když jsme vešli do úzké, špinavé uličky. Měla pravdu. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem tu byl s někým, kdo znal Londýn stejně dobře jako já svůj malý kout země v Dartmooru, a já se nechal vést, i když se do mě zavěsila a dovolila mi, abych se choval jako její kavalír. Bylo ihned zřejmé, že ačkoliv se zde lady Agnes de Wharram objevila před pouhými dvěma roky, získala si již úctu svých sousedů, kteří ji zdravili kývnutím hlavy nebo úklonou, a ona sama se rozloučila s pěknou hrstí měďáků, které rozdávala uličníkům, co nás tahali za šaty, to vše ještě dřív, než jsme dorazili na hlavní třídu.

„Vypadá to, že jsi tu opravdu jako doma,“ poznamenal jsem, ale ihned jsem si všiml jejího kyselého výrazu. „Děje se něco?“

Pokrčila rameny. „Nic,“ řekla po chvíli. „Jen to zatracené počasí. Málem jsem zapomněla, jak nízko tady ta podělaná obloha bývá.“

Byl jsem si jistý, že počasí nebylo tím, co ji ve skutečnosti trápilo, ale nechal jsem ji přitom, protože jsem byl rád, že jsme zase spolu. Povídali jsme si jako staří přátelé, kterými jsme koneckonců téměř byli. O obchodech: jejích, mých, i těch, které prováděla naše společnost. Firma Wharram si vedla velice dobře. Vstoupila do společného podniku s židovskou firmou v Janově, která se v Alexandrii těšila vynikající pověsti, a koření, jehož seznam jsem si pročítal v její účtárně, tedy směřovalo do skladiště v Billingsgate.

„Jenže věci musejí také proudit opačným směrem,“ vysvětlovala, když jsme procházeli kolem kostela svatého Bartoloměje. „Proto jsem si koupila pozemky ve Wealdu.“

„Železná ruda?“

„A dřevo. Od obchodníků v Egyptě kupuju koření a prodávám jim železo a dobré wealdské duby.“

„Děláš si legraci!“ zvolal jsem a zastavil jsem se uprostřed ulice plné malých krejčovských obchůdků a dílen. Pak jsem se dal do hlasitého smíchu. Od synagogy naproti si mě zvědavě prohlížel starý rabín. „A církev o tomhle ví?“

„Že musulmanům dodávám suroviny na meče a válečné loďstvo? Samozřejmě.“

„A?“

„Uplácím je. Oni tomu říkají pokání, ale všichni víme, že se jedná o úplatky. Nedělám to jen já, chápeš?“

Měla pravdu. Neudivilo mě, že křesťané prodávají zbraně saracénům, jen jsem byl překvapen skutečností, že si Letice za tak krátkou dobu dokázala z tohoto lukrativního obchodu ukrojit kus i pro sebe. Řekl jsem jí to a ona jen luskla prsty. „Stříbro otevře každé dveře a očistí i tu nejšpinavější duši, můj milý,“ odpověděla a odstrčila mě z dráhy volského potahu.

John Curtesmains obýval velký, čerstvě nabílený dům v ulici za kostelem svaté panny Adelburgy. Naštěstí byl doma a my jsme byli uvedeni do haly. Tenhle John si vedl opravdu dobře, soudě podle nově vyhlížejícího erbu, který měl namalovaný na draperiích, stropních rozetách a velkém, oslnivě zářícím štítu zavěšeném na zdi.

„Je to nějaký rytíř?“ zeptal jsem se šeptem Letice, zatímco jsme čekali, až se objeví.

„Od loňska,“ potvrdila mi. „A jestli půjčí králi Jindřichovi dostatečně kulatou sumičku, jeho syn získá titul barona.“

Sir John byl malý, hubený mužíček se začínající pleší a řídkým vousem. Rozhodně nevzbuzoval dojem, že by dokázal uzvednout ten svůj křiklavý štít, dokonce ani v mládí, které mu již dávno uplynulo. Choval se k nám ale přátelsky a ani na nás příliš netlačil, abychom mu vysvětlili, k čemu audienci u hraběte Richarda vlastně potřebuji. Letice mě představila jako muže v diplomatických službách – záměrně nezabíhala do žádných podrobností – s přáteli v Benátkách a v Konstantinopoli. Johnovi přišlo naštěstí zcela normální, že osoba mého postavení potřebuje navázat kontakt s hrabětem a že Richard má zájem na tom, se se mnou setkat.

„Pokud se vám podaří zařídit audienci, budu vám nesmírně zavázán,“ vysvětlil jsem mu. „A nepochybuji o tom, že zájem, který zastupuji, se mnou bude můj vděk sdílet.“ Tohle byl jazyk, jemuž rozuměl velmi dobře, neboť si promnul dlaně a spokojeně se zašklebil. Pak mu ale klesla brada.

„Žel Bohu chápu, proč jste ve Westminsteru narazil na tak mrazivé přijetí,“ objasňoval. „Jindřich a jeho bratr… prostě jsou to bratři a jako všichni sourozenci se čas od času pohádají.“

„No tak, Johne, ti dva se přece rvou jako dva psi. A pořád!“ nesouhlasila Letice.

„Budiž, vlastně máš pravdu, Agnes. Richard si nikdy nezvykl na Jindřichovy Poitevinské – na jeho otčíma, další příbuzné a všechny ty jejich podělané nohsledy a cizopasníky. Můj drahý Petrusi, rozumějte mi, já nejsem v tomhle sporu na ničí straně, jsem ale samozřejmě věrný poddaný svého krále, chápete? Nedoneslo se k vám náhodou, co mají Poitevinští za lubem?“

„Myslíš válku?“ zeptala se Letice. John se na ni žalostně podíval.

„Náš host je třeba…“

„Ne, ne, nemusíte se bát. O problémech, které má hrabě Richard v Poitou a s Lusignany jsem samozřejmě slyšel, ale to opravdu není moje starost. I když stejně nechápu, proč se právě kvůli tomu Jindřich a Richard hádají. Jindřich by se přece měl s radostí chopit obrany anglických práv proti Francouzům.“

„Jindřich ale není jako jeho bratr,“ pronesl John a v jeho hlase bylo slyšet lítostivý tón. „Richard je celým svým srdcem válečník. Velice silný válečník. Teď se zrovna vrátil z křížové výpravy. Víte o tom?“ Přikývl jsem. „Již třikrát pozdvihl proti Jindřichovi zbraň,“ pokračoval John, „a z duše nesnáší svého švagra Montforta, hlavně teď, když se stal hrabětem z Leicesteru. Byli spolu ve Svaté zemi a povídá se, že za celou tu dobu jeden na druhého ani jednou nepromluvili. Jenže v tomto případě je to Richard, komu se do války nechce.“ Významně se na mě podíval, jako by mě vyzýval, abych dal najevo svoje překvapení. Vyhověl jsem mu.

„A proč ne?“

„Protože hrabě Richard je na rozdíl od krále Jindřicha…“ John se na chvíli odmlčel a přiložil si ukazováček k ústům. „Richard je velmi chytrý člověk – a také dobrý obchodník. Pokud je to možné, spoléhá spíš na rozum a přesvědčování. Ví dobře, že válka stojí peníze a že baroni jsou již bez sebe vztekem, že na ně Jindřich uvalil daň, aby z ní válku financoval. Richard nemá svého otčíma Huga z Lusignanu nijak v lásce a kromě toho mu nevěří. Stejně tak se mu nelíbí, jak mu jejich matka pořád nakazuje, co má dělat. Tak to tedy je. Alespoň ve stručnosti. Hrabětem z Poitou je jen podle jména, on sám měl vždycky zálusk na královský trůn – ne na ten bratrův,“ dodal spěšně, „ale nějakého bohatého evropského království. Kdo by se mu také divil, že? Je těžké být mladším synem, tím druhým v pořadí, obzvláště když ten první je tak… nevinný.“ John byl očividně spokojen s volbou s
lov, protože spokojeně pokýval hlavou. „A není právě tohle skutečná příčina vaší návštěvy?“ Ponechal svoji otázku viset v prostoru mezi námi.

„Ani v nejmenším,“ odpověděl jsem rozhodně. „Jsem zde obchodně; řekněme, že moje záležitost má co do činění s matkou církví, ale to je tak vše, co vám mohu prozradit. Vím ale jistě, že hrabě Richard by mě určitě velmi rád přijal.“

„O tom vůbec nepochybuji, ale váš celý problém tkví v tom, že hrabě tu totiž není.“

„Aha, a kde tedy je?“ zajímala se Letice.

„Když jsem o něm slyšel naposledy, byl v Devonu, lady Agnes. Nejspíš na svém sídle v Lydfordu.“

„Král je ale přece u dvora,“ řekl jsem.

„Ne, ani ten tu není. Teď právě cestuje po vnitrozemí a pokouší se přemluvit barony k válce. Takže jedinou osobou královské krve ve Westminsteru –“ John si spokojeně mlaskl nad slovem osoba, jako by to byl nějaký šťavnatý kus pečeného masa, „– je královna Isabela, která sem nedávno dorazila z Francie.“

„Takže Devon,“ zamumlal jsem si tiše.

„Ach, můj drahý pane Petrusi, obávám se, že vás čeká dlouhá cesta!“ zvolala Letice s výrazem vesnické herečky. „Musíte se vypravit do… do Devonshiru, i když ani netuším, kde to vůbec je!“

„Přijel jsi kvůli té válce a neříkej, že ne,“ zaútočila na mě Letice hned, jak jsme se ocitli zpátky na hlučné ulici U Černých bratří. Šilhala na mě v šikmých paprscích slunce a pokoušela se zaostřit.

„Proč myslíš?“ zeptal jsem se.

„No tak, Klapko. Myslíš, že jsem neviděla, jak nakláníš tu svoji hlavu jako nějakej posranej papoušek, když o tom začal John mluvit? Proč jsi mi to neřekl? Přijíždíš od… Posílá tě Ludvík? Nějak se mně doneslo, že teď trávíš půlku času ve Vincennes.“

„Pozor na jazyk, lady Agnes, takhle přece dáma nemluví. A od koho jste tyto zajímavé informace slyšela, smím-li se zeptat?“

„Od koho asi, proboha živýho. Od Gillese a pochopitelně od mého milého Michela, nebo jsi už zapomněl, že oni mi, na rozdíl od tebe, stále píší?“

„Ne, ujišťuji tě, přísahám při vlastní krvi, že zde nejsem jménem Ludvíka Kapeta. A nemohli bychom prosím změnit téma?“

„Hm, věřím ti, i když ani nechápu proč. V tom případě jsi tu kvůli Poitou. Vsadím na to loď, loď i s nákladem.“ Tleskla rukama o sebe. „Mám to! Kapitán se k tomu nějak přimotal – ale jak? Půjčil… Richard si od něj půjčil peníze? Nebo snad Lusignan? Trefila jsem se?“

„Ne.“

„Ale ano, mám pravdu. Přiznej to! Přiznej, že mám pravdu, a já o tom už nikdy nebudu mluvit, slibuju. Je mi to totiž fuk. Válka s Francií nebude mít na můj obchod žádný dopad.“ Odtáhla mě z hlavní ulice do postranní uličky. „Řekni mi to!“

„Ne, Letice. Nic ti do toho není. A když na to přijde, tak mně taky ne. Jenom se tady snažím vyřídit jednu záležitost, a až skončím, v životě už si na ni nevzpomenu. Víš všechno, co vědět potřebuješ: jsi Angličanka, žiješ v Londýně; a já rozhodně nemám v úmyslu uvést tě v nebezpečí.“

„Takže je to nebezpečné, to nepopřeš?“ pronesla triumfálně Letice.

„Ani trochu. A teď, moje paní, děkuji vám za oběd a pomoc. Bylo mi potěšením vás opět vidět, ale teď se musíme rozloučit.“ Naklonil jsem se k ní a rychle jsem ji políbil na tvář. Byla teplá a celá rudá. Když jsem se odtáhl, z očí jí vyšlehly blesky. „Sbohem, Letice!“ uctivě jsem se jí uklonil a ona jen rezignovaně potřásla hlavou.

„Sbohem i tobě, Klapko,“ vydechla a s rukama v bok se dívala, jak odcházím.

Jakmile jsem se dostal zpět do hostince, udělal jsem si malou inventuru. Musel jsem konstatovat, že moje výprava je zatím jednou velkou mizerií. Už týden jsem promarnil v paláci. Navštívil jsem Letici, i když jsem přísahal, že to neudělám. A když už jsem se do toho pustil, udělal jsem ze sebe ještě ke všemu pořádného tatrmana. A teď abych se trmácel až do Devonshiru. Rozhodně jsem neměl Letici nechat jen tak na ulici. Vždyť jsem měl upřímnou radost, že ji zase vidím, i když bylo zřejmé, že chlad, který mezi námi panoval, již nikdy nezmizí. Každopádně se na mě ale nezlobila – proboha, vždyť mi dokonce pomohla. A já ji nechal stát na ulici jako ten největší buran. Jenže jsem v daném okamžiku opravdu nevěděl, co jiného bych měl dělat. Protože jsem jí nechtěl prozradit, kvůli čemu jsem do Anglie vlastně přišel. Jenže… říct jsem jí to možná mohl, přemítal jsem trochu opožděně. Těžko bych tím něco p
okazil. Stejně to víceméně uhádla sama. Kapitán skutečně posílá Richardovi peníze, jenom to není půjčka, ani obchod. Napadlo mě, že bych se k ní vrátil a pověděl jí tuto skoro pravdu, už jen proto, abych se zbavil výčitek svědomí, i když jsem tušil, že si tím příliš nepomůžu. Proto jsem nakonec zůstal doma. A proč by mi vlastně mělo záležet na tom, co si myslí. Mezi námi už přece nic není. Ne mezi mnou a lady Agnes.

V noci jsem toho moc nenaspal, příliš mě vzrušovala představa, že se konečně vrátím domů do Devonu. Byl jsem bez sebe štěstím. A nejen do Devonu, ale přímo do Dartmooru, na moje vřesoviště, protože Lydford je přece na západním konci rodné vysočiny, a když budu chtít, mohu to vzít kolem svého rodiště v Aunefordu. Jen jestli to není hloupost, zapochyboval jsem. V Londýně mě nikdo nezná, Pekelný pes z Balecesteru je zde jen legenda, na kterou už si nikdo nevzpomene. V Balecesteru však může být stále živá a svěží, jenže k tomuhle zlořečenému místu se nepřiblížím ani náhodou. V Devonu by mě ovšem taky mohli poznat. V Aunefordu stěží, tam jsem žil jako chlapec. Jak moc jsem se asi od dob svého noviciátu v klášteře v Buckfastu změnil? Jsem starší, mám zlomený nos, kůži dohněda opálenou jižním sluncem. Na hlavě nemám vyholenou tonzuru, ale vlasy. Jenže mniši bývají mnohem lepší pozorovatelé než obyčej
ní lidé. Jejich život bývá nudný, a aby si tuto monotónní šeď svých životů kompenzovali, stávají se z nich často velice bystří pozorovatelé, byť jen proto, aby si cvičili mozek, který by jinak strádal nevyužitý. Ale ani mniši nejsou stále zavření jen za zdmi svých klášterů. Vyjíždějí ven, aby ve městě nabízeli víno či obilí, aby si na trhu nakoupili zásoby, a pokud bych někoho z nich potkal třeba na cestě, někoho, kdo mě znal ještě jako bratra Petroka… Fajn. Musel by to dokázat. Ke spánku jsem se uložil až dlouho poté, co zvony v okolí odbily půlnoc, ale usnul jsem až mnohem později a byl to neklidný spánek, v němž se mi zdálo o vřesovištích a klášterní jídelně plné benediktinů, z nichž každý vypadal jako já, a všichni do jednoho proti mně vznášeli obvinění z mých zločinů. V tom snu jsem zjistil, že umím létat, a tak jsem vyskočil a vylétl jsem úzkým oknem ven, vstříc průzračné oblo
ze nad řekou Dart, ale jak už to ve snech chodí, nedokázal jsem své jednání řídit, a tak jsem jen bezmocně visel ve vzduchu, zatímco bratři mniši se vyhrnuli z kláštera a jako zběsilí po mně stříleli z kuše. Jejich šipky do mě tupě narážely, ale nic mě nebolelo. Čím více jsem ale mával pažemi a pokoušel jsem se ulétnout, tím hlasitěji do mě šipky narážely, až jsem se nakonec probudil a zjistil jsem, že někdo buší zvenku na dveře pokoje.

„Dole na vás čeká nějakej kluk,“ oznámil mi hostinský ospale.

Byla to Letice oblečená v pánském cestovním úboru s tváří ukrytou pod těžkou seržovou kapucí. Vypadala, jako by v noci vůbec nespala. „Jedu s tebou,“ oznámila mi dřív, než jsem stačil vůbec otevřít ústa.

„To tedy nejedeš!“ ohradil jsem se rázně. „A jak jsi mě tu u všech rohatých našla?“

„Stříbro,“ odpověděla tónem, jako by mluvila s malým dítětem. „Jak sis asi myslel? Stačí? Kdy vyrážíme?“

„Já s východem slunce,“ odpověděl jsem. „Tou dobou už budeš v bezpečí U Dvou psů.“

„To nebudu. Kde máš pokoj? Vysvětlím ti to, než se oblékneš.“

Hostinského syn a ještě dva rozcuchaní sluhové z nás nespouštěli oči, a tak, protože jsem se s ní nechtěl hádat před svědky, zatnul jsem zuby a odvedl jsem si ji nahoru. Tam se s reptáním ihned vrhla na postel.

„Nevšímej si mě,“ doporučila mi. „A pohni, oblíkni se.“

„Ne. Čeká na mě celý den v sedle a zatím se mi sotva podařilo zamhouřit oko. Potřebuji si odpočinout. Vrať se domů, Letice. Omlouvám se ti, že jsem tě vyhledal, nevěděl jsem, že tě to tak rozruší. Můžeš, prosím, přijmout moji omluvu a nechat mě na pokoji?“

„Ach, tak snadné to bohužel není. Když hodíš do rybníka kámen, musíš počítat s tím, že rozvíříš hladinu, že? Nedělej si ale zbytečné starosti. Nejsem tady kvůli tobě. Musím zmizet z Londýna a ty jsi mi nabídl vynikající výmluvu.“

„Výmluvu? To pochybuju.“

„Ale ano. Z ničeho nic ses včera objevil v mém skladišti a způsobil jsi tam poprask. Zítra už si bude celý dvůr šeptat o tom, že ty a lady Agnes – pardon, nejspíš ještě dnes, o to už se postará ten starý mluvka John. No nic, byla jsem odvolána ve velice naléhavé obchodní záležitosti do… řekněme do Plymouthu. Jedna z mých lodí dorazila do přístavu. Perfektní.“

„Nechápu,“ namítl jsem, ale byl jsem příliš unavený, abych se s ní přel. Místo toho jsem sáhl po šatech a v duchu jsem přemýšlel, jestli to není jen nečekané pokračování mého snu. Třeba teď po mně začne střílet i Letice.

„Královští celníci již brzy objeví jisté nesrovnalosti ve clech, která jsem poslední rok zaplatila.“

„Tak ti dají pokutu. Zaplať jim, Letice, a budeš mít klid.“

„Nebudu. To všechno ta posraná válka, chápeš? Jindřich má problémy sehnat na ni peníze. Baroni platit nechtějí, a proč by také měli? A tak uvalil daně na všechny ostatní. Řádí jako šílený. Poslal do ulic výběrčí daní a celníky a pokouší se zabavit všechno, co se zabavit dá.“

„Jak jsem řekl, zaplať jim.“

„Vzpomínáš si ještě, co jsem ti říkala o mém dalším podnikání?“

„Myslíš dřevo a železo? Do toho králi nic není.“

„Králi ne, církvi určitě. A poslední dobou docela vystrkuje rohy. Jindřich je hroznej pámbíčkář. Potřebuje celej den na to, aby se dostal z Westminsteru do Toweru, protože se musí zastavit a modlit u každý podělaný kapličky cestou. Londýnský biskup se rozhodl prozradit všechny, kteří obchodují se saracény – nejsem v Londýně jediná, která to dělá – koruně, takže Jindřich nás bude moct oškubat úplně dohola a z našeho majetku pak zaplatí tu svoji posranou válku s vlastním bratrancem.“

„A co z toho bude mít církev?“ zajímal jsem se a poskakoval jsem po místnosti po jedné noze, zatímco jsem si natahoval jezdeckou holínku na tu druhou.

„Hodně. Jindřich přestaví Westminsterské opatství. To nevíš? Tlačí ho do toho jeho matka, tak jako ho tlačí do všeho, co sama chce. Původně jsem si myslela, že právě proto tě sem Ludvík poslal: abys Jindřichovi našel něco zázračného na nový oltář.“

„Ale proč chceš zrovna se mnou? Sbal si své stříbro a nasedni na první loď do Brugg nebo do Gentu. Tohle se dřív nebo později přežene. Jindřich nikdy nelpí na jednom názoru příliš dlouho, alespoň se to povídá.“

„Richard.“ Založila si ruce pod hlavu a zvrátila se zpátky na polštář, až jí z kapuce jako z vězení vylétly její dlouhé zlaté kadeře. „Richard je pevná ruka tohoto království. A také ho zajímají obchody. Hlavně ty finanční.“ Popotáhla a vykopla nohama tak, aby se zhoupla z postele. Byla k smrti utahaná, ale uvnitř celá napjatá. Tuhle její náladu jsem dobře znal a věděl jsem, že potřebuje čas, aby se uklidnila.

„Jak ti ale Richard může pomoct?“ zeptal jsem nakonec, když už jsem to zvědavostí nedokázal vydržet.

„Konečně. Myslela jsem, že už se ani nezeptáš. Nejvyšší čas, abych ti vyprávěla o svém manželovi.“

„Neutahuj si ze mě, Letice,“ řekl jsem a cítil jsem, jak ve mně roste napětí. „To tys mě tenkrát v Benátkách opustila, ne já tebe. Na to jsem ještě nezapomněl.“

„Já ale nemluvila o tobě, Klapko, ale o svém skutečném manželovi. Tom, který se utopil v moři.“

„De Wharram? Ten přece nikdy neexistoval, toho sis sama vymyslela, Letice.“

„A to je právě ten problém. Nevymyslela.“

8.

„Godwyn de Wharram byl mladý a bohatý rytíř, který se vypravil hledat do Svaté země štěstí a slávu. Mohlo mu být kolem dvaceti. Přijel do Jaffy a rychle přišel na to, že se chce spíš než boji věnovat obchodu. Našel si společníka a koupil podíl – velký podíl – v lodi s nákladem koření plující do Londýna. Tím partnerem byl pochopitelně Nicholas Querini. A teď, na rozdíl od mojí oficiální verze se Godwyn dostal živý a zdravý až do Benátek – a já jsem se tam s ním skutečně setkala. Takhle se na mě nedívej, Klapko. Ano, setkala jsem se s ním tak, jak si myslíš. Nicholas mě k němu poslal jako dárek na jednu noc. To bylo ještě předtím, než se rozhádali. Asi o týden později ho Facio na Nicholasův příkaz podřízl a hodil do laguny. Na tom našem nočním dostaveníčku jsem se o něm docela dost dozvěděla, protože spíš mluvil, než dělal. Neměl už ani rodiče, ani žádné sourozence. Byl ale bohatý, i když
všechno jeho jmění bylo nyní, jak si asi dokážeš představit, v rukou Nicholase. Vlastnil ještě panství v Northamptonshiru. Jeho otec ho měl lénem od Richarda, králova bratra, a Richardovým vazalem byl i Godwyn a byl na to náležitě hrdý. Měl u sebe nějaký lejstra, listiny a doporučující dopisy od samotného Richarda. Jenže bylo po něm a já jsem na něj zapomněla. Až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla vrátit se do Londýna. Nicholas si schovával všechny svoje písemnosti – držel si záznamy o všem, co udělal, protože si je rád pročítal – a jen tak mimochodem – takhle jsem se naučila číst. Tím, že jsem si prohlížela Nicholasovy starý záznamy.

Nakonec jsem nechala nebohýho Godwyna vstát z mrtvých. Když jsem… když jsem se rozhodla, co chci udělat, požádala jsem matku Zannetu, aby mi ty papíry sehnala. V dóžecím paláci tehdy pracoval jistý úředník, hodně důležitý, který však půlku života strávil u Zannety v bordelu. Republika tenkrát zabavila veškerý Nicholasův majetek a tenhle človíček věděl, kde jsou Nicholasovy písemnosti uloženy. Za trochu lásky navíc, nejspíš po řecku, jak to měl rád, je ukradl. Do Londýna jsem tedy dorazila tak skutečná, že skutečnější už jsem ani nemohla být. A pokud jde o hraběte Richarda, jsem vdova po jeho leníkovi. Nemá šanci dokázat, že to tak není.“

Projížděli jsme kolem Turnehamu. Bylo krátce po deváté a z nebe se snášelo jemné mrholení. Krajina kolem byla ale nádherně svěží a lahodila zraku i sluchu, vždyť byl květen, nejkrásnější měsíc roku. Jakmile jsme se dostali z dosahu prasečích chlívků, mohl se na okolní jarní nádheře podílet i čich.

Boj s Leticí jsem vzdal krátce poté, co zvony u Svatého Pavla odbily čtvrtou. Nedokázal jsem v sobě najít dostatek odhodlání, abych ji poslal domů, a kromě toho jsem ještě stále bojoval s pocitem viny kvůli tomu, že jsem ji tak nezdvořile a bláhově nechal den předtím na ulici. Bude koneckonců příjemné mít na dlouhé cestě společnost, a jakmile dorazíme, budu ji moci s čistým svědomím ponechat v péči hraběte Richarda, pokud ho ovšem najdeme.

„Chceš se tedy uchýlit pod jeho ochranu?“ zeptal jsem se.

„A proč ne? Je to muž, jehož čas již brzy přijde. Mimoto jsem si jistá, že mám rozběhnutých pár věciček, které by ho mohly zajímat.“

„Takže ses s ním už někdy setkala?“

„Po pravdě řečeno, ne. Teprve v únoru se vrátil z křížové výpravy a pak tady byly všechny ty zmatky s barony, kteří chtěli rozpustit parlament… Navíc jsem ho nepotřebovala. Jen jsem si tuhle kartu držela v záloze.“

„Neuvěřitelné. Vidím, že nemáš nejmenší problém s tím, že se vydáváš za vdovu po nebohém Godwynovi.“

„Klapko, miláčku, o Godwynovi můžu hraběti napovídat věci, o kterých nemá ani tušení, a všechno to bude pravda.“

„A to všechno ses dozvěděla za jednu noc, co jste spolu strávili v Benátkách?“

„Zdržel se trochu dýl, a jak jsem řekla, rád mluvil a já zase umím naslouchat.“

„A teď jsi zase uprchla v noci z Londýna ve společnosti podezřelého cizince. To jistě zapůsobí.“

„Kdepak s cizincem, lásko.“ Letice se na mě podívala a svůdně našpulila rty. Na špičce nosu se jí chvěla dešťová kapka. „Když jsi mě tak spěšně opustil –“ vysvětlovala a poslední slovo zdůraznila téměř s láskyplným přízvukem, zatímco já jsem v duchu jen zasténal, „– obešla jsem všechny své obchodní známé a všude jsem roztrousila, že mě navštívil urozený bratranec z Outremeru, aby mě pozval na měsíc na svoje panství na venkově s tím, že by mě rád požádal o ruku. Dovedeš si představit, jakou měli všichni radost.“

„Myslíš z toho, že se tě konečně zbaví?“ zeptal jsem se ironicky, ale můj pokus vyšel naprázdno.

„Přesně tak. Bohatá a schopná žena nemá na tomto světě přátele. Všichni se už těší, že si najdu nějakýho hodně arogantního a panovačnýho chlapa, který se ujme podnikání místo mě, nebo ho jednoduše ukončí, čímž je zbavím té hanby, že mi nejsou schopní konkurovat. Už se těším na ty jejich ksichty, až se zase vrátím a oni zjistí, že mi na udici uvízl i hrabě Richard.“

„Teď věru nevím, jak bych se měl cítit jako tvůj bratranec, ale zřejmě bych měl mít radost, že jsi mě alespoň povýšila do šlechtického stavu.“

„Kam už dávno patříš, Klapko, kam už dávno patříš.“

Trvalo celých pět dní, než jsme dorazili do Dorchesteru, a celou tu dobu jsme se na cestách brodili blátem, které proměnilo dlouhé úseky cesty v líné hnědé potoky. V lese bylo naopak těžké cestu vůbec najít a my jsme nepouštěli ruce z jílců, i když na žádné problémy jsme ani náznakem nenarazili. Letice vypadala ve všech ohledech jako muž – vlasy měla bezpečně schované pod kapucí a její tmavý, účelný oblek nevzbuzoval žádné podezření. Věděl jsem dobře, že Letice to se zbraní umí, ale přesto jsem se nedokázal zbavit neklidu. Nechtěl jsem se však tvářit jako její ochránce, už jenom proto, že ona sama si byla jistá, že nikoho takového nepotřebuje. Hostince po cestě byly vždy nacpané k prasknutí a všechny do jednoho páchly plísní a hnijící slámou. Zdálo se, že kromě nás míří na jihozápad ještě jedna dvojice jezdců, protože jsme se s nimi tři dny po sobě setkali u večeře. Na potřetí si již Let ice začala dělat starosti.

„Ti dva nás sledují,“ svěřila se mi. Podíval jsem se k jejich stolu blízko plápolajícího ohně.

„Proč myslíš?“

„Nevím. Něco mi na nich nesedí. Nemáš pocit, že vypadají jako výběrčí daní? Napadlo mě, že je za mnou poslal král Jindřich, aby mě špehovali.“

„Řekl bych spíš, že si děláš zbytečně hlavu, moje drahá,“ a na důkaz svých slov jsem zvedl korbel s pivem a kývl jsem hlavou směrem k mužům u krbu. Kývli mi na pozdrav jako staří poutníci, kteří si dávají najevo, že o sobě vědí a že je tato shoda náhod, která je svedla dohromady, těší.

„Nemáš se čeho bát, Letice. Výběrčí daní nikoho nešpehují. Vybírají daně. Měla jsi snad pocit, že ti někdo sahá do peněženky? Ne. Opravdu si nemyslím, že by tihle dva byli nějací špioni. Tomu jsi přece ani ty sama nevěřila.“ Nezdálo se, že by ji má slova uklidnila, ale já jsem celou záležitost pustil z hlavy, obzvlášť když se naše cesty již druhý den rozdělily, protože jsme se s nimi už znovu nepotkali.

S ohledem na správné způsoby jsme si s Leticí brali každý jiný pokoj, a tak se přihodilo, že jsem byl nucen strávit dvě noci v jedné posteli se třemi dalšími muži, kteří pokoj naplnili hustými pivními prdy. Pivo ovšem, to je nutné říci, bylo opravdu dobré, a mělo přesně tu chuť, po které se mi už tolik dlouhých let stýskalo, a dost možná že i já jsem měl na těžkém ovzduší v místnosti svůj podíl. Každý večer mě Letice ze svého místa za vydrhnutým stolem upjatě pozorovala, ale její tvář byla nečitelná a neprostupná. Vracel jsem jí její pohled, ale ten můj byl zjihlý pivem, kterého jsem měl plné břicho. Musel jsem si přiznat, že je to pořád ta stejná žena, kterou jsem si tolik toužil vzít. Doufal jsem, že ji najdu jinou, že se změní, ale nic takového se nestalo, a všechny moje city k ní, zahrabané kdesi hluboko na dně srdce, se začínaly prodírat ven na světlo. Nedokázal jsem se bránit náporům hejivého tepla, které mi stoupalo do očí a vkrádalo se mi do slov, i když ona mi nedala ničím najevo, že by signály, které jsem k ní vysílal, nějak vnímala. Nechovala se chladně ani odtažitě, to vůbec ne, ovšem nebyla ke mně ani přehnaně milá. Když jsem byl ještě dítě, měl jsem nějaké sestřenice; příliš jsme se ovšem nestýkali a jejich podobu jsem zapomněl dávno předtím, než jsem vstoupil na palubu Kormorána, a teď, když jsem se díval na Letici, nedokázal jsem se ubránit pocitu, že nás pojí nějaké pevné, příbuzenské pouto. Nepovažoval jsem ji, chválabohu, za sestru, víc tam už ale nebylo. To poznání mě bolelo tak, že jsem se už nedokázal o nic pokusit. Doby, kdy jsme byli milenci, byly pryč. Letice mě v posteli nechce a ani já už k ní nechoval žádnou zášť, abych jí dělal scény. Naopak, ke své nesmírné úlevě jsem zvolna zjišťoval, že mě přátelství, které mi prokazuje, těší samo o sobě. A
tak jsem si každý večer popíjel svou dávku piva a ona mi dělala společnost, dokud nenastal čas, abychom se odebrali každý do své postele.

Za úsvitu jsme pak již zvesela vyráželi na cestu. Za Sherbornem se počasí překvapivě umoudřilo a měkce zaoblené vršky Somersetu jsme projížděli obklopeni ničím nerušenou, zelenou krásou pozdního jara. Kolem cesty kvetly šípky a mezi jejich trnitými větvemi skotačili vypasení hýlové. Za Yeovilem jsme najeli na Fosseskou silnici a na jejím pevném povrchu jsme se konečně pohnuli kousek dopředu a tu a tam jsme se odvážili pobídnout koně do klusu nebo dokonce cvalu bez obav z toho, že by si polámali nohy v nějaké bezedné blátivé díře. Nakonec se na mírných návrších Blackdownské vysočiny do nás opřel silnější slaný vítr ze západu a my jsme vstoupili na území Devonu. Noc jsme strávili v Honitonu a druhý den jsme se vydali přes mokřady podél Vydří řeky dál k Exeteru. Nocovali jsme v nejluxusnějším hostinci ve městě, kde jsme si dopřáli pečínku ze srnce a nadívané drozdy, abychom ráno pokračovali v cestě dá
l na západ. Vystoupali jsme po příkrém svahu údolí řeky Exe a v dáli před námi se objevila hnědá páteř Dartmooru, osamělý Haytorský hřeben, kterému teď sluneční paprsky dodávaly šedavý nádech.

Najednou mi všechno kolem přišlo známé a povědomé, i když jsem se do těchto končin, pokud vím, nikdy nedostal. Ostružiníky byly košaté a naježené ostrými trny. Kapradiny a jelení jazyky se rozlévaly kolem jako zelené moře. Mech na stromech a kamení byl hustší a silnější, nad vysokými duby kroužila hladová káňata. Teď by neměl být problém najít cestu, ale ještě stále jsem se nerozhodl, kudy se dám. Nejrozumnější by bylo vzít to podél severního okraje vřesoviště a pak dolů kolem Okehamptonu, ale už od okamžiku, kdy jsme vyjeli z Exeteru, jsem cítil, jak se ve mně stále silněji ozývá hlas srdce, a já jsem se nakonec rozhodl pokračovat kolem jižního úbočí Haytoru a dál k Ashburtonu. Letice se mlčky podřizovala mému vedení a já jsem jí nevysvětloval, proč jsem si zvolil právě tuto cestu. Namluvil jsem si, že cesta, po níž putují mniši z Buckfastu přes vřesoviště do Tavistocku, je již z toho důvodu, ž
e ji dobře znám, bezpečnější a jistější než cesta severní. Moje vysvětlení mělo svoji logiku s drobnou výjimkou toho, že pojedeme přímo kolem bran opatství, což bylo čiré šílenství.

I když kdo ví. Časy plynou a lidská mysl brzy zapomíná. Pekelný pes musel být zcela jistě velkou událostí, o níž se mluvilo po celém údolí, ale bezpochyby jen do té doby, než stačila krev v Balecesteru zaschnout, dnes už si na něj určitě nikdo ani nevzpomene. A dost možná, že mě v místních legendách, písních a vyděšených snech klášterních sester nahradil nějaký jiný, stejně krvežíznivý ďábel. Poprvé po mnoha letech jsem se cítil zcela svobodný a tento pocit mě naplňoval podivnými představami a myšlenkami. Celou tu dobu, od okamžiku, kdy jsem utekl před sirem Hugem de Kervezeym, jsem měl pocit, že se moje duše rozdvojila. Jedna část patřila muži, který se ze mne stal, Petrusi Zennoriovi případně komukoli, za koho jsem se z důvodu nutnosti či účelu vydával; ta druhá potom náležela nebohému Petrokovi z Aunefordu, chlapci, který zhanobil své opatství a zmizel v temnotách noci, kam si ho bezpochyby odnesl ďbel, jímž byl posedlý. A právě tento Petroc se nyní probouzel opět k životu a jako jablečný mošt, který zvolna kvasí, stoupala ve mně zlatavá pěna radosti. Pokud se nám podaří projet Buckfastem, aniž mě kdokoli pozná, budu opět svobodný a volný.

Přespali jsme v Ashburtonu, městě plném rozmrzelých, opilých horníků povalujících se v ulicích a odjeli jsme ještě před svítáním. Cesta nás vedla kolem šibenic, na nichž se houpala těla horníků chycených při krádeži cínu. Asi za hodinu se před námi objevila věž Buckfastského opatství. Přebrodili jsme se hnědými vodami řeky Dart a pokračovali jsme vpřed po stezce na levém břehu. Roztřásl jsem se, ale nejspíš to nebylo chladem. V neuspořádané skupince proti nám kráčelo několik mnichů, v rukou hrábě a rýče, bezpochyby na cestě k sádkám. Když nás míjeli, dlouze a pozorně jsem si prohlížel jejich tváře. Jak povědomé mi všechny byly: společné všem mnichům, vycíděné vnitřním klidem a jistotou jako kámen omílaný vodou dole v řece. Zdraví a dobře živení, kráčející vstříc několika hodinám lehké práce na příjemném jarním slunci. Pak jsem si ale s hrůzou uvědomil, že jedna z tváří je mi p
řece jenom povědomější. Poznal jsem Stephena z Cornwoodu, tehdy novice jako já. Celé roky jsme vedle sebe sedávali v jídelně, krmili prasata, čistili holubníky. Zhluboka jsem se nadechl a podíval jsem se mu přímo do očí. Usmál se, i když možná trochu překvapeně, protože si nejspíš špatně vysvětlil můj upřený pohled, a ze rtů mu splynulo rychlé požehnání pax vobiscum. Pak už ale sklopil oči a pokračoval za svými druhy a na cizince na koni již ani nepomyslel. Byl jsem cizinec. A především opět svobodný člověk.

Projeli jsme kolem vysoké brány opatství. Byla otevřená a já jsem zpomalil a nahlédl dovnitř. Nic se nezměnilo, tak jako jsem věděl, že se nezmění. Tam jsou stáje. O kus dál starý žebřiňák, pod nímž jsem se tehdy na útěku ukrýval, nic jiného už přes kopřivy a husté šípky nebylo téměř vidět. Prasečinec a konec zahrady, kde jsem se domlouval s knihovníkem Adrikem. Letice popojela až k mému boku a zvědavě si mě prohlížela. Pokrčil jsem rameny a popohnal jsem koně dál po cestě.

Věděl jsem, že když vyrazíme včas, podaří se nám překonat vřesovisko a ještě před večerem se dostat do Tavistocku, kde si seženeme nocleh v klášterním hostinci. Drželi jsme se tedy vyšlapané cesty, přebrodili jsme řeku Mardle, a jeli dál přes Burton, Bowerdon a Bowden, až jsme minuli poslední pole a naši koně vstoupili do vřesoviště. Dusot jejich kopyt se v jediném okamžiku změnil: až dosud pravidelně klapaly o kamenný podklad cesty, teď zněly tlumeně a dutě, jako by vřesovisko bylo obrovským bubnem, nebo snad do dálky roztaženým břichem nějakého spícího obra. V křoviscích, která až dosud lemovala cestu, hlasitě zpívali ptáci, ale nyní jsme se ocitli uprostřed ticha: jediným zvukem bylo hvízdání větru mezi stébly staré ostřice a volání osamělého skřivana vysoko na obloze. Letice ke mně natáhla ruku a vzala mého koně za uzdu.

„Nemáš v úmyslu jet přes tohle hrozné místo?“ zeptala se nešťastně.

I její hlas zněl slabě, utlumen mohutným rozmachem okolních kopců.

„Moje paní, jste se mnou bezpečnější než kterákoli londýnská duše, která se ráno vypraví koupit si na trhu tucet vajec. Když jsem byl malý, byla tohle moje zahrada.“

„Je to jako poušť. Úplně mrtvá.“

„Nesmysl. Tohle je Deanské vřesoviště,“ vysvětloval jsem jí a hvízdnutím jsem popohnal svého koně do cvalu. Letice nasadila prosebný pohled, ale vyrazila za mnou.

Připadal jsem si, jako bych projížděl vlastními sny. Tohle přece byly kopce, které jsem vídával, když jsem v noci zavřel oči. Osamělé kameny porostlé zářivě oranžovými lišejníky, vzduch, v němž byla cítit tráva, mech i ovčí hnůj, nakrčené, pokroucené kmeny trnek – to všechno jsem znal stejně dobře jako čáry na své dlani. Opojná radost z návratu byla stále bouřlivější, až jsem dostal strach, že mi z ní praskne hlava. Překročili jsme řeku Aune, i když tady, kousek od pramene, to byl pouhý potok přemostěný žulovými deskami hornického můstku. Tohle byla řeka, v níž jsem se jako chlapec koupal, kde jsem zpod kamenů tahal obratné, tečkované pstruhy. Řeka mého domova. Zadíval jsem se dál po proudu, kde se údolí ztrácelo mezi vysokými stěnami White Barrow a Grippet’s Hill a také Dockwell Ridge. Ještě dál, pod Black Tor, kde se řeka valí přes zlatavé žulové plotny a uhání dolů roklemi, jejichž stěny
jsou prorostlé kořeny dubů, které byly staré již v dobách, kdy do Totnestownu dorazil Brutus, a kde stojí dům mých rodičů. Za ním pak vesnička Auneford a kostel, kde odpočívají. Kopce mě však ode všeho dělí jako vysoká, neprostupná zeď mířící vysoko k obloze. Byl jsem rád, že tomu tak je. Proto jsem se tady příliš nezdržoval, jen jsem se krátce v duchu pomodlil a potok unášel moji motlitbu dál, zatímco my jsme pokračovali v cestě.

Cestu, na níž jsme se nyní pohybovali, vystavěli před dlouhými lety mniši z Buckfastu, Tavistocku a Bucklandu jako bezpečný průchod vřesovištěm. Můj otec tady pásl ovce a já jsem tu mnohokrát seděl na kameni, pozoroval stádo, kterak se lenivě vlní kolem, i lidi pospíchající tam a zpět po cestě. Jednou jsem tu viděl dokonce opata, jindy zase rytíře a jeho dámu. Povětšinou jsem však vídával jen horníky a vozy naložené cínem na cestě do Ashburtonu či Lydfordu, ale ze všeho nejčastěji jsem tu nespatřil živou duši. I dnes jsme tu byli sami, a když jsme se ocitli na Vysokém vřesovišti, neuniklo mi, že se Letice cítí hodně nesvá, zatímco já si tu připadal jako doma. Střed Dartmooru tvoří rozlehlá, vlhká planina, na níž se rodí mnoho řek: Dart, Aune, Erme a ještě spousta dalších. Je to zvláštní místo, kde někdy jen stíny mraků nad hlavou napoví cestovateli, že ještě stále nepřekročil hranice tohoto světa a
neocitl se někde, kde čas již nemá žádnou moc. Čas ale vládne i zde, a pokud vás tu noc zastihne nepřipravené, zjistíte, že vřesoviště je ještě děsivější, než jste si představovali.

„Tam,“ řekl jsem a ukázal jsem rukou k jihu. „To už je moře.“

Za rozmazanými obrysy South Hamsu byl vidět srpek průzračně modré barvy. Konečně něco, co už znala, i proto jsem to řekl, a Letice se nadechla a trochu se uvolnila.

„Máme to ještě daleko?“ zeptala se.

„Do Lydfordu? To ano. Ale měli bychom tam dorazit se západem slunce. Pokud ovšem nespadneš do blat.“

„Co to zase kurva je?“

„Drž se na cestě a nemáš se čeho bát.“

Před námi se k nebi zvedal kouř stoupající z asi tuctu chatrčí, v nichž horníci tavili rudu vyrýžovanou ze dna Ermy. Několik rýžujících horníků jsme i viděli. Stáli po kolena ve vodě, a když nás spatřili, narovnali se a zamávali nám. Cesta nás nyní přivedla na pustinu mezi Great Gnat’s Head a Nun’s Cross. Ukázal jsem na šedohnědou pláň Fox Tor Mire po pravé straně.

„Tohle jsou blata,“ řekl jsem. „Kdybychom sjeli z cesty, nikdy bychom se nedostali ven.“

„Nechápu, co se ti tady může tak líbit. Jsi z toho úplně…“ Letice zavrtěla hlavou. „Snad tisíckrát jsem si musela vyslechnout, jak mi o těch svých vřesovištích básníš. A v duchu jsem se připravila na něco jako Visuté zahrady někde v posraným Babyloně nebo kde. Tuhle ohavnou pustinu jsem fakt nečekala.“ Teď ještě nakrčila nos, protože jsme míjeli rozkládající se mršinu nákladního koně a všude kolem se až kamsi do dáli povalovaly kosti ovcí a poníků, které zahubila zima.

Celou cestu přes Hessary Tor jsem se pokoušel změnit její názor a poukazoval jsem na krásu zurčících potůčků, nádherně zelených a zlatých, pospíchajících do údolí přes kamenné polštářky dna. Ukazoval jsem jí skřivany na obloze, kteří nás vítali svým zpěvem, rozkvetlé jeřabiny, nechával jsem ji naslouchat milostnému volání kosů. Upozorňoval jsem na nekonečnou oblohu nad našimi hlavami, na svobodu, jakou nepocítí nikde na světě, snad jen na moři. Podívej, to jsou lesy a pole Cornwallu, tohle je kukaččí zpěv, ale nic z toho, co jsem jí řekl nebo předvedl, na ni neudělalo dojem a já jsem své úsilí brzy vzdal. Letice byla městské dítě a nespoutaná divočina vřesoviště ji musela k smrti děsit. Zkusil jsem s ní soucítit, ale zjistil jsem, že to nejde, a tak jsem se rozhodl, že si všechny ty zázraky kolem nechám pro sebe.

Když jsme se stočili k severu, opustili jsme zároveň klášterní cestu. Krátce jsme poobědvali v Hessary Tor a znovu jsme vyrazili. Čas jsme měli dobrý a odhadoval jsem, že k cíli dorazíme ještě za plného denního světla. Vlevo od nás se zvedala mohutná Mis Tor a já jsem nás vedl stále na sever, tu jedním potokem vzhůru, podruhé zase jiným dolů, až jsme narazili na hodně opotřebovanou silnici, která nám křižovala cestu. V duchu jsem si s úlevou vydechl, protože jsem před Leticí raději utajil, že jsem ještě nikdy nebyl dál než u Nun’s Cross a že jsem nás těch několik posledních hodin navigoval jen podle řečí, které jsem si ještě jako malý chlapec vyslechl od starých obyvatel vřesoviště. Buď jsme ale měli štěstí, nebo jsem byl opravdu tak dobrý, Lychwayskou silnici jsme doopravdy našli, a ta nás nyní povede již přímo do Lydfordu.

Lychwayská silnice je cesta, po níž je každý muž, žena či dítě, které v některé z chalup roztroušených po vřesovišti zemře, převážen na místo posledního odpočinku, neboť celé vřesoviště náleží k lydfordské farnosti a církev by nepřipustila, aby byly její vřesovištní ovečky ukládány na jiném hřbitově. Nepředpokládal jsem, že by tato informace nějak zlepšila Leticinu náladu, a raději jsem si ji nechal pro sebe. Byla to dobrá cesta, i když hodně poničená koly vozů, ale rovná a přímá. Jelo se nám po ní zlehka a před námi se již rozkládaly zelené pastviny. Letice v okamžiku, kdy jsme opustili prázdnotu vřesovišť, rázem pookřála a tvářila se již mnohem příjemněji. Když se pak v dáli objevila dvojice jezdců, rozzářila se ještě víc.

„Podívej, Klapko,“ zvolala. „Jezdci! Takže už nemůžeme být daleko…“

„Od milé společnosti? Říkal jsem ti přece, že už jsme blízko,“ odpověděl jsem poněkud rozmrzele. Pokračovali jsme v cestě a ze dvou jezdců se v horkém, tetelícím vzduchu stali najednou tři.

„Kdopak to asi je,“ ptal jsem se spíš sám sebe.

„Určitě ne ti tvoji šoustači ovcí nebo cínokopové,“ odpověděla téměř rozjařeně. „Třeba je hrabě někde poblíž?“

Jakmile jsme se trochu přiblížili, ukázalo se, že měla pravdu. Jezdci byli nade všechny pochybnosti urozeného původu, nejspíše rytíři, protože jsem již z dálky rozeznal zdobené pláště a meče, které jim tloukly do stehen. Přibližně v okamžiku, kdy jsme v oparu dokázali rozpoznat i jejich tváře, přitáhli koním uzdy a rozvinuli se tak, že zabrali celou šíři cesty. Nevypadali však jako lapkové, a tak jsem pokračoval v jízdě. Muži v sedlech se na chvíli sklonili k sobě a hned vzápětí tasili meče. Vztekle jsem škubl opratěmi a popadl jsem uzdu Leticina koně.

„Kristepane!“ vykřikl jsem. „Otoč se a jeď! Jeď!“

Ale na to bylo již pozdě. Letice byla schopná jezdkyně, ale její kůň byl flegmatická potvora, kterou všechno to škubání a křik uvedlo ve zmatek. Zasekl se tedy na místě a vycenil zuby. Letice již tahala za svůj meč, ale ruka se jí zachytila v záhybech rukávu. Pustil jsem uzdu, tasil jsem a těžkým kopnutím jsem popohnal klisnu vpřed. Bylo to mnohem živější stvoření než její druh a udělala přesně to, k čemu ji moje ruce i nohy pobídly. Vyrazila vpřed a zvuk jejích kopyt hlasitě zařinčel na kamenné cestě. I tak již bylo pozdě. Trojice jezdců už byla těsně před námi. Vzpomněl jsem si, co mě učil můj drahý přítel Němec Horst. Zatáhl jsem vší silou za uzdu dozadu a nahoru. Kobyla se na místě zastavila a postavila se na zadní přesně v okamžiku, kdy k nám dorazil první jezdec. Vrhl jsem se stranou a visel jsem jen na uzdě a kobyla, která ještě stále vrávorala na zadních nohách, dopadla bokem na protivníkova kon
ě a zbavila ho rovnováhy. Chválabohu, že ona sama tu svoji neztratila. Druhý kůň uskočil stranou a uháněl i přes hlasitý křik svého jezdce pryč.

Pobídl jsem patami kobylu k pohybu a už tu byli další dva jezdci. Zkřížil jsem jim cestu a jeden z koní se zřejmě polekal rachotících kopyt mé kobyly a zastavil, ale druhý pokračoval vpřed. Jeho jezdec ale promáchl svůj úder mečem. Viděl jsem jeho pohyby a lehce jsem se mu uhnul a zároveň jsem v otočce zvedl svůj vlastní meč k bekhendové ráně. Ruku jsem již měl téměř narovnanou a šlachy napnuté a připravené, ale na poslední chvíli se mi v zorném poli objevil jeho obličej. Oči měl vytřeštěné údivem či snad hrůzou, ústa dokořán. Rázem jsem si uvědomil, že na bradě ještě nemá ani vousy a že má tvář plnou pupínků a uhrů. Zoufale jsem vykřikl a podařilo se mi stočit zápěstí tak, abych ho zasáhl jen naplocho. Meč ho vzal přes pravé ucho a muž se s těžkým žuchnutím skácel k zemi, protože sílu úderu jsem již nijak nezmírnil. S dalším výkřikem jsem hrot meče, který pokračoval v dráze, zastavil j
en o vlásek před hrdlem druhého z útočníků. Muž musel již před chvílí spustit ruku s mečem, aby neztratil kontrolu nad koněm, a nyní zjistil, že ji nedokáže bleskově zvednout, protože to byl dlouhý meč a na něj příliš těžký, neboť i on ještě byl, jak jsem nyní viděl, pouhý chlapec.

„Vzdej se,“ křikl jsem na něj. Pak jsem svému hlasu dodal veškerou důležitost, které jsem byl schopen: „Přináším důležité zprávy pro hraběte z Cornwallu a tato dáma je vdova po rytíři z křížové výpravy a je pod hraběcí ochranou!“

Třetí jezdec zastavil svého koně až o sto metrů dál mezi chomáči vřesu a nyní tryskem uháněl na pomoc svým přátelům. Musel však slyšet moje poslední slova, protože zpomalil a již zcela mírumilovně dorazil k nám.

„Dáma?“ zvolal. „My jsme tu snad vyděsili opravdovou dámu, chlapci?“

„Zavři hubu, Gervaisi,“ zasyčel hoch na hrotu mého meče. Ten svůj ještě stále svíral v ruce a já jsem mu přikázal, ať ho pustí. Poslechl a já jsem přejel Gervaise varovným pohledem. Pak jsem obrátil pozornost k muži na zemi, jenž se opatrně pokoušel vysoukat zpod tancujících kopyt, která ho obklopovala. Nevypadal, že by byl nějak těžce zraněn, i když mu tekla krev z nosu.

„Co má tohle znamenat?“ zeptal jsem se dvorním hlasem.

„Omlouváme se vám, drahý pane,“ spustil Gervais, který se jako jediný z celé trojice zmohl na slovo. „Vyjeli jsme si na projížďku a trochu se porozhlédnout po lapcích. Povídá se, že vřesoviště jsou jich plná.“

„Nic takového,“ odpověděl jsem zhurta a jeho slova mě urazila víc než to, co se pokoušel udělat. „Horníci nic takového nepřipustí. A kdo jste? Místní určitě ne.“

„Ještě jednou co nejupřímněji prosím za odpuštění, pane. Jmenuji se Gervais Bolam, toto je Edmund z Wykhamu a tady můj přítel v prachu se jmenuje William Maynet. Jsme rytíři ve službách našeho lenního pána, hraběte Richarda z Cornwalu a momentálně pobýváme na hradě v Lydfordu. Což je trochu nuda,“ dodal, jako by to snad byla dostatečná omluva.

„Nuda?“ vzpamatovala se konečně Letice. „Vy jedni mladí parchanti,“ běsnila a její vztek, neboť to již nebyla Letice, ale lady Agnes, zahnal úsměv z Gervaisovy tváře.

„Toto je lady Agnes de Wharram, mladí pánové. Vdova po statečném rytíři křížové výpravy. Je tohle snad způsob, jak s ní zacházet? Hanba vám, a to jste rytíři!“ zuřil jsem, ale všechno mi už bylo jasné. Tři znudění rytíři, kteří se již nemohou dočkat neustále odkládaného boje, zavření na hradě daleko od domova. Vyrazili se trochu pobavit a potkali nás.

William Maynet se konečně dokázal postavit a nyní si celý zamračený třel naražený zadek. „Je nám to nesmírně líto, pane,“ omlouval se, jako bych ho právě přistihl při tom, jak mi ze zahrádky krade mrkev. „Ale slyšeli jsme zkazky o strašných zločincích, kteří se po vřesovišti potloukají, a představovali jsme si… asi jsme se nechali svou fantazií trochu unést, pane. Pokud tedy opravdu nejste Pekelný pes, ale to asi ne,“ pokusil se o vtip. Já jsem se přesto na okamžik zachvěl. Ne, tohle dítě opravdu netušilo, o čem to povídá.

„Nesmíte věřit všem báchorkám, které se na vřesovišti povídají. Ale Pekelný pes opravdu existuje, jen to není člověk. Je to pes samotného ďábla, obrovské černé psisko, kterému šlehají z očí plameny. Na vřesovišti nahání ztracené duše. Pokud byste na něj narazili, nedožili byste se rána. Mohu vás nyní ujistit, že my s lady de Wharram žádní psi rozhodně nejsme, a zároveň vám vřele doporučuji, abyste se nepletli ďáblovi do jeho záležitostí. Nicméně, lidé v těchto končinách vyprávějí, že Pekelný pes, tady mu říkají Krvavý, loví někde ve Whistmanském lese.“ Otočil jsem se a ukázal jsem jim k jihozápadu. „Zkuste svoje štěstí tam. Já zatím doprovodím tuto dámu k vašemu hraběti a můžete si být jisti, že mu o vás povím.“

„Opravdu je nám to moc líto, pane,“ zapištěl Edmund. „Ale při Kristových koulích, vy se o sebe umíte postarat! Dovolte nám, abychom vás doprovodili do Lydfordu. Za chvíli se setmí a my bychom vám svoje chování rádi vynahradili, je to tak, chlapci?“

Jistě, tomu jsem věřil, vždyť jsou všichni ještě tak mladí a plní radosti ze života a já jsem při pohledu na ně navzdory skutečnosti, že nás ještě před chvílí byli ochotni jen tak z nudy a pro zábavu zabít, trochu změkl. Letice měla pevně sevřená ústa, ale z jejího pohledu jsem vyčetl, že její zuřivost se mění v pouhé rozhořčení, a tak jsem chladně přikývl. Chlapci nás obklopili, a i když William seděl v sedle poněkud strnule a Edmund se tvářil jak zpráskaný pes, nevypadali zdaleka tak kajícně, jak bych si přál.

„Chystáte se tedy do války v Poitou?“ zeptal jsem se Edmunda. „Pokud se ale chcete postavit francouzským rytířům, měli byste se trochu pocvičit se zbraní. Já nejsem žádný jezdec ani šermíř, a přesto…“

„Nesmysl, pane! Jste obojí. Jen tak mimochodem, jen jsme se trochu bavili,“ zapojil se do hovoru Gervais. „Kdybychom byli na kolbišti nebo v bitvě, mohlo to s vámi dopadnout hodně špatně. Proto budiž náš Pán pochválen, že se tak nestalo,“ dodal rychle, ale já jsem mu dobře rozuměl. Hoši jako oni si na válku hrají od okamžiku, kdy se začnou plazit po zemi. Boj je jejich práce, láska i sport. Zabili by nás jen tak pro legraci a druhý den by si na to ani nevzpomněli. Tak to Frankové dělají. Zažil jsem jejich druhy, jak se naparují v bezpočtu měst, jak tyranizují nebohé Řeky v Konstantinopoli, kopou do žebráků na nábřeží Jaffy. Tihle tři holobrádkové mají otevřené brány do celého světa. Je to výkvět Anglie. Bůh nás opatruj.

Cesta však ubíhala vcelku příjemně, to jsem musel připustit. Hoši se bavili především mezi sebou, a když se obrátili ke mně, prokazovali mi vždy náležitou úctu. Na Letici zírali, jako by to byla samotná Panna Marie vyřezaná ze slonoviny, i když jsem nepochyboval, že jejich mozečky teď byly zahlceny zmatenou a nesnesitelnou žádostivostí těla, jak už to u mladých a uhrovatých bývá. Lydford se ukázal být dále, než jsem čekal, a když jsme začali sestupovat do soutěsky řeky Lyd, stíny se již hodně prodloužily. Překročili jsme kamenný most, popohnali koně do vzdáleného kopce a pokračovali jsme přes vesnici k branám hradu. Mezitím se slunce schovalo za Bodminským vřesovištěm a hrad nám připadal jako obrovský mrak podobný těm, které se nad zemí vznášejí v horkých dnech vrcholného léta. Pak se světlo změnilo a my jsme dorazili k cíli.

9.

Hrad Lydford je zarputilá kamenná stavba čtvercového půdorysu, která se tváří jako výzva prastarým skaliskům okolních vřesovišť. Je jako marný lidský pokus vzít všechnu tu divočinu okolo, veškerou ošklivost i děsivou nádheru zdejších kopců a přetvořit ji do podoby, které jeho nedostatečná mysl rozumí. Je to pevnost a možná ještě víc je to vězení, před nímž se třesou jak horníci, tak obyvatelé vřesovišť, protože tam mají vlastní zákony a ten, kdo je poruší, nemůže čekat slitování. Už v Ashburtonu jsme viděli těla houpající se na šibenicích, ale to není nic proti tomu, co můžete v den popravy zhlédnout na Lydfordu. U brány na nás nečekal žádný uvítací výbor. Naši průvodci křikli na stráže, všichni jsme seskočili na zem a pěšky prošli vnitřními dveřmi.

Ani uvnitř se hrad netvářil přátelštěji. Někdo se sice pokusil zkrášlit jeho zdi tapiseriemi, ale zlidštit věznici prostě není snadné. Hradní purkrabí, Londýňan oblečený jako u dvora, který se sem hodil stejně málo, jako by se hodil do chatrče horníků na blatech, nás přivítal téměř s nadšením, neboť obdobně jako Letice i on trpěl, obklopen prázdnotou vřesovišť, těžkou malomyslností. Můj příběh si vyslechl se zdvořilým zájmem, a když mu Letice odvyprávěla ten svůj, uctivě se jí uklonil. Každému z nás připraví lože, samozřejmě čisté a suché, což byl v místě, jako je toto, sám o sobě zázrak. Pošlou nám i horké jídlo! Hrabě nás přijme hned ráno, ale nejdříve si musíme odpočinout. Jeho slova mě trochu sklíčila, protože jsem se chtěl ihned pustit do jednání. Již cestou mě totiž napadlo, že bych se za své útrapy mohl trochu odměnit a dopřát si několik dní, v nichž bych se jen tak sám t
oulal po vřesovištích a teprve potom bych se vydal na loď do Francie. Chtěl jsem si tedy obchodní část své návštěvy odbýt co nejrychleji. Uvízneme-li však v síti dvorního protokolu, náš pobyt zde se může nepříjemně protáhnout. Ramena mi poklesla zklamáním. „Albíne, co je to za lidi?“ Byl to velice zvučný hlas, který se rozezněl jako zvon z toho nejčistšího bronzu, ne příliš hlasitě, ale přesto stačil vyplnit celou místnost. Pokud jste jen jednou slyšeli hlas člověka královské krve, nemůžete si ho již nikdy splést, a já jsem tedy bez váhání klesl na koleno a přiložil jsem si ruku na srdce. Lusknutím prstů jsem se změnil z vřesovišťana zpět na dvořana – a mohl jsem jen poděkovat osudu, že mě na okamžiky, jako byl tento, náležitě připravil, ale i tak se mi točila hlava. Albín hraběti vysvětloval naše záležitosti, a pak nás již královský hlas vybídl, abychom povstali, a já se mohl poprvé v živo tě podívat do tváře Richarda z Cornwallu.

Byl poměrně vysoké postavy a světlovlasý. Vlasy měl dlouhé a nakadeřené tak, jak vyžadovala současná móda, i když vousy, zlaté jako vlasy, měl hustší, než by odpovídalo vkusu většiny dvořanů. Na sobě měl tuniku z tmavě modrého sametu zdobenou zlatými levharty spojenými červenými šlahouny révy. Modré oči a rudé, jemně vykroužené, až ženské rty vzbuzovaly dojem slabosti, ale opak byl pravdou. Stál před námi jako voják, pevně rozkročený, pěsti sevřené na bocích, připravený.

„Takže jste přijel až z Benátek, abyste se se mnou setkal,“ pronesl, jako by to byla ta nejobyčejnější věc pod sluncem: být vyhledán na hradě-káznici uprostřed ničeho vyslanci z opačného konce křesťanského světa. Jistě, pro hraběte z Cornwallu to nebylo nic, prostě běžná záležitost.

„Mám pro vás vzkaz, můj pane, od muže, který je vám dobře znám,“ vysvětlil jsem mu. „Jean de Sol ze společnosti Kormorán vám posílá své uctivé pozdravy.“

„To je od něj opravdu milé!“ hlaholil Richard. „Chcete mi je předat teď a pak můžeme společně povečeřet? Myslím, že tak by to bylo jistě nejlepší, co říkáte? A tato drahá dáma je vdova po mladém Wharramovi, alespoň tak to tvrdí Albín. Nevěděl jsem, že zemřel, ale snad vám může být útěchou, že jeho duše spočívá v ráji. Vracel se ze Svaté země, je to tak?“

„Ano, můj pane,“ odpověděla Letice, či spíše lady Agnes de Wharram, protože Agnes se znovu objevila na scéně, i když měla trochu sucho v krku, neboť celou cestu z Londýna mlčela.

„Tak. Křižák a jeho vdova. Jste šťastná žena, paní – samozřejmě ne svojí ztrátou, ale ziskem, který přinese vaší rodině. Pokud vám to bude vyhovovat, promluvíme si u večeře.“

Samozřejmě že jí to vyhovovalo a Letice se vydala za dvorní dámou, která ji odváděla do její komnaty. Richard vydal Albínovi pár stručných pokynů a kývl na mě.

„Snad mi to prominete, pane Petrusi, ale co kdybychom nechali protokol protokolem? Tohle místo je jen zatracený kriminál, a já bych své hosty mnohem raději přijímal v nějakém veselejším prostředí.“

„Vřesoviště jsou barbarským místem, můj pane,“ souhlasil jsem taktně.

„Ale kdepak, kdepak!“ namítl Richard. „Dartmoor je nádherné, divukrásné místo. Když nemám jiné povinnosti, dokážu po vřesovištích jezdit od rána do večera. A byl bych mnohem raději zde na hradě než v tom nejskvostnějším paláci v Londýně. Hrad je samozřejmě děsný, o tom není pochyb, ale v Devonu jsou i příjemnější sídla.“

„Překvapuje mě, že shledáváte vřesoviště příjemným místem,“ poznamenal jsem a následoval jsem ho krátkou, úzkou chodbou, jejíž zdi dýchaly chladnou vlhkostí. „Dle mých zkušeností jsou pro většinu lidí spíš děsivá.“

„A pro vás, pane Petrusi?“ Richard se zastavil přede dveřmi a otočil se ke mně. Jeho oči byly modré dokonce i v přítmí chodby a nyní je na mě pronikavě upíral.

„Musím se přiznat, že mám stejný názor jako vy, můj pane,“ řekl jsem. Bylo ode mne očekáváno, že odpovím po pravdě, a pro jednou jsem skutečně neměl důvod se jí nedržet. „Vyrostl jsem v Cornwallu – Zennor je jen den jízdy odsud, při ústí Falu – ale můj otec koupil v Plymptonu cínovou huť a brával mě s sebou do dolů v Plym Head a tak…“

„Takže vřesoviště dobře znáte?“

„Jižní část. Míval jsem kojnou z Buckfastleighu, a když byl otec na pracovní cestě v zahraničí, často jsem ji tam navštěvoval. Troufnu si tvrdit, že je znám jako své boty, od Hexworthské farmy až po Tavistock. Dnes už žiju daleko od svých milovaných kopců, ale nosím je v sobě kamkoli, kam mě můj život zavede.“

Hrabě se odmlčel a chvíli si mě prohlížel zpod svého zlatého obočí. Pak se znovu otočil a otevřel dveře. Vešel jsem za ním dovnitř. Posadili jsme se na hodně nepohodlné stoličky – hodily se spíš pro vězně nebo dojičky – a já jsem hraběti podal kapitánův dopis. Pozorně si jej přečetl, navíc rychle, což mě vzhledem k mým zkušenostem s aristokracií dost překvapilo. Když znovu zvedl hlavu, tvář měl zcela bez výrazu.

„Víte, co je zde napsáno?“

„Zběžně ano, můj pane,“ odpověděl jsem a vytáhl jsem z brašny akreditivy. „Myslím, že tyto věci a dopis patří k sobě.“

Hrabě Richard si je pečlivě prohlížel.

„Jak se vlastně pozná, že jsou pravé?“ zeptal se neutrálním hlasem.

„Můžete je vzít k panu Milotu Pressonovi v ulici Svatého Mikuláše v Londýně a ten vám je obratem vymění za zlato,“ odpověděl jsem. Hrabě Richard pochopitelně velmi dobře věděl, co je to akreditiv, tolik jsem si toho o něm stačil během svého dlouhého čekání ve Westminsteru zjistit. Byl to moderní člověk a nejen v tomto ohledu. I v mnoha dalších. S bankami navíc jednal často a věděl, jak fungují. I proto jsem ještě dodal: „Pan Milot hovoří velice kladně o vašem bankéři – je to, tuším, pan Wymer z Berwicku?“

„Přesně tak, pane Petrusi.“ Hrabě se rázem uvolnil. Alespoň v této části naší únavné hry nebylo tedy nutné pokračovat. „Musím konstatovat, že jsem opravdu překvapen. Váš pán…“

„Promiňte, můj pane, ale já jsem v naší firmě jedním z partnerů,“ upozornil jsem ho zdvořile.

„Chápu. Váš kolega zde ovšem nespecifikuje, od koho tato velkorysá nabídka pochází. Neměl bych to vědět?“

Vydržel jsem jeho pohled. Byl sice zdvořilý, ale ve mně přesto vyvolal pocit tlustého šneka, na kterého se právě dívá hladový drozd. Horečně jsem se pokoušel uhádnout, co kapitán do svého dopisu pravděpodobně napsal. Nějakou maskovanou hádanku o víře? Bože, jen to ne! Předstíral jsem, že si upravuji brašnu. Co mu mám odpovědět?

„Můj pane,“ zjistil jsem, že již odpovídám, „byl jste někdy na blatech, když vítr fouká z jihu? Přináší s sebou chuť moře a dusné vedro a někdy s ním přiletí podivuhodní ptáci či motýli. I tato nabídka přichází jako ony divy: z teplých jižních krajin a právě teď ji ještě navíc přihřívají křivda a bezpráví.“

„Od Huga z Lusignanu?“ pronesl hrabě nevěřícně. „Rozhodl se snad můj otčím, že teď bude vyhazovat peníze do větru?“ Zavrtěl jsem hlavou a pokoušel jsem se v hlavě stvořit další větrnou alegorii, ale hrabě mě nenechal domluvit. „Toulouse. Ta stará liška hrabě Raimond.“

Luskl jsem prsty. „Ne tak docela, ale hrabě z Toulouse shromáždil mnoho… zastánců své kauzy, ale to asi víte: patří mezi ně i váš královský bratr. A podpora přichází i z Aragonu, Švábska, Sicílie. Hrabě z Toulouse pak na oplátku podporuje Lusignanův a samozřejmě i váš nárok na Poitou.“

„Moment, můj dobrý pane. Tento dopis… a musím přiznat, že jste obdivuhodný posel, protože jste ho neotevřel. Za odměnu si ho nyní můžete přečíst.“ S pohledem, který jsem naprosto nechápal, mi dopis, který držel jen tak mezi dvěma prsty, podal. Otevřel jsem jej a poznal jsem kapitánovo písmo. Bylo ho hodně. Pečlivě jsem si ho přečetl. Z velké většiny jej tvořily zdvořilostní a diplomatické fráze, ale nakonec jsem narazil na pasáž, která hraběte před chvílí přiměla zvednout obočí. Nepsal ji kapitán, ale byl to dovětek k původnímu dopisu opatřený impozantní pečetí:

Dále, odměnou za to, že k naší pomoci přivedete síly Anglie, po úspěšném ukončení výše uvedené expedice, tímto místopřísežně prohlašujeme, že se vzdáváme veškerých nároků, úmyslů či slibů vznesených v souvislosti s lady Sanchou Provensálskou, dcerou Jeho lordstva Ramona Berenguera, zvaného též hrabětem provensálským, s níž jsme nyní zasnoubeni, a rovněž nebudeme ničím mařit jakýkoli svazek, jenž se s výše uvedenou lady Sanchou rozhodnete uzavřít, nebo tomuto svazku bránit či proti němu cokoli namítat.

Následovaly další velkodušné sliby věrnosti a vzájemné pomoci a dopis byl ukončen podpisem Raimonda de Saint-Gilles, hraběte toulouského, vévody narbonnského a markýze provensálského.

„Můj pane, musím se přiznat ke své nevědomosti. Lady Sancha Provensálská – je to sestra ženy vašeho královského bratra?“

„Tak,“ potvrdil mi Richard a tvářil se téměř rozpačitě. Najednou jako by se ho něco zmocnilo. Nějaký závan nervózní energie, kterého jsem si předtím nevšiml. „Nejkrásnější žena na světě.“

Hrabě se nadechl. Uvědomil jsem si, že si tisknu dopis na prsa. Hrabě mě propichoval očima a já jsem musel koncentrovat všechnu svoji vůli, abych jeho pohled vydržel, i když jsem byl ohromený, že mi to musel bez problémů vyčíst z obličeje. Pak se hlasitě a uvolněně zasmál, plácl se do kolen a vstal.

„Můj ty Bože, tomu říkám tvář plná poctivosti! Málem už bych ji ani nepoznal! Ale k věci. Mám zpoždění – je to tak? Ten starý nebožák Hugo si již brousí zuby a nepochybuji, že moje drahá matka mu už zasekává ostruhy do slabin. Ničeho se nebojte, můj drahý pane Petrusi z Kormorána. Pochopil jsem, že tento dar –“ Richard poklepal na akreditivy, „– je určen k pokrytí jistých nákladů spojených s výpravou na druhý břeh Kanálu, je to tak? Dobře. Bůh je mi svědkem, že jsem čekal tak dlouho, jak jen to bylo možné. Ale jestli se můj bratr, moje matka i její manžel a všichni ti páni na tom vašem vonném jihu domnívají, že bych měl jít do války, pak tedy půjdu.“

Při večeři se hrabě věnoval spíše Letici než mně, a já mu za to byl vděčný, protože jsem se mohl alespoň pohroužit do příjemného snění, které se o mě pokoušelo již od okamžiku, kdy jsme vyjeli z Ashburtonu. Proč, ptal jsem se sám sebe, bych se měl vůbec vracet do Benátek. Kapitán mi přece napsal, že on i Gilles ukončili svoji činnost ve společnosti. To mám teď sedět sám ve Florencii nebo Benátkách a starat se o banku? V obchodu se svatými relikviemi se ze mne stal mistr nad mistry, ale náš nový podnik mě ani trochu nezajímal a já se mu vyhýbal, jak jen to šlo. Co mi tedy brání, abych si i já vybral ve firmě svůj partnerský podíl a… bylo těžké tu myšlenku vůbec vyjádřit slovy, i když jen uvnitř vlastní hlavy. V okolí je spousta šlechtických sídel. Cornwood, Lustleigh, Ugborough – co kdybych si koupil nějaké pěkné panství a pár cínových hutí a dolů a usadil se zde jako bohatý, tajemný velmož z Out
remeru. U kostí svatého Bartoloměje, mohl bych si koupit i rytířský, co rytířský, baronský titul a ještě pořád bych zemřel jako neskutečně bohatý muž. Začal jsem snít o vlastním domě: statek se strážním domkem a výhledem do údolí někde na jihu. Pole, kde si budu pěstovat vlastní obilí, louky, kde se budou pást moje krávy. A ovce, to samozřejmě. A velký zelený trávník, na kterém si budou hrát moje děti.

Děti? Tady se mi sen trochu zamlžil. Zamračil jsem se a zjistil jsem, že zírám na Letici pohrouženou do konverzace s hrabětem Richardem. Už to opět byla lady Agnes, která ničím nepřipomínala ženu, již jsem kdysi znával a s níž jsem žil. Odkud se tedy vzala ta podivná představa dětí? Není nic horšího než denní sen, nad kterým člověk ztratí kontrolu. Pokusil jsem se vyhnat skotačící děti ze svého trávníku a nahradit je dalšími ovcemi, tisy, čímkoli – ale odmítaly mne poslechnout a…

„Mistře Petrusi, jste snad po dnešním dni v sedle unavený?“ Byl to komoří Albín, jenž mi právě uctivě doléval pohár. „Mám pocit, že jste si na okamžik zdříml. Můj pán vás pozval, abyste se připojil k jeho družině na výpravě do Poitou.“

Statek se rozplynul v mlze. Hrabě Richard se na mě usmíval a lehce poklepával prsty o stůl. Ihned jsem pochopil, co se stalo. Celé roky si dávám takový pozor, abych se při svých obchodech nechytil do léčky či nástrah, a teď sám napochoduji do pasti větší než vrata od stodoly. Ocitli jsme se s Leticí na ponurém, vězeňském hradě obývaném znuděným princem. Teprve teď jsem si všiml něčeho, co mi před chvílí uniklo. Byli jsme u Richardova stolu jedinými hosty. Staly se z nás jeho hračky, jeho zábava. A kdybych jeho nabídku, která pochopitelně znamenala nesmírnou poctu, odmítl, dopustil bych se nebetyčné urážky a ještě navíc bych ohrozil kapitánův plán. Po zádech mi mezi lopatkami stékal ledový pot.

„Pan hrabě je příliš laskavý,“ zaskřehotal jsem. „Bude mi ctí jeho nabídku přijmout, i když se budu modlit, abych mu byl alespoň něčím k užitku, neboť v umění války nemám žádného vzdělání.“

„Hloupost!“ ohradil se hrabě. „Moji poněkud neukáznění mladí přátelé mi tvrdí pravý opak.“ Ukázal jehněčí nohou k místu, kde se v odlescích plamenů krbu kymáceli moji známí rytíři, všichni tři namol opilí. „Povězte mi, jak se vlastně voják jako vy dostal do služeb ctihodného Jeana de Sol?“

A tak jsem tedy vytáhl na světlo příběh Petruse Zennoria, syna obchodníka z Cornwallu, kterého otec vyslal na studia do Oxfordu a jenž se potom dostal na dvůr vlámského biskupa, po jehož boku se vypravil do Outremeru. Biskup ve Svaté zemi zemřel a mladý Petrus se musel postarat sám o sebe. Uměl již bojovat, protože zesnulý biskup vždy tvrdil, že člověk může Bohu sloužit stejně dobře perem jako mečem. S kapitánem se Petrus seznámil před sedmi lety v Athénách, kde sloužil jako námezdný žoldák. Kapitán mu nabídl místo ve své posádce a postupně ho zasvětil do všech tajů svého obchodu. Byl to příběh plný dobrodružství, barvitější než ten skutečný, ale až dosud mi vždy sloužil dobře. Teď mě ovšem dostal do pořádné bryndy.

„Dáme vám zbroj, pane, a vyjedete do pole proti Francouzům. Přinesete svému Cornwallu slávu,“ vysvětloval mi hrabě.

„Pod podmínkou, že budu hájit barvy Dartmooru,“ připustil jsem nemastně. Tohle je můj konec. Jsem odsouzen k zániku. Jinak to nejspíš dopadnout nemůže.

Albín měl ovšem pravdu: byl jsem unavený, jak na těle, tak na duchu, jako by ze mne pobyt v Devonu vysál všechny síly, a nyní jsem netoužil po ničem jiném než si někde lehnout, dokonce i v tomhle vězení plném průvanu, a ze všeho se vyspat. Hrabě Richard však ještě neměl na lože ani pomyšlení.

„Měl byste vědět, pane, že pana de Sol znám poměrně dobře,“ zahájil další konverzaci. Souhlasil jsem s tím, že je mi to známo. „A vím také,“ pokračoval hrabě, „že společnost Kormorán se nyní angažuje též ve finanční sféře, což je něco, čemu rozumím, protože finančnictví je budoucností světa: řízení neviditelných proudů zlata a stříbra mávnutím husího brka. Ale de Sola znám ještě z jeho původního podnikání.“

„Můj pán je sběratel,“ potvrdil jsem a byl jsem rád, že jsem se konečně ocitl na půdě, která mi byla dobře známa. Následoval dlouhý rozhovor o svatých relikviích: o těch, které vlastnil, i těch, které by rád získal. Kdepak se asi nachází to, je-li pravé ono. Richard byl, jak jsem věděl již od kapitána, muž vybraného vkusu, jehož mozek se mohl směle rovnat mozku kohokoli, kdo seděl v Radě Benátské republiky či na hlavě nosil kardinálský klobouk, a já jsem v duchu připustil, že mě naše konverzace, navzdory únavě, těší. V duchu jsem již začal přemýšlet, co z našich zásob by ho mohlo zajímat. Kost svatého Kryštofa, dlouhá jako dítě, kterou jsme objevili v Alexandrii a koupili od jistého černocha na Horním Nilu? Drahocenné, ale trochu prosté. Nejrůznější prsty? Nicotné. Všechny poklady Faroské kaple si pro sebe zabral král Ludvík, bohužel, a jedině to byly relikvie hodné prince. Jistě, pomyslel jsem si v
duchu. Tak úplně všechno Ludvík nezískal. V kapli byly ještě čtyři relikvie, o nichž Ludvík nemá ani tušení, ačkoli měl k dispozici soupis inventáře, z něhož si vybíral jako z nějakého nákupního seznamu. To proto, že já jsem měl seznam ještě starší, a tyto cennosti jsem si tak nějak uložil stranou. Například maphorion: roucho Panny Marie. To jsme si s kapitánem drželi v zásobě, protože to byla relikvie hodná papeže nebo císaře. Pro hraběte jí byla možná škoda. A zatímco jsem usilovně přemýšlel, hrabě cinkl svým prstenem z červeného granátu o pohár.

„Zázračný obraz – vyobrazení našeho Pána na stočeném plátně. O něčem takovém jsem slyšel. Moje máti, královna, je z té představy zcela unesena. Co o ní soudíte, vy, Mistře Petroku?“

Unaveně jsem mu odříkal stejnou báchorku jako Ludvíkovi: že stará legenda a slovo dávno mrtvého křižáka neznamená, že svaté plátno z Edessy je stále na tomto světě, pokud na něm vůbec kdy bylo. Nezdálo se ovšem, že by na něm hraběti příliš záleželo, a tak jsme se vrátili zpět k nezávaznému rozhovoru. Ještě stále mám v zásobě Ježíšovy sandály nebo svaté kopí – jedno ze dvou, které jsem v kapli objevil, dokonce i s potvrzením o pravosti, přemítal jsem v duchu. Až přijde ten správný čas, něco z toho hraběti nadhodím a uvidím, jestli se chytí. Třeba se mi tak ještě navíc podaří získat zpět peníze, které teď kapitán hraběti věnoval. A s těmito myšlenkami jsem se konečně uložil do postele, a i když moje komnata byla přesně tak skrovná a studená, jak jsem předpokládal, a stejně pohodlná, jako bych se uložil venku na vřesovišti, spal jsem hluboce, a pokud se mi náhodou zdálo o mém zámečku, pře
d kterým ovce ukusovaly krásně zelený trávník, na němž skotačila horda dětí, nic z toho jsem si ráno už nepamatoval.

Když jsem druhý den sešel dolů, hrad byl vzhůru nohama. Bylo ještě časně, ale sluhové již sundávali ze stěn tapiserie a vynášeli truhlice a tašky. Letice popíjela mléko v hlavním sále.

„Co se tu děje, lady Agnes?“ zeptal jsem se jí.

„Odjíždíme,“ oznámila mi a otřela si ze rtu bílý mléčný knírek. „Když jsi šel včera spát, hrabě poslal do Londýna jezdce. Král má vyrazit a v Portsmouthu se připojit k připravené flotile. Tam se k němu přidáme. Richardova armáda se již shromažďuje a za hodinu vyrážíme. Uděláš nejlíp, když se trochu najíš.“

„My?“ nechápal jsem a ukrojil jsem si kousek studené zaječí paštiky.

„Hrabě Richard mě požádal, abych se stala součástí jeho doprovodu – tak jako tebe. Jedou všechny dvorní dámy. Je to pro mne velká čest. A můj pán –“

„Chceš říct Agnesin pán.“

„Můj pán mi přislíbil, že se cestou postará o mé záležitosti. Krátká cesta do zahraničí a všechno bude vyřešeno.“

„Můj pán?“

„Proboha živého, Klapko. Myslíš ty vůbec na něco jiného?“ zeptala se zvesela. „Já už přece dávno nejsem ta mladá holka jako kdysi a hrabě není ten typ chlapa. Je zamilovaný, jestli to nevíš.“

„Budeš se divit, ale na to jsem už přišel také,“ poznamenal jsem a usrkl jsem trochu ranního piva. „Ale co, bude prima tě mít vedle sebe. Budeš se moct dívat, jak mě Francouzi rozsekají na kousky.“

„Tak z toho nemám strach, ty už se o sebe postaráš. A kdoví, třeba se ti dostane i zasloužené odměny.“

O tom jsem upřímně pochyboval. A o své budoucnosti jsem dlouze rozjímal i cestou do Plymouthu, kde se k hraběti připojila skupinka vazalů a kde provedl prohlídku flotily lodí. Následujícího dne jsme vyrazili do Portsmouthu a netrvalo dlouho a překročili jsme řeku Exe, přesně na stejném místě jako před několika dny s Leticí. Vydali jsme se po jižní větvi Fosseské silnice na Axminster a dál na Dorchester. Za týden jsme již ujížděli pahorkatinou nad Portsmouthem a pod námi se jako naleštěný cín třpytila hladina Solentu. Byla to příjemná cesta, vždyť náš průvod sestával ze samých mladých mužů těšících se na svou první válku. William, Gervais a Edmund se sami určili jako naši průvodci a po celou dobu téměř nezavřeli pusu a krákorali a brebentili od slunce východu do pozdního večera. Já si udržoval na tváři zdvořilý úsměv tak dlouho, až se mi lícní svaly kroutily křečí, protože při pohledu na jižní svah
y Dartmooru či osamělé skály Ugboroughu a Brentu mi nebylo ani trochu do smíchu. Nechtělo se mi odsud – alespoň ne tak brzy a možná už vůbec ne. Smutně jsem si prohlížel každé údolí, které šplhalo vzhůru k hnědým vrcholkům, a představoval jsem si svůj dům tam na kopci, můj nový život. Místo toho mě jakousi nesmyslnou, nedůležitou shodou náhod vláčeli pryč. Svůj úkol jsem přece splnil. Proč teď musím s touhle smečkou bláznů táhnout do války?

Protože hrabě Richard byl všechno jen ne blázen. Můj jednoduchý úkol nebyl od začátku předurčen k tomu, aby byl snadný. Teď už mi to došlo. Richard byl nadán mimořádným kouzlem osobnosti a využíval ho k tomu, aby k sobě připoutal ty, kteří mu mohli být něčím užiteční. Já jsem ho zaujal a předmět mého podnikání ještě víc, tudíž jsem byl odveden. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že bych v noci uprchl. Kdo by se za mnou honil? Jenže Richard by mohl pojmout podezření. Mohl by uhádnout, pochopitelně správně, že jsem byl součástí rozsáhlého plánu, v němž on nebyl tím nejdůležitějším hráčem. Pak by se mohl stáhnout. Protože Richard byl velmi ctižádostivý. Králem Anglie by měl být on, o tom nebylo pochyb. Měl přátele po celém křesťanském světě – to jsem se dozvěděl během mnoha večerů, které jsem strávil u jeho stolu. Vydobyl si za hranicemi Anglie respekt, který by mu mohl jeho neopeřený bratr
jen závidět. Mohl to být mocný spojenec: to bylo jasné na první pohled, protože hrabě byl především vynikající diplomat, nikoli válečník, i když nikdo by si nemohl dovolit nazývat ho zbabělcem. Pokud přežiju tu zběsilost, nebo co mě to vlastně v Poitou čeká, bude dost možné, že část svého vlivu napře i v můj prospěch, alespoň jsem si to namlouval. A zatímco jsem se utápěl v tomto sebeutěšování, ujistil jsem svoji nešťastnou duši, že se do Devonu mohu samozřejmě, kdykoli se mi zlíbí, vrátit. Dům v údolí se pouze odkládá, nic víc. Stačí, když se teď vrhnu do války proti Ludvíkovi, svému nejlepšímu zákazníkovi. Pokud z ní vyváznu živý, vrhnu se do další války, zjistím, zdali se můj přítel a ochránce nezbláznil, a pak již zpět na milovaná vřesoviště. Nic snazšího pod sluncem. Nic snazšího.

Náš konvoj projel branou Portsmouthu a téměř vzápětí začalo pršet, a to tak, že se ulice města změnily v zurčivé potoky plné špíny a naplaveného svinstva. Již nějakou dobu bylo sucho a vzduch byl těžký vůní mokré slámy, tím nejtypičtějším pachem celé Anglie. Rytíři, šlechta i vojáci se rozprchli po městě a pustili se do hledání noclehu, ale komoří Albín nás ujistil, že já i lady Agnes jsme zváni na královský dvůr, neboli Richardův bratr Jindřich dorazil již před námi a usídlil se v Kings Hall. To byla pochopitelně velká čest. Napadlo mě, že kdyby to věděl kapitán, jistě by se smál od ucha k uchu, ale třeba také ne. Po pravdě řečeno jsem si už nebyl jistý tím, co by si o čemkoli myslel, a tato myšlenka ve mně hlodala i v okamžiku, kdy jsme hraběte Richarda následovali do královské rezidence.

Letici v několika minutách obklopily dvorní dámy. Byly v Portsmouthu již dva dny a podle všeho to pro ně bylo hotovým utrpením, protože se na nebohou lady Agnes vrhly tak, jako by již dlouhé měsíce neviděly lidskou tvář. Já jsem brzy zjistil, že i když mohu nabídku ubytování v královské rezidenci považovat za velkou čest, spát budu společně s ostatní šlechtou na zemi. Večeřet ale budu dál s Richardem u královské tabule, a tak jsem si rychle našel nějaký pohodlný kout, do kterého jsem si hodil tašky, a převlékl jsem se do svého nejlepšího benátského hedvábí – cestou notně zmačkaného, ale stoupl jsem si v něm na chvíli na déšť a pak ke krbu – v němž zřejmě zapálili oheň jen kvůli malé smečce deerhoundů, kteří leželi před ním, šedí a nehybní, propletení jeden s druhým – a za chvíli již mé šaty vypadaly opět tak, jak si zasloužily, i když já sám jsem si připadal značně malomyslný a utrápen ý.

10.

Onoho večera jsem seděl kousek od hraběte Richarda, po jehož pravici pro změnu seděl král. Mezi mnou a Richardem byl ještě mladý rytíř, z něhož se vyklubal Guy z Lusignanu, syn hraběte z Poitou, a vedle něj pak starší šlechtic, který si celý večer stěžoval na bolesti zubů. Místo vedle mě zůstalo prázdné, nikoli však na dlouho. Po chvíli mi rameno sevřela pevná ruka, jejíž majitel mě využil jako oporu, jež mu pomohla přelézt lavici a posadit se na volné místo. Hlubokým, ocelovým hlasem se mi ihned omlouval.

„Nic se nestalo,“ začal jsem a otáčel jsem se, abych svého nového souseda pozdravil. Slova mi ale zmrzla na rtech v okamžiku, kdy můj pohled padl na husté, již téměř bílé a na ježka ostříhané vlasy pod fialovým biskupským biretem. Spatřil jsem také dvojici očí posazených blízko sebe, jejichž barva připomínala temné zimní moře, a dravčí zobák nosu nad pevně sevřenými, srpovitě prohnutými rty.

„Kdopak jste?“ zeptal se trochu překvapeně z toho, že svého spolustolovníka nezná.

„Petrus Zennorius, pane, z Benátek,“ vypravil jsem sevřeným hlasem, hrdlo jsem měl ztuhlé, jako by mi je někdo naplnil ledem. „Velice rád vás poznávám, i když nevím…“

„Ranulf,“ vyslovil jméno, které přijít muselo. Sklonil jsem hlavu, natáhl jsem k němu ruku a políbil jsem studený ametyst biskupa z Balecesteru.

„Zennorius… Zennorius?“ opakoval po mně biskup s lehce zachmuřeným výrazem ve tváři. „Z Devonu?“

„Z Cornwallu, můj pane,“ pospíšil jsem si s odpovědí.

„To jméno je mi nějak povědomé. Mohu se otázat na důvod vaší přítomnosti zde?“

„Přijel se mnou, Ranulfe,“ zavolal směrem k nám hrabě Richard. „A vedle tebe jsem ho posadil zcela záměrně. Za chvíli pochopíš proč.“

„Opravdu?“ Biskup se otočil ke mně a skepticky zvedl obočí. Nebylo lehké se pod jeho pohledem neroztřást strachem, ale já jsem se jen zdvořile uklonil.

„Pokud mě neklame paměť, naše společnost pomáhala s převodem jisté velice vzácné relikvie do vaší katedrály, můj pane.“

„U Božího trůnu! Vy jste z… jak si to říkáte? Společnost Jeana de Sol!“ Uhodil dlaněmi o stůl a talíře na něm poslušně nadskočily.

Ano. Ze společnosti, proti níž jste vyslal svého bastarda, aby ji zničil, souhlasil jsem mlčky za přivřenýma očima. Ze společnosti, kterou jste chtěl ukrást, a použil jste k tomu jako návnadu mladého, nic netušícího mnicha, z něhož jste před celou zemí nejprve udělal krvavé, vraždící monstrum. Ano, Vaše biskupské lordstvo, jsem ze společnosti Jeana de Sol.

„K převodu ostatků svatého Exuperia ovšem došlo ještě předtím, než jsem se ke společnosti připojil,“ pokračoval jsem hlasitě. „Ale je mi známo, že vaší katedrále a vašemu městu přinesl hotové požehnání.“

„To přinesl, to opravdu ano,“ přikývl biskup a chamtivost změnila výraz jeho tváře tak, že ještě více připomínala hladového jestřába. Zachvěl jsem se a předstíral jsem, že si jazykem honím v ústech vlákno masa, které mi uvízlo mezi zuby.

„To mě těší, protože jsem slyšel, že převod doprovázely poněkud nepříjemné okolnosti,“ navázal jsem po chvíli. „Nějaká strašlivá svatokrádež – a vražda v katedrále?“

„Vidím, že toho o našem městě víte hodně,“ poznamenal biskup. Přijal od sluhy pohár vína, ale nespouštěl ze mě oči. Je možné, aby mě poznal? Přišlo mi to nemožné. Viděl mě pouze jedinkrát v přítmí chodby osvětlené jen světlem svící, a tehdy jsem byl ještě nevinný hoch. Od té doby na mně život zanechal své stopy a po nevinnosti nebylo téměř ani památky.

„Studoval jsem v Oxfordu u Mistra Jense, jenž tehdy přišel právě z balecesterské klášterní školy,“ vysvětloval jsem. „A kdopak by neznal pověst o Pekelném psovi?“ pokrčil jsem rameny. „Pokud jde ovšem o mě, já na hospodské odrhovačky příliš nedbám,“ dokončil jsem a na okamžik jsem vyhledal úkryt za pohárem vína. „Škodí to obchodu.“

„Ach tak, obchodu,“ povzdychl si biskup. „Váš pán…“

„Jsem teď spolumajitelem společnosti, můj pane,“ pronesl jsem tvrdě a nesmlouvavě a biskup se opět na okamžik zachmuřil a ještě intenzivněji do mě zabodl svůj pohled.

„Výborně, mladý muži. A copak vás přivádí ke dvoru?“

„Obchod, jak jinak,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Sice jen velmi drobný, ale jak se ukazuje, dostalo se mi cti, kterou jsem sice nevyhledával, ale o to více si jí vážím. Vyjedu po boku hraběte Richarda do boje proti Francouzům.“

Šedé obočí se zvedlo ještě výš a chvělo se pod biskupským kvadrátkem jako křídla vážky.

„V tom případě se na bojišti sejdeme, můj synu. Jak zajímavé.“

„Vy snad pojedete také do pole, můj pane?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Samozřejmě. Křesťan může Pánu sloužit stejně dobře mečem jako křížem,“ pronesl spokojeně. „A když už vás hrabě Richard posadil vedle mě, třeba byste mi mohl poradit s…“

Biskup, jak se zdálo, neztratil nic ze své hamižnosti. Následující hodinu mě usilovně zkoušel a snažil se ze mě vypáčit co nejvíce informací o Jeanu de Sol a jeho společnosti. Choval jsem se k němu jako ke každému mocnému zákazníkovi: s přátelskou úctou, ale s maximální opatrností. A jako modlitba mi v hlavě zněla slova, která mi kapitán snad již tisíckrát zopakoval – „Klapko, dávej pozor!“ Jenže jak se má člověk postavit své nejtěžší noční můře, která se před ním náhle zjeví z masa a kostí, a on zjistí, že není o nic horší než spousta dalších lidí, s nimiž se znal? Protože ve srovnání s Nicholasem Querinim, zesnulým papežem Řehořem či dokonce svým nelegitimním synem Hughem de Kervezeym byl biskup Ranulf zloduchem nižšího řádu. Byl starší – asi jako kapitán – něco z jeho strašlivé vůle a ctižádostivosti, které mě tak vyděsily oné noci, kdy došlo k vraždě, odplavily roky, ale ne v
še. Kdepak, v jeho přítomnosti musím zůstat i nadále opatrný a ve střehu. Neboť biskup ještě stále něco chtěl a po něčem toužil. A právě tato jeho touha a potřeba – možná ničeho konkrétního, spíš se jednalo o jakýsi primární, zvířecí hlad – mu přinesla moc, kterou nyní svíral v rukou. Právě tak jsem pochopil – dřív, než nám znovu doplnili poháry – že v této chvíli jsem se předmětem naplnění této potřeby stal já.

To ovšem nebylo příjemné zjištění, s nímž bych se chtěl ubírat na lože, které jsem si vytvořil hned vedle společenské a přátelské smečky deerhoundů. Z rozhovoru u královského stolu jsem vyrozuměl, že biskup Ranulf se těší králově přízni a že očekává kardinálský klobouk hned, jak bude v Římě zvolen nový papež. Přivedl s sebou početnou skupinu rytířů a vojáků z okolí Balecesteru a pěkně velkou sumu stříbra pro královu pokladnici neboť, jak jsem se dozvěděl od muže po své levici, francouzského rytíře Pierra de Moings, král Jindřich přivážel na podporu poitevinských zájmů nejen vojáky, ale též peníze. A právě to jeho barony tak rozlítilo, a z toho důvodu to ve Westminsteru vřelo vztekem. Předpokládal jsem, že zlato, které jsem předal hraběti Richardovi, do královské pokladnice rozhodně nedoputuje. To ovšem nebyla moje starost.

Jeden ze psů mě jemně očichal a lehl si tak, že se mi svými dlouhými zády opíral o břicho. Ač jsem se sebevíc snažil, nedokázal jsem z paměti vypudit biskupova slova. Dával jsem si takový pozor na to, co jsem sám říkal, že jsem se téměř nevěnoval tomu, co říkal on, neboť toho napovídal opravdu hodně. Ale teď, když jsem se pokoušel usnout, se mi jedna z věcí, o nichž se u stolu zmínil, neustále vracela a nedopřávala mi klidu. Ranulfovi v jednom okamžiku uklouzlo, že jeho velký přítel u dvora se nejspíš stane nejmocnějším baronem v celé zemi – a protože neměl zcela jistě na mysli hraběte Richarda, muselo se nutně jednat o Šimona z Montfortu, jinak též hraběte z Leicesteru.

Je uklidňující spát se psy, pokud jsou vychovaní, a když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že nejsem ani příliš polámaný. A jako první mě po probuzení napadlo jméno hraběte z Leicesteru, a tak jsem se rozhodl vyhledat Letici. Poprvé jsem o něm koneckonců slyšel od jejího přítele Johna Curtesmainse. Moje neznalost mi sice přišla lehce zahanbující, ale záležitosti v Anglii nebyly v uplynulých letech tím, čemu bych se nějak intenzivněji věnoval. Po celou tu dobu jsem putoval mezi Benátkami, Paříží a Konstantinopolí a politika, která mě zajímala, se pochopitelně týkala zemí, jimiž jsem projížděl nebo se kterými jsem obchodoval. Zajímal mě papež – a poslední dobou spíš situace vyvolaná tím, že žádný nebyl – a vztahy papežského státu s císařem Svaté říše římské Fridrichem, a zajímal mě pochopitelně francouzský král Ludvík. Co se odehrávalo za hranicemi tohoto světa, v Anglii, ve Španělském král
ovství, v německých zemích, mi splývalo v mlhu, jíž jsem se zabýval pouze tehdy, pokud si to vyžadovaly okolnosti, a to bývalo jen velmi zřídka. Letici jsem našel ve velkém sále a s jistými obtížemi se mi ji podařilo vymanit ze společnosti urozených dam, s nimiž si hlasitě vyměňovala drby.

„Hrabě z Leicesteru? Montfort – chceš říct, žes o něm ještě nikdy neslyšel?“

„Je to syn toho křižáka, ne?“

„Přesně tak. Slavného křižáckého rytíře. Miláček království. A králův švagr. To už je něco.“

„Vzpomínám si, že tvůj přítel John říkal, že ho hrabě Richard nenávidí? Proč?“

„Protože Šimon je ještě ambicióznější než on sám.“ Pokrčila rameny. Pochopil jsem přesně, co měla na mysli.

„A král ho má ve větší oblibě než Richarda?“

„Hm. To si nemyslím. Jindřich a Šimon se před několika lety dokonce strašlivě rozkmotřili.“ Letice ztlumila hlas tak, že pouze tiše šeptala. „Jindřich… no, někdo mu říká prosťáček, pro jiné je zase věčné dítě. Ve skutečnosti to má v hlavě v pořádku, ale je pravda, že se na některé věci stále dívá jako dítě. Šimon dlužil hodně peněz hraběti savojskému a nejspíš, opakuji nejspíš, uvedl Jindřicha jako ručitele. Když se o tom náš král doslechl, metal kolem sebe oheň a síru a na povrch vyplulo hodně zajímavých věcí. Dokonce Šimona obvinil z toho, že ho lstí přiměl, aby za něj provdal svoji sestru. Šimon se pro jistotu odklidil do Francie, dokud se Jindřich zase neuklidnil, a pak se vypravil s Richardem na křížovou výpravu. Teď už je zase zpět ve Francii a Jindřich na všechno už dávno zapomněl a vynáší Šimona do nebes. Podle mě je to úplnej blázinec.“

„Setkala ses s ním někdy?“

„S Montfortem? Ne, když jsem se vrátila do Londýna, už tam nebyl. Teď na nás ale čeká za Kanálem, takže se s ním oba jistě už brzy seznámíme.“

„Jeho otec… víš, že to byl právě Montfort starší, kdo kapitánovi vyvraždil rodinu?“

„Ne,“ Letice zavrtěla hlavou. „To jsem nevěděla. Myslela jsem, že Michel je z Toulouse.“

„Z Montalhacu. Městečka a hradu, kde se narodil. Jeho otec byl vazalem hraběte z Toulouse a katar. Šimon z Montfortu – otec tohohle Šimona – město a všechno kolem srovnal se zemí.“

„A Michelovi rodiče?“

„Těm se asi stalo něco strašného. Jednou mi to už málem řekl.“

„Milosrdný Bože. A co se stalo s Montfortem starším?“

„Při obléhání Toulouse mu jedna žena rozbila kamenem hlavu.“ Teď jsem pro změnu pokrčil rameny já. „Anebo se to aspoň povídá. Byl to prý kámen vržený z praku na hradbách. Ty obsluhovaly i ženy.“

„Alespoň nějaká spravedlnost.“

„Na to už bylo trochu pozdě, lady Agnes, váš optimismus není na místě. Ale nerad bych vás zdržoval od něčeho zábavnějšího.“

„Hm,“ povzdychla si. „Kurva. Jsem tady jediná vdova a každá z těch slepic přísahala, že mi najde manžela,“ stěžovala si, ale na tváři jí hrál úsměv. „Než se Francouzi stačí vzdát, budu prý mít chlapa, který si mě vezme i ošuká. O tom mě ujistily.“

„Je tady prý spousta vhodných mužů a nejvhodnější ze všech je Richardův nový přítel z Benátek, co na to říkáš?“ Byl to vtip a Letice zvedla dlaně ke stropu, jako by chtěla naznačit, že větší hloupost v životě neslyšela. Podobná gesta jsem se již naučil přijímat s povzneseným nadhledem. Ponechal jsem ji jejímu osudu a vrátil jsem se ke krbu, kde jsem měl svoje zavazadla. Nad místem, kde jsem nocoval, teď postával mladík s pihami ve tváři a ohnivou, hustou kšticí – nejspíš páže – a zdálo se, že se mi přehrabuje ve věcech, ale když jsem přišel blíž, poznal jsem, že si jen hraje s jedním ze psů. I přesto jsem po něm hodil varovný pohled a mladík se omluvil. Pes se zatvářil smutně a já jsem si k němu klekl a chvíli jsem ho drbal za ušima. Mezitím jsem se rozhodl, že učiním vše, co bude v mých silách, abych se vyhnul dalšímu setkání s biskupem z Balecesteru.

Biskup si mě však již brzy našel sám. Vypravil jsem se na louku před rezidencí, kde byly připraveny terče pro lukostřelce a vyvěšeny seznamy dvojic pro cvičné souboje, abych se trochu pocvičil ve zbrani. Chvíli jsem mával jen tak mečem, abych si uvolnil ramena, když vtom jsem spatřil, jak ke mně přes trávník míří vysoká postava s bílými vlasy. Byl prostovlasý a pohyboval se jako muž mnohem mladšího věku. Najednou se mě zmocnil děsivý pocit z čehosi odporného, jako když saháte do ptačího hnízda a místo hladkých, teplých vajíček, na která jste v duchu připraveni, narazíte prsty na ostré kosti nebo rozlezlé červy. Biskup Ranulf měl totiž stejné držení těla i chůzi jako jeho syn. Bylo z něj cítit stejné sebeovládání a hlavu držel stejně pyšně vztyčenou a páteř vyzývavě a arogantně vzpřímenou jako de Kervezey. Na biskupa dost neobvyklý postoj, ale tento biskup třímal v ruce dlouhý, tlustý, železem pobit ý palcát. Teď jím ukázal na mě jako žezlem.

„Zennorie! Ukažte mi svůj meč!“

Překvapeně a beze slůvka odporu jsem mu podal svoji zbraň. Kriticky si ji prohlížel – byl to mistrovský kus, německá práce, z damascenské oceli, jejíž čepel se prudce zužovala do hrotu a spolu s jílcem tvořila dokonale vyvážený celek. Naučil jsem se s mečem šermovat a přitom mít v levé ruce ještě dýku nebo malý štít. Biskup ukončil prohlídku a podal mi ho zpět.

„Jedna z těch nových hraček. Jestlipak také nejste jeden z těch nových bojovníků, umíte s ním vůbec zacházet?“

„Dle potřeby, můj pane. Věřím ale, že člověk by měl využít každého daru, který mu náš Pán poskytne. Pak se mu povede a on ho za to bude moci velebit.“

„Amen, amen,“ zamumlal biskup netrpělivě. „Teď bych ale rád viděl, jak si v té věci opravdu stojíte.“ Hvízdl na panoše, který se znuděně opíral o nedaleký strom a usilovně se dloubal v nose, a přikázal mu, aby si přinesl cvičný štít. Pak se postavil o kus dál, opřel se lehce o svůj palcát a pozoroval, jak na nebohého panoše útočím. Ten chudák jen lapal po dechu a ustupoval a jistě se cítil tak, jak se musel cítit, tedy jako cvičená opice, která tady tancuje pro pobavení preláta s jestřábím nosem. Za chvíli se unavil, myslím tedy chlapce, ne biskupa, protože já se během uplynulých sedmi let učil s mnoha učiteli – někteří vyznávali jemnou techniku, jiní spíš hrubou sílu, ale do jednoho to byli mistři, kteří dokázali ve vteřině zabít. Když už jsem začínal mít strach, že mu poklesne paže a já mu nešťastnou náhodou useknu ruku, nechal jsem ho být a zastrčil jsem meč do pochvy.

„Už jste někdy zabil?“ zeptal se biskup zpříma. V jeho otázce nebyl ani náznak zvědavosti, přesto jsem nepochyboval o tom, že mi ji položil zcela záměrně. Otřel jsem si z čela pot a skromně jsem sklonil hlavu.

„Jak jsem již řekl, člověk by měl užívat Boží dary…“

„Ke své potřebě. Ještě jednou amen. Pojďme se projít.“

Mohl jsem odmítnout. Mohl jsem mu prozradit, že jsem již opravdu zabíjel a že jednou z mých prvních obětí byl jeho syn. A když už bych v tom byl, mohl jsem jen tak mezi řečí poznamenat, že zdroj jeho nezměrné pýchy a radosti, ta posvěcená mršina, kterou zná jako svatého Exuperia z Thébské legie, je ve skutečnosti jeho syn, zavěšený a uzený nad ohněm tak dlouho, až vypadal jako tisíc let stará mumie. Mohl jsem mu říct tohle všechno a ještě mnohem víc, ale místo toho jsem strpěl, aby mě vzal pod paží a odváděl si mě k řadě ořezaných tisů.

„Slyšel jsem, že jste odborník na Konstantinopol,“ začal, když jsme se ocitli v dostatečné vzdálenosti od mužů, kteří na sebe na louce doráželi meči a holemi, i od dam, jež je celé rudé sledovaly a ovívaly se přitom rukama.

„Pokud jste to slyšel od hraběte Richarda, mohu proti tomu těžko něco namítat,“ odpověděl jsem.

„Dobře. V tom případě víte, co se povídá, můj synu. Rád bych věděl, jsou-li ony zvěsti pravdivé?“

„Zvěsti?“ zeptal jsem se s patřičným překvapením.

„Pohřební roucho našeho Pána,“ zasyčel biskup nečekaně a z jeho ruky se náhle stal dravčí pařát, který mi nelítostně sevřel paži. Za chvíli ale sevření povolilo. „Našlo se v Konstantinopoli?“ dožadoval se. Zašilhal jsem po jeho palcátu, ale zdálo se, že se mu jen volně houpá v druhé ruce. „Je skutečné?“

„Vše, co bylo obsahem Faroské kaple, již obdržel francouzský král,“ řekl jsem pevným hlasem. „Včetně nejrůznějších pohřebních roušek a předmětu, jenž byl v inventariu uveden jako posmrtné roucho našeho Pána. To ovšem nejsou žádné zvěsti, můj pane. Povídá se o něm po celé Francii a v širokém okolí.“

Biskup se na mě podíval a naklonil hlavu. Jeho tvrdá, nelítostná ústa se stáhla pod zahnutým, dravčím nosem, a já jsem před sebou najednou viděl velkého, bělovlasého jestřába připraveného trhat a škubat.

„Ty jsem nemyslel,“ vyštěkl přidušeně, jako by se pokoušel zaškrtit slova, která mu unikla z hrdla. „Mluvím o mandylionu.“

Podařilo se mi nedat na sobě nic znát a použil jsem k tomu osvědčený trik spočívající v tom, že jsem stáhl lýtkové svaly tak, až mě v nich téměř sevřela křeč. Vyloudil jsem na tváři lehce blahosklonný úsměv, který však byl pravým opakem, asi jako je Slunce opakem Měsíce, toho, jak bych se asi tvářil, pokud bych se nemusel přemáhat. A zároveň mě napadlo, jestli biskup nevyslal někoho ze svého doprovodu, aby mi prohledal zavazadla.

„Tohle ovšem také není žádná zvěst,“ pronesl jsem mírně. „Spíš mýtus. Máte přece na mysli to zázračné vyobrazení spatřené údajně mnoha křižáky v paláci v Blachernae? Zvednuté na tyčích, až se všem přítomným zjevila stojící postava Ježíše Krista. Z čistě profesionálního hlediska, můj pane, bych si pochopitelně stejně jako vy přál, aby tento takzvaný mandylion skutečně existoval. A vlastně nepochybuji, že věc obdobného charakteru v Konstantinopoli nejspíš opravdu byla, neboť město je cosi jako obrovské skladiště zázraků, které si dokážeme jen stěží představit. Jenže ty byly, jako většina města, spáleny nebo vypleněny či zničeny neznalostí, bezohledností a lhostejností prostých vojáků. Pátral jsem po něm, o tom vás mohu ujistit.“ Zde jsem se na chvíli odmlčel a poškrábal jsem se snaživě na bradě. „Ale nic jsem nenašel. Ani stopu. A nikdo v celém městě, jediný muž ani jediná ž
ena, vám dnes nepřiznají, že ho viděli. Rytíř de Clari, ten, který o něm psal, je mrtev. Pokud nějaký mandylion někdy existoval, je pryč, můj pane – a jakkoli svatokrádežně má slova zní, křižáci ve městě spáchali mnoho bezbožných a znesvěcujících činů, a i když je zkáza mandylionu z Edessy tím nejtragičtějším příkladem tohoto barbarství, došlo k němu zcela jistě jen z nedbalosti a neúmyslně.“

„Jenže to není to, co se povídá.“ Pokud by biskupův palcát uměl mluvit, použil by zcela jistě tento hlas.

„V tom případě zvěsti, o nichž tu hovoříme, nedorazily ještě k mému sluchu, což je z mého hlediska nepříjemné. Smím se zeptat, můj pane, co přesně se povídá?“

„Že mandylion skutečně existuje. A že ho mají v rukou… v rukou…“ jeho hlas se změnil v téměř neslyšný šepot, s nímž nenáviděné slovo vyslovil nahlas. „Kacíři.“

„Můj pane!“ zvolal jsem a odtáhl jsem se od něj. „Odpusťte mi, ale něco takového zní jako… chci říct, kdyby to měla být pravda, pak by to bylo rouhání. A co by si kacíři se svatou relikvií vůbec počali? Není to samo o sobě protimluv?“

„Katarský krucifix,“ procedil biskup temně mezi zuby. „Už jsem o něm psal mladému Montfortovi, protože on v těch prokletých kacířských zemích, kde jeho otec položil život, abychom je vyrvali z rukou albigenských, budiž všichni do jednoho zatraceni, vyrůstal. Letos se tam vrátil. A podle všeho teď kacíři ukazují jakousi příšernou karikaturu umučení našeho Pána, vypodobnění Ježíše Krista namalované na nějakém kusu plátna. Tvrdí, že to dokazuje, že Ježíš byl člověk, a nikoli Syn Boží – pane na nebesích, to je Satan už úplně připravil o rozum? Víte stejně dobře jako já, že než ji osvobodili skuteční křesťané, Konstantinopol byla hnízdem bogomilů a katarů a všech těch odporných sodomitů a schizmatiků, co jich po světě chodí. A co když některý z těch zaprodanců dopravil přesně ten samý mandylion, který de Clari viděl a popsal, svým pomýleným bratřím: ano, v zemích hraběte toulouského?“
Upíral na mě soustředěný pohled a kolem šedých očních panenek měl nepatrný bílý obrys. Jeho syn zdědil oči po svém otci. Zhluboka jsem se nadechl a nasadil jsem výraz neurčitého souhlasu.

„Úplně vyloučeno to není,“ pronesl jsem nakonec, „alespoň pokud jde o způsob, jak se plátno mohlo dostat z Konstantinopole. Ale kataři… ne, můj pane, jestli mandylion skutečně přežil všechno to běsnění, stalo se z něj prostěradlo nějakého lučištníka nebo punčochy jeho ženy – promiňte, že o něm mluvím tak neuctivě, ale taková je bohužel asi pravda. V jakékoli jiné záležitosti mi ovšem bude ctí vám posloužit.“

Biskup Ranulf zamrkal a bílé obroučky kolem zorniček se stáhly. Zvedl palcát a strnule se usmál.

„Nejspíš máte pravdu,“ povzdychl si. „Mládí je se vším hned hotovo. Nicméně to bylo příjemné dopoledne, můj synu. Na muže, jehož povoláním je převod svatých relikvií, to ale s mečem umíte až příliš dobře, jenže proti tomu mohu stěží co namítat. Křesťan může Pánu posloužit…“ odmlčel se a pozorně si mě prohlížel.

„Stejně dobře mečem, jako perem,“ dokončil jsem za něj. „Já sám dávám přednost sloužit mu prostřednictvím účetních knih, případně, je-li to nutné, s lucernou ve starých kaplích a hrobkách, neboť čas a nevědomost zde často ukrývají ty největší zázraky. A ještě jednou opakuji: jsem vám k službám.“

„Však já vás jednou vezmu za slovo, můj synu,“ pokýval hlavou biskup. Shovívavě se usmál a bez nejmenšího varování máchl svým palcátem a divokým obloukem urazil hlavu starého tisového pahýlu, který nám zmizel v oblaku šedohnědých třísek. „Každé povolání má svá úskalí, můj synu. To důležité, to jediné, na čem záleží, je sloužit.“

A s těmito slovy se otočil a zamířil zpět k cvičícím šermířům, hlavu vzpřímenou, oči již zcela jistě upřené na další dvojici. Uvědomil jsem si, že jsem se kousl do úst, a vyplivl jsem do roztříštěného tisu rudě zbarvenou slinu.

11.

Bylo to dvacátého května, když jsme konečně přistáli v Royanu, přívětivém malém přístavu v ústí řeky Girondy. Plavba přes Kanál byla strašná, nejprve jsme se nemohli bezvětřím hnout z místa, pak s námi pro změnu zmítala bouře, ale jakmile jsme dorazili do Finisterre, vpluli jsme do klidného ústí Girondy a odtud jsme se snesli na ospalé městečko. Před vyplutím jsme se notně zdrželi v Portsmouthu. Král se nejprve dlouze modlil, pak se rozhodoval, které šaty si vezme, a nakonec jsme museli čekat, než mu na jeho královskou loď namalují scény, z nichž se bude moci cestou do Francie těšit. Od Letice jsem se dozvěděl, že hrabě Richard řádil jako pominutý, protože Jindřich již teď rozhazoval peníze, které vybral od svých baronů – přinejmenším 30 soudků stříbra – vzhledem k tomu, že se žádný z baronů do téhle zbytečné války nehrnul, Jindřich na každého rytíře, který se odmítl k výpravě připojit, uv
alil daň ve výši tří marek jako pokutu za odmítnutí vojenské služby. Začínal jsem chápat, proč byl Jindřich u svého dvora obléhán rozzuřenými aristokraty, a přišlo mi jako zázrak, že v sobě vůbec nalezl odvahu se tu ukázat. Způsoby králů mi však byly lhostejné. Mým úkolem koneckonců bylo vymámit z nich peníze a ne se starat o to, odkud dané peníze pocházejí. Loďstvo, které nyní vyplulo z Portsmouthu, mělo na palubě téměř šestnáct set rytířů, dvacet tisíc pěšáků a tisíc lučištníků. V přístavu jsme zůstali celé dva měsíce, během nichž si Jindřich vyměňoval s Ludvíkem kousavé dopisy. Mezitím dorazil i Hugo z Lusignanu, odbojný hrabě z Marche – popudlivý mrzout s šedými vlasy a do špičky zastřiženým černým vousem – společně se svojí ženou a matkou krále Jindřicha Isabelou v jedné osobě a v čele armády z Poitou, která proměnila naše malé ležení v obrovské, zapáchající město,
jež nevinné Royan hyzdilo a zabíjelo jako nádor na břiše psa. Francouze zašlapeme do země, chvástaly se rády urozené dvorní dámy, rytíři i opilci. Dost možná, souhlasil jsem v duchu, ale to se napřed musíme pohnout z tohohle zjemnělého, dusivého a stále zděšenějšího města.

Když Lusignanův průvod dorazil, byl jsem právě s Williamem a Gervaisem na ulici. Nahrnuli se do ní prostí vojáci a já jsem ustoupil do průchodu, ale i přesto jsem pohledem zachytil královnu Isabelu, vdovu po králi Janu Bezzemkovi. Měla vysokou, štíhlou postavu a v sedle seděla zpříma jako rákos. Obličej jí stínila dlouhá rouška, kterou jí kolem hlavy přidržovala jednoduchá zlatá obroučka. Viděl jsem však její ruce: dlouhé a bílé jako z vosku. Její manžel teď hrubým, drsným hlasem křičel na kohosi na druhé straně ulice, ale pak už nás minuli a byli pryč. Právě jsem si přikládal dlaně k ústům, abych zavolal na Gervaise, jenž stál jen pár metrů ode mě a pokoušel se mě najít, když vtom jsem v průvodu zahlédl jezdce v královnině doprovodu. Na sobě měl nádherný plášť zdobený modrým a stříbrným erbem Lusignanů. Nejspíš podkoní. Jeho tvář mi byla podivně povědomá, ale nedokázal jsem ji zařadit. Vypada
l… ne, nevypadal, jako výběrčí daní. Ano, to bylo ono! Byl bych mohl přísahat, že je to tentýž muž, který tehdy v Devonu nahnal Letici tolik strachu. Muž, který nás údajně sledoval. Rychle jsem tu myšlenku vytěsnil z hlavy. Tenkrát v hostinci to nebyl výběrčí daní, tak proč by teď měl být královský podkoní. Ale to už ke mně dorazil Gervais a táhl mě do další putyky. Na všechno jsem rázem zapomněl.

Měl jsem zde jediného přítele a tím byla Letice, jenže jsem ji vídal jen velmi zřídka, protože si našla kamarádky mezi dvorními dámami, a společně vytvořily neustále se hihňající, klevetící kliku, která rozhodně neměla čas na mladého, ambiciózního zbohatlíka. Bylo zřejmé, že se dámy rozhodly najít Letici nového manžela, neboť neustále pořádaly nějaké dýchánky, na které byli zváni nejrůznější normanští rytíři s ustupující bradou a býčí šíjí. Já nikam zván nebyl. Jen Bůh ví, co Letice svým novým kamarádkám o mně napovídala, protože i když jsem nebyl zván, dvě nebo tři z nich po mně začaly házet pohledem, který naznačoval zájem. Obzvlášť jedna z nich, Margarete, počala osnovat drobné shody okolností, při nichž jsme na sebe jakoby náhodou naráželi. Rád jsem na její hru přistoupil a zjistil jsem, že lady Margarete jeví opravdu mimořádný zájem o to, aby se mnou mohla tu a tam strávit h
odinku či dvě, a že její půvabná, pihovatá, i když nesmělá a zdrženlivá tvář ukrývá mnohem ohnivějšího ducha. Tělesná láska, pokud se jí oba milenci věnují jen pro potěchu, kterou jim poskytuje, je záležitostí nanejvýš příjemnou a zdá se, že se příznivě projevila i na mém chování, neboť se ukázalo, že se stávám nesmírně populární i u ostatních dvorních dam. Ani teď mě sice nezvaly na svoje sedánky pro urozené, v jejich ložnicích jsem byl ovšem vítán vždy. I tak jsem ale trávil většinu času bloumáním po pláži, kde jsem se snažil vyhýbat biskupovi a kde jsem přemítal, co tady u všech rohatých vlastně pohledávám.

Od přistání v Royanu uplynul již téměř týden. Byl jsem zrovna na pláži a házel jsem do moře, kde se právě otáčel příliv, žabky, když vtom se mezi dunami vynořila snaživá postava upoceného kněze v těžkém hábitu, který na mě usilovně a podrážděně mával. Bylo mi jasné, že přináší předvolání k biskupovi, protože poslední dobou se mi nějak dostávalo především opaku všeho, po čem jsem toužil, a pokud jsem si něco opravdu přál, bylo to, aby mě biskup nechal na pokoji. Nedal jsem na sobě nic znát a s úsměvem jsem muže doprovázel zpět do města.

Balecester si pro sebe zabral faru. Byl jsem uveden do salonu, útulné místnosti, jejíž stěny jako by se před objemnou postavou biskupa krčily strachem. Seděl u stolu u největšího okna a naproti němu seděl asi pětatřicetiletý muž. Když mu dal biskup kývnutím hlavy znamení, otočil se ke mně. Byl to Norman s rovnými světlými vlasy a příjemnou tváří a s nosem, který musel být někdy v minulosti ošklivě přelámán. Byl hladce oholený a pod očima měl temné kruhy, jako by se špatně vyspal. Oblečení měl prosté, ale bylo zřejmé, že je urozeného původu: na obyčejného vojáka to byla příliš drahá látka. Uklonil jsem se a čekal jsem, až budu představen.

„Šimone, tohle je pán, o němž jsem hovořil: Petrus Zennorius, ze společnosti Kormorán. Zennorie, hrabě z Leicesteru nás poctil svojí návštěvou. Připojíte se teď k nám.“

Tak jsem se tedy seznámil se Šimonem z Montfortu, šestým hrabětem z Leicesteru. Krátce, ale přátelsky se na mě usmál a ukázal rukou na prázdnou židli vedle sebe. Posunul jsem si ji tak, abych si od obou mužů uchoval uctivou vzdálenost, a teprve potom jsem se posadil.

„Hrabě Šimon právě dorazil,“ informoval mě Balecester.

„Vlastně to bylo už včera večer,“ opravil ho Montfort. „Slyšel jsem, že jste vstoupil do armády.“

„Dostalo se mi té cti,“ odpověděl jsem. Hrabě měl svým způsobem bodrý, žoviální výraz, ale došlo mi, že je to jen maska, za níž se skrývá něco nesmiřitelného. Cítil jsem, jak si mě pozorně a ledově prohlíží.

„Musím říct,“ ujal se slova biskup, „že pan Zennorius ovládá velice moderní způsoby boje s mečem. Na muže prostého původu je to až podivuhodné.“

„Vaše Milost je příliš laskavá.“

„Šikovné ruce s mečem jsou nám vždycky vítány, pane Petrusi,“ řekl hrabě. „Dnes jsme si vás nicméně zavolali s ohledem na jiné dovednosti, jimiž jste nadán.“

„Vzpomínáte si ještě na náš rozhovor v Portsmouthu,“ naznačil Balecester a já jsem přikývl na souhlas. „Řekl jsem vám tehdy, že jsem si u pana hraběte zjišťoval, jak je to s těmi historkami o katarském krucifixu. Kolik je na nich pravdy.“ Znovu jsem přikývl a srdce mi pokleslo kamsi hodně hluboko. Pokud jsem si opravdu nepřál s těmito dvěma inteligentními a nebezpečnými muži o něčem mluvit, pak to bylo právě tohle téma.

„V tomto ohledu bych ovšem rád zdůraznil,“ přerušil ho Montfort, „že ačkoli sdílím s biskupem jeho horlivost ve věcech víry, pokud jde o relikvie, jeho nadšení mě nechává chladným. Tím chci říct, že jsem voják, ne kněz a znalost těchto věcí ponechávám mužům církve – i když svaté relikvie pochopitelně uctívám a modlím se k nim,“ dodal obratně. „Jak je vám možná známo, své mládí jsem strávil v krajích Toulouse, kde jsem byl svědkem bojů svého otce s kacíři. Do těchto bojů jsem se později sám zapojil. Mám v těch končinách též nějaké državy, na nichž teď pobývám od svého návratu ze Svaté země.“

Dal jsem gestem najevo úctu, kterou ve mně jeho slova vyvolala, ale Montfort jen skromně zvedl ruku. „Jsem prostý služebník Boží, nic víc,“ dodal. „Ale k věci, kvůli níž jsme se sešli: pan biskup mi již několikrát psal o obzvláště odporném rouhačství, které se teď mezi tou albigenskou chátrou rozmohlo, o tomto takzvaném krucifixu.“

„Už jsme o tom s Jeho biskupskou Milostí podrobně hovořili,“ poznamenal jsem. „Já jsem upřímně přesvědčen…“

„O vaší upřímnosti tady nikdo nepochybuje,“ vyštěkl Balecester. Ve vzduchu viselo těžké, i když zatím nevyslovené „zatím“.

„Anebo o vaší odbornosti,“ dodal Montfort vřele. „Právě proto si Jeho Milost přála, abyste se k nám připojil. A já s ním musím souhlasit: jste přesně ten muž, kterého potřebujeme.“

„Jenže k čemu, moji pánové?“

Balecester kývl na hraběte a oba muži se zvedli. „Pojďte za námi,“ vyzval mě Balecester tónem, kterým nejspíš dává povely svým psům. Poslechl jsem a všichni tři jsme vyšli ze salonu a dlouhou chodbou jsme zamířili do zadního traktu domu. Přes kuchyni, kde právě teď pětice hodně nabroušených Francouzek připravovala oběd, a na malé nádvoří obehnané ze všech stran zdí. Ve vzdálené stěně byly nízké dveře a vedle nich seděl na zemi pospávající voják s obrovským pivním břichem, které mu napínalo vojenský kabátec. Biskup ho prudce nakopl do nohy a muž bleskově vyskočil, i když se ještě stále zcela neprobudil, a lapal po dechu.

„Otevři dveře,“ přikázal mu Montfort. Muž měl v dlani starý klíč, jehož rez mu ji zašpinila. Otočil klíčem v zámku a otevřel dveře dokořán. Před námi byla stodola farní stáje, nyní prázdná až na trochu poházeného sena na dlážděné podlaze a vozík s několika pytli obilí v rohu. Předpokládal jsem, že zbytek sena zabavila armáda. Proč sem ale přivedli mě? Že by… zuřivě jsem mrkal očima a pokoušel jsem se proniknout tmou – jediné světlo sem vnikalo úzkou škvírou okna a vzduch byl plný senného prachu. Ne, mandylion tady určitě není. To by bylo rouhání, pomyslel jsem si a v duchu jsem se nervózně zasmál, i když můj smích se nedostal ani na rty.

Bylo tu však něco mnohem horšího než mandylion. Tváří k zemi zde pod malým okénkem ležela postava k smrti hubeného muže. Paže měl pevně svázané za zády provazy omotanými kolem loktů i zápěstí. Stejně pevně měl spoutané i nohy v kotnících.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se obezřetně.

„Katar. Napadlo mě totiž, že by mohlo být zajímavé zeptat se jednoho z těch červů osobně,“ vysvětloval Montfort spokojeně. Poklekl vedle ležícího muže a otočil ho na záda. Spatřil jsem šedou, vpadlou tvář pokrytou krustou starých zvratků. „Tohle jsme u něj našli.“

Montfort si vzal od strážného malou roličku a mávl s ní tak, že se rozvinula v úzký pruh špinavého plátna. Na okamžik jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce, protože z plátna na mě zírala temná postava vousatého muže, ale když jsem se naklonil blíž, poznal jsem svůj omyl. Ano, byla to skutečně postava z mandylionu, o tom nebylo sporu, ale byla to jen hrubá kopie vytvořená jakýmsi tmavě rudým pigmentem někým, kdo sice neuměl kreslit, ale mandylion mu musel sloužit jako předloha. Obraz, který jsme tu měli před sebou, představoval výjev umučení Krista. Ježíš na něm měl ruce přibity nad hlavou k jedinému trámu – druhý, příčný trám chyběl. Byl to však muž z plátna. Rozpoznal jsem příliš podobností na to, aby se mohlo jednat o pouhou náhodu: zranění nad očima, stejný vous. Tento Ježíš měl ale otevřené oči a popravdě řečeno vypadal spíš jako rolník, který právě přistihl ženu, jak si to na seně ro
zdává s výběrčím daní: jeho tvář postrádala výraz nevyhnutelné, blížící se smrti a působila téměř komickým dojmem překvapení.

„Naprosto bezcenné,“ oznámil jsem jim svůj verdikt. „Maximálně rok staré. Co to vlastně je?“

„Takže to není…?“ zdálo se, že Montfort dává najevo jistý zájem. „Samozřejmě že není.“

„Každopádně je to zajímavé,“ podotkl jsem a pokoušel jsem se odpoutat pozornost obou mužů jak od plátna, tak od nebožáka na zemi. „Mohlo by se jednat o nějaký kacířský idol odněkud z východu. Bogomilové, tak se jim tuším říká, kacíři, od kterých kataři odvozují svoje učení, kopírovali v Řecku nejrůznější staré ikony a obrazy. Řekl bych, že tohle bude nejspíš polozapomenutý portrét nějakého řeckého císaře. Nebo konstantinopolského patriarchy, kdo ví? Také by to mohla být kopie – myslím tu tvář – Volto Santo z Luccy – kacíři jsou přece i v Itálii.“

„Svatá tvář z Luccy? Jindřichova nejmilejší relikvie,“ poznamenal Montfort. „Při svaté tváři! Stačí málo a už se tím ohání.“

„Jenže tohle je pouhý nesmysl, o tom vás mohu ujistit,“ ujal jsem se opět slova a s opovržením jsem ukázal na plátno. „Navíc to maloval nějaký pomatenec. Tady, není tu ani příčný trám. Nejspíš se jim sem nevešel.“

Muž na zemi sebou škubl a zasténal. Zdálo se, že přichází k sobě, a probuzení mu nepřinášelo nic než bolest a strach.

„Je mu něco?“ zeptal jsem se.

„Ne. Je to jeden z jejich kněží,“ vysvětloval Montfort. „Říkají si perfecti – dokonalí – pýcha jim tedy rozhodně nechybí, to tedy ne. Věří, že si mohou sami zvolit, kdy zemřou. Tenhle se rozhodl, že umře hlady.“ Hrabě z legrace poklepal muži na hlavu. „Pokud jde o mě, čím dřív zmizí v pekle, tím líp. Nic jiného si nezaslouží. Tohle zřejmě ještě nevíte, protože je to novina, kterou jsem přivezl až já, ale albigenští se teď doslova překonávají v ničemnostech. V Avignonetu – to je nějaká díra tam u nich – zavraždili toulouské inkvizitory. Dva inkvizitory – Stefana ze Saint Thibéry a Williama Arnalda – tři mnichy, arcijáhna a čtyři sluhy, všechny je rozsekali sekerami na kousky. Na svědomí to mají muži z jejich pevnosti Montségur a velel jim pán z Mirepoixu.“

Zvedl jsem obočí a na vyjádření strašlivého šoku jsem zavrtěl hlavou, jak se ode mne očekávalo. „A tahle troska tady?“ zajímal jsem se. „Je snad jedním z vrahů?“

„Ne, ne,“ usmál se Montfort. „Tohohle jsem našel, jak se mi potuluje po vesnicích a pokouší se nakazit moje nevolníky tím svým kacířstvím. Podařilo se mi ho udržet při životě dostatečně dlouho, aby mu tady Balecester mohl položit pár otázek. Jeho Milost biskupa pak napadlo, že byste nám mohl celou záležitost osvětlit. Začneme?“ Podíval se na nás. Balecester netrpělivě přikývl. Tlustý voják zamumlal „promiňte, páni“ a protáhl se kolem nás. Montfort mu něco pošeptal a voják přikývl. Popadl muže a zvedl ho do svislé polohy. Bylo jasné, že muž neváží víc než otep suché slámy. Víčka se mu zatřepotala a pak se otevřela. Měl jasně zelené oči, i když bělmo bylo spíš žluté s krvavými skvrnami. Na kratičký okamžik jsem měl dojem, že ho odněkud znám, ale samozřejmě že jsem ho nikdy neviděl. Voják ho mezitím podpíral jednou rukou a druhou mu k provazu, jímž měl spoutaná zápěstí, přivazoval vo
lný konec smotaného klubka další šňůry. Když byl spokojen s výsledkem, přehodil klubko přes jeden z nižších trámů stropu. Pak bez dlouhých cavyků zatáhl za volný konec a mužovy paže vylétly vzhůru tak, že stál na špičkách, předkloněn ostře dopředu, zatímco paže mu v děsivém úhlu trčely dozadu a nahoru.

Biskup přišel až k muži, jemuž úplně zbělala tvář, dokonce i rty, pevně sevřené k sobě. Svaly na bradě a lícních kostech měl vyboulené jako vlašské ořechy.

„Tak ty se klaníš výsměchu kříže našeho Pána?“ vyštěkl Balecester. Muž k němu obrátil bezvýrazný pohled. „Chvástáte se, že máte svůj vlastní krucifix, je to tak?“ Balecester se napřáhl a vší silou uhodil muže dlaní do tváře. „Odpověz!“ Ale muž neodpovídal. Jen si biskupa dál prohlížel svýma zelenýma očima. Když se na nás biskup podíval, jeho vlastní oči byly jako dva černé, nemilosrdné korálky očí dravce.

„Dostal jste z něj něco, Šimone?“

Hrabě jen pokrčil rameny. „Ani jsem to nezkoušel. Tuhle práci ponechám raději inkvizici, Vaše Milosti. Kdyby bylo po mém, upálil bych toho mizeru hned, jak jsme ho našli, ale napadlo mě, že by vám mohl být třeba užitečný, jenže obávám se, že z něj nedostanete nic než lži, ať se budete snažit sebevíc – co jiného také od kacíře čekat?“

„Právě proto jsem přizval našeho přítele z Kormorána,“ zaskřehotal Balecester a podíval se na mě pohledem odporné samolibosti. Tak tohle je ta past, kterou jste si pro mě připravil, Vaše Milosti? ptal jsem se v duchu sám sebe. Nakazit mě svou krutostí, jako by to byl mor?

„Já ale nejsem žádný inkvizitor,“ bránil jsem se. Oba muži na mě však upřeně zírali a k mému zděšení si mě s jakousi podivnou zvědavostí prohlížel i sám katar. Nemělo smysl dělat si problémy. Ten nebožák už byl stejně mrtvý bez ohledu na to, jak se zachovám. Pomoci mu už nijak nemůžu, ale snad ani neublížím.

„Posaďte ho,“ přikázal jsem a snažil jsem se, aby můj hlas zněl tak, jako bych podobné věci dělal každý den. Voják našpulil tlusté rty, uvolnil lano a katar dopadl zadkem na zem. Moje předstíraná jistota mě opouštěla s každým dalším okamžikem. Předstoupil jsem před muže a naznačil jsem biskupovi, aby ustoupil kus dozadu. Pak jsem se sklonil až těsně k mrtvolně bledé tváři.

„Dobrý den, můj příteli,“ pozdravil jsem ho. „Nebudu po tobě žádat, aby ses zřekl své víry nebo zradil svoje bratry a sestry. Mohu ti tedy položit pár otázek?“ Chvíli si mě prohlížel a ztěžka dýchal nosem. Bolest v ramenou musela být jistě strašlivá. Přesto k mému překvapení přikývl.

„Tak…“ ještě chvíli jsem váhal a pozorně jsem si ho prohlížel. Mohlo mu být kolem padesáti a podle kůže, která na něm jen volně visela, jsem usoudil, že to kdysi byl nejspíš statný muž. Pravděpodobně urozeného původu, podle toho, jak držel hlavu. Ale už dlouho zřejmě žil venku, protože měl téměř hnědou a drsnou kůži, opálenou sluncem a ošlehanou větrem. Mohl to být kterýkoli z desítky mužů, s nimiž jsem se plavil na Kormoránovi. Válka ho vyštvala do tmy a odepřela mu teplo domácího krbu.

„Tito pánové zde by se rádi dozvěděli o krucifixu Dobrých křesťanů,“ vysvětloval jsem mu tiše. Lehce se mu zatřepala víčka. „Slyšel jsem, že vaši lidé mají kříž, který připomíná skutečný kříž, na kterém Ježíš zemřel, je to tak?“

Muž přikývl. „Je to tak,“ odpověděl okcitánsky. Musela to být jeho první slova po mnoha dnech mlčení a zasyčela mu na rtech jako písek, který sklouzl z vrcholku vysoké duny.

„Proč?“

„Dokazuje…“ Muž zamrkal, a když znovu spustil, jeho hlas již našel svoji bývalou sílu. Chtěl, aby ho jeho mučitelé slyšeli. „Dokazuje, že muž, který zemřel na Golgotě, byl člověk obyčejného lidského těla. A tělo znamená Ďábla. Ježíš Kristus byl Syn Boží a Bůh není tělo. Muž, kterého tedy Římané ukřižovali, nebyl Ježíš. Je to lež, která vás vydává do rukou Ďábla.“

Slyšel jsem za sebou vzteklý a zrychlený dech, ale zvedl jsem velitelsky ruku. Montfort vyrůstal v toulouském kraji, samozřejmě že umí okcitánsky.

„Říká se, že váš kříž není… není jako náš, pravý kříž se čtyřmi rameny. Povídá se, že Ježíš byl ukřižován jinak, než se traduje.“

„Jen třemi hřeby,“ zasyčel. „A s rukama nad hlavou, bok probodnutý kopím.“

„Neslyším,“ pronesl jsem nahlas. Pak jsem se sklonil tak blízko k němu, že jsem se tváří téměř dotýkal jeho rtů. „A jak víš, že právě ten váš kříž je ten pravý?“ zeptal jsem se jako neslyšný vánek.

„Protože my tělo i krev Ježíše Krista máme.“ Jeho dech byl stále slabší. „Máme ho.“

„A viděl jsi ho?“ Upřel na mě svůj pohled. Panenky měl rozšířené, zelené zorničky zatlačené hluboko do umírajícího žlutého bělma. Lehce přikývl a jeho rty se roztáhly v náznaku úsměvu, posledním triumfu nad bolestí, před níž nebylo úniku.

„Pak je všechno v pořádku, perfectus,“ pošeptal jsem mu do ucha a ještě chvíli jsem předstíral, že čekám na odpověď. Nakonec jsem se narovnal a obrátil jsem se k hraběti.

„Slyšel jste, co říkal, pane z Leicesteru.“ Promlouval jsem k nim hlasitě, jako bych se před nimi vychloubal, hrdý na odvedenou katovskou práci.

„Rouhačský kříž,“ konstatoval Montfort. „Ano, slyšel jsem.“

„Ale co mandylion? Zeptal jste se ho na mandylion?“ vyštěkl nedočkavě biskup.

„Zeptal, můj pane. Jenže on ví pouze o kacířském kříži. Je mi to líto.“ Přešel jsem zvolna ke dveřím, k oběma urozeným pánům, světskému i duchovnímu. „Ale bylo to, jak jste slíbil, nesmírně zajímavé. Až dosud jsem netušil, o co v otázce toho jejich kříže vlastně jde, teď už to tedy vím. My, co tak upřímně milujeme našeho Pána, si jen stěží dokážeme představit, že tihle blázni skutečně věří tomu, že jeho smrt na kříži popírá jeho Božství!“ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. „Rád bych vám, pane z Leicesteru, a vám, Vaše biskupská Milosti, poděkoval za tento poučný zážitek. Kolikero pastí si pro nás Ďábel připravil…“

„Amen, amen,“ pokřižoval se biskup a díval se mi přes rameno na zhroucenou klečící postavu za mými zády.

„Je mrtvý?“ zaskřehotal.

„Dost možná…“ začal jsem.

„Ještě ne,“ opravil mě tlustý voják. Zatáhl za lano a zvedl muže opět na špičky tak, že mu ruce zase trčely v děsivém gestu za zády. Balecester vydechl a trochu se uvolnil, jako opilec, který se rozhodne vyprovokovat rvačku.

„S vaším svolením, pane z Leicesteru, třeba bychom z něj mohli ještě něco dostat. Je to naše křesťanská povinnost,“ procedil mezi sevřenými rty. Montfort jen zamrkal a povzdychl si.

„Dělejte, co uznáte za vhodné, Ranulfe.“

Nejprve muže zvedli za ruce tak, že se houpal nad zemí. Voják si přidřepl a pověsil se Dobrému křesťanu na hubené nohy, až se mu s hlasitým, vlhkým rupnutím vykloubila ramena. Muž otevřel ústa a vyhřezl mu z nich jazyk, ale ze rtů mu ani teď nesplynulo jediné slovo. Voják pustil lano a nechal ho plnou vahou dopadnout na zem. Tam ho vší silou kopl do obličeje. Pak mu Balecester přikázal, aby ležícímu muži naskládal na záda pytle se zrním z vozu v rohu stodoly. Voják začal jeden po druhém nosit těžké pytle a spouštěl je na tiché, nehybné tělo. Balecester si klekl před muže a zvedl mu za vlasy hlavu.

„Existuje opravdový posmrtný rubáš, ty jedna kacířská bestie?“ křičel na katara. Tlustý voják měl již tvář zcela zbrocenou potem. Teď zvedl další těžký pytel a nechal jej dopadnout. Biskup vykřikl další otázku. A s ní dopadl i další pytel. A po něm další a další.

Pak, v tichu po dalším tupém žuchnutí pytle na hromadu, se ozvalo zakašlání, ne silnější, než když si ve spánku odkašle dítě. Spoutané nohy se zvedly, najednou až s bolestnou lehkostí, poklepaly na podlahu a zhroutily se stranou.

„Proboha!“ Biskup se rychle zvedl z podlahy. „K čertu… s tebou!“ Ukázal na vojáka, který se v předklonu, s rukama na stehnech a na břiše, pokoušel popadnout dech. „Vyvleč tu špinavou mršinu na náměstí a spal ji. Ale ať to každý vidí. A tohle svinstvo taky.“ Hodil namalované plátno na mrtvé tělo a s těžce potlačovaným hněvem dupl.

Otočil jsem se a vyšel jsem na nádvoří. Měl jsem pocit, že se každým okamžikem pozvracím, protože mi po celém těle naskákala husí kůže a pod šaty mi proudily čůrky ledového potu, k nimž se teď přidávalo i zvonění v uších. Vrhl jsem se na koleno a přitiskl jsem si dlaně k obličeji. Pokoušel jsem se vydýchat svůj hněv a vinu. Tohle je moje modlitba, opakoval jsem si stále dokola do dlaní. Tohle je moje modlitba! Komu však byla určena, to jsem ani já sám nevěděl. Zaregistroval jsem pouze, že mi Šimon z Montfortu poklepal na rameno a poklekl vedle mě. Takto jsme zůstali, dokud voják s hlasitým klením neodházel pytle stranou a neodvlekl tělo mrtvého Dobrého křesťana pryč. A klečeli jsme, dokud nevyšel i biskup, nespojil si ruce a neudělil nám požehnání.

„Boží práce je nekonečná, můj drahý Leicestere, ale ani Bůh nám neupírá právo na odpočinek. Co třeba oběd?“

Květen přešel v červen a ten jako by snad neměl konce. Vybavuji si jen šumění a hukot moře a pištivé vřeštění racků na průzračně modré obloze. Umíral jsem nudou, kterou jsem svědomitě popisoval v dopisech kapitánovi. Kromě toho jsem dál házel do moře žabky a holdoval až příliš vínu. Dopoledne s Balecesterem a hrabětem z Montfortu ve mně zanechalo pocit otravy, jako bych snědl zkažené maso, jehož pach jsem ještě stále cítil v nose. Změnu zaznamenaly i moje dvorní dámy a jedna po druhé mě ponechávaly mému osudu. Jedinou výjimkou byla Margarete, která zjistila, že mě lze, stejně jako dobrého koně, přivést projížďkou k dobré náladě. Byl jsem také znovu povolán k biskupovi z Balecesteru, jemuž jsem předložil smyšlenou teorii o tom, že mezi katarským krucifixem a mandylionem neexistuje žádná souvislost. Já sám jsem ale dobře věděl, že muž, jenž onoho dne zemřel pod pytli s obilím, na vlastní oči viděl
totéž plátno, které jsem ukradl z Faroské kaple, a toto poznání mezi námi vytvořilo pouto, i když jsme spolu hovořili jen pár minut. Vlastně jsem ho zabil. Ale byl to perfectus a chtěl zemřít. Přemýšlel jsem, jestli by biskup nebo Montfort něčemu takového rozuměli. Dospěl jsem k názoru, že nikoli.

Z Royanu jsme vyrazili až druhý týden v červenci a zamířili jsme na severozápad přes rozlehlé lužní louky kraje Poitou. V našem velkém ozbrojeném průvodu jsem nezastával žádnou funkci a neměl jsem nic na práci. Oficiálně se ze mne stal dvořan, ale nikdo z králova doprovodu popravdě nevěděl, co si se mnou počít. Mou jedinou snahou bylo vyhýbat se Balecesterovi, a tak jsem jezdil tam a zpátky z jednoho konce kolony na druhý a vymýšlel jsem si všechny možné záminky k tomu, abych mohl navštívit Letici. Ta cestovala společně s několika dalšími dámami v luxusním voze vystlaném poduškami a hedvábím. Trochu jsem si ji dobíral, neboť nemohla opustit svoji roli lady Agnes a odpovídat na moje výpady svým jedovatým londýnským jazykem, ačkoli po tom z celého srdce toužila. Místo toho tedy ponoukala své kamarádky, aby si ze mne utahovaly, a i když musím přiznat, že byly nádherné jako miska rudých jahod s čerstvou smetanou, ja
zyky měly pálivé jako kopřivy. Jejich popichování mi však přesto nebylo nepříjemné, neboť můj románek s Margarete dospěl naším odjezdem k náhlému konci. Lady Margarete cestovala ve voze s dalšími dvorními dámami a nebyla šance, že bychom se někde mohli scházet a pokračovat v našich důvěrnostech, aniž by nás někdo objevil. Už teď mi po ní bylo smutno. Nebýt toho, že jsme měli namířeno do bitvy, mohla to být docela příjemná projížďka, ale takto před námi leželo cosi strašlivého. Rozverné dívky i muži kolem mě se však přesto tvářili, jako bychom si vyrazili jen na několikadenní pouť – tedy pouze ti urození, protože prostí pěšáci a doprovod klopýtali s klením kus před námi. Skutečný svět ležel kdesi vpředu a my jsme dělali vše, co bylo v našich silách, abychom ho nebrali na vědomí.

Byl jsem součástí družiny hraběte Richarda a většinou jsem se zdržoval se skupinou rytířů a panošů, kteří se kolem hraběte rojili v naději, že na ně ukápne pár kapek jeho přízně, a předháněli se v samolibosti a podlézavosti. I já jsem s nimi tuto hru hrál a hrabě Richard si se mnou rád povídal o místech, která jsem navštívil, a o relikviích, které jsem pomáhal převézt. Můj probuzený profesionální zájem najít mu, pokud bych se ještě vrátil ke svému starému způsobu života, nějakou zajímavou relikvii, byl poněkud utlumen vraždou nebohého katara, ale snažil jsem se ze všech sil a doufal jsem, že moje snažení bude kapitánovi aspoň k něčemu dobré. Dalším zdrojem mého neklidu byl Šimon z Montfortu. Zdálo se, že si mě také oblíbil, a nyní jsem se tedy proti své vůli zmítal mezi protichůdnými zájmy tří mocných mužů, kteří mě k sobě poutali stále pevnějším poutem.

Svůj úkol na faře jsem zřejmě sehrál velmi dobře, neboť Montfort mě zřejmě začal považovat za nějakého začínajícího inkvizitora, tvrdého a horlivého, přesto však naplněného soucitnou vlídností. Rozhodně to nebyl jen válečník a vynikající diplomat, za jakého byl považován. Byl to i hluboce věřící člověk a jeho víru ještě posílil pobyt ve Svaté zemi. Mohl jsem s ním rozprávět o Písmu svatém, o svatých místech, jež jsem na svých cestách navštívil, a to vše mezi námi vytvořilo pouto, byť pochopitelně pouze povrchní, neboť on byl urozený velmož a já jen prostý člověk a ještě navíc kupec. Pán z Montfortu si však přesto připadal v našem vojsku osamělý, protože i když byli s Richardem staří přátelé, udržovali si mezi sebou odstup, neboť Richard se nikdy zcela nesmířil s úskokem, s jehož pomocí se Montfort oženil s jeho sestrou. Usoudil jsem ale, že si vše už vyříkali, a Richard byl dokonce k motrem jeho synů.

Pochopil jsem také, že pán z Montfortu z duše opovrhuje králem Jindřichem. Takováto vlastizrádná slova by samozřejmě nikdy nevyslovil nahlas – na to byl příliš inteligentní – ale bylo zřejmé, že Jindřicha považuje spíš za šaška než za krále. Když jsem mu vyprávěl o divadle, které král v Portsmouthu předváděl se svou nově namalovanou lodí, našpulil jen ztrápeně rty. „Království kvůli němu jednou vykrvácí,“ zamumlal tiše a zadíval se před sebe, kde král, v červeném a zlatém obleku, ujížděl v čele průvodu a nad korunovanou hlavou mu vlály nejrůznější anglické zástavy.

Čím déle jsme jeli, tím sžíravější byl můj pocit, že ujíždíme vstříc bouři. Asi jako když se poutník na cestě zachumlá pevně do pláště, protože kdesi v dáli se začínají hromadit černé mraky, a on dobře ví, že již brzy bude promočený na kost a z nebe se budou snášet provazce deště a divoké blesky a hromy, i když teď je ještě stále krásně teplo a sucho. Pravda, obloha nad námi byla opravdu blankytně modrá den za dnem, jak se na léto sluší. Kdesi za obzorem se však již rodila temná mračna.

V polovině července jsme dorazili do Tonnay-Charente a museli jsme změnit směr, protože řeka Charente je v těch místech široká i hluboká a až k Taillebourgu není nikde žádný most. V Tonnay jsme se dozvěděli, že do Taillebourgu se ubírá i král Ludvík, neboť majitel hradu se v nadcházejícím konfliktu postavil na francouzskou stranu. Znovu jsme se tedy vydali po pravém břehu proti proudu řeky krásnou krajinou zdobenou vrbami a pasoucími se ovcemi a po dvou dnech pochodu jsme přijeli do vesnice jménem Svatý Jakub, která leží uprostřed plochých, bažinatých polí po obou stranách vyvýšené cesty k Taillebourgskému mostu. Kolem se zvolna snášel večer, ale ještě stále zbývalo dost světla, abychom viděli, že nad hradem vlaje bílozlatý prapor francouzského krále.

12.

Ludvík nás předešel, ale na naší straně řeky proti nám žádné vojsko nestálo. Pokud zaútočíme hned za úsvitu, povídalo se v královském stanu, zmocníme se bleskově mostu a pak už můžeme pozvat Ludvíka na oběd, protože je zřejmé, že ve spěchu, aby se co nejrychleji dostal k Taillebourgu, příliš rozvinul své síly. Od řeky nás dělí vzdálenost výstřelu z kuše, bude to lehká práce. Všechny tyhle radostné řeči o snadném vítězství, které nám samo spadne do klína, ve mně vyvolávaly ještě větší neklid. Strašně jsem toužil navštívit Margarete, ale ta byla obklopena houfem dvorních dam, a tak jsem se jen osaměle toulal po louce ve snaze se ještě trochu unavit, než se odeberu spát do stanu, který jsem sdílel se skupinkou rytířů a panošů až příliš vzrušených nadcházejícím bojem. Právě jsem procházel kolem místa, kde byl vztyčen královský stan, když vtom jsem za sebou uslyšel diskrétní zakašlání
. Otočil jsem se a spatřil jsem pihovaté páže s ohnivými vlasy, které jsem si od vidění pamatoval z Portsmouthu.

„Byl byste tak laskav a šel se mnou, pane?“ požádal mě mladík zdvořile. Myslel jsem si, že se mnou zřejmě chce z nějakého důvodu mluvit hrabě Richard a že pro mě poslal páže své matky, a tak jsem jen přikývl a vydal jsem se za ním. K mému překvapení jsme ale kolem Richardova stanu jen prošli a za okamžik jsme se ocitli před malým, ale bohatě zdobeným pavilonkem, na němž vlál prapor hrabat z Poitou a také modrý a stříbrný praporec Lusignanů. Páže vklouzlo dveřním závěsem dovnitř a já ho následoval. Stanul jsem v prostoru větším, než jak na první pohled vypadal zvenčí, osvětleném množstvím svící tak, že se všude kolem rozprostírala zlatá záře. Prostor byl rozdělen zástěnami a koberci a za jedním z nich jsem slyšel hluboký hlas Huga z Lusignanu, s nímž jsem se už jednou nebo dvakrát potkal u hraběte Richarda, který mi ale nikdy nevěnoval víc než jen přezíravý pohled ukrytý pod hustým, šedým oboím. Byl to muž, jenž naháněl strach, nebezpečný válečník, přelétavý a nevypočitatelný jako písek v dunách na březích Girondy, a mně se opravdu ulevilo, že mě páže neposlalo právě do jeho části stanu. Místo toho mi s úklonou naznačilo, abych vstoupil za drahocennou tapiserii se vzory listů a růží. Nechápavě jsem se na mladíka podíval, ale ten již spěšně couval ven ze stanu, a tak jsem odhrnul závěs a vstoupil dovnitř.

„Petrus Zennorius. Prosím, posaďte se k nám.“ Na židli mezi dvěma svícny seděla královna Isabela. Bylo jí tehdy už jistě přes padesát, ale i tak to stále byla jedna z nejkrásnějších žen, jaké jsem kdy viděl. Když jsme se poprvé setkali ve Westminsterském paláci, byla oblečená jen v prostý, jednoduchý šat, ale dnes si vzala šaty ze stříbrného a zeleného damašku a na tváři měla nános bílého pudru. Oči jí jemně zdůrazňovaly černé kontury a rty zdobila jahodově rudá rtěnka. Vypadala mladě i staře zároveň, křehká jako sklo, tvrdá jako mramor. Teď se naštěstí smála.

„Tohle je šťastnější setkání než minule. Dozvěděli jsme se, že náš mladší syn o vás mluví velmi hezky,“ prozradila mi francouzsky a ukázala na nízkou stoličku po svém boku. Posadil jsem se – vlastně jsem spíš dřepěl – a královna kývla spokojeně hlavou.

„Vy jste Cornwallec, že?“ zeptala se a já jsem vděčně přikývl, neboť to vypadalo jen na malý, společenský rozhovor, ale zmýlil jsem se. „My jsme v Cornwallu nikdy nebyli,“ pokračovala, „ale Richard na něj nedá dopustit. Jak by také ne, když na tamním cínu tak krásně zbohatl.“

„Je to ctihodný obchod,“ odpověděl jsem v naději, že se mi podaří stočit rozhovor na nezávazné povídání o těžbě cínu.

„Stejně ctihodný jako ten váš?“ zeptala se měkce. V duchu jsem si povzdychl. Královna byla jen další potenciální zákazník, i když hodně bohatý, ale teď, v předvečer bitvy, jsem nebyl v náladě na obchod. I tak jsem jí ale věnoval svůj nejlepší profesionální úsměv.

„Dalo by se možná říci, že jako horník vynáším z hlubin ztracené poklady,“ začal jsem. „Ale…“

„Přesně tak.“ Královna poklepala na opěrku židle dokonalým oválem nehtu. Tím odzvonilo nadějím, že si budeme jen tak přátelsky povídat. „A jakoupak kořist se snažíte vynést na světlo teď, pane Petrusi?“

„Momentálně žádnou, Vaše Veličenstvo. Naše společnost se přeorientovala na bankovnictví. Právě teď otevíráme další pobočku ve Florencii.“

„Vyprávějte nám o Konstantinopoli. Císař Balduin je náš bratranec. Nesmírně jste mu pomohl.“

A tak jsem jí vyprávěl o relikviích Faroské kaple a jejich převodu do Francie a do vlastnictví Ludvíka Kapeta, což byl tou dobou již dobře známý příběh a já jsem si už ani nepamatoval, kolikrát jsem ho vyprávěl. Královna mi však trpělivě naslouchala, dokud jsem neskončil.

„A tak se tedy poslední z pokladů kaple dostaly do Paříže,“ uzavřel jsem svoje vyprávění a královna se ke mně předklonila a prohlížela si mě přivřenýma očima.

„A všechny získal Ludvík?“ zeptala se.

„Přesně tak. Jeho zbožnost nezná hranic – i když zbožnosti vašeho syna se rovnat nemůže,“ dodal jsem diplomaticky.

„A tak jako je zbožný, je i bohatý.“

„O tom nic nevím.“

„Dobře. V Konstantinopoli už tedy podle vás nic nezbylo. Povídá se ovšem, a člověk tyto řeči teď slyší stále častěji a jsou tak neuvěřitelné, tak fascinující…“

„Máte snad na mysli něco konkrétního, Vaše Veličenstvo? Pokud ano, bude mi ctí se s vámi podělit o vše, co je mi známo.“

„Ne, ne,“ ujistila mě bezstarostně. „Je toho teď tolik, pane Petrusi. Hlavy světců, hřebíky z kříže…“ královna téměř koketně pokrčila rameny. „A zázračná plátna.“ Její prst se sevřel kolem konce opěrky, pak se zase uvolnil. Bylo to gesto, které mi připomínalo pavouka, ale… ne, pořád to byla překrásná ruka.

„Bohužel, Vaše Veličenstvo, tohle plátno je pouhou legendou,“ pronesl jsem zkormouceně. „Pokud někdy skutečně existovalo – a jediným důkazem, který máme, jsou slova mrtvého křižáka a několika schizmatických Řeků – shořelo společně s Konstantinopolí. Připouštím, že je mým nejvroucnějším přáním toto roucho najít a že jsem po něm neúnavně pátral po celém Řecku, ale vše, co jsem se dozvěděl, mě vede k závěru, že je navždy ztraceno. Ano, v kapli byly i nějaké pohřební roušky z čistého plátna, a ty jsou dnes všechny v Paříži. Ale zázračná podoba, ani tvář, ani žádný jiný div, který údajně obsahovalo, na nich není.“

„Takže jste svoje pátrání vzdal?“ zeptala se půvabně a já jsem si pomyslel, to si ze mě dělá legraci?, ale nic takového.

„Když se člověk celý život zaobírá předměty tak zázračnými, je těžké chtít, aby na ně nevěřil,“ pronesl jsem zbožně. „Ne, myslím, že svoje pátrání nikdy nevzdám, ale přesto nečekám, že něco najdu.“

„Jaká to smůla. Pohled na jeho skutečnou tvář…“ královna se pokřižovala a já jsem učinil totéž. „Byl to příjemný rozhovor, pane Petrusi,“ řekla a nabídla mi svoji nádhernou ruku k polibku. „Kéž by vám zítřek přinesl štěstí.“

Pihovatá tvář mě vyvedla ven na louku, kde jsem ještě chvíli stál a díval se na bledou záři prostupující stěnou pavilonu. Právě se mi dostalo obrovské cti, přesto jsem si připadal podivně chladný a roztrpčený. Pak jsem se ale v myšlenkách obrátil k zítřku a vyrazil jsem ke svému plátěnému příbytku a na královnu a její bělostné ruce jsem již ani nepomyslel.

Když jsem se ráno vyhrabal ze stanu, byla ještě tma a louka byla zahalena oblakem mlhy, kterou kolem nás rozptýlila řeka. Po celou noc jsem ani nezamhouřil oka, ale teď se křeče, v nichž se mi svíjel žaludek, staly nesnesitelnými. Kolem proudila tam a zpět spousta postav. Některé vláčely džbery s vodou, jiné otepi slámy, krčily se nad ostřím mečů, luky, nebo jen tak postávaly a zíraly mlhou k francouzským liniím, nad nimiž se jako úlomek fosforeskujícího dřeva zlověstně vznášela Jitřenka. Na strnulých nohou jsem doklopýtal ke kanálu a přidřepl jsem si mezi rákosí. Nebyl jsem zdaleka první, kdo zde ulevil rozbouřeným střevům, protože všude kolem se i ve studeném ranním vzduchu vznášel čpící zápach. Konečně jsem se cítil lépe, i když ze mě zbyl prázdný pytel kostí naplněný možná neurčitým, ale děsivým strachem.

Těsně před úsvitem se zvedl lehký vítr, roztrhal mlhu a hned potom se objevilo první ranní světlo. Nalezlo mě na starém, opuštěném mraveništi, kde jsem si vsedě upravoval omotávku jílce svého meče. Drát byl příliš volný, anebo se mi to moje rozechvělé nervy pokoušely alespoň namluvit, ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem problém svými ztuhlými prsty vyřešit. Čepel byla ovšem sakramentsky ostrá, vyzkoušel jsem ji na nehtu a málem jsem si ho rozřízl až na živé maso. Teď jsem se ale musel znovu vysrat, protože střeva už se mi zase kroutila. V příkopu jsem narazil na rytíře, kterého jsem již znal, rusovlasého chlapíka z Ludlow. Vytahoval si kalhoty a zamrkal na mě.

„Za všechno může ta zasraná francouzská voda,“ prozradil mi a zavrtěl hlavou. „Proč ji vlastně chlemtáme – copak nemáme dost vína?“

„Jo, proč vlastně?“ souhlasil jsem. Jenže to samozřejmě nebylo vodou a oba jsme to dobře věděli, ale muži se prostě potřebují jeden před druhým neustále naparovat a nikdy není tato potřeba větší než ve studeném vzduchoprázdnu na úsvitu bitvy.

Koně pofrkávali a podupávali a najednou se pole zaplnilo čeledíny plnícími džbery vodou. Roztrhali mlhu na kousky, které se teď kroutily a lepily na pavučinami potažené bodláky jako praporce armády podsvětí. Což ovšem nebyl obrázek, který jsem si toužil uchovat před bitvou v paměti, a proto jsem vytáhl meč a mávnul jsem jím proti nejbližší rostlině. Ozvalo se tiché brnknutí a naježená hlava ještě chvíli visela ve vzduchu a pak se zřítila k zemi. Otřel jsem si z ostří mléčnou tekutinu, a když jsem zastrkával meč zpátky do pochvy, uvědomil jsem si, že se již rozednilo natolik, že jsem dokázal rozpoznat fialovou barvu useknutých květů, které teď přede mnou ležely na zemi v rose. Pohled na ně mi přišel ještě zlověstnější než ten předchozí, a tak jsem zaklel a odběhl jsem zpátky do stanu.

Sluha mladých pánů, hoch s mateřským znamínkem na tváři, již rozdělal oheň a vytahoval z baterie tašek srovnaných před sebou nejrůznější pochutiny. Ucítil jsem slaninu a žaludek se mi nepříjemně zhoupnul. Zpoza stanu se vyloupla Letice a roztržitě se škrábala na zadku.

„Dobré ráno, můj milý,“ pozdravila mě zvesela a odhodila si z tváře pramen slepených vlasů.

„Už jsi vzhůru?“

„Musela jsem se vychcat. Nevím teda, kam to chodí dělat urození, ale všude kolem jsou jen zatracený kopřivy. Mám úplně popálenou prdel.“

„To je mi opravdu líto,“ odpověděl jsem a ona se mi odvděčila rozpustilým, křivým úsměvem, který jsem jí ihned opětoval.

„Je tady nějaký pivo,“ řekla. „A taky víno – chceš trochu?“

Nedomníval jsem se, že by můj žaludek právě teď snesl kyselou chuť vína, a tak jsem si od ní vzal hliněný džbán piva a ponořil jsem tvář do husté pěny.

„Takhle to dělají urození?“ zeptal jsem se Letice.

„Urození, můj milý hochu, ti jsou teď už ožralí jako prasata. Řekla bych, že takhle to před bitvou chodí. Ožereš se do němoty, pak se ráno probudíš a zase chlastáš. Když tě pak vytáhnou na koně a ty tasíš meč a začneš ječet, možná ti to celé dává nějaký smysl.“

„Asi budeš mít pravdu,“ souhlasil jsem a pokusil jsem se posadit, aniž bych si sedl na vlastní meč. „Škoda jen, že jsi mi to neřekla dřív. V noci jsem totiž ani nezamhouřil oko. A kromě toho stany nesnáším.“

„To už v nich nechceš ani šukat? Anebo snad tvoje přesvědčovací schopnosti slábnou? Naše malá Margarete po tobě v noci tolik toužila.“

Takže Letice o Margarete ví a nejspíš i o všech ostatních. Jak jinak. Stejně jsem po celou dobu tak nějak počítal, že o tom ví, a popravdě řečeno mi to bylo vcelku jedno. Pokud snad žárlila, nedávala to na sobě znát. V duchu jsem ale doufal, že nežárlí, protože k tomu již neměla žádný důvod.

„Margarete je něžná květinka, pro mě až příliš sladká. Chtěl jsem to s ní už skončit, ale ukázalo se, že jsem na to trochu měkký.“

„Teď už na tom nezáleží. Za chvíli budeš stejně mrtvý. To je vtip, Klapko,“ připojila rychle, když viděla moje neskrývané zděšení. „Ty přece vůbec nebudeš vpředu, na to nejsi dost důležitý, můj milý. Dělej kolem sebe hodně kraválu, ale koně raději příliš nepobízej. Až bude skoro po všem, docváláš na bojiště tak akorát včas, abys dorazil nějakého zraněného Francouze. Přitom to zkus udělat tak, aby tě přitom viděl král.“

„Pěkná kravina,“ usmál jsem se, ale v duchu jsem přemýšlel, že to vůbec není rada k zahození.

Bohužel, ve skutečnosti jsem byl shledán natolik důležitý, abych si vysloužil vstupenku do první řady. Navlékl jsem si svoje nové, drahé brnění, a i když slunce bylo zatím jen dlaň nad obzorem, začínal jsem se pod ním potit jako kůň. Někdy v tom okamžiku ke stanu docválalo královské páže. Hoch se mi uklonil ze sedla a oznamoval, že pojedu v královské družině. Hned potom zmizel v prachu dřív, než jsem stačil otevřít ústa. A tak jsem se tedy ocitl po boku hraběte Richarda, pod hustým lesem vlajících praporců a standart. Některé muže z Richardova doprovodu jsem poznával: sira Johna Maunsella, královského kancléře; Rogera Bigoda, hraběte z Norfolku; Warrena de Montchesnil. A byl zde i biskup z Balecesteru, prostovlasý, s palcátem přehozeným přes rameno. Řeka byla jen půl míle před námi a první paprsky slunce vytvářely dojem, že se její voda vaří, ale byla to jen mlha, která zvolna stoupala z hladiny a ukrývala ve s
vých záhybech most. Za mostem se zvedaly střechy města a ještě nad nimi obrovská kamenná masa hradu, nad níž proti blankytné obloze schlíple visela velká francouzská vlajka se zářivě zlatými liliemi.

„Zdravím, Auneforde,“ křikl Richard krátce a škubl svojí dokonale zastřiženou bradou. „Bez štítu, co?“

„Nemám erb, který bych si na něj mohl namalovat, Vaše Výsosti,“ odpověděl jsem. „A říkal jsem si, že moje levá ruka bude vypadat lépe prázdná než s nějakým obyčejným kusem dřeva,“ připojil jsem na vysvětlenou a v duchu jsem proklínal chvastounství, které se ve mně bůhví odkud vzalo. Richardovi se však zřejmě zalíbilo, protože se krátce a štěkavé zasmál a dopřál mi pořádnou herdu do ramene. „Teď jste promluvil, jak se na muže z Devonu sluší. Třeba už večer nebude ta vaše ruka prázdná,“ přidal ještě a věnoval mi další herdu do ramene. Než jsem stačil na jeho ohromující poznámku zareagovat, přicválal k nám v oblaku zlatého hedvábí sám král. Doprovázel ho roj masařek, protože slunce již stačilo ohřát zemi a všechny možné kousavé bestie kolem nás zahájily svou vlastní bitvu.

„Připraven, bratře?“ zeptal se Richarda.

„Je to jen most – když si pospíšíme, budeme do oběda hotovi, co?“ prohlížel jsem si Richardovu tvář, ale neviděl jsem v ní nic než pobavenou netrpělivost, jako bychom si měli vyrazit na krátkou štvanici. Král mezitím zvedl ruku a trubač po jeho boku zatroubil trhavý signál.

Zleva se ozval dusot a cinkot a část křídla naší armády se dala do pohybu přes mokrou louku, v čele asi sto rytířů na koních, další stovka pěších ozbrojenců za nimi, píky a halapartny naježené vzhůru. Jejich stíny, dlouhé a hubené rozrývaly zemi ještě dřív, než na ni stačili vkročit.

„Obsadí francouzské pozice před mostem a pak se my vydáme na druhý břeh,“ vysvětloval mi Richard. V jeho hlase nebyl ani stín pochybností a proč také: vojáci již překročili polovinu louky, jízda v čele přecházela do klusu a pěšáci za ní do běhu, všichni uvolnění a bezstarostní, jako by to byl pouhý turnaj někde na venkovském kolbišti. Vzduch se ale stále ohříval, a čím byl teplejší, tím rychleji se mlha na břehu zvedala, jako by ji nějaký černokněžník rozehnal kouzelnou hůlkou, a my jsme vpředu spatřili řadu vojáků v nablýskaných helmách a hustý les kopí. Naši muži nezaváhali. Jízda sborově vykřikla, přešla do trysku a praporce rytířů za nimi se napnuly a vlály ve větru. Pěší vojáci se rozvinuli do šířky a začali sprintovat. Les kopí, který je očekával, se zachvěl a z jeho útrob se zvedly praporce a bylo slyšet troubení rohů. Pak se z mlhy vynořil jezdec a přejel kolem připravené jednotky.
Zdálo se, že se chce vrhnout proti anglickým rytířům, ale než se rozhodl, byl jimi pohlcen, protože první vlna jezdců již narazila do francouzské linie.

Napínal jsem zrak, aby mi nic neuniklo, a všichni kolem dělali totéž, nakláněli se dopředu, šklebili se, mhouřili oči, jako vytesané postavy na střechách kostelů. Nebylo však nic vidět, jen rozmazaný zmatek, neurčité obrysy a velice slabý – neboť mlha tlumila zvuk boje – dupot koní a řinčení zbraní, nic víc než pouhé ševelení cvrčků v místech, kde teď vojáci bojovali a umírali. Král se posadil rovně v sedle a podíval se na bratra.

„Řekl bych, že prorazili.“

„Vypadá to tak. Teď je řada…“ ale Richard z Cornwallu již svoji větu nedokončil, místo toho se znovu naklonil dopředu a přimhouřil oči. Viděl jsem nejasné postavy běžící k mostu. To museli být Francouzi, protože hned za nimi se objevily naše korouhve, které je pronásledovaly. Jenže pak ticho kolem prořízl ohlušující vřískot trubky a most byl rázem plný temných stínů, které se jako lavina valily vpřed. Na konci mostu na ně však čekala hráz v anglických barvách a já jsem předpokládal, že naši vojáci obrátí francouzské posily na útěk, ale místo toho se naše statečné praporce a korouhve zastavily, zachvěly a začaly couvat. Následoval další chaos, vše nám opět zmizelo v mlze a prachu, ale z mostu dále proudili na louku další vojáci, jezdci s cizími prapory.

„Co to je?“ zeptal se král a ukázal rukou k mostu. Několik dvořanů přimhouřilo oči, aby se podívalo, co má král na mysli.

„Francouzský protiútok,“ konstatoval mladý rytíř s velkým rudým ptákem na svém štítu. „Beznadějný, Vaše Veličenstvo – nikdy se nedostanou přes most.“

Ale král zvedl ruku v brnění. „Vidím,“ řekl s rodícím se vztekem v hlase. Anglické korouhve stále ustupovaly a přes řeku k nám proudili další a další Francouzi.

„Myslíš, že bychom měli vyrazit?“ zeptal se král svého bratra. Richard zvedl ruku.

„Podívej, tam.“ Po vyvýšené cestě k mostu se k nám řítil jezdec. Zastavil před králem a chvatně se mu uklonil. Byl celý pokrytý prachem a kůň se koupal v potu. Zvíře před námi kroutilo očima a nervózně přešlapovalo z místa na místo.

„Město je plné nepřátel, sire – je jich strašně moc,“ oznamoval jezdec, „zajistili naši stranu mostu a teď posílají další jednotky v člunech přes řeku.“

„Kolik jich je?“ zeptal se Richard. Muž – byl to rytíř v drahé drátěné košili nyní pokryté prachem – si otřel pot z očí. „Nedá se to ani spočítat. Jsou všude, kam se podíváte, můj pane. Už teď jsou nejméně tři na každého z nás a další pořád přijíždějí. A je s nimi i král Ludvík. Když jsem odjížděl, byl zatím ještě na druhé straně, ale myslím, že už se připravoval k přechodu.“

„Podívejte se tam!“ zvolal Richard a zaclonil si rukou oči. „Ludvík již zvedl svůj Zlatý plamen. To znamená, že s námi nebude mít slitování.“ Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval, a spatřil jsem jasně rudý praporec se třemi rozštěpenými konci, které vlály za modrým praporem Francie.

Jindřich se díval k Taillebourgu, byl celý brunátný a jedno oko mu cukalo. Prohlédl si naše srovnané řady a obrátil se k zaprášenému rytíři.

„Stáhněte se, pane,“ řekl. „Stáhněte se zpět k nám. Trubači, zatrubte ústup!“

Hrabě Richard souhlasně přikývl. Roh se hlasitě rozezvučel a rytíř vyrazil zpátky k mostu, až jeho koni létaly sliny od tlamy. Bojující dav se zachvěl a pak se z něj začali vydělovat nejprve jezdci, po nich i pěší a všichni se začali jako pramínky tajícího sněhu slévat zpět k hlavnímu voji. Francouzi je nepronásledovali, zdálo se, že jich je na naší straně mostu každou minutu o sto, o pět set více. Jenže, pomyslel jsem si v duchu, už to není naše strana mostu. Dolehl k nám hlasitý dupot kopyt, a když jsem se podíval, spatřil jsem Huga z Lusignanu, jak se k nám blíží z levého křídla, kde se rozestavili muži z Poitou. Slyšel jsem Richardův úsečný pozdrav, pak se ale ozval Jindřichův načechraný hlas plný dusivého vzteku.

„Kde jsou teď ty vaše sliby, co, můj pane a otče?“ Lusignanovy cholerické rysy poklesly překvapením, pak se mu oči přivřely do úzkých škvír. „Ještě v Anglii jste nám sliboval, a kolikrát – poslal jste posly s otevřenými dopisy, které to zaručovaly – že posbíráte armádu tak velkou, aby se mohla bez obav postavit Ludvíkovi a… a také jste nám vzkázal, že naší jedinou starostí mají být peníze!“

„Nikdy jsem nic takového neudělal,“ odpověděl Lusignan rozhořčeně. Muži kolem nás scénu pozorovali se směsici zvědavosti a vzteku na tvářích. Hrabě Richard si sundal rukavice brnění a hodil je svému panoši.

„Ale udělal!“ vykřikl, „mám je všechny u sebe!“

„Jenže já jsem je nepsal ani nepodepsal,“ odsekl Lusignan.

„Slyším dobře, otče?“ zeptal se král užasle. „Tak poslal, nebo neposlal jste mi otevřené dopisy, ve kterých jste mě, ano, ve kterých jste mě přímo prosil, abych sem přijel? A co všechny ty vzkazy, které jste posílal mezitím, a stížnosti, že nám všechno tak trvá? Ptám se, pane, kde je všechno to, co jste nám slíbil?“

„Při Kristově parohatým tátovi!“ zařičel Lusignan, nyní již celý fialový. „Já za nic z toho nemůžu! Nadávejte si své matce, mojí ženě – proboha živého, vždyť ona to celé zosnovala za mými zády!“

Následovalo strašlivé ticho a my slyšeli jen dusot kopyt a řinčení zbraní předsunutého útočného oddílu, který se vracel přes louku. Jindřich a Lusignan si jeden druhého zuřivě prohlíželi. Král celý bílý, ústa se mu chvěla, Lusignan vztekem děsivě rudý, s vystrčenou bradou, z očí mu šlehaly blesky. Jejich mlčení přerušil až hrabě Richard.

„Zkusím s Ludvíkem vyjednávat,“ řekl pevně. Přísně se podíval na bratra a na hraběte z Lusignanu. Pak se obrátil znovu k Jindřichovi, zvedl bradu a dlouho si ho prohlížel. Nato krátce kývl hlavou, křikl rozkaz na svého panoše, otočil koně a pomalou chůzí jej zcela záměrně prováděl řadami vojáků za námi zpět do tábora. Jeho panoš jel za ním. Vojáci zůstali jako němí a ticho rušilo jen pokašlávání nemocných a cinkání postrojů našich koní. Ale o kus dál, na druhém konci pole, se srocovali Francouzi, pokřikovali, vysmívali se nám a vyzývali mocného anglického krále na souboj. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, nehybně, jako by nás někdo očaroval, tiší, rozčílení, vystrašení, ale pak armádou proběhl záchvěv a šum a najednou se koně rozestoupili, aby udělali místo hraběti Richardovi.

Byl bos a s holou hlavou. Na sobě měl prosté poutní roucho z hrubé hnědé látky a v ruce držel dřevěnou hůl. Mlčky prošel řadami anglických vojáků a vydal se přes hustou zelenou trávu. Když ho Francouzi spatřili, k mému překvapení přestali pokřikovat a zmlkli stejně jako my.

„Víte, o co jde?“ zeptal se mě tiše hlas po mém boku. Byl to Šimon z Montfortu. „V Outremeru padla francouzská armáda v Jaffě do léčky musulmanů. Zajato bylo šest set rytířů, mezi nimi i můj bratr Aimury. Hrabě Richard začal vyjednávat s musulmanským princem Al Násirem Dáwúdem z Keraku a dosáhl propuštění všech zajatců. Podívejte se: Francouzi mu prokazují úctu.“

Byla to pravda. Řady nepřátel se rozestoupily a vytvořily hraběti ulici, která vedla k vysokému, klenutému mostu. Když se přiblížil, začali mu provolávat slávu a poklekli. Jakmile pak začal procházet mezi nimi, vypadalo to, jako by vítali svého vlastního, vítězného krále. Richard vystoupal po příkrém nájezdu na most a zmizel nám z dohledu.

Bylo to dlouhé čekání. Jindřich s Lusignanem se přestali probodávat pohledy jako dva štíři v jednom košíku a z řad vojáků se ozývalo temné mručení. Nikdo se však ani nepohnul, s výjimkou koně jednoho z rytířů, jenž vyrazil do pole, a pěšáci ho pozdravili nervózním jásáním. Asi o hodinu později, když bylo slunce již vysoko na obloze a začínalo být opravdu horko, se Richard z Cornwallu objevil znovu na úpatí mostu a francouzská armáda ho opět hlasitě zdravila a jejich volání ho doprovázelo i cestou přes prázdné pole. Kolem poskakovaly kobylky a poletovali motýli. Hrabě přistoupil ke králi a položil mu ruku na stehno. Jindřich se k němu sklonil, a protože jsem byl opravdu blízko, slyšel jsem, co mu Richard povídá.

„Musíme odsud rychle zmizet, bratře – rychle – nebo nás všechny vezmou do zajetí. Bratranec Ludvík nám do zítřka poskytl příměří. Než se setmí, nebudeme nic dělat, ale pak musíme vzít co nejrychleji nohy na ramena.“

Jako první se pohnul Hugo z Lusignanu. Kývl na Richarda, tvář měl jako skvrnitou masku, a odjel za svými muži. Král dal znamení trubačovi a na jeho znamení se armáda, celá ta dlouhá naježená řada, počala srážet a couvat jako vlna ustupující z pláže zpět do moře. Za několik minut byli všichni zpátky v táboře. Jako ve snu jsem se ocitl znovu ve svém stanu a hoch s mateřským znaménkem mi vařil oběd, jako by se nic nestalo. Ale tábor již zachvátila horečka. Uvnitř každého stanu muži balili a připravovali se tak, aby armáda mohla vyrazit hned, jak se setmí. Stany necháme tady, třeba se nepřítel nechá ošálit a bude si myslet, že jsme zůstali, aby nás mohl pro potěchu zmasakrovat. Vzhledem k tomu, že jsem si předtím ani nevybalil, neměl jsem teď nic na práci. Mojí jedinou starostí tedy bylo svléknout si brnění, ale když jsem viděl, jak Francouzi rozbíjejí stany na svém konci louky a že jich je tolik, že již zcela
odstínili řeku, a jak si kolem nich budují okopy a všude je slyšet hlahol a řinčení zbraní mužů, kteří jsou si jistí svým vítězstvím, rozhodl jsem se, že si ho raději ponechám.

Letice se starala o jednu urozenou dámu, která trpěla průjmem, ale nezdálo se, že by se jí vedlo nějak zle, protože popíjela sladké víno a spokojeně se ovívala.

„Stále naživu?“ pozdravila mě Letice, když jsem vešel do stanu.

„Ano, dokonce i mně se tuto bitvu podařilo přežít,“ řekl jsem. „Připravená vyrazit?“

„Budeme potřebovat týden, abychom tohle všechno sbalily,“ vysvětlovala, ale vzala mě za ruku, aby si mě odvedla stranou a mohla si se mnou promluvit po svém. „Do prdele, celou noc škubeme prostěradla, abysme vás mohly po bitvě zafačovat. A teď tohle. Lady Agnes se cítí podvedena. Já ovšem ne,“ dodala rychle. „Tyhle ženský tady si ale myslí, že je to úplně normální, jako si někde v Cheapside kupovat kuřata. Pokud jde o mě, už jsem se rozhodla. Radši budu tam než tady. A manžela mi stejně nenašly, tak co s nima? Kromě toho mi to jejich snobský žvatlání a čekání, až nám Francouzi posrážejí hlavy, už leze krkem.“

„To mně také,“ souhlasil jsem. „Jsem rád, že si sir Richard zachoval chladnou hlavu a vyjednával. Jinak bychom už byli všichni mrtví.“

Letice několikrát zamrkala svýma pomněnkově modrýma očima a pak se postavila na špičky a rychle mě políbila na ústa. Naše rty byly suché, ale přesto se k sobě na okamžik přitiskly.

„A já jsem zase ráda, že nejsi,“ řekla tiše a vrátila se k nemocné družce, zatímco já tam zůstal stát jako blázen a škrábal jsem se v podpaždí, kde mě dřelo brnění.

Trvalo snad rok, než se slunce rozhodlo zapadnout. Jakmile však bylo pryč, z řeky začala stoupat pára a zvolna se sunula k nám. Francouzské linie zmizely v hustém šeru. Měsíc neměl vyjít dřív než o půlnoci a kolem byla taková tma, že jsme sotva dohlédli k nejbližšímu stanu. Tábor a všechny v něm zachvátilo podivné, přísně účelné ticho. A jakkoli by to někomu mohlo připadat nemožné, celá naše armáda téměř třiceti tisíc mužů se odplížila zpět a zmizela z louky dřív, než hodiny na věžích v Taillebourgu tlumeně odbily jedenáctou. Mířili jsme k jihu, do města jménem Saintes, a jakmile jsme se ocitli na cestě, uháněli jsme vpřed tak rychle, jak jen to šlo, řeka mužů, žen a zvířat nejméně míli dlouhá, a všichni jsme pospíchali, abychom se ještě před východem slunce dostali do bezpečí městských hradeb. Do Saintes to bylo pouhých osm mil, ale netrvalo dlouho a opustili jsme plochý terén a cesta se pře
d námi začínala vlnit nahoru a dolů, až jsem se začal bát, že nás nepřítel zastihne v otevřeném prostoru. Ale hned v prvním, mdlém ranním světle jsem na malém vršku, téměř na dosah, spatřil bílé zdi Saintes a ze tmy se pomalu vynořily půvabné vápencové kopce s úhlednými vinohrady. Jel jsem hned za královskou družinou, a tak mohu prohlásit, že sotva Jindřich spatřil v dáli brány města, zabodl svému koni do boků ostruhy a vyrazil vpřed následován svými rytíři a panoši, jako by to byl nějaký sobotní hon. Jakmile jejich úprk viděli ostatní, průvod sebou prudce trhl, s hlasitým skřípěním, křikem a strašlivým klením především ze strany vozků a mezkařů, kteří zůstali daleko za rytíři a vojáky. Když jsem k hradbám dorazil i já, konec kolony se konečně objevil na dohled v záhybu mezi několika nízkými kopci. Ze země se začal zvedat bílý prach, protože slunce již stačilo rozehnat ranní opar. Král pr
ojel branami, ale většina šlechty se rozestavila v poli po obou stranách cesty a pozorovala zvolna postupující kolonu. Někde tam byla i Letice. Zahlédl jsem jasně pomalované vozy dvorních dam. Zůstaly pozadu.

Šimon z Montfortu si mě všiml a zvesela mě pozdravil zvednutou rukou. Helmu měl na koleni a usmíval se. Zavolal na mě a já jsem popojel k němu.

„Myslíte, že to stihneme?“ zeptal jsem se.

„Vypadá to tak,“ pokýval hlavou, ale pak mu úsměv zmizel z tváře. „Král se nedokázal ovládnout, jak jinak, uháněl do bezpečí jako…“ Hrabě nafoukl tváře a podrážděně si povzdychl. „Nádherný příklad ostatním. Lusignanovi muži jsou ale stále s námi,“ poznamenal a ukázal doleva k místu, kde vlály modré a červené praporce se třemi lvy. „Nutno říct, že jsem překvapen. Měl jsem za to, že to starý Hugo zabalí a zmizí.“

„Zradil nás tedy, nebo nezradil?“

„Kdo ví,“ pokrčil Šimon rameny. „Lusignani a královna matka jsou všichni šílení. Neustále kují nějaké pikle. Jestli nás ale Lusignan zradil, je to Jindřichova chyba, protože mu skočil na špek.“

Napadlo mě, že se zcela jistě schyluje k bitvě, protože jinak by nebylo možné, aby tak mocný pán, příslušník té nejvyšší šlechty, jen tak klábosil s obyčejným mužem z lidu. Hned potom k nám z dálky dolehl výkřik, slabý, ale pronikavý. A po něm prořízl ranní ticho zběsilý hluk. Konec kolony byl již blízko, necelou míli od nás, ale cesta za ním už nebyla prázdná a bílá. Doslova vřela jezdci v brnění, kteří jako dlouhý had spolkli poslední vozy průvodu. Zatímco jsem se díval, ten velký had s železnými zuby již polykal i vozy dvorních dam. Praporec nad nimi ještě chvíli statečně odolával, pak zmizel.

13.

„U Boží prdele!“ vykřikl Montfort. „To jsou Francouzi! Francouzi jsou tady!“ Navlékl si svoji velkou helmu a natočil ke mně černé průzory očí. „Připraven k boji?“

Přikývl jsem. Žaludek jsem měl najednou lehký a krev se mi vyplavila z hlavy, i tak jsem ale přikývl. „V tom případě mě následujte. A jak jen to bude možné, někde si seberte štít, nebo přijdete o ruku,“ vyštěkl ještě. „Ke mně, ke mně!“ křičel, tasil meč a mával jím vysoko nad hlavou. „Ke mně, královi muži!“

Všichni angličtí urozenci i rytíři sjížděli na cestu a během několika minut se zformovala hustá řada jezdců stojících těsně bok po boku. Jeden přes druhého řvali a škubali uzdami koní.

„Král je tady!“ zvolal kdosi, a již tu byl Jindřich a vypadal velice mladě, i když ani z poloviny tak klidně a vyrovnaně jako včera před Taillebourgem. Přesto zvedl ruku a trubač zatroubil signál. Angličtí lvi vylétli vzhůru, doprovázeni mohutným jásotem.

Francouzi zaplavili cestu a pokoušeli se zformovat do bitevní linie, ale vinohrady jim bránily v rozvinutí. Pěší vojáci, kteří ještě před chvílí pochodovali těsně před vozy, se obrátili a vrhli se proti nepříteli, vojáci na obou stranách začali pálit z kuší. Pohled na Francouze útočící na vozy s ženami Angličany rozběsnil. Ještě včera byli před bitvou klidní, profesionální, dnes řvali a mávali meči.

Richard z Cornwallu se připojil ke králi, teď už nikoli jako poutník v haleně, ale jako rytíř v zářící zbroji s přilbou se zlatými pruhy.

„Dej povel, bratře!“ zvolal Richard. Trumpeta se znovu rozezněla a Jindřich tasil meč a zvedl jej vysoko nad hlavu. Vzduch prořízl zvuk tisíců mečů vytažených v jediném okamžiku z pochvy a bylo to jako obrovská plotna ledu klouzající po kamenné střeše. Můj meč vylétl vzhůru společně s ostatními.

„Při Boží tváři!“ křičel král a jeho mírná tvář se v jediném okamžiku proměnila v zlověstnou grimasu napjatých svalů a šlach. „Kupředu, královi muži!“ Jeho výkřik doprovodilo nesrozumitelné zaburácení, které se vzneslo z hrdel rozvášněných mužů, a já jsem zjistil, že křičím stejně jako oni jediné slovo, které mi už tolik let přišlo prázdné jako vyloupený relikviář, ale které mi teď stoupalo z hrdla v návalu zoufalé blaženosti:

„JEŽÍŠ!“

Křičel jsem a bodal jsem mečem směrem k nepříteli. Anglická armáda nabírala rychlost, jako těžká nákladní loď, když chytí plný vítr do zplihlých plachet a s těžkým skřípavým škubnutím vyrazí vpřed: můj kůň již klusal a řídil se podle koní vedle sebe a já jsem se rytmicky nadnášel v sedle, levou ruku pevně omotanou uzdou a hřívou. Měli jsme výhodu lehce svažitého terénu, který nás stále vyšší a vyšší rychlostí unášel k francouzským jezdcům. Ti se mezitím snažili prosekat našimi pěšáky.

„Královi muži! Královi muži!“ křičel jsem se všemi kolem.

„Montjoie!“ odpovídali nám sborově Francouzi. „Montjoie, et Saint Denis!“ A pak už tu byl sám Montjoie, královský praporec Oriflamme, vlající vysoko nad hlavami našich nepřátel. Symbol boje, který nezná slitování. Ale na to jsem si vzpomněl až mnohem později. Když jsem se onoho dne řítil v útoku vpřed, vůbec na nic jsem nemyslel, jen mi přišlo divné, že mi hučí v uších, jako bych k nim měl z obou stran přitisknuté mušle. Necítil jsem ani strach. Ten mě opustil ve chvíli, kdy jsem tasil meč. Ale mluvil jsem již v životě se šílenci i s lidmi, kteří se ze svého šílenství dostali, a myslím si, že ony hodiny, kdy jsem bojoval ve vinohradech před Saintes, jsem byl nejspíš šílený.

Řítil jsem se vpřed úzkou uličkou mezi dvěma řadami révy. Přede mnou ujížděl Simon z Montfortu a další dva rytíři. Rozpoznal jsem štít Johna Maunsella; po mém boku cválal králův senešal Ralph Fitz-Nicholas. A pak jsme narazili do první řady Francouzů.

Vpravo se kolem mě mihnul jeden z francouzských jezdců. Máchl jsem po něm mečem, ale prořízl jsem jen vzduch. Někde zařičel kůň a potom mi přes cestu přeběhl další. Viděl jsem černé průzory ve zlatém kříži a oči, které si mě těmito průzory prohlížely. Těsně vedle levého ramene mi prolétlo kopí. Jeho dřevěná násada se mi otřela o tělo a já jsem sekl mečem po muži, jenž ji držel v ruce. Tvrdým, shora vedeným úderem. Náraz mi málem vykloubil ruku, ale to už jsem byl daleko od škody, kterou jsem způsobil. Francouzský pěšák natahoval ruce po uzdě mého koně a já jsem ho bodl do krku špičkou meče a muž vykřikl a spadl na záda a jeho krev mi potřísnila nohy. Kůň pode mnou byl bez sebe hrůzou. Zatímco jsem se ho pokoušel uklidnit, vyrostl přede mnou další stín a já spatřil ocelový záblesk meče a v poslední chvíli se mi podařilo ránu zachytit a hned potom jsem napřáhl k vlastnímu výpadu, ale znovu js
em mávl pouze do prázdna. Muž znovu zaútočil a znovu jsem jeho úder vykryl. Jeho meč se prudce zarazil o jílec mé zbraně a málem mi ji vyrazil z ruky. Můj protivník měl přilbu s otevřeným hledím a v něm byly vidět dokořán otevřené bílé oči. Vykřikl jsem, a i když jsem v ruce neměl po předchozím zásahu již téměř žádný cit, máchl jsem jí v bekhendovém nápřahu proti nepříteli, jenže v tu chvíli ho do beder zasáhlo kopí, proniklo mu tělem vzhůru a špička kopí utrhla jeho koni kus ucha. Anglický rytíř, kopí ještě stále v ruce, vrazil do zad propíchnutého Francouze a všichni se zřítili k zemi v ječícím propletenci koňských nohou a zkrvaveného brnění.

Všude kolem nás vířil ve vzduchu prach, hustý a bílý jako dým. Přede mnou bylo slyšet volání „Královi muži! Královi muži!“ a na okamžik jsem zahlédl červený štít a bílého lva Šimona z Montfortu. „Devon!“ zakřičel jsem v odpověď. Z prachu se vyloupla desítka francouzských rytířů a jejich koně se právě rozbíhali, zatímco si jezdci rovnali kopí do ohavné, smrtelné řady mířící na mou hruď. Sekl jsem po nejbližším kopí, srazil jsem je stranou a zuřivě jsem bodl koně ostruhami, abych ho dostal do uličky mezi hroty. Sekal jsem kolem sebe nalevo i napravo a podařilo se mi proniknout skrz. Pak jsem se otočil a vyrazil jsem jim do zad. Vzduchem cosi zasvištělo – teprve teď jsem si uvědomil, že ten svistot a šum tu byly pořád – a do brnění na břiše se mi zaryla šipka z kuše. Byl jsem obklopen meči, které po mně sekaly a bodaly, ale vtom se přiřítil Šimon z Montfortu a jeho rudý štít tvrdě zasáhl tvá
ř muže, který na mě dotíral již hodně zblízka. Rozzuřen palčivou bolestí v břiše jsem se otočil opačným směrem a vší silou jsem máchl mečem dolů a tentokrát jsem již zasáhl. Meč rozsekl muži vpravo rameno až na hrudní kost.

„Vem si jeho štít! Zvedni ten posranej štít!“ ječel na mě Montfort. V boji ztratil helmu a tvář měl pokrytou krví a slinami. Muž, jehož jsem zasáhl, se zřítil z koně a zmítal se na zemi pode mnou. Meč mu rozťal hrudník na dvě poloviny, které se jako dveře na přeseknutých pantech svalů doširoka rozevřely. Uvnitř bylo vidět nafukující se fialový vak plicních laloků. Seskočil jsem ze sedla a na okamžik jsem se musel sklonit a přitisknout si ruku na břicho, protože bolest se do mě zakusovala stále silněji. Žádná střeva jsem však nenašel, jen brnění, a tak jsem jednou nohou šlápl ležícímu muži na krk, vyškubl jsem mu štít a rychle jsem se vyšplhal zpátky do sedla. Štít byl těžký a neohrabaný. Jako omámený jsem nakoukl přes jeho horní hranu, abych se podíval na znamení, které nesl. Vtom do něj s tupým úderem narazila další šipka.

„K vozům!“ zakřičel někdo po mé pravici. Otočil jsem se a vyrazil jsem směrem k hlasu. Konečně jsem spatřil vozy. Dva z nich hořely, takže to přece jenom byl kouř, blesklo mi hlavou. Moje myšlenky však byly zcela pohlceny zmatkem bitvy, přicházely proto ke mně jen zvolna, jedna po druhé, plaše a tiše, jako bych si tu maloval obrázky na okraje nějaké obrovské, nesrozumitelné knihy. Letice! Tahle myšlenka se však ozvala s dostatečným důrazem. Vozy byly prázdné, když nepočítám bezhlavou mrtvolu vozky. Popojel jsem dál a zase nic, jen další mrtvý vozka s uťatou rukou dosud zamotanou v opratích. Volové stáli a v klidu uždibovali trávu pod sebou, i když vozy, k nimž byli připoutáni, jim hořely za zády. Zatímco jsem pátral kolem, jedno z těch obrovských bílých zvířat dostalo zásah kuší přímo do oka, a když se zřítilo k zemi, zadunělo to a zem se otřásla.

„Vzdej se!“ křičel hlas, který mi byl povědomý. Muž, hrabě teď už nevím odkud, srazil z koně francouzského rytíře a nyní mu klečel na prsou. „Hej, ty! Pomoz mi,“ křikl a ukázal na mě. Seskočil jsem z koně a běžel jsem k němu.

„Sundej mu helmu,“ přikázal mi urozenec a já jsem poslechl. Francouz byl muž středního věku s rudým, kulatým obličejem.

„Sir John de Barres!“ zvolal anglický rytíř. „Těší mě, že vás opět vidím. Setkali jsme se před dvěma roky na turnaji.“

„Enchanté,“ zasípal Francouz. Zepředu k nám dobíhali angličtí pěšáci, a tak jsem naskočil zpět na koně a tryskem jsem uháněl podél řady vozů. Všechny byly prázdné. Bitva se přehnala a hrabě Richard a Pierre de Moings teď poskakovali v sedlech ve vinohradech na východ ode mě.

„Královi muži! Královi muži!“ vykřikl jsem a pobídl jsem svého zpoceného a téměř k smrti vyčerpaného koně do další bitvy. Tichý muž kdesi uvnitř, ten, který si tam v klidu kreslil svoje ilustrace bitvy, mi ukazoval malý obrázek mrtvé Letice ležící na zádech. Jeden prst měla zvednutý, jako by mi to všechno kladla za vinu. Výhled na hraběte mi zmizel v oblaku prachu. Prorazil jsem stěnou révy do uličky mezi řádky. Přímo přede mnou tři rytíři tloukli vší silou do štítu čtvrtého muže. Před mýma očima ho srazili ze sedla a s francouzskou kletbou na rtech dva z nich seskočili a zvedli meče k ráně. O ničem jsem už nepřemýšlel a popohnal jsem koně rovnou k nim. Rytíře na koni jsem srazil štítem a zároveň jsem mečem bodl po bližším z dvojice na zemi. Netrefil jsem, ale meč mu zajel pod paži a zřejmě ho přece jen pořezal, protože muž se zapotácel a odvrávoral dozadu mezi stonky révy. Jeho druh mezitím chyt
il za uzdu mého koně a pokoušel se ho stáhnout k zemi. Vší silou jsem ho hruškou meče mlátil seshora do přilby, až mě nakonec pustil. Na štít mi dopadl těžký úder a já jsem jen v posledním okamžiku stačil zvednout ruku a máchnout mečem dozadu. Útočník dostal ránu naplocho do brnění na krku. Vykřikl jsem a rychle jsem se otočil a sekl po dalším muži, který zřejmě ztratil meč. Angličan, jehož před chvílí srazili z koně, seděl s hlavou v dlaních vzpřímeně na zemi. Sklonil jsem se dolů, chytil jsem ho levou rukou za kapuci kroužkové košile a takto jsem ho vláčel uličkou vinohradu. Po chvíli se mě zmocnil pocit, že ještě dva kroky a ruka mi vypadne z ramenního kloubu, a tak jsem zastavil a pustil zachráněného muže na zem. Ležel přede mnou a tvář měl od prachu celou bílou. Kromě bílé byla jediná barva v jeho obličeji červená, která mu lemovala oči, a pak ještě temná skvrna krve na obočí, ale i tak jsem poznal, že muž, jemuž jsem právě zachránil život, je biskup z Balecesteru.

Zřejmě jsem koutkem oka zahlédl jeho štít a jel jsem za ním, neboť kde byl Balecester, byl nejspíš i hrabě Richard. Bylo to prosté vysvětlení, ale v okamžiku, kdy jsme na sebe celí zadýchaní a s očima dokořán zírali, jsem si byl jistý, že mě sem musel přivést sám Ďábel. To mě napadlo jako první. Hned potom mi blesklo hlavou, abych se sklonil a probodl mu hrdlo. Nikdo by se o tom nedozvěděl. Pak ale biskup promluvil.

„Kdopak jste, synu?“ zasípal.

„Petrus Zennorius,“ odpověděl jsem bez přemýšlení a hned vzápětí mě napadlo: Jsi celý od prachu, nikdy by tě nepoznal.

„Zvedni mě,“ řekl a já jsem se sklonil, natáhl k němu ruku a on se již sám vytáhl na nohy. „Děkuji…“ začal a otíral si dlaněmi zakrvavenou tvář.

„Jste zraněn, můj pane?“ zeptal jsem se. „Ne? Tam jsou volní koně,“ řekl jsem a ukázal jsem k hořícím vozům.

„A kde je bitva?“ zeptal se a jako pomatený kýval hlavou.

„Všude kolem nás, pane!“ vykřikl jsem. „Tamtím směrem ale žádní Francouzi nejsou. Pospěšte si a najděte si koně. Musíte odsud, jste zraněný!“ Byla to pravda. Z uší mu tekla krev a motal se jako opilý, ale mohl chodit a já jsem s ním skončil. Mohl jsem mu říci „jdi“, nebo jsem ho mohl zabít, ponechat napospas Francouzům. Co z toho by bylo správné a co špatné? A záleželo na tom vůbec u člověka, jako je Balecester? Jenže já teď před sebou viděl zmateného starce, jenž se sotva držel na roztřesených kolenou. Vybavil jsem si, jak tytéž nohy míří rázným krokem k nebohému katarovi na podlaze farní stodoly. Je to vlk. Krvežíznivý vlk. Ale už bylo pozdě: měl jsem ho zabít dřív.

„Vyskočte si za mě, můj pane,“ vyzval jsem ho a podal jsem mu uzdu, aby se měl čeho chytit. S klením se vyšplhal nahoru a já jsem popohnal koně a vydal jsem se hledat hraběte Richarda.

Našel jsem ho uprostřed malé skupinky rytířů a urozených pánů na vrcholku nevysokého návrší. Všichni se opírali o krky svých koní a všichni byli bílí prachem a rudí zaschlou krví.

„Našel jsem Jeho Milost biskupa!“ vykřikl jsem hned, jak jsem se objevil před nimi. Tady nahoře bylo tišeji a klidněji, protože řev mužů, řinčení mečů, dusot kopyt, praskání lámané révy a svistot šípů, to všechno se teď odehrávalo kus pod námi. Přesto jsem ale křičel, protože jsem v bitvě zapomněl, že hlas je možné užívat i jinak. Když mě poznali, dva z nich na mě zakřičeli odpověď. Byli to Edmund z Wykhamu a Gervais Bolam, chlapci, s nimiž jsem se utkal ještě v Anglii na Lychwayské silnici. Pozdvihl jsem meč a hlasitě jsem se rozesmál. Šimon z Montfortu a hrabě Richard stáli vedle sebe a oba ukazovali dolů po svahu, po kterém jsem se právě vyšplhal vzhůru. Otočil jsem se a vůbec poprvé jsem uviděl celé bojiště.

Pod námi, ve vzdálenosti asi půldruhé míle, byla Taillebourgská cesta. Hradby Saintes byly po pravici. Dolů k cestě sbíhaly úhledné řady vinohradů a za cestou šplhaly opět vzhůru do protisvahu. Mezi jednotlivými řadami byly cesty rozježděné vozy sedláků. Útok anglické jízdy zastihl Francouze v okamžiku, kdy se na cestě shromaždovali k boji, a jeho síla rozbila obě linie a rozhodila její třísky – střepiny bitvy – do vinohradů po stranách. Na cestě samé se stále bojovalo a z místa této neuspořádané zmatené mely se jako nohy pavouka rozbíhaly do stran mezi řady vinné révy postranní bojové linie. Další zoufalý boj probíhal v prostoru mezi naším kopcem a městem a nad tamním bojištěm vlály praporce z Poitou a Marche.

Pěší voják a několik panošů pomáhali biskupovi z koně. Šimon z Montfortu a hrabě Richard dorazili až ke mně.

„No to se podívejme, copak jste to prováděl s naším drahým biskupem?“ zajímal se Richard.

„Zahnal deset těch francouzských vší, které se mě zrovna chystaly zajmout!“ zachrčel Balecester.

„Deset?“ Richard se na mě podíval nevěřícným pohledem.

„Když říkám deset, tak jich bylo deset!“ rozčiloval se biskup. „Nebo si snad myslíte, že bych se nechal zajmout, kdyby těch parchantů bylo míň?“ křičel biskup a zkroutil se v záchvatu kašle.

„Jeho Milost je zraněná,“ upozornil jsem je a panoši biskupa položili na zem a dali mu víno, i když vypadal již o poznání lépe než před chvílí ve vinohradu.

„Podívej, Richarde! Zennorius zabil pána z Bourbonu,“ nadhodil Montfort a poklepal mečem na můj nový štít.

„Opravdu? To je tedy něco. Samotného Archambauda Dampierre. Gratuluji.“ Teprve teď jsem měl čas si štít pořádně prohlédnout: byl červený se dvěma zlatými levharty. Trčely z něj tři šipky z kuše a bylo vidět i kus odštípnutého dřeva po ráně mečem.

„Dobrá práce, pane! A k tomu jste ještě zachránil mého milého biskupa z rukou deseti…“

„Kdybych chtěl tvrdit, že jich bylo méně, dotkl bych se cti lorda Balecestera,“ podotkl jsem rychle. „Ale pokud bych trval na tom, že je to pravda, znectil bych tím sám sebe.“ K mé úlevě se oba urození pánové dali do smíchu, jako bychom všichni společně seděli v nějaké pohodlné hradní jídelně a ne na zaprášeném kopci, kde nám nad hlavami bez ustání létaly šipky z kuší.

„Měl bys ho pasovat na rytíře,“ pronesl Šimon z Montfortu žoviálně. „Zabil velice významného muže a zachránil mého přítele. Dovolíš snad neurozenému, aby nosil Dampierrův štít?“

„No dobrá,“ souhlasil Richard, jako by se právě nechal přemluvit k další partičce karet. „Slezte z toho koně, Petrusi Zennorie.“

Co následovalo, bylo vlastně jen pokračováním snu, ve kterém jsem se už od rána pohyboval. Poklekl jsem před Richardem na křídové oblázky a hrabě z Cornwallu mi mečem udeřil na ramena: „Pasuji tě na rytíře.“

„Dejte mu štít,“ křikl kdosi.

„To je pravda,“ souhlasil Šimon z Montfortu. „Tenhle nosit nemůžete, Angličané by vás zabili. Vezměte si tenhle, už vám ho nesou.“

Přikývl jsem a přijal jsem oválný štít pěšího bojovníka, obyčejný dřevěný štít pokrytý kůží a vyztužený železnými hřeby. Vlastně jsem byl rád, že jsem se svého těžkého jízdního štítu zbavil.

„Jaký chcete erb?“ zeptal se Gervais. On i Edmund se ke mně nahrnuli a poplácávali mě po zádech rukama v železných rukavicích. Dost to bolelo.

„Erb?“ zeptal jsem se hloupě.

„Váš znak, sire Petrusi,“ křičel dav kolem.

„Já nevím. My jsme v rodině nikdy… nic takového neměli,“ blekotal jsem.

„Bude mít červený štít,“ rozhodl hrabě Richard a znovu nasedl na koně. „Na počest štítu, kterého se zmocnil v boji.“

„A na něm?“ naléhal Edmund.

„Nevím…“

„Gryfa,“ odpověděl Montfort lakonicky. „Sir Petrus je tak trochu od všeho něco. Jako gryf.“ Nepřítomně se na mě podíval a bylo jasné, že jsem pro urozené panstvo přestal být zajímavý. Otočil se a vrátil se k přerušenému hovoru s hrabětem Richardem.

„Gryf, sire Petrusi?“ dožadovali se Gervais a Edmund. „Gryf je mocné stvoření, o tom není sporu…“

Ne, bleskla mi náhle hlavou jasná myšlenka. „Gryf ne, pes. Černý pes.“

„Jako velký pes z Dartmooru!“ zvolal Gervais. „S tím jsme si vás přece…“ Ať už chtěl Gervais říct cokoli, nedostal příležitost. Ze směru od Saintes k nám dolehla nová vlna hluku a my jsme se všichni natočili tím směrem.

„Lusignan se pere jako o život,“ konstatoval hrabě Richard.

„Hryže ho svědomí,“ odpověděl Šimon z Montfortu.

„To určitě,“ souhlasil Richard. „Parchant jeden. Můj podělanej otčím. Ať shnije v pekle… Bože, podívejte se tamhle! Další Francouzi!“

Pochopil jsem, že zatím jsme se utkali pouze s předvojem francouzské armády a naše počty byly přibližně shodné, ale po silnici se již blížila další vlna francouzských jezdců.

„Přiveďte Lusignana!“ přikázal Šimon Edmundovi z Wykhamu. „Ať se jeho muži stáhnou sem k nám a pak jim zaútočíme na křídlo.“ Edmund tryskem odjel. Já jsem se vyšplhal do sedla. Byl jsem celý ztuhlý, a když jsem se podíval dolů, viděl jsem, že mi zpod brnění vytéká krev. Šipka, která mi sklouzla po břiše, mi musela zatlačit pár kroužku brnění do masa. Na stehně jsem měl shluk rozdrcených kroužků a chuchvalec zasychající krve. A krev jsem měl i po celém brnění, ale v tom jsem se ničím nelišil od ostatních. Vypadali jsme jako řezníci na jatkách. Vyčkával jsem a pohupoval jsem se v sedle, jako bych se již nemohl dočkat, až se znovu vrhnu do boje, nakažen horečkou bitvy, a tato nákaza přeskakovala z jednoho na druhého s každým bolestným dechem, který nám splynul z našich vyschlých rtů.

Konečně dorazil Lusignan, s téměř rozštípaným modrostříbrným štítem. Za ním doklusala skupinka pochmurně vyhlížejících rytířů. Montfort zakřičel pokyny a ukázal na bojiště. Lusignan stroze přikývl a to bylo vše. Hrabě Richard zabodl koni ostruhy do boku a s výkřikem „Královi muži!“ vyrazil dolů z kopce. Nikdo z nás ani na vteřinku nezaváhal a jako jeden muž jsme se vrhli za ním a z hrdel nám zněl stejný bojový pokřik.

Z útoku jako takového si nic nepamatuji, snad jen to, že jsem měl hruď naplněnou nesmírnou a povznášející energií, která si prorazila cestu ven z těla formou divokého pokřiku, který jsem stále dokola křičel. Nebyla to odvaha, ale nebyl to ani strach. Snad jen radost z toho, že jsem stále naživu, vypjatá na maximum, zatímco jsem tryskem uháněl vstříc vlastní smrti. O tom nebylo pochyb, protože Francouzů již bylo tolik, že měli vůbec problém se na úzké cestě srovnat tak, aby našemu náporu mohli čelit. Když jsme na ně udeřili, ještě stále se spíš zmateně a se spoustou klení motali a řadili, a jejich kopí trčela vzhůru nebo sebou jen tak zmítala. Následoval zvuk, jako když se z moře vylije na oblázkovou pláž dlouhá zimní vlna, anebo jako když tisíc seker dopadne naráz na tisíc stromů. Rytíř, kterého jsem ještě před zlomkem sekundy viděl jako nejasnou postavu kdesi daleko vpředu, mi najednou křičel rovnou do tváře, jazyk vystrčený, zlaté vousy…

Vrazil jsem mu loktem do obličeje a ve stejném okamžiku do mě z boku vrazil někdo jiný. Můj kůň se postavil na zadní a téměř spadl, ale podařilo se mu vtěsnat se do mezery mezi dvěma koňskými ohony. Odkudsi se vynořil palcát pobitý hřeby a hruška mého sedla se rozlétla na kousky, ale to už jsem byl mimo dosah a palcát mi jen tupě narazil do břicha a zmizel kdesi za mnou. Jeho majitele jsem ani nezahlédl.

Sekal jsem kolem sebe mečem doleva i doprava a zoufale jsem se snažil odehnat od sebe stíny, které se vynořovaly z prachu a slunečního svitu, a s nesrozumitelným řevem a křikem se míhaly v mém rozmazaném zorném poli a zase z něj mizely. Hluk byl nesnesitelný: ržání a dusot koní, tříštění kovu o kov, řev tisíců hrdel, z něhož běhal mráz po zádech. Připadal jsem si jako v horečném snu, tváře se zjevovaly těsně přede mnou a najednou zase nebyly, cítil jsem nárazy a údery, ale tak nějak z dálky, zprostředkovaně, jako bych byl egyptská mumie obalená plátnem. Svůj vlastní hlas už jsem nevnímal, jen škubání v krku, když se ze mě dral ven na světlo.

Najednou jsem byl venku. Prorazil jsem živým plotem francouzských těl a ocitl jsem se v dalším vinohradu mezi řádky révy. Všude kolem mě se z prachu nořili Angličané a jejich tváře, pokud nebyly schovány pod neprůhlednou ocelí přílbic, pokrýval prach a krev. S očima dokořán jako oči šílenců se nepříčetně rozhlíželi kolem a hledali něco, co by mohli rozsekat a zabít. A jejich přání bylo vyslyšeno, protože vinohradem se k nám řítila hradba francouzské jízdy, rozrážela ploty, drtila stonky révy, a jejich koně byli dosud svěží a odpočatí, štíty čisté a zářivé. „Montjoie! Montjoie et Saint Denis!“ jejich válečný pokřik se nesl před nimi a nebylo před ním úniku. Na bitevní pole dorazil zbytek Ludvíkovy armády.

Viděl jsem, jak se někteří angličtí rytíři otáčejí a vrhají se do bitvy, která dosud zuřila za našimi zády. Zabodl jsem svému koni do boku ostruhy a nebohé zvíře zoufale zasténalo a zapotácelo se stranou. Skončím rozdrcen mezi dvěma řadami oceli, blesklo mi hlavou. Již téměř beznadějně jsem zakřičel na koně a popohnal jsem ho kupředu. Jestli mám zemřít, nechci být aspoň zadupán do země. Vždy kupředu! Vždy se snaž postupovat dopředu! vybavila se mi slova jednoho z mých učitelů šermu. Ještě jedno bodnutí ostruhami a vyděšený kůň se konečně vzchopil a vyrazil na vratkých nohou škubavým během vzhůru mírným svahem. Na stehnech jsem cítil zběsilý tlukot jeho srdce. A už tu byli Francouzi, kopí napřažená pevně před sebe a z jejich naleštěných hrotů blýskala smrt.

„DEVON!“ vykřikl jsem z plných plic a pokoušel jsem se co nejlépe krýt za svým novým štítem, ale jeho kulatý tvar mi nebyl příliš platný. Vybral jsem si francouzskou tvář s černým vousem, zkřivenou zuřivým vztekem, a namířil jsem na ni meč. Svaly mého koně se pode mnou napínaly a trhaly. Hrot kopí se blížil a poskakoval směrem ke mně jako zářivý, strašlivě rychlý pták. Čas dopřát si poslední doušek prašného vzduchu, než…

Náraz byl strašlivý: najednou jsem visel na konci jeho dlouhého kopí jako dřevorubec chycený větví stromu, který sám porazil. Každičká kost mého těla si připadala jako v sevření obrovské železné ruky, která jím třásla, jako lev třese kořistí, než ji zabije. Pak chvíli nic. A další náraz. V plicích jsem neměl již žádný vzduch a v ústech jsem cítil žluč. Těsně u hlavy mi dupala koňská kopyta. Moje levá ruka… vůbec jsem ji necítil, ale podle všeho jsem ji stále měl. Podařilo se mi setřást popruhy štítu a přitom jsem si všiml, že byl od jednoho konce na druhý prasklý a promáčknutý. S pomocí meče jsem se zvedl na kolena. Kolem se po obou stranách řítili koně, ale toho svého jsem nikde neviděl. Zřejmě se ztratil v tom zmatku zmítajících se a naříkajících těl všude okolo. Sklonil jsem hlavu a pokusil jsem se vstát, roztřesený klas obilí před srpem žence. Ruka mi visela bezvládně podél těla, ale
bouře se již zřejmě přehnala, a já jsem tam jen stál a kolébal se ze strany na stranu. Hluk na bojišti byl stále stejně hrozný, i když řinčení mečů vystřídal nářek a sténání. Všude leželi koně a kopali nohama do vzduchu. A samozřejmě muži. Někteří jen tak nehybní, jiní se ještě zmítali a kroutili. To oni tu naříkali a sténali. Umírající si zpívali svůj vlastní žalozpěv. Několikrát jsem mrknul a vyplavil jsem z očí bodající slanou vlhkost a přitom jsem zjistil, že levá ruka stále žije, že v ní mám cit. Nakročil jsem dopředu a o něco jsem zakopnul: byla to lidská noha useknutá na vrcholku stehna, ještě stále v punčoše kroužkového brnění. Zvedl se mi žaludek, protože jen o kousek dál jsem spatřil na zemi useknutou spodní čelist s plnovousem a jediným rtem, rudým jako vypasená pijavice, oblouk bílých zubů.

Malý kousek ode mne bylo slyšet francouzské hlasy. Z kopce dolů sbíhala skupinka francouzských pěšáků v kulatých přilbách a kožené zbroji. Měli štíty a někteří z nich drželi v ruce i jakási krátká kopí, jaká se používají při lovu na kance, jiní měli sekery nebo krátké, těžké meče. Zatímco jsem je pozoroval, jeden z nich bodl svým oštěpem prudce dolů a probodl tělo visící ve větvích révy. Pak se k němu sklonil a rychle je prohledal. Když se narovnal, držel v ruce zlatý řetěz. Teď spatřili i mě. Podařilo se mi sevřít pravou rukou meč, zvednout jej a takto jsem ho držel. Zlatý řetěz se zablýskl a muži se žádostivě usmáli. Rozsekají mě na kousky. Ale co kdyby? Bože, kdybych se nechal zajmout… král Ludvík je přece někde poblíž. Zjistil by to. Co by to pro mne asi znamenalo? Myslel by si, že jsem ho zradil? Jsem Angličan, takže Francii jsem mohl jen těžko zradit, jenže co všechno to francouzské zlat
o, které doputovalo do pokladnice naší společnosti? A Ludvík již získal všechny svoje poklady. Nejspíš mě nechá zmizet na bojišti a uspokojí tak svoji uraženou ješitnost a já mu jen těžko mohu něco vyčítat. Past sklapla, budiž, ale se všemi těmi oštěpy a sekerami, které se ke mně blížily, jsem si mohl alespoň dopřát rychlou smrt. Jenže potom jsem si vzpomněl na hořící vozy a na Letici a došlo mi, že mě šílenství bitvy pomalu opouští, a najednou jsem si vzpomněl… vím, že to zní divně, ale uprostřed bitvy není čas myslet na nic jiného než na strach a na smrt a dřív nebo později převládne jen smrt. Roznášíte ji druhým a čekáte, kdy si přijde ona pro vás, a všechno ostatní je jen jako vzpomínky na dětství: vzdálené, nejasné a možná i neskutečné. Jenže teď se mi zvolna vracela soudnost a schopnost myslet. Zvuky bitvy za mými zády slábly. Bitva tedy skončila. Angličané ji prohráli: jiný výsledek
jsem si nedokázal představit. V hlavě jsem měl náhle jasno. Sklonil jsem meč a zabodnul jsem ho do země. Pak jsem si sundal jeden ze svých prstenů.

„Là!“ vykřikl jsem a zvedl jsem ten tlustý kroužek zlata do vzduchu. „Jsem anglický rytíř a můžete za mne získat tučné výkupné!“ Muži mě obklopili, kopí i meče namířené stále vpřed. Prohlíželi si mě, jako si děvky prohlížejí nahého muže v bordelu. Pak jeden z nich – břicho mu viselo přes opasek, tvář měl plnou vrásek a porostlou šedým strništěm – zvedl sekeru nad hlavu a odplivl si k mým nohám. Natáhl ke mně ruku a vyškubl mi prsten. Předal ho muži po své levici, ten do něj kousl, přikývl a podal mu jej zpět. Muž si znovu odplivl, rozevřel široká, bezzubá ústa a usmál se na mě.

„Alors, mon chevalier,“ pronesl uslintaně. „Berem vás za slovo. Račte za námi, můj pane.“ S přehnanou uctivostí, jako by se mi vysmíval, se mi uklonil a jeho druhové učinili totéž. A pak ukázal tupým, zubatým ostřím své sekery vzhůru na kopec.

14.

Dva kamarádi bezzubého vojáka mě doprovodili z bojiště. Ponechali mi dokonce i meč, ale když mě začali prohledávat, dostal jsem strach, že najdou můj váček, a tak jsem si raději stáhl další prsten a dal jsem jim ho, což jim zřejmě udělalo radost, protože už mě nechali na pokoji. Přemítal jsem, zdali mě odvedou přímo ke králi, ale tuhle nepříjemnou představu jsem ihned zaplašil: nikdo tu o mně neví. Jsem obyčejný rytíř – jsem přece rytíř, nebo snad nejsem? Přišlo mi to neuvěřitelné. Opravdu se to stalo? Získal jsem bojové ostruhy, jak se říká. A stal se už někdo rytířem za tak improvizovaných okolností? A co když hrabě Richard nebo Šimon z Montfortu bitvu nepřežili? Platí moje povýšení i po jejich smrti? Zabýval jsem se těmito otázkami a zároveň jsem zjistil, že i když zřejmě nejsem nikde opravdu zraněn, v dvakrát dobrém stavu také nejsem, což mi došlo v okamžiku, kdy mě jeden z mých průvodců p
opadl za rameno a ukázal k vysoké lípě, pod níž se shromáždila skupina mužů. O kus výš, na kopci, stavěl oddíl vojáků bohatě zdobený stan. Bezpochyby pro krále.

„Běžte tam,“ řekl mi muž. „A čestné slovo, že se nepokusíte utýct.“

„Jak se jmenujete, rytíři?“ zeptal se druhý tak trochu výsměšně.

„Sir Petr Černý pes,“ odpověděl jsem mu. Přišlo mi to absurdní, ale mým průvodcům na tom nic divného nepřišlo. Poklepali si na hlavu, jako by se pokoušeli natlouct si to směšné jméno do mozku a mohli se později přihlásit o svůj podíl na výkupném. Vůbec jsem netušil, jestli mají rytíři nějaká speciální jména – ještě nikdy jsem se o nic podobného nezajímal. Je ze mne snad sir Petrus Zennorius? Sir Petrus… sir Petroc. Bláhové myšlenky. Teď, když mě moje eskorta ponechala o samotě, jsem se mohl otočit a podívat se zpět na bojiště.

Krásná, bohatá krajina, kterou jsem si pamatoval z rána, když jsme se Šimonem z Montfortu seděli před hradbami města, se strašlivě změnila. Nízké, zaoblené kopečky, které vypadaly tak úhledně a spořádaně, protkány pravidelnými řadami vinic, byly teď zbrázděné a rozryté, rostliny polámané a podupané, jako by se přes vinohrady přehnala přílivová vlna a zase se stáhla zpátky, aby po sobě zanechala ohavnou spoušť všude, kam až dosáhla. Anglickou armádu jsem nikde nespatřil, ale nad městem vláli angličtí lvi, takže zbytek vojska se nejspíš zachránil za hradbami. A protože nad městem vlála královská standarta, věděl jsem alespoň tolik, že král Jindřich přinejmenším žije. Země pod mýma nohama ustupovala dolů do údolí a pak se znovu zvedala k hradbám města. Údolí i svahy nad ním byly pokryty těly – lidí i koní. Mezi nimi se potulovaly drobné skupinky pěších vojáků hledajících kořist či zajatce. Na
protější straně Taillebourgské silnice se formovala francouzská jízda. Jedno křídlo rovnou na cestě, střed na kopci, kde jsem byl před hodinou – ale mohlo to být klidně i dřív či později, protože jsem zcela ztratil ponětí o čase – pasován na rytíře. Vedle modrého a stříbrného praporu Francie vlál i Oriflamme, takže král byl někde tam. Což bylo dobře – alespoň se tu s ním nepotkám. Kolem krále byly tisíce a tisíce jezdců, obrovský prales kopí a praporců. Další přijížděli po cestě. Všude kolem nich a pod nimi pak hromady a hromady těl. Nad tím vším se vznášel děsivý hlas bojiště, nářek a sténání, zvuky pomalu se blížících konců, mrazivé, strašlivé. Francouzi vyhráli, o ničem jiném nemělo smysl přemýšlet, ale smrt vystavila vysoký účet oběma stranám. V místě, kde jsme francouzské jezdce napadli na cestě při našem posledním útoku, ležela na zemi široká řada vzájemně propletených
lidských těl a polomrtvých koní. Kousek za ní, tam, kde nás pro změnu zasáhla lavina francouzského protiútoku, se táhla další rozmazaná linie krvavé smrti. Viděl jsem i nejasné, zčernalé obrysy stále doutnajících anglických vozů. Tu a tam se ze země zvedla osamělá postava a odbelhala se pryč, nebo znovu upadla. Zranění se bezcílně potáceli v bludišti mezi poničenými řadami révy a hromadami mrtvých těl. Viděl jsem, jak francouzští pěšáci jen kousek ode mě zabili zraněného muže, i když je sepjatýma rukama prosil, aby ho nechali žít. Jeho prsty však nezdobily žádné zlaté prsteny.

Klopýtal jsem ke skupině zajatců pod stromem, a když jsem se přiblížil, odhadoval jsem, že jich tu může být kolem stovky, většinou mužů v brnění. Někteří stáli, jiní seděli, zbytek ležel na zemi, zraněný nebo umírající. Díval jsem se kolem, jestli někoho z nich nepoznám. Pár rytířů jsem opravdu poznal: rudovlasého muže, s nímž jsem hovořil včera před svítáním. Ležel na zemi a tvář měl bílou jako sníh. Odchlíplé brnění odhalovalo krvavou ránu v boku. Měl jsem pocit, že jsem zahlédl i mladého Gervaise Bolama a byl tu Jindřich, lord Hastings, nadutý aristokrat, vedle něhož jsem jednou seděl u královské tabule. Za ženu měl skotskou princeznu: výkupné za něj se Francouzům jistě vyplatí. Gervais mě spatřil a belhal se ke mně. Křenil se, jako bychom za sebou měli jen trochu tvrdší zápas v rugby.

„Sire Petrusi!“ zvolal a bolestivě mě sevřel v náručí. „Rytíři Černého psa! Jak se vám vede, sire?“

„Ujde to, sire Gervaisi,“ odpověděl jsem. „Až na to, že padám žízní. Není tu něco k pití?“ Byla to pravda. Připadal jsem si vyschlý jako mumie a teď, když jsem to vyřkl nahlas, jsem už nedokázal myslet na nic jiného.

„Viděl jsem vás při útoku, člověče,“ pokračoval chlapec. „Palcát vám málem urazil koule, při Bohu všemohoucím! A jak jste pak zaútočil na druhou linii…“

„Je mi líto, Gervaisi, ale já vás v boji ani nezahlédl. Nejste… jste v pořádku?“

„Naprosto, naprosto. Jen taková drobnost na noze, ale toho parchanta jsem rozsekl napůl!“

„Tak to rád slyším?“ vydechl jsem slabě. „A co se bude dít teď?“

„Coby – teď nás vykoupí – aspoň doufám,“ dodal s bouřlivým smíchem. „Anebo nás vymění. I my jsme posbírali hezkých pár zajatců. Takže bych to odhadoval…“

„Jsou tu i dámy?“ přerušil jsem ho. „Moje sestřenice Agnes byla v jednom z těch vozů, které padly Francouzům do rukou. Hledal jsem ji tam, ale musela utéct. Doufám.“ Ještě jednou jsem přehlédl jatka kolem nás a zabloudil jsem pohledem i k doutnajícím vozům.

„Vaše sestřenice? Bože, ne, tu jsem neviděl. Ale nějaké ženy, možná i nějaké dámy, tady někde jsou. Myslím, že tam u stanů,“ vysvětloval a mávl rukou k vrcholku kopce. „Modlím se, aby byla v pořádku. Je velmi…“ nebohý chlapec se odmlčel a začervenal.

„A vaši přátelé? Co se stalo s Edmundem a Williamem?“ zeptal jsem se, abych změnil téma, i když jsem se stále díval směrem, který mi ukázal. Žádné ženy jsem ale neviděl.

„Ti dva budou jistě v pořádku,“ slyšel jsem Gervaise. „Byli s mým pánem lordem Leicesterem a s hrabětem Richardem. Jejich skupina se probila k branám do města. Ne, tihle dva syčáci už teď někde leží ožralí a vykládají o svých hrdinských činech.“

„To jim přeju. Takže pár nás přece jenom uniklo?“

„Pár?“ vykřikl. „Většina. Zatímco my jsme bojovali tam dole –“ Gervais ukázal na tlustou řadu těl dole v údolí, „– zbytku vojska se podařilo proniknout do Saintes. Stejně tak tam přivedl své muže i hrabě Richard a Lusignan.“

„I Lusignan?“

„Myslím, že byl s hrabětem.“

„Takže úplná katastrofa to nakonec nebyla.“

„Ani v nejmenším. Naopak. Krásně jsme si zabojovali, nemyslíte?“

Pokusil jsem se vyloudit na tváři souhlasný úsměv, ale Bůh ví, co vlastně viděl. „Opravdu nádherný boj.“ A pak jsem ho bez jakéhokoli zjevného důvodu objal a přitiskl k sobě. „Teď už ale musím hledat svou sestřenici,“ řekl jsem a zamířil jsem ke stanům.

„Měl byste raději zůstat zde, Černý pse!“ volal na mě Gervais úzkostně. „Jste teď vězeň, chápete?“ Mávl jsem unaveně rukou a klopýtavě jsem pokračoval vzhůru. Všechny údy mě bolely a tělo jsem měl jako v ohni. Připadal jsem si, jako bych se nahý vyválel v kopřivách, načež mě někdo protáhl hustým ostružiníkem a nakonec zmlátil cepem. „A krvácíte!“ zněl z dáli Gervaisův slabý hlas, jako by mi chtěl potvrdit, co mi napovídaly vlastní smysly.

Zastavil jsem se a opřel se o sloupek vinice. Byl k němu upoután starý, pokroucený stonek révy s hustou džunglí listů a zelenými, nezralými hrozny. O ničem jsem už nepřemýšlel a popadl jsem nejbližší hrozen a nacpal si ho do úst. Jednotlivé kuličky hlasitě praskaly a jejich šťáva byla ještě slabá a strašlivě kyselá. I tak jsem ji ale spolkl. Seshora na mě dopadl stín. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem rytíře, který si mě prohlížel ze sedla svého koně.

„Que faites-vous, Anglais?“ vyštěkl.

„Žízeň,“ odpověděl jsem vyschlým hrdlem.

„Vrať se ke svým,“ přikázal mi.

„Můj příteli, hledám svoji sestřenici, lady jménem Agnes de Wharram. Byla ve vozech na konci našeho konvoje. Neviděl jste ji?“

„Dámu?“ Muž se okamžitě rozjasnil. „Jak vypadá?“ Popsal jsem mu Agnes. Zamračil se a poškrábal se na nose. „Nahoře opravdu nějaké ženy jsou,“ připustil. „Většinou dvorní dámy, urozené paní… Měl byste se tam jít podívat,“ doporučil mi a sklonil se ke mně. „Ale neříkejte, že jsem vás nechal projít. Jak se jmenujete?“ Prozradil jsem mu svoje jméno a nacpal jsem si do úst několik dalších kuliček. Pokýval hlavou a odklusal směrem k ostatním vězňům.

Pokračoval jsem v cestě a plival jsem kolem sebe hořké slupky nezralých hroznů. Daleko jsem ale nedošel a narazil jsem na pěší skupinku rytířů. I oni se předtím zúčastnili bitvy, protože byli bílí od prachu a rudí od krve. Stručně řečeno vypadali stejně jako já, přesto však ihned poznali, že jsem Angličan, a hlasitě a vztekle mě zastavili. Bylo jich sedm. Jeden z nich měl ovázanou hlavu, druhý měl ruku v závěsu na rameni, ale všichni do jednoho svírali jílce svých mečů.

„Francouzští rytíři,“ promluvil jsem k nim jejich jazykem. „Nedělejte to… cožpak už toho boje nebylo pro dnešek dost? Hledám tu svoji sestřenici, lady Agnes de Wharram. Neviděli jste ji?“

„Dámy?“ otázal se posměšně jeden z mužů. „Posílají snad Angličané do bitvy ženy, aby za ně bojovaly? Anebo snad tvrdíte, že francouzští rytíři bojují se ženami?“ Pomalu ale jistě na mě dosedla trudná myšlenka: budu muset tasit a dopřát jim tu radost, že mě rozsekají na kusy. Unaveně jsem zvedl ruku a sedm párů krví podlitých oči mě sledovalo, jako když dravec sleduje vyhlédnutou kořist, když vtom jsem uslyšel hlas, který jsem odněkud – ale odkud? – znal.

„Počkejte, přátelé, já toho pána znám.“ Jeden z mužů, ten s obvázanou hlavou, odstrčil své druhy a vystoupil do čela skupiny. Jeho tvář mi byla něčím povědomá, i když byla celá červená zaschlou krví: byla upřímná s ostrým nosem a pronikavým pohledem.

„Můj ty Bože,“ vydechl jsem. „Aimery? Aimery de Lilie Charpigny?“

„Přesně ten, Petrusi!“ A k nemalému údivu svých přátel přešel až ke mně, popadl mě kolem ramen a políbil na obě tváře.

„Ty toho grázla znáš, Aimery?“ dožadoval se muž, jenž mě chtěl zabít.

„Znám. Je to Petrus…“ trochu nakrabatil čelo a pokoušel se vybavit si celé jméno.

„Petrus Zennorius – to bývalo. Teď jsem sir Petrus Černý pes, nebo Canis Niger…“ koktal jsem a musel jsem se podepřít o Aimeryho rameno.

„Takže z tebe je teď rytíř! To jsou mi ale věci, ani…“

„Všechno ti vysvětlím později, můj příteli. Jsem ti… Ani se mi to nechce věřit. Nikdy jsem ti nepoděkoval za…“

„Za to, že jsi tu holku nechal, aby mě praštila do hlavy? Můžeš mi poděkovat teď,“ zašklebil se.

„A také ti děkuji, tisíckrát. A teď, jak to tak vypadá, jsi mě zachránil už podruhé a já jsem ti o to víc zavázán.“

„Proč se tady motáš, Petrusi. Měl bys být se svými druhy.“

„Nemůžu… poslyš, neviděl jsi někde dámu jménem Agnes de Wharram?“ zeptal jsem se ho. „Je to moje sestřenice.“ Pak mi ale přišlo nepatřičné lhát právě tomuto muži, jehož jsem naposledy viděl v bezvědomí na podlaze Boukoleonského paláce v Konstantinopoli a jenž riskoval život, aby zachránil ten můj.

„Fajn, není to sestřenice, ale také nic jiného,“ dodal jsem. „Má blond vlasy, jako máslo, a průzračně modré oči. Není moc vysoká, ale zato velmi, velmi hezká,“ pokračoval jsem v popisu, ale vtom mě napadlo něco jiného.

„Můj příteli, za Konstantinopol ti nikdy nebudu schopen poděkovat, jak si zasloužíš, ale mohl bys mě vykoupit? Mám docela vysokou cenu. A zatím jsem se ještě nikomu oficiálně nevzdal, takže to činím teď tobě.“

„No tak, nedělej si ze mě legraci, příteli,“ pokáral mě Aimery smutně. „Mám za sebou den pod psa. Myslel jsem, že se mi podaří zajmout nějakého velkého anglického pána, a místo toho mám jen tohle –“ poklepal si opatrně na obvázanou hlavu, „– a jsem stále chudý jako kostelní myš.“

„To už rozhodně neplatí. Zajal jsi rytíře, který zabil pana de Bourbon,“ vyjevil jsem mu a před očima se mi vybavily žluté zuby umírajícího muže v okamžiku, kdy jsem mu vytrhl z ruky štít. Žaludek mi poskočil, ale smál jsem se, jak se na statečného rytíře slušelo. „A já vykoupím sám sebe. Můžeš si nechat moje brnění. Bylo pěkně drahé, a tvoje je i zlato v mém měšci. Stačí, když se mě nebudeš vyptávat, jak jsem k němu přišel.“

„Zlato?“ podivil se Aimery.

„Jo, byzantské zlaťáky.“

„Můj příteli, vezmu si tvoji zbroj, tím bude učiněno tvé cti zadost a ještě mnohem víc,“ namítl Aimery. „Jenže…“

„Aimery, neutíkej před štěstím, které se ti nabízí. Takový je přece zvyk. Když mě nevykoupíš ty, udělá to někdo jiný,“ naléhal jsem. „Nechci skončit jako vězeň. Kdyby se události vyvinuly opačně, já bych si tvoje peníze také vzal. O tom nepochybuj.“ Chvíli jsme se dívali jeden na druhého a pak se Aimery rozesmál.

„Nu což, vždyť mi koneckonců opravdu dlužíš. Když mě ta tvoje řecká kočička tenkrát praštila, hlava mě bolela ještě čtrnáct dní.“

„Teď se ti to nejspíš přihodilo znovu?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na jeho hlavu s obvazem promáčeným zaschlou krví.

„Ne, ne, tentokrát to byla šipka. Ale jenom se mi z boku otřela o čelo. Spousta krve, ale jinak nic vážnýho. Tak dobrá, přijímám vás jako svého zajatce, sire Petrusi,“ pronesl obřadně a obrátil se ke svým druhům, kteří nás upřeně pozorovali.

„Tohoto muže znám ještě z Konstantinopole. Je to velice chrabrý bojovník a já ho považuji za svého přítele. Dnes se na bojišti utkal se sirem de Bourbon a zabil ho. Nyní se svěřil pod moji ochranu a já vás žádám, abyste mu prokazovali veškerou úctu, která mu vzhledem k jeho postavení a chrabrosti náleží. Je to jasné, přátelé?“

Muži s mručením souhlasili a pokračovali v cestě dál k městu. „A my se teď podíváme po tvé sestřenici,“ pronesl Aimery. Viděl prý nějaké ženy vzadu za stany, a tak jsme se zvolna vydali vpřed městečkem plátěných paláců, které nám vyrůstalo před očima – nadouvaly se jako plachty na moři a muži viseli na provazech a proklínali všechny svaté na nebi.

„Kde ses tu vlastně vzal, bratře?“ zeptal jsem se ho bez dlouhého otálení.

„Tak přesně na to bych se rád zeptal já tebe,“ odpověděl se smíchem. „Můj příběh je ovšem velmi prostý, ale ručím za to, že ten tvůj ne… už jen podle toho, jak se tváříš, vím, že mám pravdu! Sám jsi viděl, jak to v Konstantinopoli vypadalo. Pro rytíře bez majetku tam nic není: ani perspektiva, ani bohatství, ani čest. Miluju svého pána, císaře Balduina, ale myslím si, že on sám už zlomil nad svojí říší hůl. Přesto bych u něj zůstal, ale ty věčné hádky baronů a jejich neschopnost pro záchranu říše cokoli udělat, když nepočítám neustálé trýznění řeckých obyvatel, to všechno se mi už tak zajídalo… jsme přece křižáci, příteli, rytíři kříže. Měli jsme chránit naši matku církev, ale každý den znamenal další beznaděj, vždyť ti schizmatičtí Řekové, kteří nás tam obléhají, v sobě mají víc ohně, víc – řeknu ti to, jak to je, ale nemysli si proto o mně nic zlého – víc v
íry. Už jsem to nevydržel. Vrátil jsem se do Francie, kterou moje krev nazývá svým domovem, i když jsem ji nikdy předtím neviděl, a přísahal jsem věrnost králi Ludvíkovi. Konečně si znovu připadám jako muž.“

„Máš tady nějakou půdu?“

„Ne, jsem stejný bezzemek tady jako v Konstantinopoli. Náš rod měl kdysi léno v Burgundsku, ale to se již před léty vrátilo zpět králi. Jsem ale pevně rozhodnut sloužit svému králi a bojovat v jeho válkách a kdoví, třeba mi štěstí či dokonce moje vlastní schopnosti pošlou něco v ústrety.“

„Už poslaly, příteli, už poslaly,“ řekl jsem rychle a poklepal jsem si na prsa. „Tomu říkám cena, co?“ A pak jsem mu ve stručnosti popsal vše, co se se mnou za posledních několik týdnů odehrálo, i když většinu podrobností jsem vynechal, zejména svoji nedávnou cestu do Paříže, ale Aimery nebyl žádný hlupák.

„Ty jsi přece pomáhal s převodem boukoleonských relikvií, je to tak? Slyšel jsem od lidí v blízkosti císaře Balduina, že jsi v Troyes byl i u předávání trnové koruny králi Ludvíkovi. Když jsi byl naposledy v Konstantinopoli, minuli jsme se, ale povídá se, že se na královském dvoře ve Vincennes těšíš velké přízni.“ Upřeně se na mě zadíval a já jsem si vzpomněl na onen vlhký, studený den, kdy jsme spolu seděli v taverně a já jsem si uvědomil, že Aimery de Lilie Charpigny zdaleka není ten surový francký primitiv, za jakého jsem ho pokládal. Naopak, byl to muž, jenž se na svět kolem sebe díval pozornýma očima a bystrou, pronikavou myslí.

„Přálo mi nesmírné štěstí, neboť jsem byl pověřen vyřizováním praktických záležitostí spojených s převodem koruny i dalších relikvií,“ pronesl jsem skromně. „Váš císař byl tak laskavý, že mě poctil svou důvěrou, a je pravda, že jsem se asi dvakrát nebo třikrát setkal i s králem Ludvíkem. Ovšem jen jako prostředník, nic víc. Je to nesmírně ušlechtilý a spravedlivý vládce,“ dodal jsem ještě. „Já jsem byl pouhý, i když oslavovaný, úředník, svědek a zapisovatel transakcí.“

„A teď je z tebe ještě rytíř,“ připomněl mi. „Sier de Bourbon – to je nesmírně mocný muž, víš o tom? Opravdu jsi ho zabil?“

„Zabil – i když nechtěně.“ Vzápětí jsme z nějakého podivného, nevyřčeného důvodu oba vybuchli smíchem, ačkoli v něm bylo jen pramálo radosti či veselí. Nejspíš jsme se smáli proto, že jsme byli stále naživu a že jsme teď neleželi rozsekaní, zkrvavení a stydnoucí někde mezi vinicemi, a taky proto, že dospělí muži s meči za pasem přece nepláčou.

15.

O kus dál byl malý švestkový sad a mezi stromy bylo napnuto několik bílých prostěradel, které nabízely stín skupince asi pěti nebo šesti žen, co tu pod nimi sklíčeně seděly. Hlídal je voják s halapartnou. Opíral se o zbraň a bezstarostně a upoceně si ženy prohlížel. Kromě něj tu byl ještě vypasený kněz, který nás pohybem ruky zastavil a nyní se k nám hnal tak důležitě, až mu poskakovaly špeky. Aimery mu vysvětlil účel naší návštěvy a oba muži ustoupili stranou, ale kněz si mě dál nedůvěřivě prohlížel.

Byly tu tři dvorní dámy a jednou z nich byla k mé radosti i Margarete. Byla s ní i mladá žena jednoho rytíře, kterou jsem také znal, a starší dáma, již jsem viděl poprvé. Letice mezi nimi nebyla, ale Margarete, vyděšená a neupravená, přesto nezraněná, ke mně vztáhla ruce a na její nádherné tváři se jí zračila zoufalá úleva. Ani mě nenapadlo myslet na nějaký společenský skandál a nakročil jsem k ní, abych ji k sobě přivinul, jenže naštěstí pro nás oba mezi nás zcela bezelstně vstoupila mladá manželka s tváří skrápěnou slzami a červeným nosem a vzala mě za ruce.

„Pane Petrusi! Jak jste se sem dostal?“

„Jako zajatec, stejně jako vy, lady Cecílie,“ pronesl jsem jemně. „Jste v pořádku, lady Margarete?“ A stejně jako jsem nyní držel za ruku lady Cecílii, uchopil jsem i ruku Margarety a stiskl jsem ji. Byla teplá a živá a já jsem se ji pokoušel uklidnit alespoň očima, ale byla příliš roztřesená. „Bylo vás ale víc,“ zeptal jsem se s předstíranou veselostí. „Je tu s vámi moje sestřenice Agnes? Myslím, že jste byly ve stejném voze…“

„Já ano,“ pronesla starší dáma. „Agnes je támhle s Giliane.“ Ukázala rukou na další přístřešek o kus dál. Nejprve jsem nikoho neviděl, ale pak jsem si všiml tří postav ležících na zemi. Zalapal jsem po dechu a ihned jsem se tam rozběhl – a ke své nezměrné hanbě jsem nebohou Margarete pustil ve vteřině z hlavy – Aimery mě celý udýchaný s tichými nadávkami následoval. Uhýbal jsem stromům a nestaral jsem se o kněze, který za mnou cosi křičel. Přímo přede mnou leželo ve stínu tělo pokryté bílým přehozem. Vedle něj ležela na boku žena a vedle ní…

„Letice!“ vykřikl jsem. Zvedla hlavu z polštáře svých zkřížených rukou a zašklebila se na mě. „Ach Bože, Letice… Agnes…“

„Přestaň tu ječet, Klapko,“ přivítala mě a její hlas zněl velmi vyčerpaně. Kolem krku měla zkrvavený obvaz a krev měla i všude na košili.

„U Boha všemohoucího, lásko, jsi zraněná!“ Klekl jsem si vedle ní a pomohl jsem jí, aby se o mě mohla opřít.

„Ani ne.“

Druhá žena se zavrtěla a já jsem v ní poznal Gunnildu de Lucie, nemocnou šlechtičnu, o kterou se Letice starala před bitvou.

„Přišel jste nás vysvobodit, milý pane?“ zeptala se.

„Zatím ještě ne, lady Gunnildo,“ zklamal jsem ji. „Ale bitva skončila a již brzy budou všichni vyměněni nebo vykoupeni.“ Pak jsem se obrátil zpět k Letici. „Ublížili ti? Co se stalo?“

„Obklíčili vozy jako roj sršňů,“ vysvětlovala mi. „Bylo jasný, že se vlečeme příliš vzadu, ale před námi byl zchromlý vůl a vozka byl unavený… Bylo to hrozné, protože bylo jasné, že nás chytí, a přesto jsme se vlekli a jen jsme čekali, až se to stane. Zaútočili zezadu, a než jsme stačili cokoli udělat, usekli vozkovi hlavu.“

„Viděl jsem, jak přijíždějí,“ poznamenal jsem. „Myslel jsem –“

„Řekni mu, co jsi udělala, Agnes, moje drahá.“ Lady Gunnilda se otočila a vzala Agnes za ruku. Ale Letice jen zavrtěla hlavou.

„Vzala si vozkův meč,“ prozradila lady Gunnilda. „A také ho použila. Moje milá Agnes, byla jsi statečnější než mnohý rytíř při své první bitvě, tím jsem si naprosto jistá. Kdyby totiž nebyla, drahý pane, jen Bůh všemohoucí ví, co by se s námi stalo. Naštěstí ale měli v těle trochu cti a vzali nás jen do zajetí výměnou za to, že Agnes odloží meč. Nemyslím…“

„Ve druhém voze jednu dámu podřízli a druhou zneuctili,“ pronesla Letice monotónně. „Co se stalo té dívce, kterou znásilnili, nevím, ta druhá je tady.“ Ukázala na přikryté tělo. „Aspoň že po smrti se k ní už všichni chovali hezky. Bůh nám všem žehnej, co, Klapko?“

„Amen,“ odpověděla lady Gunnilda, které unikla hořkost v Leticině hlase.

„Je tohle tvoje sestřenice, Petrusi?“ zeptal se Aimery.

„Ano. Agnes de Wharram, mohu ti představit pana Aimeryho de Lilie Charpigny? Známe se už z Konstantinopole,“ dodal jsem na vysvětlenou. Aimery si před ní klekl na jedno koleno a políbil jí ruku. Byla příliš překvapená, aby se mu bránila. Pak políbil ruku i lady Gunnildě, a ta se celá zarděla.

„Jste takový gentleman, rytíři,“ cukrovala.

„Lady Agnes je ale zraněná,“ zvolal Aimery a jemně se dotkl jejího obvazu.

„Nic to není, jen škrábnutí,“ zamumlala Letice.

„Hloupost! Má zlomenou nohu,“ nesouhlasila lady Gunnilda. Letice si mezitím zamračeně prohlížela Aimeryho. Obočí měla svraštělé a ten pohled jsem dobře znal. Chtěl jsem Francouze varovat, aby ji ve svém vlastním zájmu nechal na pokoji, ale buď si mého pohledu nevšiml, nebo jej ignoroval.

„Jsem zděšen,“ pronesl, „že by se kterýkoli z mých krajanů propůjčil k tomu, aby ublížil tak krásné paní. Anebo jakékoli jiné panně,“ dodal spěšně, takže moje varování přece jenom pochopil.

„Ta noha není zlomená, jen jsem si podvrtla kotník,“ vysvětlovala Letice. „A nejsem žádná panna!“ zasyčela ještě.

„Lady Agnes je vdova,“ uváděl jsem chvatně věci na pravou míru. „Její zesnulý manžel byl křižácký rytíř a zemřel v Benátkách.“

„Moje paní, jste snad na tomto světě sama?“ děsil se Aimery. „Jak mohla nebesa dopustit něco tak strašného?“

„A jakpak naložila nebesa s vámi?“ odsekla Letice hrubě. Aimery se ihned stáhl. Kristepane, teď ho ještě urazila, pomyslel jsem si, ale Aimery se místo toho galantně uklonil a hrdě si přiložil ruku v bok.

„Možná nejsem bohatý,“ začal, „ale proč by na tom mělo záležet?

Znám jednu píseň, kde se praví:

Když mě krásná paní, jíž chci celý patřit,

poctí alespoň tím, že mi dovolí být jí věrným milencem,

jsem rázem mocnější a bohatší než král.“

Aimery měl opravdu pěkný hlas, ale Letice, zraněná a smutná, se na něj sotva podívala. Jenže Aimery se nenechal tak snadno odradit. Klekl si před ní a vzal její kotník opatrně a něžně do dlaní. Letice byla opět tak překvapená, že se nezmohla na odpor. Aimery kotník zkušeně promačkal a pak se usmál.

„Jen výron, má paní. Za týden budete opět zdravá.“

„O co vám jde, Francouzi?“ dožadovala se Letice.

„Moje drahá paní, neusiluji o nic,

než o to stát se vaším služebníkem.

A budu vám sloužit jako svému pánovi

bez nároku na mzdu, za úsměv jediný.“

zazpíval opět Aimery. „Jedině tak, ve službě dámě může rytíř, jako je tady sir Petrus nebo moje maličkost, žít jako čestný muž. Bez lásky, co je po životě? Chrétien de Troys napsal…“

„Co tím chcete říct, rytíř, jako je sir Petrus?“ vytřeštila oči Letice. Zároveň na ní bylo poznat, že už má Chrétiena de Troys tak akorát, a prohlížela si Aimeryho lehce vyděšeným pohledem, i když možná se i trochu bavila. Vysvětlil jsem jí, co se mi přihodilo, a že je ze mne nyní skutečný rytíř, světe, div se. Musím přiznat, že mi podívaná na její nevěřícný pohled přinesla jisté uspokojení.

„A jak jsi přišel k tomu jménu Černý pes?“ zajímal se Aimery.

„Měl takového pejska, když byl ještě chlapec,“ vysvětlovala Letice. „Je to tak, bratranče Petrusi?“ Věnovala nám oběma křivý úsměv. Říkala jsem ti to, ale ty jsi mi nevěřil.

„Vzpomínám si jen, že jsi říkala něco o tom, že mě rozsekají na kousky,“ připomněl jsem jí. Přibližně ve stejném okamžiku se o kus dál, pod stromem se zajatci, ozval burácivý jásot. Zaclonil jsem si oči a spatřil jsem bílý prapor příměří. Aimery se také podíval.

„Řekl bych, že začíná výměna zajatců,“ poznamenal. „Měl bys už jít, Petrusi, a vy také, milé dámy. Já se postarám, aby se vaší družce dostalo důstojného pohřbu.“ Pomohl lady Gunnildě vstát – trochu se zapotácela, ale zdálo se, že ji úplavice již opustila, a natáhl ruku k Letici. Pokusila se vstát, ale vydala ze sebe jen bolestivý povzdech a zavrtěla hlavou.

„Ten kotník,“ zasyčela a náhle celá zbělala a já jsem jí pomohl si znovu lehnout.

„Tady máš,“ obrátil jsem se k Aimerymu a sáhl jsem si pod brnění a vytáhl jsem váček. „Tohle je výkupné za mě, lady Agnes i za tuto urozenou paní.“ Vzal jsem si z váčku dva zlaté bezanty a zbytek, pořádně těžký měšec, jsem podal Aimerymu, ale ten jen odmítavě zvedl ruce.

„Budete vyměněni,“ protestoval. „Žádné výkupné platit nemusíte, nikomu.“

„Vezmi si to!“ přikázal jsem mu rozhodně. „Muž, který se ani nepokusí splatit své dluhy, není muž. A my dva, můj milý příteli, ještě zdaleka nejsme srovnáni, ale tohle je alespoň začátek.“ Vzal jsem ho za ruku a sevřel jsem mu dlaň kolem měšce. „Pošlu ti ještě svoje brnění, kéž ti přinese štěstí – budeš si ho ale muset nechat opravit,“ připomněl jsem mu a poklepal jsem si na pomačkané kroužky na břiše. „Postarej se o lady Agnes, můj drahý příteli. Ponechávám ji pod tvou ochranou, ale jako svobodnou ženu, ne zajatkyni, je to tak?“

„Ne! Co to tady sakra…“ Letice se pokoušela vstát, ale klekl jsem si k ní a přiložil jsem jí dlaň jemně na ústa a zároveň jsem ji políbil na obě tváře.

„Aimery je čestný a dobrý člověk,“ pošeptal jsem jí. „Jeden z mála lidí na tomto světě, kterému bych opravdu svěřil vlastní život, natož pak tvůj, ty jedna nezvedená darebnice. Tady jsi bezpečnější než ve městě. Král Ludvík má tolik vojáků, že může Saintes klidně deset let obléhat. Vrať se… vrať se do Benátek.“ Její oči mě probodly jako dvě dýky. „Fajn, vrať se do Londýna, tam už ti teď nic hrozit nebude.“ Dal jsem jí dva bezanty, které jsem předtím vytáhl z měšce. „S tímhle se dostaneš, kamkoli budeš chtít. Důvěřuj Aimerymu.“ Uchopil jsem její hlavu do dlaní a pevně jsem ji políbil na čelo. „Miluji tě. Nepředpokládám, že by ti na tom záleželo, a také se tvojí lásky již nedožaduji, ale miluji tě.“ Pak jsem objal ještě Aimeryho a podíval jsem se na lady Gunnildu. Vzal jsem ji pod paží a odváděl jsem ji mezi švestkami k místu, kde se angličtí zajatci začínali řadit. Ponec
hal jsem urozenou paní v péči lorda Hastingse a vydal jsem se na Taillebourgskou silnici.

K bráně to nebylo ani míli, ale přesto mi trvalo snad věčnost, než jsem k ní dorazil. Z vinohradů se stalo bludiště a já jsem byl tak unavený, že jsem již nedokázal přelézat polámané sloupky, ploty, posekané stromky a také těla mužů i zvířat. Místo toho jsem si hledal rovné, čisté průchody, a když jsem se konečně dostal na silnici, třásl jsem se únavou i hrůzou z toho, co jsem viděl. Kolem mrtvých se již seběhli pěší vojáci, sedláci, chátra, která se vždy vleče za každou armádou, a obírali padlé a svlékali je do naha. Bílá vápencová půda byla plná černých skvrn a posetá částmi lidských těl: byly tu nohy, ruce i hlavy. Hlavy se na zemi válely jako nějaká legrační zelenina. Zčernalé, vyhřezlé jazyky lízaly zem a vyhaslé oči zíraly skelně do prázdna. Těla tu ležela tak, jak je zastihla krvavá smrt, bledá, jako červi, angličtí i francouzští rytíři propletení v objetí, nohy roztažené, vyval ená pohlaví. Na obloze se již slétali krkavci a luňáci.

Blíže k městu mi olupovači mrtvol a drancovníci zmizeli za zády a mrtví byli alespoň oblečení. Napůl v bezvědomí žízní a bolestí ze svých zranění jsem se ještě chvíli toulal zamlženým pohledem po okolí a pátral jsem mezi štíty a kabátci po erbech, které bych znal. Žádné jsem však nenašel, alespoň do chvíle, kdy jsem narazil na hromadu těl. Vedle ležel na zemi temně modrý štít rozdělený bílým pruhem s žlutou hvězdou pod i nad dělící čárou. Nebylo to ani tak dlouho, kdy jsem tento štít viděl naposledy. Patřil Williamu Maynetovi.

Ležel na zádech, ruce rozhozené do stran a z prostředku hrudi mu trčela šipka z kuše. Přes něj, v úrovni pasu, leželo další natažené tělo, místo hlavy jen zčernalý pahýl krku. Hlava Edmunda z Wykhamu ležela vedle rozevřené dlaně jeho přítele, oči přivřené, rty stažené dozadu. Když William spadl z koně, Edmund musel seskočit, a sotva si vedle něj klekl… Stáhl jsem mu z prstu pečetní prsten. Williamovi visel kolem krku řetěz s křížem zdobeným granáty. Edmund měl kolem zápěstí omotaný zlatý řetěz a starou medaili. Vzal jsem jim je, abych je předal hraběti Richardovi, pro jejich matky a otce. Když jsem se postavil, viděl jsem, že se téměř dostali do bezpečí, protože z hradeb na mě již pokřikovaly anglické hlasy. Během minuty jsem prošel do města, kde se kolem mne ihned shromáždil shluk vojáků, kteří mi podali měch s vínem, a já jsem se mohl konečně pořádně napít. Král a jeho bratr zabrali hrad a já
jsem se tam vypravil za nimi. Už jsem věděl, co musím udělat, ale potřeboval jsem k tomu Richardovo svolení. Bylo mi však řečeno, že urození pánové mají důležitou poradu, a tak jsem několika laskavým mnichům dovolil, aby mě svlékli z brnění, ošetřili mi moje zranění, která sice nebyla vážná, ale zato jich bylo mnoho, a když odezněla štiplavá bolest posledního ošetření, zavřel jsem oči a usnul.

Ačkoli jsem již dva těžké dny a dvě dlouhé noci nespal, probudil jsem se akorát na snídani, kterou jsem si dopřál, aniž jsem cítil hlad. Byl jsem ztuhlý jako socha, ale neměl jsem horečku, a jakmile jsem dole ve městě objevil svá zavazadla, zařídil jsem, aby mi opravili brnění a poslali je na druhou stranu Aimerymu de Lilie Charpigny. Převlékl jsem se z prostých lněných šatů, do kterých mě večer oblékli mniši – až nepříjemně mi připomínaly rubáš – do svého normálního šatu a vypravil jsem se vzhůru na hrad, kde jsem požádal o audienci u hraběte Richarda. Bylo již po poledni a město bylo vzhůru nohama, plné vzteklých, poražených Angličanů, a připravovalo se na obléhání. Obyvatelé města pobíhali kolem, zatloukali okna a dveře svých domů a vyhýbali se Angličanům, kteří je již bezpochyby začali okrádat a zastrašovat.

Richard mě přijal ve své soukromé komnatě. Ani trochu nevypadal jako muž, který by se nějak zapojil do událostí posledních dvou dní. Byl čistý a upravený, v židli s vysokým opěradlem.

„Sire Petrusi,“ pronesl, když jsem vstoupil. „Přišel jste si nechat potvrdit svoje povýšení do rytířského stavu?“ Nedokázal jsem rozpoznat, zdali si ze mne dělá legraci či nikoli, a tak jsem se jen uklonil.

„Pokud mě můj pán chce takto poctít, budu tím nejšťastnějším mužem v království vašeho bratra…“ Nenechal mě dokončit.

„Zabil jste Archambauda Dampierre? Zabil. Zachránil jste život mého přítele biskupa z Balecesteru? Zachránil. Na všechno jsou svědci. Nebuďte nemístně skromný, chlape. Jste rytíř, ať se vám to líbí nebo nelíbí. A teď, jelikož jsme byli poraženi a navíc jsme tu jako v pasti a naši drazí spojenci nám byli užiteční asi jako svíčka uprostřed sněhové bouře, o čem spolu máme ještě jednat?“ Jeho tvář byla náhle studená jako kámen. Narovnal jsem se.

„Můj pane. Přinesl jsem vám zprávu, která se mě sice v ničem netýkala, ale byl jsem to přesto já, kdo ji doručil, a vy jste, alespoň částečně, jednal z jejího popudu. Nemohu mluvit za muže, který ji poslal, ale mohu vás ujistit, že s ohledem na okolnosti jednal v té nejčistší víře, neboť boj po boku Raimonda z Toulouse je věcí, která je jeho srdci nejdražší na celém světě. A protože pana de Sol také znáte, snad mi uvěříte, že mluvím pravdu.“

„Naslouchal jsem především svému bratrovi, a to je příčina toho všeho,“ opravil mě hrabě Richard a sevřel opěrky židle v dlaních tak, až se mu do obličeje vehnala krev. „Taky jsem věřil lžím svého otčíma, který mi nasliboval spojence, co nikdy neexistovali. Pokud tedy…“

„Můj pane,“ přerušil jsem ho rychle, i když jsem věděl, že riskuji, že na sebe přivolám jeho hněv. „Vy v této záležitosti nenesete žádnou vinu a nikdo nemůže tvrdit opak. Celá armáda viděla, jak vaši spojenci krále zradili. Kdybych vám tehdy tu zprávu nedoručil, možná byste se vydal jinou cestou. Snad bych vám to tedy mohl alespoň trochu vynahradit.“

„Vynahradit? Zkoušíte moji trpělivost, pane! Začínám se ptát, co jste to vůbec za Angličana. A jak se opovažujete mluvit přede mnou o zradě?“

„Protože Angličané nebyli jediní, kdo zde byl zrazen,“ připomněl jsem mu. „Král Ludvík shromáždil obrovskou armádu. S tou jednoho dne rozdrtí Toulouse. Zprávy o bitvě se dostanou do Navary i do Aragonu a jejich vládce přejde odvaha tuhle válku ještě dál rozdmýchávat. Ale i z této situace může ještě pořád vzejít něco dobrého.“

„Nemluvte v hádankách, chlape,“ vyštěkl hrabě Richard.

„Co když je v mých v silách zařídit, aby se za vás Sancha Provensálská provdala?“ zeptal jsem se záměrně pomalu a protahovaně. Srdce mi doslova pumpovalo slova z těla, ale nepřestával jsem se ovládat a přitom jsem se hraběti díval zpříma do očí.

„Já jsem svoji část úmluvy nedodržel, proč by ji měl dodržet Raimond?“ zeptal se Richard chladně. „Toulouse svůj boj prohrál,“ pokračoval. „Vzdá se králi Ludvíkovi a splní všechny podmínky, které mu Ludvík uloží.“

„Přesto bude potřebovat přátele,“ řekl jsem.

„Chudák Raimond,“ pronesl Richard hořce. „Víte, co můj bratr udělal? Utekl. Již ráno odjel do Bordeaux. Skončil s tím šílenstvím tady a jsem si jistý, že sám sebe již zbavil veškeré zodpovědnosti. Otčím Lusignan vyrazil za Ludvíkem žebrat o milost a mezitím já, ačkoli jsem od samého začátku věděl, že celý ten podnik je obrovský nesmysl, tady trčím jako nějaká ženská. Víte, co dnes ráno řekl Montfort? Že mého bratra by měli dát pod zámek jako Karla Pitomého. Už jen za to jsem mu mohl nechat srazit hlavu až na to, že má zatraceně pravdu.“

„Můj pane,“ nadechl jsem se. Ze svých zkušeností jsem již věděl, že když vám mocní mužové tohoto světa prozradí, co přesně si myslí, je to buď znamení naprosto vynikající, nebo naopak zcela tragické. Už jsem ale nemohl vzít zpět jednou vyřčené a stejně tak to nemohl udělat ani Richard, a tak jsem se rozhodl vše jen tak přejít a pokračovat. „Ano, Raimond přijde o své země a církev bude mít volné ruce, aby si na jeho území dělala, co se jí zlíbí,“ vysvětloval jsem. „Tohle všechno Raimond ví. Ztratil svoje spojence v boji, ale o to víc bude potřebovat spojence v míru, který mu bude nacpán do hrdla, pokud jej bude chtít přežít. Požádám, nebo to za mě učiní monsieur de Sol, aby se lady Sanchi vzdal výměnou za vaši dobrou vůli a za dobrou vůli Anglie. Je to slib, který může bez obav dát, neboť hrabě Raimond je již teď vyřízený muž.“

Viděl jsem, jak se mu za očima míhají myšlenky. Klouby na opěrce židle mu zbělely a zase znovu zrudly. Mám tě, pomyslel jsem si. Možná by to zvládly i peníze, ale láska… Kapitán rozhodně nebyl žádný blázen, došlo mi. A dost možná, že mi právě zachránil život.

„Pojďte sem,“ přikázal mi Richard. „Na kolena.“ Poslechl jsem. „Zvedněte ruce jako při modlitbě,“ pokračoval a já jsem si až s bolestnou jasností uvědomoval, co se stane. Richard se postavil a sevřel moje ruce pevně ve svých dlaních. „Opakujte po mně.“

Odříkal jsem slova slavnostní přísahy, hřeby, lepidlo a maltu, která muže poutá k jejich pánům:

„Já, Petrus, přísahám tímto při své víře věrnost svému pánovi. Nikdy mu nezpůsobím žádné škody a nikdy nevyzradím, co mi svěřil, a budu mu prokazovat bezvýhradnou věrnost, proti všem, bez lži a přetvářky.“

„Teď jste můj člověk, Petrusi,“ pronesl Richard a uvolnil mě ze svého sevření. „Protože rytíř musí mít svého pána.“ Pozorně si mě prohlížel. Přiměl jsem se k vděčnému, obdivnému pohledu, asi takovému, jaký najde lovec na tváři lišky, která přes noc zemřela v jeho pasti.

„Učinil jste mi slib, můj rytíři. Pokud nelžete a pokud mi můžete mou paní opravdu přivést, budu vám zavázán. Jestli selžete, přísahám vám už teď, že budete obžalován ze zrady a skončíte, jak zrádci končívají. Navíc vás ujišťuji, že nezapomenu, ať už to dopadne tak či onak. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Jak poroučíte, můj pane,“ odvětil jsem. „Vyrazím hned zítra, pokud je to možné.“

„Vy sám nejlíp víte, Petrusi, co je možné, takže…“

Můj pán mě mávnutím ruky propustil a já jsem odešel a ještě dlouho jsem se jen tak potuloval hradem, až jsem se nakonec ocitnul na cimbuří a výklenkem střílny jsem se díval na zvlněnou krajinu dole. Vzduch byl prosycen sladkým pachem hnijícího masa a mrtvá těla mezi řádky révy zvolna černala. Obloha byla plná havranů a luňáků. Mezi mrtvými dole na zemi tu a tam přecházely hloučky živých. Někteří zde hledali své pány či přátele, neboť mrtvá těla byla odnášena do francouzského tábora nebo do města, a někteří jen tak zkoušeli, jestli se na mrtvolách nedá ještě něco ukrást. Nikde nebylo ani vidu ani slechu po obléhání nebo přípravách na ně, takže král Jindřich teď nejspíš vyjednává se svým bratrancem Ludvíkem, jak to už mezi královskými bratranci chodí, když jeden druhého porazí v bitvě. Nad Ludvíkovým táborem, který se mezitím rozrostl ve velké město stanů a improvizovaných příbytků, vlá
ly francouzské prapory a z tisíců ohňů stoupaly k nebi rovné sloupce bílého kouře.

Vzpomněl jsem si na Letici a doufal jsem, že je v pořádku. Nohu zřejmě zlomenou nemá, ale není zvyklá být v moci druhých. Jenže Aimery se o ni už jistě postará. Nejlíp ze všech lidí, které znám. Během několika uplynulých let jsem o něm přemýšlel hodně a často, ale i když jsem se mezitím dvakrát vrátil do Konstantinopole, odkud mi kdysi pomohl uprchnout, když se proti mně spojili Nicholas Querini a Balduinův regent, nikdy jsem se s ním už nesetkal, neboť byl vždy někde ve válce a ty na hranicích umírající říše zuřily téměř nepřetržitě. Aimery byl mužem cti v říši, která se držela jen proto, že jiní čestní muži podlehli jedu hamižnosti. Riskoval vlastní život, aby zachránil ten můj, a pokud mi bylo známo, neměl k tomu jiný důvod než ten, že mu to přišlo jako správné a čestné. Čestnějšího ochránce si Letice ani nemohla přát. Jen doufám, že mu ze života neudělá peklo.

Následující den jsem těsně před úsvitem vyklouzl z města a uháněl jsem tryskem k jihu, vinicemi, zde stále zelenými a krásnými, pod pláštěm tmavé oblohy poseté roztrhanými cáry mraků. Ještě před odjezdem jsem se stavil u Margarete, abych se s ní rozloučil, ale ve dveřích mi zastoupila cestu jistá urozená dáma ze Shropshire s rukama jako pradlena a prohlížela si mě jako lasičku, která se již olizuje před vchodem do kurníku, a tak jsem raději vycouval dřív, než způsobím nějaký skandál. Už jsem ji nikdy nespatřil, i když v měsících, které následovaly, jsem si mnohokrát v duchu přál, abych se hněvu dvorních dam postavil a prokázal Margarete úctu tak, jako mi ona prokázala lásku.

Francouzi se ani neobtěžovali město obklíčit a cestou jsem neviděl nic než pasoucí se dobytek a pár unavených sedláků mířících na pole, ořezávat a okopávat vinice, časně, dokud je ještě příjemný chládek. Nad hlavou, pod cáry mraků mířila k severu hejna černých ptáků v očekávání velké hostiny. Hrabě Richard mi na rozloučenou předal dar: červenou suknici s motivem přikrčeného černého psa, alaunta s očima podlitýma krví a naježeného jako kanec, s vyceněnými bílými zuby. Nějaká hbitá švadlena na ní jistě pracovala celý den a noc. Byl jsem k hraběti připoután, vázán všemi řetězy povinností, kterým jsem se uplynulých sedm let vyhýbal a vysmíval; já, jenž jsem nebyl podřízen nikomu jinému než sobě. Přísaha, kterou jsem byl nucen odříkat, pro mne nic neznamenala, ale přesto jsem se ocitnul v pasti, v kleci, které se říká svět a jejíž mříže tvoří moc těch ostatních a jejíž klíč leží v
ždy o kousek dál, než kam stačí člověk dosáhnout. Cítil jsem, jak mě váha té klece tlačí, dokonce i teď, zatímco jsem ujížděl dál na Poitou: postavení, vliv a moc, vrstva na vrstvě a každá z nich těžká jako život sám. Nade mnou byl nyní můj pán, hrabě Richard. Nad ním král a nad králem Bůh. Nevěřil jsem ani v jednoho z nich, ale tenhle luxus mi nepřinášel žádnou útěchu, protože oni všichni teď věřili mně.

16.

Raimond de Saint Gilles, sedmý hrabě z Toulouse, seděl v čele dlouhého stolu v prázdném sále, šedivou hlavu složenou v dlaních. V sále bylo úplné ticho, které rušil jen křik vrabců mezi trámy. Teď spustil jednu ruku na stůl a poklepával o něj dvěma vztyčenými prsty.

„Říkáte, že Jindřich utekl?“ V jeho hlase bylo znát strašlivou únavu, ale nikoli překvapení. „A Lusignanův slib nebyl ničím jiným, než mlácením prázdné slámy. Bože, být zničen, dobrá, ale být zničen dvěma blázny…“

„Můj pane, není vám dobře,“ pronesl kapitán de Montalhac. Stáli jsme před hrabětem a v celém sále jsme byli jen my tři, když opět nepočítám vrabce pod střechou a starou černou kočku na římse.

„Možná bychom si o všem mohli promluvit až někdy později.“

„Ne, Montalhacu. O čem bychom pak podle vás měli mluvit teď?“ Hrabě konečně zvedl hlavu. Vypadal hrozně vyčerpaně, protože nemoc, která ho před třemi měsíci málem zabila, vyjedla všechno maso v obličeji a ponechala mu jen vystouplé lícní kosti a tvář, která vypadala staře a sešle. Hrabě byl jinak pohledný muž širokých ramen, ve čtvrté dekádě svého života, s dlouhými vlnitými vlasy, které mu začínaly na spáncích lehce ustupovat. Kůži pod očima měl ale papírově slabou a oči mu stále žhnuly žlutou barvou horečky.

„Král Jindřich nás opustil. Hugo Lusignan, ten falešný had, nás zradil. Francie má v poli obrovskou armádu – na kolik mužů ji odhadujete, mladý muži?“

„Před Saintes leželo přinejmenším třicet tisíc mužů, můj pane,“ odpověděl jsem váhavě. „A když jsem byl ještě v zajetí, slyšel jsem, že každým dnem se k Ludvíkovi připojují další oddíly. S námi bojovalo asi pět tisíc rytířů a více než dvacet tisíc pěších vojáků a bezpočet střelců z kuší a pomocných sil. Jestli teď ke králi přešel i Lusignan, je to o tisíc rytířů a pět tisíc pěšáků víc.“

„Pro Kristovy rány. Anglie už tedy dál válčit nechce?“ V Raimondově hlase již nebyl ani záblesk naděje a ani já jsem mu žádnou dát nemohl.

„Ne, můj pane. Angličtí baroni nemohou přijít Jindřichovi na jméno, protože jim vnutil daň ze štítu. Třicet marek navíc na každého rytíře. Teď se ještě ke všemu museli dívat, jak vyhodil jejich stříbro do stoky nebo ještě hůř, protože by jistě dali přednost, aby skončilo raději mezi hovny než v Lusignanových rukou. A obávám se, že hrabě z Cornwallu i hrabě z Leicesteru si již s Ludvíkem dojednali mírové podmínky.“

„Takže je po všem,“ vydechl Raimond. „A z Navary ani z Aragonu nepřišlo ani slovo. A žádné už nepřijde. Ta zhovadilost v Avignonetu mě stála…“

„Není to přece poprvé, můj pane, co jste byl exkomunikován,“ řekl kapitán. „Tím si opravdu nemusíte lámat hlavu. A nezapomínejte, že…“

„Že v Římě stále nesedí žádný papež. Ano, ano. To všechno vím, Micheli. Ale tím se Ludvík nenechá odradit. Zato mám strach, že to zchladí nadšení mých vazalů a spojenců. Roger z Foixu se mi už hezkých pár týdnů neozval. Zůstal jsem sám, tak je to.“

„Ne tak docela, můj pane,“ ozval jsem se. Raimond si mě pozorně prohlížel, zrak zakalený porážkou. „Dost možná, že stále ještě máte v Anglii přítele. Hrabě Richard z Cornwallu je ochoten projevit své přátelství – a tato slova mám přímo od něj.“

„To je tedy něco,“ zamumlal Raimond. A pak se trochu rozjasnil. „Lepší Richard než ten imbecil Jindřich,“ pronesl nakonec.

„K tomu se nemohu vyjádřit,“ řekl jsem. „Ale Ludvík má Richarda velmi rád.“ Stručně jsem mu popsal, jak se Richard, oděný jako poutník, vydal po Taillebourgské silnici vyjednávat s Ludvíkem a jak ho francouzští rytíři nadšeně zdravili. „Nemůže vás již podpořit v boji, ale může vám být mocným přítelem v míru.“

„Proč?“ zeptal se Raimond krátce a v očích se mu zračila nedůvěra.

„Pohrdá Lusignanem a ví, že jeho bratr opustil své přátele a pošpinil čest koruny. Jsem si jistý, že Richard vám zůstal věrný, i když svůj úsudek zakládám na velmi povrchní známosti. Tolik tedy v odpověď na vaši otázku proč, můj pane. Jsem navíc zmocněn vám nabídnout prostředek, který vám spojenectví s hrabětem zaručí.“

V sále se opět rozhostilo ticho. Raimond si prohlížel nehet a hořce si jej okousával.

„Jak si to představujete, mladý muži?“ zeptal se mě nakonec. A bylo jasné, že se na mou odpověď ani trochu netěší.

„Není žádným tajemstvím, že hrabě Richard již dva roky touží získat ruku lady Sanchi Provensálské.“ A bylo to venku. Řekl jsem to. Očekával jsem, že se ticho rázem změní v bouři, ale Raimond se jen poškrábal za uchem a zarputile se pousmál.

„Sanchu? Mám snad za přízeň mocného hraběte z Cornwallu zaplatit svou snoubenkou, to se po mně žádá? Můj Bože. Kdo vlastně jste – Richardův vyslanec, mladý muži? Jak přesně zní vaše pověření?“ Propichoval mě žlutým, přesto však pronikavým okem.

„Petroc žádné přesné pověření nemá, můj pane. Jedná však podle mých pokynů, takže je, svým způsobem, váš agent.“

Podíval jsem se na kapitána, ale zdálo se, že s tím, co právě vyslovil, nemá žádný problém. O mé přísaze věrnosti hraběti Richardovi samozřejmě věděl, protože jsem mu všechno odvyprávěl již před dvěma dny, když jsem dorazil do Toulouse a když jsem ho, ke své nesmírné radosti, nalezl v hraběcím paláci.

„Takže se z tebe stal Richardův rytíř,“ pronesl pobaveně. „Máš v úmyslu svoji přísahu dodržet?“

„Tím si nejsem tak jistý,“ odpověděl jsem po pravdě, i když jsem o této otázce usilovně přemýšlel během celé dlouhé cesty údolím Garonny: přísaha pro mne nic neznamenala, byl to jen uspořádaný výběr slov určených k tomu, aby nahnala strach těm slabým. Přesto jsem ale cítil dusivou tíhu povinnosti, závazku, tradice. Všechny ty náhrobky věrných rytířů, na kterých jsem klekával v kostele, všechny ty hrdinské písně. Teď jsem byl jejich součástí i já. Hned druhý den cesty jsem si sundal svoji červenou suknici, ale když jsem v noci usínal, slyšel jsem sám sebe, jak křičím „Královi muži! Královi muži!“, a když jsem cválal prázdnými cestami, cítil jsem kdesi uvnitř nehledané, nevítané, rozkvétající poupě hrdosti a pýchy při vzpomínce na okamžik, kdy mi hrabě Richard poklepal mečem na ramena. Kapitán se jen smál a plácl mě přes koleno.

„S přísahami člověk nikdy neví,“ pronesl. „Což říkám jako někdo, kdo nikdy nikomu nepřísahal.“

„Ani hraběti Raimondovi?“

„Dobří křesťané přísahat nesmějí,“ odpověděl. „Přesto se cítím vázán. Ty jsi přísahal a cítíš se vázán? Máš svého pána, pokud se tak rozhodneš, ale krále pořád nemáš. Nebo ses snad zamiloval do Jindřicha?“

„Jen to ne… rozhodně ne.“

„V tom případě se to má asi tak. Problém je, že páni – ti, kteří vládnou našemu světu, všichni ti s pěknými pestrobarevnými štíty plnými divokých šelem, nechápou, že jsi svobodný. Vlastně vůbec nevědí, co to svoboda je. Ty už to teď ale víš.“

Měl pravdu: opravdu jsem již věděl, co je to svoboda, a proto jsem pochopil, že hrabě Raimond o tu svou téměř přišel a že ho to naplňuje skličujícím děsem. „Mohu tomu rozumět tak, můj pane, že souhlasíte?“ zeptal jsem se ho. Hrabě jen poklepával prsty o stůl.

„Tuhle otázku jsem již jednou dostal. Richard za mnou poslal svého člověka – biskupa, tuším, že se jmenoval Pierre. Byl nanejvýš impertinentní. Tehdy jsem mu odpověděl ne, ale nejsem si jistý, že to vůbec pochopil, protože se cele soustředil jen na to, jak se přede mnou naparovat.“ Hrabě sebou trhl, jako by mu hněv vykousl další kus vnitřností. Stárnul a ještě stále neměl syna. Mladší dcera pána z Provence byla jeho poslední šancí získat dědice. Nebyla to žádná láska, ale Raimond stál před nelehkou volbou a bylo to na něm znát. Nakonec se zuřivě kousl do nehtu na palci a nepřívětivě na mě ukázal jeho zubatým okrajem.

„Okolnosti se trochu změnily, mladý muži. A tak vám tedy dovolím dosáhnout toho, co se Pierrovi nikdy nepovedlo. Pošlete vzkaz hraběti z Cornwallu. Vyřiďte mu, že může mít svoji sladkou Sanchu.“

„To udělám, můj pane,“ odpověděl jsem. Hrabě se rozhodl zachránit svou zem tím, že obětuje svého dědice. Musel jsem připustit, že to byla ta těžší z obou voleb.

„Jak vám teď mohu sloužit, hrabě Raimonde?“ zeptal se kapitán.

„Víc už pro mě nemůžeš udělat, Micheli. Teď budu muset vyrazit k hranicím a počkat, až mi Ludvík vyjeví své úmysly, ale oba víme, jaké budou. Budu se před ním muset pokořit a vpustit do svých zemí francouzské vlky. Teď už to vaši lidé nepřežijí, příteli,“ dodal tiše. Kapitán zvedl hlavu a pozoroval, jak vrabci nahoře přelétávají z trámu na trám.

„Musíte s Francií uzavřít smlouvu,“ začal. „A pošlete zprávu Blance. Ludvíkova matka učiní vše, co bude v jejích silách, aby zabránila dalšímu krveprolití. Vy už dál bojovat nesmíte, hrabě Raimonde, já musím. Dobří křesťané si mohou zvolit: buď budou bojovat do posledního muže, nebo se nechají povraždit. Jsou to i vaši poddaní, pane. Co byste jim doporučil?“

„To si musíte rozhodnout sami, Micheli,“ odpověděl hrabě a vzepřel se rukama o opěrky, aby si pomohl vstát. „Až sem Francie vpadne, nebudu vás už moci dále chránit.“ Otočil se a pomalým krokem mířil pryč od nás, ke studenému krbu a chvíli zíral do jeho obrovské, černé tlamy. „Byl jsi mi věrným služebníkem, Micheli,“ řekl a jeho hlas se prázdně odrážel od stěn krbu. „Před mnoha lety jsi pomohl mému otci k nádhernému vítězství, přesto ti odměnou bylo jen vyhnanství. Učinil jsi všechno, co bylo v tvých silách, abys mi znovu pomohl, a tvoje odměna…“ natočil se k nám a opřel se o kameny. „Jedinou odměnou, kterou ti mohu nabídnout, je pravda. A ta je taková, že mi Ludvík vnutí inkvizici. Mně i mým poddaným, lhostejno, jestli jsou, nebo nejsou kacíři. Nezbude mi téměř žádná moc, ale ten kousek, který mi ještě zůstane, použiji k tomu, abych sem nevpustil Řím a dominikány. Krále budu muset prosit
o milost: před papežem se ale neskloním. Dobří křesťané jsou vyřízeni. Já sám jsem exkomunikován. Nemám syna a moje dcera je provdána za Ludvíkova bratra. Pokud svému rodu nezajistím syna, tato země, naše země, nám přestane v okamžiku mé smrti patřit. Celý svůj život jsem proti tomuto údělu bojoval. Musím mít šanci se oženit a získat dědice. A pokud se budu muset obrátit proti vašim lidem, abych zachránil ty své – svůj rod, učiním tak s lehkým srdcem. A to je vše. To je můj dar, starý příteli.“

Kapitán se jen usmál a narovnal se v celé své výšce. Ještě nikdy předtím jsem si nevšiml, že se mu již trochu ohnula záda, ale teď, v tunice z černého damašku tu stál jako dlouhý stín, jako by studený krb dýchl do sálu svým černým dechem.

„My všichni se o něco snažíme, hrabě Raimonde, a všichni marně. Váš svět chřadne a vaše památka ve vzpomínkách bude poskvrněna touto prohrou. Na mě si nikdo pamatovat nebude, ani na moje sestry a bratry, ale my tento svět jednou provždy opustíme, zatímco vy, všichni páni, králové a papeži, budete navždy bloudit rozvalinami své marnosti. Nám stačí jenom projít ohněm a budeme pryč.“ Kapitán se hraběti uklonil a nabídl mu ruku.

„Sbohem, hrabě. Pokud musíte s Ďáblem bojovat tím, že se přidáte k jeho armádě, staniž se. V tomto boji však nemůžete vyhrát, a to, jak sám víte, je vaším prokletím. Vězte ale tolik, můj pane. Dobří křesťané svého vítězství již dosáhli.“

17.

Slunce venku pálilo jako zběsilé a z jihu sem vítr přinášel pryskyřičnou vůni borovic a šalvěje. V proutěných klíckách hvízdali a prozpěvovali ptáci. Kapitán mě tiše a bez váhání vedl chaotickým zmatkem uliček, až jsme dospěli k hradbám města. Před námi se tyčily příkré schody a my jsme po nich vystoupali vzhůru, kapitán stejně svižně a pružně jako já. Když jsme se ocitli na římse zaplněné lenošícími strážemi, zamilovanými dvojicemi a pouličními prodejci všeho druhu, zamířil ke strážní věži a potom ještě k další, až jsme se nakonec vymanili ze sevření davu. Dívali jsme se na sever, na plochou, úrodnou krajinu, která se táhla až k zaobleným kopečkům daleko od nás.

„Bylo to tady, nebo někde poblíž,“ pronesl konečně kapitán. Já jsem neřekl nic, protože jsem neměl co říct. Měl jsem ale pocit, že čas na zbytečné otázky byl již nenávratně pryč.

„Když jsem byl přibližně ve tvém věku… Ne, počkej,“ zarazil se ještě. „Vzpomínáš si ještě, jak jsem ti kdysi vyprávěl o své rodině?“

„Ve Viterbu,“ odpověděl jsem a vybavil jsem si onu podivnou noc v papežském paláci, kde jsme večeřeli u jednoho stolu s inkvizitorem a pak jsme si dlouho do noci povídali o minulosti i budoucnosti. „Jen to, že vám Šimon z Montfortu…“

„V tom případě jsem ti řekl to nejpodstatnější,“ usoudil kapitán a zvedl ukazováček. „Ano: Montfort. Utekl jsem před ním a spolu se mnou ještě několik dalších lidí z naší vesnice. Rodiče to štěstí neměli. Pak jsem se toulal krajinou, která bývala mým domovem, a ani bych nespočítal, kolikrát se mi podařilo oklamat smrt a uniknout z jejích drápů. Všichni, kterým se francouzské řádění podařilo přežít, na tom byli stejně. Stali se z nás uprchlíci a psanci – i když před příchodem Montforta jsme byli ti nejurozenější páni v zemi. Mnoho z nás zahynulo. Nakonec se mi podařilo dojít až ke svému lennímu pánovi, hraběti Raimondovi z Toulouse, a stal jsem se rytířem v jeho armádě. Já, pán na Montalhacu. Takových jako já byly stovky, urození pánové vyhnaní ze své půdy. Říkali nám faidité, mladí, hladoví a rozhněvaní muži s ohněm v srdci. Bojoval jsem proti Montfortovi a zabíjel jsem Francouze, kdykol
i jsem na ně narazil. Nakonec došlo až k obrovské bitvě u Muretu, kdy se k nám přidal i aragonský král a my jsme si mysleli, že teď ty francouzské vlky vyženeme ze země. Montfort se nám postavil, ale proti každému z jeho mužů jsme jich my měli dvacet. Viděl jsem jeho malou armádu soustředěnou pod praporcem s červeným lvem Montfortů. Čelil jsem francouzskému útoku, který nás zavalil jako lavina řítící se do údolí. Byl to zvuk, jako když…“ Kapitán se dotkl ucha a rozpačitě se na mě usmál, ale ve tváři měl jasně vetkány stopy hrůzy, kterou v něm vyvolaly vzpomínky. „Pořád ho slyším. Nemohli jsme přece prohrát, a vzápětí ten strašlivý zvuk, dvě armády se srazily, jako když se utrhne celá hora a strhne s sebou vše v údolí. Zemřely tisíce našich – sedm nebo ještě víc tisíc. Utekli jsme. Papež věnoval Languedoc Šimonovi z Montfortu a přikázal mu, aby neustával v boji a všechny Dobré křesťany vyhu bil.

Pak přišlo Toulouse. Pět let neustálých bojů s Francouzi, kteří byli najednou všude a cpali se naší zemí a naší krví jako krysy ve stodole. Montfort teď bojoval o svou zem – dostal ji od papeže darem. Konečně, roku 1217 byl připraven tu cenu převzít. Zbývalo dobýt Toulouse, hlavní město, ale lidé ve městě byli opačného názoru. Rozhodli se, že jednoho pána už mají a že ho rozhodně nechtějí vyměnit za tohoto francouzského ďábla. Přijel, aby nás terorizoval, tyranizoval, ale protože byl nenasytná bestie, odjel na jih, aby tam ukradl další kus země.

Nakonec jsme jednoho dne, časně zrána, v přestrojení a vzteky bez sebe projeli branami, a když jsme byli uvnitř, rozbalili jsme praporce a hrabě Raimond si stáhl kapuci a jeho lidé ho se slzami v očích líbali na tváře. Říkali mu Jitřenka, i když to byl již stárnoucí muž, ale pro mě i pro všechny ostatní tehdy zářil opravdu jako hvězda, protože s sebou přinášel novou naději.

Francouzi zuřili, jak si asi dokážeš představit, a Montfort okamžitě přitáhl zpět a město, svoje město, oblehl. Celou zimu jsme ho dokázali udržet, i když to bylo strašné, protože Francouzi bojovali statečně jako lvi a vrhali se proti hradbám, kde jsme je pobíjeli jako na jatkách. Pak jsme pro změnu vyráželi ven do protiútoků a oni zase pobíjeli nás. Celý venkov byl naštěstí na naší straně, takže jsme neměli potíže se zásobováním. Pak se k nám připojil Raimondův syn, Raimond mladší. To je ten muž, s nímž ses právě setkal. Říkali mu Achilles, byl krásný jako rozkvetlá růže, mladý a silný. Vdechl městu nový život. Odolávali jsme celou zimu i léto, ale Šimonovi nakonec došla trpělivost. Ve své domýšlivosti nechal postavit obrovský obléhací stroj, dřevěné monstrum, které se zvolna, jen pár metrů za den, sunulo k městu. Jakmile by dorazilo k hradbám, byl by to náš konec – jak jen jsme tu nestvůrnou v
ěž pokrytou surovými kravskými kůžemi, které páchly jako hromada rozkládajících se mrtvol, proklínali. Učinili jsme mohutný výpad, všichni muži z města, jenže Vlk nás odrazil a zahnal zpět, ale když už se zdálo, že vítězství je na jeho straně, jedno z práčat na hradbách uvolnilo kámen a ten si našel Šimonovu hlavu a rozdrtil ji jako zralý fík.

Městem se okamžitě roznesl bouřlivý jásot. Vlk je mrtev! Francouzi se již nevzpamatovali. Útočili jsme na ně znovu a znovu, spálili jsme tu jejich prokletou věž… a nakonec vzali do zaječích. Povím ti, Klapko… ale copak, příteli? Vypadáš nějak zmateně.“

„Ne, ne, pane. Je to úžasný příběh,“ ujistil jsem ho rychle. A také byl, jen jsem měl hlavu plnou podivuhodných obrazů: kapitána jako mladého chlapce, to bylo samo o sobě zvláštní, ale vidět ho, jak se v brnění řítí do útoku v bitvě u Muretu? Na pomoc obléhanému městu? Najednou jsem začal pochybovat o tom, nakolik tohoto muže, po jehož boku jsem strávil uplynulých sedm let, vlastně znám.

„Jde jen o to…“ kousl jsem se do rtu, ale nakonec jsem přesto pokračoval: „Jde jen o to, že si vás nedokážu představit jako rytíře,“ dokončil jsem myšlenku a zároveň mě napadlo, jestli jsem to trochu nepřehnal, kapitán se však dal do smíchu a konečně to byl opravdový, veselý smích.

„To samé bych ale mohl říct já o tobě, nemyslíš? Už jsem ti vyprávěl, jak se to s Montfortem a tou jeho smrtí vlastně seběhlo? Je to dost známá historka.“

„Už jsem ji samozřejmě slyšel,“ odpověděl jsem. „Prý ten kámen vrhla nějaká žena.“

„Přesně tak to bylo. Když muži vyrazili z města do protiútoku, na hradbách místo nich bojovaly ženy, dokonce i mladé dívky a děti. Dokonce i urozené paní, protože touha po pomstě v nás tehdy plála jako neukojitelná žízeň a zachvátila nás všechny. Hrabě Raimond byl naše Jitřenka ale říkali mu také Ježíš, a to i Dobří křesťané – a jeho syn byl naší nadějí na nový život. Lidé v Toulouse, všichni bez rozdílu, by za svého pána byli položili život. Ten kámen tehdy vylétl z praku, který obsluhovala urozená paní z Béziers a její tři dcery. Pokud je ti známo, co všechno předtím Vlk napáchal v jejich městě, jistě pochopíš, jak moc asi chtěla pomstít těch dvacet tisíc duší, včetně jejího otce, matky, manžela a nejstaršího syna, které tam Montfort nechal povraždit.“

„Může se prakem mířit?“ přemýšlel jsem nahlas.

„Těžko. Ale bystré oko dokáže odhadnout vzdálenost, a když se ti cíl dostane na dostřel… ne, paní z Béziers měla prostě štěstí. Byla to náhoda, že se Vlk objevil právě před jejím katapultem, ale to je jedno, prostě mu ustřelila hlavu. Jen tak mimochodem, ten prak stál přesně tam, kde teď stojíš. A tam…“ kapitán ukázal na osamělý topol na kraji pole, „tam tehdy spadla jejich obléhací věž. Vidíš tam ten strom, jak ho obrůstá víno?“ Zaclonil jsem si oči a spatřil jsem ho asi ve vzdálenosti dostřelu kuše. „Tam to schytal Montfort. Neviděl jsem to, protože jsem bojoval dole pod věží. Slyšel jsem ale ten nadšený hlahol. Otočil jsem se tedy a podíval jsem se na hradby.“ Kapitán udeřil pěstí do zdi. „Když jsem se pak druhý den díval odsud dolů, všude kolem ležela mrtvá těla a nahé, usekané údy, jako obrovští červi požírající mršinu spadlé věže.“

„To už jsem také zažil,“ poznamenal jsem. „A přijde mi až divné, že jsem se teď seznámil s oběma muži, kteří tady tehdy spolu bojovali.“

„Kdo je ten druhý?“ zajímal se kapitán.

„Šimon z Montfortu. Povídá se, že byl u toho, když jeho otce zabili. Nemohlo mu tenkrát být víc než deset.“

„Zvláštní,“ řekl kapitán a uloupl ze zdi kousek žlutého mechu. „Mně bylo deset, když tehdy jeho otec zabil mého. A teď to tady vypadá tak klidně a mírumilovně. Jako když jsem byl ještě chlapec. Jenže všechny, jak tu jsme, poutají neviditelné řetězy k hrůzám, které se odehrály tady nebo někde jinde v naší zemi. Hrabě Richard není o nic svobodnější než ta uvázaná koza tam dole. Jenže teď, když jsem se vrátil, jsem o svobodu přišel i já.“

„Co tedy budeme dělat?“ zeptal jsem se.

„Myslíš my dva?“ řekl kapitán a podíval se na mě. Viděl jsem vrásky v jeho obličeji, teď se ještě prohloubily, jako když se nad vyschlým svahem přežene letní průtrž.

„Ve Faroské kapli už nezbylo nic, co by si Ludvík ještě mohl koupit, a i když bych si z celého srdce přál vrátit se do Devonu, nehodlám být něčí vazal. Právě tak bude jistě mnohem příjemnější, když si ještě na chvíli odřeknu pohodlí Benátek,“ řekl jsem a v duchu jsem myslel na mrtvá těla v polích před Saintes a na smrt obou otců – kapitánova i Montfortova. Když mi pak kapitán položil ruku na rameno, téměř jsem se lekl.

„Když se ti bude chtít, můžeš jít se mnou,“ řekl krátce. „Jedu navštívit Gillese.“

„To by šlo. A kam vlastně pojedeme?“

„Do Satanovy synagogy.“ Dal se do smíchu a toho se ujal vítr a nesl jeho ozvěnu ke kopcům na obzoru. „Čímž chci říct, že pojedeme na jih,“ vysvětloval již vážně, „kde se teď Dobří křesťané shromaždují. Takhle tomu místu ráda říká inkvizice, ale lidé rozumu mu od nepaměti říkají Montségur.“

Vyjeli jsme hned druhý den, časně zrána, a kapitán to vzal cvalem přes rovné, zavlažované louky. Předpokládal jsem, že se snaží ze sebe setřást pochmurnou atmosféru města a stejně pochmurný dojem z jeho poraženého pána, protože jsme se ani jednou neohlédli. Zanedlouho jsme již ujížděli kopcovitou krajinou a mířili jsme na jihovýchod. Naším cílem bylo Mirepoix, kde měl kapitán nějaké vyřizování a kam jsme dorazili v poledne druhého dne. Ve městě zrovna probíhal trh a my jsme si museli razit cestu hustým proudem dobytka hnaného do města vstříc neúprosnému osudu. Všude kolem páchl hnůj, ale městečko působilo spokojeným a bohatým dojmem. Na noc jsme se ubytovali v dobrém hostinci kousek od kryté tržnice, a sotva jsme si hodili tašky na postel, kapitán mi poklepal na rameno. „Pojďme se trochu projít. Rád bych ti někoho představil.“ Přešli jsme náměstí, kolem venkovanek s tvářemi ošlehanými větrem, které
hnaly na trh hejno hus a kuřat a prodíraly se mezi houfy dobytčat s vyděšenýma, plachýma očima. Kapitán mě vedl podél kostela a do úzké uličky mezi starými nahnutými domy. Byla plná upovídaných žen, které na sebe ze dveří pokřikovaly silným okcitánským dialektem, a kapitán, i když se neohlížel ani nalevo, ani napravo, se usmíval. Zastavil před klenutým průchodem, podíval se na oba konce uličky a prošel dovnitř. Následoval jsem ho na tmavé vnitřní nádvoří plné štěbetajících hus a jejich štiplavě páchnoucího trusu i po ošlapaném schodišti na protilehlém konci nádvoří. Na vrchu na nás čekaly dveře pobité rezavými železnými hřeby, kapitán na ně několikrát rychle za sebou poklepal. Dveře se otevřely a vykoukla z nich hlava starého muže. Muž kapitána poznal a pustil nás dovnitř.

Rázem mi bylo jasné, že jsme v katarském domě. V jednom takovém už jsem totiž byl. V Benátkách, a byl stejně střídmě zařízen, stejně bíle vymalován, ve vzduchu se jako kadidlo vznášel stejný klid. Stařec, oblečený celý v černém, nejspíš to byl bon homme, nás odvedl do místnosti uvnitř a pokynul nám, abychom se posadili na jednu z lavic rozestavěných podél zdí. Pak odešel a po chvíli se vrátil a s ním druhý bon homme. Kapitán ihned vstal, vřele příchozího objal a políbil na obě tváře, zatímco on mu radostně poplácával záda.

„Tak jste se nám vrátil!“ pronesl hluboký a sytý hlas. Byl jsem si jistý, že je to kněz, anebo jsem již ztratil všechen odhad.

Neztratil. „Petroku, tohle je Bertrand Marty, biskup Dobrých křesťanů v Toulouse, i když jeho diecéze pokrývá všechny kopce a hory tady.“

Bertrand Marty, kacířský biskup. Pokud mají Dobří křesťané nějakého vůdce, je to on. Věděl jsem o něm, protože právě jemu poslal kapitán před třemi lety mandylion. Teď jsem tedy zjistil, že je úplně jiný než všichni biskupové, s nimiž jsem se kdy setkal. Preláti – a už jsem jich potkal opravdu hodně – bývají naduté, zpupné bestie, které slouží jen samy sobě a milují, když se před nimi jejich ovečky klaní a líbají jim ametystové prsteny na rukou. Ranulf Balecester, i když je pochopitelně darebák, nepředstavoval v mých zkušenostech zdaleka nic výjimečného. Bertrand Marty byl ale přesně tím, kým se zdál: podsaditým chlapíkem s cínově šedými vlasy a tváří spálenou sluncem dohněda. Byl naplněn energií, kterou jako by nebylo možné oddělit od lásky, jež z něj sálala na všechny kolem. Celý život strávil na útěku před oficiální církví, toulal se po své zemi a přespával ve stodolách a na polí
ch. I přesto se mu podařilo uchovat si svobodu a dokonce prosperovat jako antiprelát Languedoku.

Biskup ke mně vztáhl ruce a sevřel mě v pevném objetí. „Tak to jste vy, Michelův přítel, který pro nás pracuje v dalekých zemích!“ zvolal a políbil mě na tváře. „Vítejte, drahý pane! Chystáte se na Montségur?“

„Vypadá to tak,“ odpověděl jsem se smíchem. Tohle je tedy onen muž, jehož záměrům jsem poslední dobou sloužil. Najednou mi přišlo, že ty moje útrapy stály alespoň za to.

„Teď už vám ale musím povědět, co se tu děje,“ řekl a nabídl nám místo k sezení. Starší muž přinesl hnědý bochník chleba, tři poháry z rohoviny s vodou a biskup mezi nás rozdělil chléb.

„Pierre-Roger dává dohromady posádku k obraně Montséguru,“ řekl a pomalu žvýkal. „On sám je už na hradě a já vyrážím na cesty, abych přivedl co nejvíc našich bratří. Válka je nevyhnutelná, to cítím. Otázkou je: kdy? Můžete mi k tomu něco říct, Micheli?“

„Dřív, než se nám zřejmě bude líbit,“ odpověděl kapitán a vyprávěl biskupovi o našem rozhovoru s hrabětem z Toulouse. „Už nás nebude chránit,“ zakončil svoje vyprávění. „Jsme opět sami.“

„Sami? Jak může být člověk sám, když je obklopen přáteli a bratry ve víře?“ smál se biskup. „Ne, samozřejmě vám rozumím, Micheli. Ze severu se na nás žene bouře. Jenže se rozbije o skálu Montséguru, tak jako se o ni rozbila již dříve. Francouzi to vzdají, jakmile se přiblíží čas žní, a hrabě Raimond si uvědomí, že jeho poddaní jsou těmi nejvěrnějšími přáteli, které má. Bez ohledu na to, co říká, nás neopustí navždy.“

„Když myslíte,“ pronesl kapitán pochybovačně. „V jednom ale máte jistě pravdu: Montségur je nedobytný. Kdyby se Raimondovi podařilo uzavřít mír s Ludvíkem a udržet inkvizitory na uzdě, kdo ví, všechno se může ještě uklidnit. Raimond totiž Řím nenávidí ještě víc než Francouze.“

„Já mezitím jezdím a kážu,“ vysvětloval biskup a složil si ruce na prsou. „V Avignonetu jsme měli namále: ještě den navíc a inkvizice by si na nás smlsla. Co se ale stalo potom… pochybuju, že to stálo za tu vichřici, kterou to na nás přivolalo. Pierre-Roger zašel příliš daleko. Jenže je ještě mladý a horkokrevný. Měl jsem ho držet zpět. Víte, že si dokonce chtěl udělat z inkvizitorovy lebky číši na víno? Naštěstí ji nedostal a nutno říct, že jsem tomu rád. Od té doby se už přece jen hodně uklidnil, a to je pro nás velmi šťastné. Je teď mnohem uvážlivější a přípravy vykonává nanejvýš pečlivě. Jsem na něj hrdý. Ačkoli povraždění emisarů Říma není rozhodně nic, co bych schvaloval, musím přiznat, že jeho čin sjednotil celou zemi. Všichni jsou na naší straně. Ukazuji lidem…“ biskup se odmlčel a podíval se na mě. Kapitán přikývl.

„Vlastně je to právě Petroc, komu můžete za svůj krucifix poděkovat,“ vysvětloval kapitán. „Klapka ho našel v Konstantinopoli a v podstatě ho Balduinovi ukradl pod nosem.“ Skromně jsem se uklonil, protože biskup se na mě opět díval a z jeho pohledu sálalo nové teplo. „Máte ho tady?“ zeptal se kapitán.

„Mám,“ odpověděl biskup.

„Pak na něj dávejte dobrý pozor – začínám si klást otázku, jestli by raději neměl zůstat tajný. Všude po světě teď kolují zvěsti, že byl nalezen nějaký ztracený, nesmírně cenný poklad.“

Biskup se najednou zatvářil nespokojeně, asi jako přerostlé dítě, jemuž bylo svěřeno tajemství, které je pro něj příliš velké. Nervózně si mnul ruce a těkal očima po místnosti. Jeho pohled padl na odřený kožený vak v rohu. Vstal a přinesl ho k nám. Chvíli se neklidně prohraboval v jeho útrobách a nakonec vytáhl špinavý kus pergamenu.

„Jeden z Pierrových mužů sebral v Avignonetu papíry mrtvého inkvizitora. Skončily zde, protože Pierre-Roger usoudil, že by se v nich možná dalo vyčíst něco o tom, jaké s námi mají v Římě další plány.“

„Co jste tam našli?“ zeptal se kapitán a naklonil se dopředu, napnutý a ostražitý.

„Zbožné, sebechvalné kecy a výslechy našich bratří na mučidlech. A tohle.“

Biskup ukázal na vybledlý, složený pergamen s temně hnědými cákanci v místech, kde jej popadly zkrvavené ruce útočníků. „Dopis, který nebude nikdy odeslán,“ pokračoval biskup. Kapitán si jej vzal a otevřel. Rychle dopis přečetl a potom ještě jednou, pomaleji. Pak ho podal mně, na tváři strnulý, nečitelný výraz.

Od Garciase d’Aure Ondřeji z Longjumeau

Posílám uctivé pozdravení bratru v Kristu,

je tomu teprve nedávno, co jsme v této nekonečné kacířské džungli hrabství Toulouse zahájili činnost naší nové inkvizice. Týden jsme strávili v Saissacu, kde jsme prováděli výslechy, a předtím jsme byli též v Lautraku a jiných městech, jejichž hříšná jména naleznete v oficiální zprávě, ale která jsem již vytěsnil z paměti. Navracíme zbloudilé duše Bohu, ale je jich zoufale málo, což svědčí o tom, v jak pevném sevření Zla se tyto zaostalé kraje ocitly.

Pokud jde o úkol, kterým jste mě pověřil: hodně se povídá a jsou to víc než jen zkazky. Jistá žena v Lautreku popsala kacířský krucifix a při útrpné otázce prohlásila, že jej viděla na vlastní oči.

Tři další muži a jedna žena vyjádřili přání jej také vidět. V Soréze jeden stařec vypověděl, že je krucifix ukazován zasvěceným po celé zemi a že jej převáží jejich takzvaný biskup. Z různých zdrojů je popisován jako namalovaný obraz našeho Pána, jako obraz namalovaný krví, zázračný otisk skutečného těla našeho Pána. Když jsme položili otázku o podstatě obrazu, kacíři tvrdili, že se jedná o předmět nahánějící strach a hrůzu. Žena v Lautraku vypověděla, že obraz jasně představoval mrtvého muže a že byl namalován jeho vlastní krví, což nade všechny pochybnosti prokazuje, že Ježíš byl člověk z masa a krve a nemohl být tedy Synem Božím tak, jak tvrdí i jejich rouhačské učení, jehož pravdivost pro ni tímto uspokojivě dokazuje.

V tomto městě, jež se nazývá Avignonet a v němž byl teprve před nedávnem spatřen též albigenský biskup, jsme se útrpně dotazovali i několika dalších. V souladu s vašimi pokyny jsem svá vyšetřování vedl v soukromí. A Bůh vyslyšel moje modlitby, neboť se mi podařilo získat informace, které jistě potěší Jeho vznešený majestát. Jeden muž, poloviční imbecil, syn rytíře s panstvím kdesi na jihu, na něhož jsem zatlačil trochu silněji, až z jeho zmatených úst vypadl poklad, odpřisáhl, že se krucifix nalézá v rukou kacířského biskupa, jistého Bertranda Martyho, jenž je právě teď hostem pána z Mirepoixu, což je jen necelý den cesty odsud. Tento urozený pán, Pierre-Roger, je znám jako přítel kacířů. Jejich takzvaný biskup má prý v úmyslu ukazovat relikvii po vesnicích kolem Mirepoixu. I když jsou naše síly jen omezené, jsme si jistí, že tohoto lumpa zadržíme, a mohu Vás ujistit, že naše důvěrná zálež itost zůstane

Dopis byl náhle ukončen. Ze rtů mi splynul výdech, který jsem dlouho zadržoval.

„Bratr Ondřej,“ zamumlal jsem polohlasně a přejel jsem prstem po pergamenu. Krev byla ještě stále trochu lepkavá. Poklepal jsem na ni a přilepila se mi na prst jako asfalt. Netušil jsem, kdo byl Garcias d’Aure, i když nebylo těžké to uhádnout, ale zcela jistě jsem znal muže, jemuž byla zpráva určena.

Neviděl jsem ho již od onoho horkého, srpnového dne v Troyes, kde jsme králi Ludvíkovi předávali trnovou korunu. Musím přiznat, že jsem si tohoto zdvořilého a milého dominikána, s nímž jsem se seznámil, když jsem s Leticí prchal z Konstantinopole, oblíbil. Bylo zřejmé, že si získal i královu přízeň, neboť jak to vypadalo, nebyl jsem jediným, koho král hledáním mandylionu pověřil. A bylo také zřejmé, že si Ondřej správně spojil řeči, které se povídaly o kacířském krucifixu, a začlenil do družiny inkvizitora jednoho ze svých mužů. Teď už se nikdy nedozví, jak blízko byl k získání první ceny.

„Je… je krucifix v bezpečí, biskupe Bertrande?“ zeptal jsem se a podal jsem mu dopis mrtvého muže. Biskup vážně přikývl.

„Kde ho ukazujete a jak často?“ zajímal se kapitán.

„Pouze věřícím a na těch nejtajnějších setkáních,“ odpověděl biskup. „I když nahoře v horách jsem ho dvakrát ukazoval i za bílého dne, protože tam věří víceméně všichni. Má, velkou, velkou moc. Všichni ti, kdož na něj pohlédli, jsou k nám náhle připoutáni jako železo k magnetické desce… ale nepřináší žádnou radost. Lidé před ním pláčou a třesou se strachem a i já se musím přiznat, že ve mně probouzí jakousi nadpřirozenou hrůzu. Tak to ale má být. Je to důkaz o nezměrném utrpení člověka, skoro jako by tu smrt sloužila vlastní mši. Neexistuje lepší důkaz, že nám Řím lže, ale přesto bych byl asi radši, kdyby přinášel spíš radost než děs.“

„Doporučuji, abyste ho co nejrychleji dopravil do pevnosti,“ řekl kapitán. „A vy byste se tam měl uchýlit také, Bertrande. Za pár týdnů budou již pole kolem plná vyhládlých vlků, a až se tak stane, stádo již musí být v bezpečí.“

„Budiž. Přijedu hned po žních,“ povzdychl si biskup.

Ještě chvíli jsme se zdrželi a biskup vyprávěl o své práci a nových příznivcích, které obrátil na víru, o tom, jak se lidé zmítají ve vzduchoprázdnu mezi svou láskou k pravdě a strachem z Říma. Všude vládne strach, vysvětloval biskup, a někteří lidé jsou přesvědčení, že konec Dobrých křesťanů se blíží. Přemýšlel jsem, jestli je ten jejich nový krucifix povzbudil, nebo ještě více vyděsil. Mandylion opravdu nebyl radostný, optimistický symbol naděje. Šířily se kolem něj víc než pouhé řeči: odrážely se od něj vlnky smrtelné fascinace a v jejich pasti uvízli již inkvizitoři v Avignonetu, nešťastný kacíř v Royanu a nakonec i chudák Stevin v Londýně. Upíraly se na něj chamtivé zraky biskupa Ranulfa a všech těch královských bratranců a sestřenic: Ludvíka, Richarda, královny Isabely. Měl svoji moc, to jistě. A teď se stal symbolem posledního boje těch, kteří zde vyznávali svoji zapovězenou víru.
Biskup Bertrand byl ovšem dobrý člověk a jeho víra byla čistá a upřímná, jak jen pravda může být. Bude to ale stačit k tomu, aby ho zachránila? Kráčeli jsme zpět po náměstí a já jsem ještě stále přemýšlel o své otázce. Navzdory všemu, co nás učí od okamžiku, kdy se na tomto světě poprvé nadechneme, je pravda skutečně tak mocná, aby dokázala někoho zachránit? Sám v sobě jsem odpověď nenašel a venku nebylo slyšet nic než husí syčení v ohradách řezníků.

18.

Na Montségur jsme dorazili jednoho pošmourného odpoledne na konci září. Vrchol skaliska, které se jako obrovský, zubatý kel zvedá z údolí řeky Lasset, byl obklopen šedivým mrakem. Hrad nebylo vůbec vidět a já jsem se ve vesničce nalepené na úpatí skaliska jen velmi nerad loučil se svým koněm, abych se pěšky vydal za kapitánem, vzhůru po stezce, místy téměř kolmé, která vedla nahoru k bráně.

Montségur není příliš velký hrad, na vrcholku skály, které zde říkají pog, nebývá zpravidla příliš místa a hrad na něm seděl jako nějaká helma na ulomeném kusu kamene. K bráně jsme dorazili po dlouhém, neuvěřitelně strmém výstupu, který mi málem rozerval plíce, když jsme museli ještě předtím překonat tři hradební pásy postavené napříč prudkým svahem. Za hradem pak skála vytvářela ostrý hřeben, který se mírně zvedal k severovýchodu, kde končil kolmým útesem, na jehož okraji stál hradní barbakán, nazývaný Roc de la Tour. Útesy padaly dolů na všech stranách hřbetu. Pokud jsme my na hrad vystupovali tou snazší cestou, nedokázal jsem si při pohledu na útesy představit, že by zde Dobrým křesťanům hrozilo nějaké reálné nebezpečí bez ohledu na to, jak fanatičtí či zapálení budou jejich nepřátelé. Bylo to drsné, bezútěšné místo kdesi vysoko a daleko, jako nebe a ráj nějaké trpké, nenávist né víry. Po úzkých průzorech střílen stékaly kapky mlhy.

Uvnitř vysokých hradebních zdí bylo velké prostranství plné obyvatel hradu, kteří zde dělali to, co lidé večer zpravidla dělávají: zakládali ohně k přípravě večeře, z nichž se k nebi vznášel nevýrazný šedivý kouř, klevetili, spravovali si oděvy, křičeli na děti, které tu pobíhaly a honily své mladší bratříčky a sestřičky. Všechno bylo úplně jinak, než jsem si představoval, protože studená, kapkami mlhy pokrytá vstupní brána slibovala stejně studené, nepřívětivé přivítání. Kapitána zde dobře znali, a hned jak se objevil, obklopil ho ze všech stran početný dav a všichni ho vítali s radostným úsměvem na tváři. Dlouho jsme se zde ale nezdrželi a razili jsme si cestu dál k hlavní pevnosti. Tu tvořila strohá, mohutná věž, která ještě stále působila novým dojmem, protože hrad nebyl ani čtyřicet let starý. Uvnitř nás přivítali bez zbytečných obřadností a strážný nás doprovodil do hlavní ho sálu.

Pán hradu nebyl doma a místo něj nás vítal Pierre-Roger de Mirepoix, muž, jenž velel útoku na inkvizitory v Avignonetu. Byl spíš menší, ale statné a svalnaté postavy, rychlých, úsporných gest. Vlasy měl černé jako uhel a upravené podle nejnovější módy, což bylo lehce překvapující. Tváře s hustým strništěm vousů měly výrazné, vystupující lícní kosti a nos mu směřoval kousek doleva. Oči mu jako lovci v lese neustále těkaly z místa na místo a zdálo se, že se s kapitánem znají, protože se přivítali přátelsky a srdečně, i když jsem v jejich slovech vypozoroval jistou opatrnost. Pán Montséguru, Raimond de Perella, Pierrův tchán, jak jsem se dozvěděl později, byl povolán do Foix v záležitosti, jež se nás netýkala, ale zřejmě byla smrtelně důležitá.

Byli jsme vřele přivítáni a byla nám přidělena místnost, kterou, jak jsme zjistili, obývali již tři perfecti, ale přesto k nám byli milí a laskaví, ačkoli jsme jejich již tak stísněný prostor ještě více omezili. Byli celí nedočkaví na zprávy, které kapitán přinášel, a tak jsem se raději vypravil hledat Gillese, protože jsem se nechtěl dívat, jak se jejich laskavé, dychtivé tváře změní, až jim kapitán řekne pravdu.

Gillese jsem však nikde nenašel, byť jsem po něm pátral až do setmění, jež tady v mlze přišlo rychle jako rána sekerou. Už jsme se víc než rok neviděli a mně se po starém kamarádovi začínalo už hodně stýskat. Prodíral jsem se tedy dál hustým davem na nádvoří a navzdory vlhku, které teď po západu slunce bylo i nepříjemně studené, jsem neztrácel dobrou náladu. Vyptával jsem se, jestli ho někdo neviděl, a pochopitelně, viděli ho všichni. Bratr Gilles tu je – tedy ne zde, bylo mi vysvětleno, ale tam. Buclatá ženština mi ukázala přes hradby.

„Bože na nebesích,“ vykřikl jsem, protože jsem se na okamžik vyděsil, že Gilles umřel a oni ho pochovali venku za zdí. V tom jsem se naštěstí zmýlil a žena považovala můj omyl za báječně zábavný. Podle všeho byla za hradbami ještě celá vesnice, i když jsem si to nedokázal vůbec představit, protože za hradbami byl už jen útes a prázdno. Ne, ne, opravila mě žena. Na hřebeni je ještě právě tolik místa, aby si tam mohli perfecti a ti, kteří se od nich chtěli učit, vystavět svá obydlí. Každý den teď přicházejí další a další, protože v zemích nebohého hraběte Raimonda se teď zřejmě něco děje, ale to přece není nic nového. Ano, s tím jsem musel souhlasit. Pořád se něco děje. Zeptal jsem se jí na cestu, ale žena jen zavrtěla hlavou. Žádný soudný člověk se takto ve tmě a mlze nemůže k útesu vypravit jako na procházku. Rozloučil jsem se s ní a vyprosil jsem si trochu jídla k večeři, protože kapit
án kamsi zmizel, a pak jsem se schoulil v koutku našeho pokoje. Tři perfecti byli uprostřed tiché rozpravy a kromě nich tu přibyla ještě matka s dcerou. Krčily se v protějším rohu a dívka nekontrolovaně a hlasitě naříkala a nenechala se uklidnit. Potlačil jsem svoji rozmrzelost a nedal jsem na sobě nic znát, neboť matka vypadala k smrti unaveně, a dítě se za chvíli utišilo samo a usnulo. Perfecti tiše drmolili jako ukolébavka a já jsem za chvíli zavřel oči, a když jsem je znovu otevřel, za okny již bylo ráno.

Kapitán zde nebyl, byť bylo teprve krátce po svítání a vzduch byl dosud chladný a řezavý. Ležel jsem ještě chvíli na matraci a pozoroval jsem páru, která mi stoupala od úst a zvolna se rozplývala. Rozhodl jsem se vstát. Místnost teď působila mnohem menším dojmem, zaplněna spáči rozloženými na podlaze. Ti se teď zvolna probouzeli a dívenka, která včera večer plakala, teď s chichotáním šťouchala do mámy, jejíž nervy byly z jejího zlobení napjaté jako tětiva. Pohrozil jsem holčičce přísně prstem, a ta se ihned schovala mámě pod sukni. Pak jsem se ještě jednou protáhl a zvedl jsem se ze země.

Venku již hořely ohně k přípravě snídaně. Někde zřejmě pekli i chleba, protože studený ranní vzduch byl provoněn jeho nádhernou vůní. „Pane Petroku!“ zavolal na mě ženský hlas, a když jsem se rozhlédl, spatřil jsem ženu ze včerejšího večera. Kývala na mě a nabízela mi snídani: tlustý krajíc teplého chleba se sladkým máslem a hrnkem čerstvě nadojeného, ještě teplého a zpěněného kozího mléka. Zatímco jsem pomalu žvýkal, vysvětlila mi cestu do vesnice za hradbami, a ta mi již nepřišla tak nemožná jako včera, protože mlha se zvedla a nad hlavou mi zářila blankytně modrá obloha. Za mnou, vysoko na východní zdi začala nějaká dívka zpívat. Byla to píseň na přivítání vycházejícího slunce nebo milence, nebo možná obou. Stála ve výklenku cimbuří, obklopená bledou září slunečních paprsků jako zlatou aurou jako nějaký duch. Klidně to mohl být anděl, stvoření zrozené z čistého světla, až n
a to, že její hlas byl bolestně lidský. Vysoký a jasný, i když lehce nakřáplý, a tato jediná chybička, jako prasklina zoufalství a beznaděje, jen zdůrazňovala krásu slov:

Můj sladký příteli,

Jitřenka již vzešla na východě

a všichni ptáčci ve větvích a listí,

naplňte vzduch svou písní.

Vždyť úsvit již přichází.

Můj sladký příteli, odvrať se od okna,

vždyť hvězdy již blednou:

a hlásný na hradbách již brzy zatroubí,

vždyť úsvit již přichází.

Můj sladký příteli, květiny rozevírají svou náruč

a vystavují se slunci.

Jen bledá růže lásky, jež kvete pouze v noci,

musí s ránem zemřít.

Vždyť úsvit již přichází.

Zachvěl jsem se. V kráse jejího hlasu bylo něco konečného. Nedokázal jsem to popsat slovy, bylo to neuchopitelné, nadpozemské, jako by dívka dohlédla až kamsi za hranice tohoto smutného, marného světa a nalezla tam nějakou průzračnou, nemilosrdnou pravdu.

„To je Iselda,“ prozradila mi žena. „Má nádherný hlas.“

„To tedy má,“ souhlasil jsem. „Bydlí tady na hradě?“

„Když tady zpívá, tak tady musí i bydlet, miláčku. Máme štěstí. Ani slavíci nezpívají tak krásně.“

Píseň skončila, a když jsem se podíval nahoru, dívka už byla pryč. Její hlas mně však ještě dlouho dozníval v uších. Za branou jsem se na chvíli zastavil a díval jsem se na hory za údolím, oděné v podzimních barvách. Řeka dole byla jako nepatrná stužka rtuti a terasy brázdící svah pode mnou připomínaly vlnky písku. Na zubatých vrcholcích se již bělel první sníh. Vítr tady nahoře mi najednou zněl jako Iseldin hlas: nádherný a nemilosrdný. Původně jsem si myslel, že najít Gillese bude hračka, ale tak snadné to nebylo. Z brány vedla dobře prošlapaná stezka, po níž mohli vedle sebe kráčet i dva muži. Rychle se však ztratila za ohybem hradební zdi. Z počátku bylo snadné ji následovat, ale mohutná zeď na straně jedné a hluboký útes na straně druhé ve mně brzy vyvolaly strach a úzkost. Zanedlouho jsem před sebou spatřil první chýše vesničky dokonalých. Kousek za mnou postával ospalý strážce a mžoural do
slunce. Soustředil jsem se na prašnou pěšinu a opatrně jsem kladl jednu nohu před druhou jako provazochodec, až se mi podařilo na okamžik uvěřit, že jsem někde úplně jinde, mimo tento svět, ale odlesk slunce na černých křídlech mě vrátil zpět do skutečnosti. V obrovské prázdnotě hluboko pode mnou se třepotala křídla několika kavčích mláďat, jako by mne vyzývala, abych se za nimi vrhl do propasti. Zavrávoral jsem a zmocnil se mě pocit, že se mě ta děsivá zeď pokouší vytlačit z cesty. Zepředu ke mně dolehl ženský smích a do nosu mě uhodila vůně připravovaného jídla. Rychle jsem se vzpamatoval, ale i těch několik posledních kroků k vesnici katarských poustevníků mě stálo hodně úsilí.

Tak se jí totiž říkalo. Vesnice poustevníků. Jenže co je to za poustevníky, kteří vyhledávají společnost ostatních lidí, o společnosti dalších poustevníků nemluvě? Možná jsem se v duchu připravoval na ticho, na které zde narazím, ale nic takového jsem tu nenašel. Pouze chaos chýší, jež se tiskly ke skále jako hnízda kavek, jejichž potomci stále s vřískotem kroužili v hlubině pode mnou. Dolehly ke mně hlasy diskuze, cinkání lžic o železné hrnce i údery palice, s níž si někdo o něco bezpečněji zajišťoval své obydlí ke skalní stěně. Cestu mi teď přehradila bytelná dřevěná palisáda, ale brána byla otevřená a nikdo ji nehlídal. Jakmile jsem se ocitl v bezpečí mezi chýšemi, rozhlédl jsem se kolem sebe. Na zemi před jedním z domků, nalepeném na samotném okraji útesu, seděla na bobku stará žena v omšelém oděvu. Dívala se dolů na ptáky, ale když mě slyšela přicházet, otočila se a kývla mi hlavou
na pozdrav. Měla dlouhé, špinavé vlasy, ale její tvář byla upřímná a působila téměř mladě, tedy až do okamžiku, kdy se usmála a odhalila bezzubé dásně. Zamával jsem na ni a ona mi odpověděla stejně, jako by se jí vracel její nejmilejší vnuk, ale pak se odvrátila a dál pozorovala vířící kavky. Pokračoval jsem v chůzi po stezce, která teď vedla houstnoucím shlukem dalších domků a přístřešků. Některé z nich byly již starší a docela bytelné se základy z lámaného kamene, který zřejmě pocházel ze zdiva nějaké původní pevnosti. Některé z domků však byly stěží víc než jen hromada spletených klacků a větví krčících se v důlcích vysekaných ve skále. Viděl jsem i chýše nejrůznějších velikostí, ale i ty největší umožňovaly stěží to, aby se v nich mohl dospělý člověk postavit a rozpažit, aniž by si chýši rukama zbořil. Tu a tam si někdo vytvořil ve zdi terasu, ale většinou se domky t iskly ke stěně jako slepence vosího hnízda.

Někteří z jejich obyvatel, jako například stařena, která mě přivítala svým bezzubým úsměvem, seděli nebo klečeli před svými příbytky a modlili se či rozjímali o stínohře mraků a slunce nad vrcholky dalekých hor. Jiní si četli nebo si naopak něco zapisovali do knih. Vidět však v této odlehlé divočině muže s brky a inkoustem bylo nanejvýš pozoruhodné. Mnozí jen tak seděli, obklopení dalšími muži a ženami, kteří přikyvovali a něco si tiše mumlali – tohle byli nejspíš učitelé a jejich žáci. Přímo přede mnou míchala mladá žena v hrnci fazole. Měla křivé rameno a nepoddajné rudé vlasy, které jí unikaly zpod jednoduchého bílého čepce. Kývla na mě, abych přistoupil, a nabídla mi plnou naběračku, neboť cizinci zde byli očividně vítáni, ale přesto jsem její nabídku zdvořile odmítl.

„Znáte Gillese de Peyrolles, milá sestro,“ zeptal jsem se jí. Znala a ukázala rukou, kdysi dávno zlomenou a špatně srostlou, k chýši nalepené k balvanu pod zdí. Poděkoval jsem jí a vyšplhal jsem vzhůru po příkrém svahu.

Gilles seděl na slunci a opíral se zády o vyhřátý kámen. Na sobě měl dlouhou halenu z bílého plátna, byl bosý a zdálo se, že tu na čerstvém vzduchu zhubnul, kůže na tváři mu ostře kopírovala lícní kosti. Naposledy jsem ho takto vyzáblého zažil před léty, kdy jsme se spolu plavili přes Moře temnot, ale teď za jeho vyhublost nemohly kurděje a vyčerpání. Naopak, zdálo se, že ho slunce zbavilo nadbytečného tuku, kterým ho obalil lenivý život v Benátkách, a učinilo z něj mladšího, šťastnějšího muže.

„Nazdar, Klapko,“ přivítal mě a otevřel oči. Nebylo na něm ani v nejmenším znát, že by ho můj příchod něčím překvapil. Oči, které si clonil rukou, měl ještě pronikavější, než jak jsem si je pamatoval.

„Dobrý den, Gillesi,“ opětoval jsem jeho pozdrav. „Riskuju krk, abych vás tady našel, a tohle je jediné, čeho se mi dostane?“ zeptal jsem se a sedl jsem si před ním na bobek, ale pak už jsme se objímali a jeho dlouhý vous mě lechtal na čerstvě oholené tváři.

„Michel mi řekl, že tu jsi,“ prozradil mi a ukázal mi, abych se posadil vedle něj. Učinil jsem tak a ihned jsem ucítil, jak se mi z vyhřátého kamene rozlévá celým tělem příjemné teplo.

„Kde je?“ zajímal jsem se.

„Odešel dolů do vesnice. S Pierrem-Rogerem. Chystají nějaké plány.“

„Plány na co?“

„To přece víš sám nejlíp,“ dal se Gilles do smíchu. Z obsahu jeho slov však čišel mráz, ale přesto zněl, jako bychom si jen tak povídali na přídi Kormorána a pozorovali létající ryby, které nám křižovaly cestu.

„Takže už všechno víte,“ usmál jsem se hořce.

„Jistě. Takové to byly krásné plány. A co z nich zbylo? Ješitnost a domýšlivost jsou děsivě mizerní řemeslníci – ta jejich práce stojí pokaždé za starou belu, nemyslíš?“

„Ješitnost? Nebylo to spíš zoufalství?“

„Myslet si, že dokážeš řídit běh událostí a psát kroniky ještě předtím, než se věci skutečně stanou – to je čistá domýšlivost, Klapko. Ale slyšel jsem, že sis užil své. Dokonce jsi byl i v bitvě, takže víš, o čem mluvím.“

Vzpomněl jsem si na krále Jindřicha na louce před Taillebourgem a na jeho výraz, když se přes most začala řinout francouzská jízda, a viděl jsem před sebou i pohled na rozsekaná těla na vinicích před Saintes. Veškeré naděje hraběte Raimonda byly zmařeny během jediného zmrzlého úsměvu na rtech anglického krále. Jenže co by se stalo, kdybychom tehdy Francouze porazili? V záloze již čekaly stovky, tisíce dalších zklamání, nešťastných náhod a krutostí osudu. I přesto si Raimond musel myslet, že má alespoň trochu přiměřenou šanci. Domýšlivost? Nebo spíš klam, falešná představa, jako už tolikrát?

„Vím,“ potvrdil jsem mu jeho slova. „A kvůli tomu jste sem přišel? Rozjímat tu o domýšlivosti druhých?“

„Zatím jsem si nevyřešil ani tu svoji,“ opravil mě Gilles s úsměvem. „Než se budu moci vrhnout na celé lidstvo, to ještě nějaký pátek potrvá. Ale povídej, co se ve světě děje. Sem k nám se příliš novinek nedostane. Je tu takový klid.“

„Jenže právě proto jste se sem odstěhoval, Gillesi,“ připomněl jsem mu. „Kapitán mi prozradil, že jste přijal consolamentum. Co je vám ještě po světě?“ Dělal jsem si z něj legraci, i když jsem si nebyl úplně jistý, nakolik se něco takového hodí. Ale Gilles se usmál.

„Řekl bych, že tu jen čekám, až si ho vezme čert,“ pronesl nakonec. „Přiznávám ale, že mě to čekání občas trochu nudí. Jestli si ovšem myslíš, že jsem se změnil v nějaké podivné zvíře, šíleného fanatika, asi tě zklamu. Pořád jsem ten starý Gilles, tvůj přítel, Klapko – respektive jsem ten, kdo jsem vždycky byl, pod nánosem slupky, kterou jsi znával. Nic se nezměnilo, ale zároveň se změnilo všechno, tak to je. Jenže dokud stále ještě obývám tuhle slupku z masa a kostí, ukazuje se, že se v ní přesto mohu i nadále nudit. Pokud by ses dokázal přimět k tomu, abys mě trochu pobavil, kdo ví, možná tím nastoupíš cestu k vlastnímu svatořečení.“

„O tom dost pochybuju, ale jestli se lze svatořečení domoct pouhým vyprávěním, bude ze mě František z Assisi ještě dřív, než vůbec skončím.“

„Tak to je báječné,“ pochvaloval si Gilles a natáhl nohy pohodlně před sebe. „Vyprávěj, Klapko, vyprávěj.“

Když jsem se dostal až ke konci audience u hraběte Raimonda, ozvalo se rachocení uvolněných kamínků, a než jsem stačil zvednout hlavu, na římse se zjevil kapitán a přisedl si vedle mě. Byl celý udýchaný a na čele měl krůpěje potu. Jinak se ovšem smál.

„Tak jste se přece našli!“ lapal po dechu. „Výborně. Už ti stačil všechno říct, Gillesi? Řekl? Pokud ano, pak už ti nic z toho, co přináším, nemůže pokazit náladu!“

Možná za to mohl řídký horský vzduch, ale jak jinak jsem si mohl vysvětlovat, že se tito muži smáli, i když se ocitli na samém konci všech nadějí? Jenže kapitán si teď v klidu rovnal za zády smotaný plášť, aby se mu sedělo pohodlněji, a Gilles bezstarostně ukazoval na siluetu orla, který jako bez tíže kroužil vysoko v prázdnu.

„Vzpomínáš si, jak jsme mluvili o tom dopise, který byl nalezen u mrtvých inkvizitorů?“ zeptal se mě kapitán. „Nepřišlo ti divné, že se v něm tak najednou zjevilo jméno Ondřeje z Longjumeau?“

„Ani ne,“ odpověděl jsem po pravdě. „Než jsem odjel z Paříže, Ludvík mě pověřil, abych mu našel mandylion, ať to stojí, co to stojí. A zdá se, že poslední dobou nikdo nemluví o ničem jiném než o katarském krucifixu. Ludvík, královna Isabela, biskup z Balecesteru, pochopitelně i hrabě z Cornwallu. Nejsem si jistý, co vlastně vědí, nebo co si myslí, že vědí, ale Ludvík se zmiňoval o Robertu de Clari.“

„Pokud je mi známo,“ přemýšlel kapitán nahlas, „de Clari byl jediný Frank, který se o mandylionu, kdy zmínil. Nějaké historky z doslechu si asi domů přivezli i jednotliví křižáci… ale kdybych si měl tipnout, tak si Ludvík, protože to není žádný hlupák, dal jednoduše dvě a dvě dohromady. Slyšel o našem krucifixu a vzpomněl si na Clariho…“

„A pověděl o všem bratru Ondřejovi,“ dokončil jsem za něj. „Teď už si o mandylionu štěbetají i vrabci na kostelních střechách a sběratelé netouží po ničem jiném než po zázračném zobrazení Ježíše Krista.“

„Prazvláštní věci se dějí na tom našem světě,“ poznamenal kapitán, ale nezdálo se, že by si dělal těžkou hlavu. „Jediná relikvie, kterou jsme kdy dali zadarmo, a všichni se teď po ní můžou utlouct.“

„Není to příznačné, Micheli?“ Gilles se znovu protáhl a posadil se zpříma. „Neříkáš si teď, že jsme tu zatracenou věc měli prodat Ludvíkovi a mít od ní pokoj?“

„No jistě!“ zasmál se kapitán. „Byli bychom ještě bohatší než… než jsme.“

„Než jsme byli,“ opravil ho Gilles. „Co říkáš, Klapko. Peníze by se tady nahoře docela šikly. Tolik krásných věcí, které se dají koupit.“

Pokrčil jsem rameny. „Ale všechno by bylo mnohem jednodušší,“ odpověděl jsem.

„Já vím,“ pokýval hlavou Gilles a zněl náhle smrtelně vážně. „Je ti to celé strašně divné, viď? Vlastně asi ničemu nerozumíš.“

„Myslíte tomu, že jsem vás tu oba našel jako zapálené věřící, kteří se vzdali všeho, co měli? Ano, to mi opravdu přijde trochu divné. To, jak se na tuhle záležitost dívám – na mandylion, obchod s Ludvíkem, na všechno – je výsledkem toho, co jste mě naučili. Příležitost. Najít místo, kde se chtivost a důvěřivost dělí o stejnou peněženku, a dát se do práce. Tohle mám od vás. Ze všeho nejvíc mi vadí…“

„Já vím, jde o to, že se z nás tak najednou stali věřící. To ti dělá starosti.“ Gilles mě objal a přitiskl si mě k sobě. „Jenže těmi jsme byli vždycky, Klapko. Vždycky. A chceš vědět, v co jsme věřili? V tohle!“ Gilles se rozpřáhl volnou rukou a ukázal na údolí, hory, vznášejícího se orla. „Věřili jsme v domovy, které jsme opustili, a ve víru – ve víru našich matek a otců, kteří v této zemi zahynuli, neboť nevěřili papežských lžím – zatímco jsme se toulali po světě, naše víra nám nahrazovala domov, který jsme ztratili. Pak jsme se zastavili. Už se netouláme. Jsme opět doma.“ Uhodil dlaní na kámen, na němž jsme seděli. „Tohle je můj domov.“ Pak si položil ruku na srdce. „A stejně tak víra, kterou nosím v srdci.“

Vzpomněl jsem si na sladký vítr z Dartmooru a na to, jak snadno si během mé cesty k hraběti Richardovi našel klíč k mé duši a jak jsem nakonec netoužil po ničem jiném, než se tam vrátit a najít si v některém z jeho hlubokých, zelených údolí svůj nový domov. Jenže na rozdíl od Gillese s kapitánem jsem již v nic nevěřil, snad jen v sytou, omamnou vůni rozkvetlých hlohů podél devonských cest, nebo snad ve žlutou barvu jarních petrklíčů či kukaččí zpěv. Možná… možná to stačilo. Díval jsem se na rozeklané, bílé štíty vzdálených hor a v duchu se mi znovu rozechvěl hlas zpívající dívky.

„Chcete odsud někdy odejít?“ zeptal jsem se.

„Proč bych měl?“ odpověděl Gilles otázkou a kapitán mu přikývl na souhlas.

„Přijdou sem Francouzi.“

„Samozřejmě že přijdou. Ale to vůbec nic neznamená. Tohle místo nikdo nedobude – snad jen andělé, a kdoví jestli, jenže ti za Ludvíka nebojují.“

„On je přesvědčen, že ano. Ale máte pravdu. Montségur je nedobytný. Co mám tedy dělat?“

„A musíš nutně něco dělat?“

„Myslím obchodně.“

„S tím si nedělej hlavu,“ pronesl kapitán klidně. „Naše banka si poradí i bez nás. A stále roste. Rassoul již získal i Florencii. Naši zástupci jsou spolehliví, a i kdyby nebyli, ještě pořád před sebou mají vyhlídku na další bohatství. Neokradou nás. Dokud bude naše hvězda stoupat, nic nám nehrozí.“

„Co tedy mám dělat, přátelé moji?“ zopakoval jsem otázku.

„Poslouchej, co ti říká srdce,“ poradil mi Gilles a přidřepl si, aby si oprášil bílé roucho. Vypadal tak… uvolněný, tak svůj.

„Možná tady ještě chvíli zůstanu,“ řek jsem nakonec. „Jakou tady máte zimu?“

„Hroznou,“ přispěchal kapitán s odpovědí a spokojeně se šklebil.

„To je slabé slovo,“ přizvukoval mu Gilles, a když jsem se na ně podíval – jako by se oba vrátili do dob svého mládí – vybuchl jsem smíchem.

„Počkám do jara,“ rozhodl jsem se.

19.

I když jsem se rozhodl zůstat, strávil jsem na hradě už jen jednu noc a hned druhý den ráno jsem opět vyrazil na cestu. Kapitán byl totiž celý den zavřený v soukromých komnatách hradu, kde se dlouze radil s kastelánem a Pierrem-Rogerem. Pak se mne zeptal, jestli by mi nevadilo vyrazit tryskem do Marseille. Společnost tam měla svého zástupce a kapitán a Gilles se rozhodli, že si vyberou svoje poslední peníze, aby zaplatili zásoby a posádku hradu. Poněkud váhavě jsem souhlasil, protože i když jsem nebyl dvakrát nadšený z toho, že mohu spát v pokoji plném katarských perfecti, kteří sice byli ve dne těmi nejlaskavějšími dušemi, jaké jsem kdy poznal, v noci však chrápali a funěli jako stádo prasat zavřených v chlívku, měl jsem plné zuby toho, že se z rozmaru druhých neustále plahočím po světě.

A pak tu byla zpívající dívka. Probudil jsem se hodně brzy, proplížil jsem se mezi svými vzdychajícími, chrochtajícími a pomlaskávajícími spolunocležníky a vyšel jsem ven. Vykoukl jsem ze dveří, a zatímco jsem si připínal k pasu meč, pátral jsem očima po cimbuří, ale jediné obrysy postav, které jsem viděl, patřily klimbajícím strážím. Nádvoří zvolna ožívalo: z ohnišť se nesl štiplavý, mokrý kouř, někdo si brousil nůž, někde plakalo dítě, zatímco se ho jeho nevyspalá matka pokoušela k smrti unavenými pohyby ukolébat. Rozhlížel jsem se kolem a pátral jsem po Iseldě – jmenovala se tak přece – a přitom jsem si uvědomil, že ani nevím, jak vlastně vypadá. Co na tom ale záleží. Okouzlil mě přece její sladký hlas. Třeba ho ještě uslyším, až se vrátím.

Prošel jsem branou a málem jsem překvapením upustil brašnu. Montségur byl obklopen mořem bílé mlhy, do níž se seshora opíraly oranžové paprsky vycházejícího slunce. Místo děsivého propadu hluboko do údolí pode mnou ležela jen mírně zvlněná pobřežní čára v hloubce pár desítek metrů. Vydal jsem se stezkou dolů do vesnice. Aby se po téměř kolmé stěně dalo vůbec jít, stezka, široká asi jako dva muži a vytvořená z volně naskládaného kamení a štěrku, se klikatila v ostrých serpentinách. I tak byl ale sestup téměř stejně obtížný jako výstup, a když jsem dorazil k první obranné zdi, cítil jsem už obě kolena. Zeď nepředstavovala žádnou mimořádnou stavbu, jen jednoduchý kamenný, na sucho zděný val. Nic rafinovanějšího ani nebylo nutné, protože obránci tu nad vyčerpanými útočníky postupujícími prudkým svahem zezdola drželi v rukou všechny myslitelné i nemyslitelné trumfy. Teď ale bránu nikdo nes
trážil a já jsem prošel nerušeně dál, a když jsem se objevil na druhé straně, zjistil jsem, že oceán mraků začíná pouhých pár kroků přede mnou.

A již přichází zima, ten zloděj darebný,

aby nás oloupila o listí a květy a poupata.

A s ní i sníh a led a bláto,

vše, co nám země může dát.

Kde se můj milý ohřeje,

když oheň v krbu skomírá

a ptáci v hnízdech spí?

Mlha mi již sahala téměř k botám, když jsem se při zvuku písně na místě zastavil. Otočil jsem se a spatřil jsem mladou ženu opírající se o obrannou hradbu. Byla ve stínu, takže jsem viděl jen obrys očí, nosu a úst, to vše zarámováno těžkými pletenci tmavých vlasů, které jí ve dvou tlustých provazcích splývaly k pasu. Na sobě měla dlouhou tuniku z obyčejného plátna, jehož barva byla stejná jako mlha pode mnou a připomínala temnou slonovinu. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a poslouchal, ale jedno vím jistě: dokud neskončila, neodvážil jsem se ani pohnout.

„Nehledala jsem posluchače,“ upozornila mě. Měla hluboký, sytý a hřejivý hlas, jemnější než ten, který před chvíli vdechl život její písni. Nebyl však přátelský. Najednou se mě zmocnil zmatek, nevěděl jsem, co říct, a připadal jsem si, jako by mě právě zasáhla vlna horečky, nebo to snad bylo nějaké kouzlo, které se mě zmocnilo? Ustoupil jsem o pár kroků dozadu a cáry mlhy mi rázem sahaly až po prsa.

„Omlouvám se, má paní, nechtěl jsem se vás dotknout. To mě jen vaše píseň proměnila v kámen…“

„V kámen? Myslíte jako nějaká kletba? To jsem vám opravdu nahnala tolik strachu? Nebojte, hned tu kletbu zruším. Tak, a je to!“ Stál jsem tam jako nějaký hlupák a na těle mě studily zvědavé prsty mlhy, které mi prohledávaly šaty. „Kletba je zrušena, prosím, běžte,“ promlouval ke mně její hlas, nyní lehce podrážděný, již ne tak hřejivý jako před chvílí.

„Už pospíchám, má paní,“ vykoktal jsem, rychle jsem se jí poklonil a moje poklona zvířila mlhu, která mě obklopovala jako pára stoupající z hrnce horké vody. „Jsem nezdvořilý, omlouvám se, ale dovolte mi, abych se představil. Jsem Petroc z Aunefordu… tak se jmenuji a jsem společník Michela de Montalhac a… a jedu do Marseille,“ dokončil jsem svůj projev a zmateně, prosebně jsem rozhodil rukama.

„V tom případě vám přeji rychlého koně,“ rozloučila se se mnou a já, protože už mě nic jiného nenapadlo, jsem se jí znovu uklonil a ustoupil jsem o další krok dolů po stezce. Mlha se nade mnou zavřela a celého mě pohltila. Na okamžik jsem ještě skulinkou v jejím rozervaném hábitu zahlédl, jak se dívka posadila na zem a objala si rukama kolena. Pak jsem se otočil a zmizel jsem v temné mlze.

Šero nade mnou vládlo až do poledne, kdy jsem se ocitl téměř na dohled od Mirepoix. Uháněl jsem, co se dalo, poháněn stále přetrvávajícím pocitem trapnosti a promarněné příležitosti, který mě neopustil od okamžiku, kdy jsem sestoupil z pogu. Do města jsem dorazil ještě před západem slunce a hned druhý den ráno jsem se v plískanici vydal na další cestu. Do Marseilles jsem se dostal jednoho chladného, ale slunečného dopoledne a ihned jsem zamířil do bankovního domu dona Bonasaschy, abych zde vyřídil převod. Znal jsem ho ještě z Benátek, kde strávil asi týden, a když jsem podepisoval převodní doklady, pečlivě si mě prohlížel skrz prsty rukou spojených do špičky před obličejem. Don Bonasascha byl Žid z Barcelony a byl také nejkultivovanějším a nejzdvořilejším člověkem, jakého Bůh kdy stvořil. A proto se nezeptal, jakpak se přihodilo, že pánové Michel de Montalhac a Gilles de Peyrolles de facto opouštějí spole
čnost Kormorán, a já jsem mu žádné vysvětlení ani nenabízel, protože ani jedno z těch, které bych mu mohl dát, by jeho bystrému mozku obchodníka, vědce a vyznavače rozumu – těmi všemi dovednostmi byl v přebohaté míře nadán – nedávalo nejmenší smysl. Gilles, já, Rassoul a Izák z Toleda jsme byli posledními zbývajícími partnery společnosti, ale jen Michel de Montalhac byl ten, jenž ji vytvořil, vlastnil a vedl. Kapitán tedy musí mít plán, blesklo mi hlavou nikoli poprvé. Vždycky měl nějaký plán. Přečetl jsem si dokumenty, které mi don Bonasascha připravil, a upíjel jsem ze stříbrného poháru vynikající růžové víno, jež nám oběma nalil. Nakonec jsem podepsal a připojil jsem ještě iniciály na místo, které mi ukázal.

Zatímco jsem si četl, pozoroval jsem koutkem oka svůj pokřivený odraz v naleštěném stříbře Bonasaschova poháru. I přes jeho zakřivení a zkreslení jsem snadno poznal, že už nejsem ten bezstarostný mladík, se kterým před lety jednal uprostřed nádhery Ca’Kanziru: měl jsem propadlé tváře a pod bradou jsem si nechal narůst špičatý vous. Vlasy, ještě před třemi měsíci podle poslední módy, teď zplihle visely v dlouhých, neuspořádaných propletencích a na spáncích již začínaly lehce ustupovat. Půlka obočí se ze všech sil pokoušela prorůst temně rudou jizvou. A zatímco mi obličej zhubl, oči se podle všeho zvětšily, protože jsem měl neodbytný pocit, že tam, v odlesku stříbrného poháru uvízlo jako v pasti nějaké divoké noční zvíře. Kolik mi je vlastně let? Pro Kristovy rány, vím to vůbec? Od brka mi odstříkla kapka inkoustu, tak usilovně jsem se na to pokoušel přijít. Dvacet pět? Dvacet šest? Jak by mě
l člověk ve věku dvaceti šesti let vlastně vypadat? Odstrčil jsem pohár stranou, dokončil jsem práci a odešel jsem. Don Bonasascha si jistě dělal starosti, ale na druhou stranu se mu bezpochyby ulevilo.

Vyšel jsem ven a zastavil se na nábřeží, kde jsem jen tak pozoroval mihotání hladiny moře. Turci mu říkají Akdeniz: Bílé moře, a dnes bylo bílé jako naleštěná ocel, ale vítr čeřil jeho povrch, a tak jsem se, díky Bohu, neviděl. Moře mi ovšem strašně chybělo. Kolikrát jsem ho jen překročil tam a zase zpět? Kolikrát jsem z paluby Kormorána pozoroval zlaté, černé i růžové západy i východy slunce? Naučil jsem se znát jeho nálady i přežít jeho rozbouřené chmury. Námořnickým okem jsem se zahleděl do dáli a v duchu jsem viděl, jak vyplouvám ze zátoky a pokračuji kolem Frioulských ostrovů do Lvího zálivu. Bleskově jsem si načrtnul i kurz mezi kočičími prackami Elby a Korsiky, odkud bych se jako útočící jestřáb snesl na Messinskou úžinu, kolem Spartiventa a Capa d’Otranto vstříc ledovým zubům bóry a dál přes Jadran, dokud se v dáli přede mnou neobjeví temná linie benátského pobřeží a hned po ní zla
té siluety kupolí Svatého Marka. Stačí jen vyrazit. Nic mě tu nedrží a společnost mě potřebuje spíš v Benátkách nebo třeba ve Florencii.

Ale ne, nepotřebuje mě, a i když mi kapitán nikdy nepřikázal, abych s ním zůstal, dokonce, když jsem o tom teď přemýšlel, mě o to ani nepožádal, vypadalo to, že jsem se rozhodl. Moje moře, které mi tak přátelsky šplouchalo u nohou, bude muset počkat. Zvedl jsem z pláže rozehřátý placatý oblázek a poslal jsem do přístavu žabku. V mořské vlně vyskočila nad hladinu malá stříbrná rybka. O kousek dál křičel starý rybář na svého neposedného vnuka a zaklínal ho jménem Ježíšovým a všech podělaných svatých, na které si jen dokázal vzpomenout, aby už konečně něco dělal a byl aspoň trochu užitečný. I já teď budu užitečný. Klekl jsem si na zem a nabral do dlaní vodu, přičichl jsem k její slané vůni, a vydal jsem se pro koně.

Kapitán mi řekl, abych cestou zpět vyhledal hostinec U Bílé holubice v Narbonne. Patřil rodině Dobrých křesťanů a byl místem, kde si kacíři zanechávali vzkazy. Pokud pro mě bude mít kapitán ještě nějaký úkol, hostinský mi ho předá. A skutečně, zpráva na mě již čekala. Jestli se mi bude chtít, mohl bych zajet do Toulouse, protože hrabě Raimond má pro posádku Montséguru nějaký vzkaz. Byla to pěkně dlouhá zajížďka a počasí bylo den ze dne horší. Studený dech hor se mísil s vlhkým severním louděním a společně se měnily v možná slabý, ale ledový a neúprosný déšť, který mi zalézal až do kostí, a obklopoval mě mokrým pachem mého nebohého koně. Ten si ovšem na rozmoklých, blátivých cestách počínal velmi sebejistě a posledního říjnového dne mě donesl až do města.

Ukázalo se, že tu hrabě vůbec není, protože odjel do Lorrisu podepsat smlouvu s králem Ludvíkem. Je tedy po všem, přesně tak, jak hrabě již předem oznamoval. Pokoušel jsem se sehnat co nejvíc informací o sjednaných podmínkách této mírové smlouvy, ale nikdo nic nevěděl. Dozvěděl jsem se pouze, že prostředníkem jednání byla Ludvíkova matka královna Blanka, což mohlo znamenat jediné: král i Blanka byli horliví obránci katolické víry a smlouva s Raimondem bude zcela jistě obsahovat ustanovení, která mu přikážou zbavit zemi jednou provždy kacířské nákazy. Hrabě tu skutečně před odjezdem zanechal pro hraběte z Montséguru vzkaz, který mi ovšem nedával žádný smysl. Pošeptal mi ho ale Raimondův komoří: vyčkejte, až se moje štěstí obrátí. To bylo vše a komoří mi nedokázal poskytnout žádné vysvětlení, jen sevřené rty a významný pohled přivřených očí.

Kousek za městem si můj kůň pochroumal nohu, a tak jsem mu dopřál týden klidu, a teprve potom jsem vyrazil znovu na cestu. Počasí se trochu zlepšilo, ale musel jsem postupovat s nejvyšší opatrností, protože krajina byla najednou plná vojáků hraběte z Toulouse, kteří se vraceli z války, v níž nakonec nemuseli bojovat, ale i francouzských dobrodruhů, kteří se pokoušeli vypálit rybník svým vítězným krajanům, o jejichž příchodu jsem ani na okamžik nepochyboval. Trvalo tedy plné tři týdny, než jsem se znovu ocitl na úpatí Montséguru. Mezitím přišel prosinec a pog se již ukrýval pod hustým příkrovem sněhu a ledu.

Večer jsem pak s hrnkem horkého vína v promrzlých dlaních vyprávěl vše, co jsem se na své cestě dozvěděl. Byl zde kapitán, Pierre-Roger a kastelán Raimond de Perella, rozvážný, pohledný muž středního věku se světlým vousem, obočím a vlasy, které mu kolem uší začínaly šedivět. Šedé měl i oči. Zdálo se, že je pravým opakem Pierra-Rogera, neboť byl na rozdíl od něj přemýšlivý a téměř otcovský. Jak jsem se dozvěděl, na Montséguru s ním žila i jeho rodina: manželka Corba, dcery Arpais, Esclarmonda a Phillipa, která byla již provdána za Pierra-Rogera, a jeho malý synek Jordan. Žila zde i Corbina matka Marquésia. Ta byla též perfecta. Raimond si ode mne vyslechl podivný vzkaz hraběte z Toulouse a tvářil se smrtelně vážně. Pierre-Roger se tahal za krátkou bradku a bubnoval prsty o stůl.

„Moje štěstí? Nic víc?“ dotazoval se a v jeho hlase bylo znát napětí. Přikývl jsem.

„Nikdo v paláci už mi nedokázal nic jiného říct,“ vysvětloval jsem. „Ale jsem si jistý, že ta slova byla předána přesně tak, jak je hrabě Raimond zamýšlel.“

„Co ale mohou znamenat? Jeho štěstí je teď v troskách. Zatímco tady sedíme, Ludvík mu je škube na cáry a zadupává do hnoje…“

„Nicméně si přeje, abychom ho poslechli,“ poznamenal kastelán a vzal svého zetě za paži. Pierre-Roger téměř okamžitě naklonil hlavu jako ovce a poplácal svého tchána po hřbetě dlaně. Bylo jasné, i když mě to překvapilo, že mezi oběma muži existuje silné pouto.

„Výborně, můj milý Petroku,“ obrátil se ke mně Pierre-Roger. „Děkuji vám za vaše zprávy, byť jsou poněkud znepokojující. Pokud se náš pán, hrabě, rozhodl uzavřít s Ludvíkem mír, obávám se, že my tady si ho příliš neužijeme. Začnu dávat dohromady posádku – co říkáš, Raimonde?“

„Měli bychom se podívat, jak jsme na tom se zásobami a jak si stojí naše obranná zařízení. Děkuji vám, mladý muži –“ dodal ještě, vzal mě za ruku a vřele mi ji stiskl. Pak se obrátil zpět k Pierrovi-Rogerovi a oba se ponořili do diskuze o zásobách a zásobovacích liniích. Kapitán vstal a pohledem mě vyzval, abych ho následoval z místnosti.

„I kdybys chtěl odejít – a já ti to nemohu samozřejmě vyčítat – budeš muset ještě chvíli počkat,“ řekl a ukázal hlavou k otevřeným dveřím. Sníh se snášel v hustých, těžkých vločkách a hladový vítr jej skučivě hnal podél zdí. Rám dveří jím byl celý obalený.

„Nemám v úmyslu odejít,“ řekl jsem měkce a kapitán se usmál a prohodil něco o večeři. Chamtivý vichr mi od úst utrhl moje další slova: „Nenechám vás tady.“

Zpěvačka zmizela. Ptal jsem se po ní lidí, kteří žili na nádvoří – v improvizovaných chýších, stanech a přístavcích, které do posledního centimetru vyplňovaly prostor kolem vnitřních zdí – ale nikdo ji už dobrý měsíc ani neviděl, ani neslyšel. Nejspíš tedy odešla dřív, než ji tady uvězní počasí. To od ní bylo moudré. Ani ta bodrá žena, která pekla tak dobrý chléb a která mi hned prvního rána prozradila dívčino jméno, mi nedokázala říct nic nového kromě toho, že pochází z Rosers. Kde by ale mohla být, nevěděla. Jiná žena vyjádřila přesvědčení, že Iselda je nejspíš zavržená šlechtična, vdova nebo perfecta, ale ne všechno dohromady. Jedna dívka prozradila, že od jiné dívky slyšela, že Iselda je trubadúra. O něčem takovém jsem v životě neslyšel, ale přišlo mi možné, že by mohla být urozenou paní vyhnanou ze svých zemí, a koneckonců možné bylo i to, že se v průběhu toho všeho st
ala vdovou. Zeptal jsem se na ni i kapitána, ale ten mi věnoval pohled, který naznačoval, že bych svůj čas mohl využít k něčemu užitečnějšímu a naléhavějšímu. Gilles, jak jinak, mi věnoval jen prázdný pohled. Uvnitř hradu již nebyl několik měsíců a s ohledem na jeho současný stav mysli jsem pochyboval, že by její zpěv vůbec vnímal, i kdyby mu zapěla přímo do ucha.

Kapitán měl samozřejmě pravdu: bylo tu na práci tolik užitečnějších věcí. Hrad nebyl velký a ke své obraně nepotřeboval ani velkou posádku: jeho nejpevnější zbrojí byla země sama. Z širokého okolí začaly přicházet zásoby: pytle pšenice, ječmene, ovsa, sudy s moukou, uzeným vepřovým a slaninou, soudky olivového oleje, vína a piva. Byli najímáni vojáci: většinou střelci z kuší, vojáci, kteří byli vázáni nějakým slibem věrnosti Pierru-Rogerovi nebo Raimondovi. Proudili zvolna v přestávkách mezi sněžením, nebo když se oteplilo a vítr foukal od moře. Nejvíce jich však dorazilo na jaře a ztěžka se sunuli vzhůru po příkrém svahu se zbraněmi přes rameno, kožené kabátce prosáklé potem.

Jednoho dne dorazil i biskup Bertrand Marty, přišel pěšky jako poutník a doprovázelo ho devět bons hommes. Když procházel nádvořím, lidé ho ihned obklopili a dotýkali se jeho roucha, nebo si klekali, když je míjel. Hned první večer sloužil mši pro perfecti, o níž mi pak Gilles druhý den vyprávěl. Když se pomodlil a požehnal všem přítomným, otevřel schránku a ukázal věřícím mandylion. Při jeho slovech jsem necítil nic než jakousi profesionální úlevu z toho, že předmět, který jsem ukradl v Konstantinopoli a po němž nyní, jak se zdálo, toužila polovina křesťanského světa, byl v bezpečí a v pořádku. Jenže Gillesovi působil mandylion těžkou hlavu. „Naši věřící z něho mají strach,“ svěřil se mi. „Mysleli jsme si, že jim ukážeme, že Ježíš, který zemřel na Golgotě, byl jen duch, iluze, ale ti, co plátno viděli, to vnímají trochu jinak.“ Dobří křesťané nyní v rozporu se vším, co celý svůj
život považovali za svaté, spatřovali v prastarém těle na kusu lněné látky důkaz toho, že Ježíš skutečně trpěl a zemřel jako člověk, a můj přítel dostal strach, že toto zjištění s sebou přineslo i novou, znepokojující touhu po smrti, která věřící zachvátila.

„A co si myslíte vy?“ zeptal jsem se Gillese.

„Že je to jen starý prostěradlo,“ odpověděl. „Ovšem vynikající práce, dokonalá – přesto bych byl ale radši, kdybychom ho tenkrát prodali. Kupec by jistě nebyl problém. Nevím proč, ale vyzařuje z něj smrt, která ale neslibuje žádnou spásu. Smůla, že se s ním teď místo nás nemůže trápit Ludvík.“

Tohle podivné místo, Montségur, se mi postupně zakouslo hluboko do kostí – přesněji řečeno, ani ne tak místo samotné, ale lidé, kteří v něm žili, i když i hrad mi stále více připomínal domov už dávno předtím, než začal odtávat sníh na úbočích hor. Zima byla opravdu krutá, přesně tak, jak mě kapitán s Gillesem varovali. Vítr se jako smrtka s kosou ve dne v noci proháněl nad vrcholem pogu a sníh na nádvoří dosahoval výšky dospělého muže. Dokonce i ohně v krbu jako by ztrácely sílu a schopnost předávat teplo. Obloha se měnila ze dne na den, jednou byla žlutá a plná mrznoucí mlhy jako obrovská, vodou nacucaná deka, která nám visela nízko nad hlavami, jindy neuvěřitelně modrá a vysoká, jako oko nějakého nemilosrdného Boha – ne ovšem toho mého a jistě ne toho, v něhož věřili perfecti, možná Boha, k němuž jsem se kdysi modlíval v klášteře a který teď do zemí Dobrých křesťanů přivedl francouzsk á vojska.

Zpočátku jsem pobýval především ve společnosti svých přátel – již to nebyli moji zaměstnavatelé, a i když se z nich oficiálně stali moji partneři ve společnosti, ani tento vztah plně nevystihoval pouto, které nás nyní spojovalo. Byli jsme poslední z posádky Kormorána, byli jsme bratři ve zbrani a především, jako po celou tu dobu předtím, jsme byli přátelé. Většinu svého času jsem tedy trávil s Gillesem nebo Michelem, venku za hradbami v Gillesově chýši. Vybudoval si ji opravdu bytelně, na zbytcích několika předchozích příbytků, které stály hned vedle, neboť vesnice dokonalých bobtnala a zase se srážela s vrtkavostí osudu dole pod hradbami a také s tím, jak bratři a sestry odcházeli nebo umírali, takže jejich přístřešky byly dále přebírány nebo je zbořil vítr a sníh. Gilles si ke své potřebě zbudoval čtyři solidní stěny z pečlivě poskládaného kamene, nad nimiž umístil střechu z trámů vypletený
ch větvemi janovce. Přes celou konstrukci pak přehodil kus námořní plachty – neprozradil mi, jak k ní přišel, ale na pog se teď dostávaly a zase z něj odcházely spousty nejrůznějších věcí – kterou provazem a lodnickými uzly ukotvil k zemi. Zmítala sebou a praskala i při tom nejjemnějším větru – tudíž vlastně nepřetržitě –, ale udržovala v chýši teplo a sucho. Snad jen kouř s ní míval občas problém, neboť nedokázal najít otvor, který sloužil jako komín, a to jsem se pak s kuckáním, jako vyuzená šunka vypotácel ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, ale nedělal jsem z toho žádnou vědu, protože Gilles stejně zatápěl jen tehdy, kdy už ani kožešiny či přikrývky nestačily udržet zimu venku, ale i tehdy to dělal jen kvůli mně.

Gilles de Peyrolles, dříve vždy bezchybný švihák hbitého jazyka i meče totiž prošel zásadní proměnou. Jeho příběh jsem však z něj dostával jen postupně a pomalu. Nebylo to však proto, že by mi jej nechtěl vyprávět, ale jeho vnímání času se zpomalilo, tak jako tomu bylo se všemi, kteří tu žili s ním. Gilles původně zareagoval na stejnou výzvu, která do Toulouse přivedla i kapitána, a zpočátku měl v úmyslu vstoupit jako rytíř do armády hraběte z Toulouse. Někde cestou – usoudil jsem, že to bylo mezi Montpélier a Toulouse – ho zastihla jedna z těch krátkých, ale zběsilých bouří, které tu na jihu tak rády řádí. Projížděl zrovna jakousi malou vesnicí, kde mu jistá perfecta nabídla úkryt ve svém příbytku. V krbu praskal oheň a Gilles klečel na zemi před krbem, aby si usušil šaty. Žena přihodila do ohně další poleno a z ohně vylétl roj jisker, oranžových a červených hvězd mizejících v černém ú
stí komínu. „Vidíš ty jiskry, synu?“ zeptala se ho. „Jsou jako ty, já a všechny další nebohé duše.“ Přesně v to Dobří křesťané věří: tento svět je dílem Ďábla a Ďábel, aby jej oživil, ukradl Bohu světlo a uvěznil je ve schráně, kterou představuje naše tělo. Když se z člověka stane perfecti, dokonalý, je v okamžiku smrti osvobozen od břemene jiskry Božího světla, a může se svobodně připojit k Bohu. Zbytek, lidé jako my, je odsouzen k dalším a dalším životům prostřednictvím neustálého koloběhu znovuzrození, v nichž je nucen dál pobývat ve vězení smrtelného těla a platit všemi jeho nemocemi a bolestmi Ďáblu pronájem jeho díla.

Tohle všechno Gilles pochopitelně věděl, vždyť do sebe katarskou víru nasál spolu s mateřským mlékem. Napadlo mě, jestli mu katarská perfecta nepřipomněla jeho dávno mrtvou matku, ale Gilles jen zavrtěl hlavou. „Nic tak velkého to nebylo,“ vysvětlil mi. Jen tam prostě mokrý dřepěl před krbem, třásl se zimou a v uších mu znělo burácení hromů a ty jiskry… každá z nich byla tak teplá, každá z nich představovala miniaturní oheň sám o sobě, a najednou byl konec a všechny zmizely v černé díře začouzeného komína. Zvolna v sobě ucítil teplo své vlastní jiskry, poprvé od okamžiku, kdy byl ještě malý chlapec, poprvé od okamžiku, kdy si jeho paměť počala ukládat příběh jeho života. „Bylo to, jako by mě něco, nebo někdo otevřel jako lucernu a foukal na uhlík doutnající uvnitř tak dlouho, dokud se nerozhořel jasným plamenem,“ pokračoval. Stará perfecta ho držela v náručí, dokud se nepřestal třást a p lakat, a pak mu hned na místě udělila consolamentum.

„A od té doby už je to jenom světlo a nic než světlo,“ popisoval. „Oblečení i meč jsem dal lidem ve vesnici, byli opravdu chudí, a po tajných stezkách našich lidí jsem se nakonec dostal až sem.“

Čas od času jsem ho dlouze pozoroval, protože jsme mnohdy sedávali jen tak mlčky a dívali jsme se do prázdna nebo do plamenů malého ohně v kruhovém ohništi z černých kamenů. Měl vyzáblé rysy žebravého mnicha a lehce uvolněné držení těla těch, jejichž spojení s naším světem bylo jednou provždy poškozeno tak, že pro ně již nebylo nápravy. Na lidi jako on narazíte v každém městě. Jsou to šílenci, které my ostatní krmíme i šatíme, ačkoli oni sami o nic nežádají, hubení, otrhaní muži postávající na tržištích nebo ve stínu kostelních dveří, kterých se venkovanky plaše dotýkají, protože jejich dotek přináší požehnání. Nejsou to žebráci ani blázni, které od sebe odháníme kamením či kopanci. Nevěřil jsem, že by Gilles zešílel, ale po měsíci stráveném v jeho společnosti jsem se začal sám sebe ptát, co to šílenství vlastně je. I jako mladý mnich, kdy jsem každičkou minutu svého života str
ávil tak říkajíc službou Duchu svatému, jsem se na tyto podivné přízraky, na pošahané, jak jim také někteří říkali, na ty, do nichž vstoupil Duch, díval s odporem, protože mě naplňovali pověrčivou hrůzou. Teď jsem tedy přemítal o tom, kolikero podob na sebe může šílenství vzít, a zdali si my všichni někdy neoblékáme jeho masku. Tento muž, můj nejdražší přítel, nebyl šílený, ale nebyl ani zcela příčetný, nějak mi na tom však nezáleželo, obzvlášť když jsem si vzpomněl na pohublou tvář s temnýma, uštvanýma očima, kterou jsem zahlédl v odlesku naleštěného stříbrného poháru ctihodného dona Bonasaschy; a jak čas na vichry stíhaném vrcholku naší hory zvolna plynul, vyhledával jsem Gillesovu společnost tak často, jak jsem se toho odvážil, abych s ním v jeho příbytku sdílel osvícený klid, do něhož se oděl.

20.

Montségur, květen 1243

„„Podělaní idioti,“ vrčel Marc le Forestière a vyplivl do volného prostoru hustý chrchel. Dívali jsme se, jak padá dolů k Francouzům o téměř míli pod námi.

Francouzské vojsko dorazilo již včera, jako temná skvrna rozlévající se údolím ze severu. Když dosáhlo vesnice na úpatí pogu, poznal jsem podle praporců, které je obklopovaly, i velitele. Vlastně jsem viděl jen malou černou tečku, ale byl jsem si jistý, že zaklání hlavu a dívá se nahoru na hrad, jejž má z rozkazu krále Ludvíka dobýt. Jmenoval se Hughues des Arcis a byl královským senešalem Carcassonne. Jakpak se při pohledu na obrovskou horu asi cítil? Připadal si sebejistý, nebo na něj dolehla marnost a beznaděj? Muži z posádky na něj seshora křičeli, aby se raději vzdal, zmizel odsud, přišel si nahoru pro ně. Samozřejmě že je dole nikdo neslyšel. Místo toho obsadili vesnici, nyní již zcela prázdnou, neboť její obyvatelé buď uprchli, nebo se přidali k nám. S příchodem tmy pak Francouzi zapálili jednu z chýší, nejspíše jako varování, ale obecně vzato mi začátek obléhání přišel docela nudný.

„Montségur by nedobyli, i kdyby jich bylo deset tisíc,“ pokračoval Marc. Plácl dlaní o kámen hradby. „Vlastně ani nevím, proč se obtěžovali s tímhle. Ty svině se sem nikdy nedostanou.“

Marc, kušník z údolí někde kolem Mirepoix, si svým chvástáním dodával nejspíš trochu odvahy, ale měl naprostou pravdu. Tahle armáda dole nemohla Montségur nikdy dobýt. Bylo na první pohled zřejmé, že se nás proto chystají vyhladovět, jenže naše spižírny měly dostatek zásob na deset let obléhání a mezi posádkou bylo mnoho mužů i žen, kteří se dokázali jak ve dne, tak v noci dostat dolů a zase zpět nahoru. Francouzů jednoduše nebylo tolik, aby úpatí hory neprodyšně uzavřeli. Pokud by se pokusili vystoupat nahoru po stezce, zabili bychom je. Pokud by zkusili vylézt nahoru přes útesy, zabijí se sami. Onoho rána tak mojí jedinou starostí bylo, kdy to Hughuese des Arcis začne nudit a odtáhne – ale to v zásadě nebyla žádná starost. Marc, tak jako většina vojáků nahoře na Montséguru, byl vazalem pána z Mirepoix, a tak jako oni opustil svoji rodinu i žně, aby se tu bránil francouzským okupantům. Tito tvrdí, drsní mu
ži byli zvyklí bojovat. Na Marka čekala doma těhotná žena a dvě dcery, ale nezdálo se, že by si myslel, že na něj budou muset čekat nějak dlouho. Byl příjemný teplý den a já jsem si dopřál ten luxus a na chvíli jsem se natáhl a líně jsem přemítal, proč jsme si celou zimu dělali s Francouzi takové starosti, když tohle bylo vše, co proti nám dokázali postavit. Vojáci pokřikovali a mávali na téměř neviditelnou armádu dole v hlubině, ale Dobří křesťané byli tiší a klidní a dál se věnovali svým každodenním činnostem, nebo jen bez výrazu zírali dolů z hradeb. Pod námi, na hraně útesu se jich shromáždil celý dav, ale i oni jen mlčeli a civěli. Ve vesnici se rojily černé tečky a roztahovaly se do šířky, nejspíš s úmyslem obklíčit horu. Copak je ale něco takového vůbec možné? Absurdní. Pokus o výstup nahoru po stezce se navíc rovnal jisté smrti. Měli jsme katapulty zaměřené přímo na ostrou, tenkou hra
nu hřebene vedoucího nahoru k Roc de la Tour. Na tomto zoufale obnaženém kousku země by nikdo z útočníků nedokázal přežít déle než pět minut. Znovu jsem se naklonil a pohlédl dolů. Asi sedmdesát metrů pode mnou pomalu prolétávalo hejno havranů. Jeden z nich se odpojil a volným pádem, s křídly složenými k tělu, se vývrtkou spustil dolů, aby svůj pád po několika vteřinách opět zastavil a vznesl se zpět ke svým druhům, kteří mu pískáním a křikem dávali najevo obdiv. Přes zídku na vrcholu hradní věže vykukoval na ramenou svého otce malý Jordan de Perella a ze všech sil svého tenkého hlásku křičel dolů na Francouze. Hrozil jim dětskou pěstičkou a pak něco odhodil – snad kámen, snad některou ze svých hraček – přes okraj. Předmět opsal kratičký oblouk a přistál v křoví na okraji útesu. Havrani narazili na vzestupný proud teplého vzduchu. Stoupali zvolna vzhůru, křídla nehybná a roztažená. Díval jse
m se na ně a viděl jsem, jak se jim chvějí velké černé letky na koncích křídel. Mohlo jich být deset, možná dvanáct. Tiše stoupali stále výš a výš, až byli tak blízko, že jsem viděl i odlesky slunce v černých korálcích jejich očí. Výš a výš, až je všechny pohltila oslňující zář slunce.

Pět dlouhých měsíců se vůbec nic nedělo. Černé tečky dole v údolí sice neustále vyvíjely nějakou činnost, ale nebylo jasné, na kolik to má co dělat s námi nahoře. Ano, odřízli nás od okolního světa, ale ani to nebyla tak úplná pravda. Muži, jejichž rodiny bydlely již po mnoho generací v údolí, dobře věděli, že horu pokrývá pavučina neviditelných chodníčků, tajných a neschůdných pro všechny s výjimkou těch nejodvážnějších horalů. Ti si chodili nahoru a dolů, jak se jim zlíbilo, a přinášeli nám novinky, dopisy i jídlo – v červenci jsme se tak dozvěděli, že v Římě se konečně radují z nového papeže, Sinibalda Fieschiho, jenž přijal jméno Inocenc IV. –, a když někdo z posádky musel odejít, neboť Pierre-Roger bez ustání vysílal posly s výzvou povolávající další muže do zbraně – existovaly zde ještě jedna nebo dvě stezky, po nichž se mohl dolů spustit i obyčejný smrtelník, aniž by s
i někde cestou srazil vaz. Poslové se pohybovali v noci, a pokud jsem byl kvůli hlídce vzhůru ještě před úsvitem, často jsem vídával malé skupinky temně oděných mužů v tlustých jezdeckých botách. Nořili se ze zadní brány a ještě teď se nevěřícně a celí bledí třásli a pokoušeli se pochopit, že výstup skutečně přežili.

Jednoho takového rána, velmi studeného, na počátku října, když se na kamení cimbuří již usazovala první jinovatka, jsem od zadní brány uslyšel volání strážce, který se dožadoval hesla. Podíval jsem se dolů ze svého místa na hradbách a spatřil jsem ženskou hlavu obklopenou zarostlými postavami horalů. Právě si rozvazovala copy, a když skončila, podívala se na okamžik nahoru a já jsem poznal, že je to Iselda de Rosers. Rozloučila se se svými průvodci a zmizela uvnitř hradu. Ještě chvíli jsem tam stál a přemýšlel jsem, jestli se mi to celé jen nezdálo. Ale horalé se hlasitě pochechtávali a vyměňovali si obhroublé narážky a navzdory jejich brebentivému dialektu nebylo těžké pochopit, o kom si povídají. Vrátil jsem se na své stanoviště a čekal jsem na úsvit se srdcem lehčím než obvykle. Pro členy hradní posádky, jímž jsem se stal i já, neboť se jaksi samo sebou předpokládalo, že se o sebe jako rytíř dok
ážu postarat, nebylo obléhání až dosud nic jiného než těžká nuda. Pokud jsem zrovna nebyl ve službě, trávil jsem svůj čas i nadále s Gillesem a kapitánem, a žil jsem tak v obou světech Montséguru: v tom nudném vojenském, i v hlubokých, klidných vodách dokonalých, kde se zastavil čas, a události se před mým zrakem zjevovaly a zase mizely jako řasy v lenivém proudu řeky.

Ve službě mě po východu slunce vystřídal seržant Bernard Rouain, a když jsem na svých ztuhlých nohou – neboť jinovatkou ojíněné brnění je sice krásné na pohled, zato ledové uvnitř – scházel dolů po schodech, zavolal na mě od dveří do věže Pierre Ferrer, šafář Pierra-Rogera. Byl jsem povolán na jednání s velitelem a kastelánem. To bylo sice neobvyklé, nestalo se to ale poprvé, neboť kapitán, který si s oběma představiteli hradu udržoval velice blízký vztah, o mně vždy mluvil jen v tom nejlepším, a tak se stalo, že jsem se ke svému překvapení stal součástí širšího velení posádky. Po dlouhém obléhání a uvnitř relativně malé skupiny lidí – posádka měla při plném stavu maximálně sto padesát duší – se hranice mezi pánem a sluhou zvolna rozmazávala a ztrácela, což ještě posiloval vliv Dobrých křesťanů. Světská moc však spočívala v rukou velitele Pierra-Rogera, kastelána Raimonda, šafáře F
errera, kapitána a zbrojmistra Imberta de Sallase. Na hradě bylo i mnoho dalších rytířů a většina z nich byli vazalové Pierra-Rogera. Nepochyboval jsem nicméně o tom, že mě kapitán představil jako muže s důležitými známostmi a vlivem na patřičných místech, což samo o sobě nebyla v zásadě lež, a tak se mi čas od času dostalo důležitějšího úkolu, nebo jsem byl přizván na konzultaci, a to vše mi pomáhalo překonat nudu, která na hradě panovala.

„Lady Iselda přinesla čerstvé zprávy,“ oznámil šafář v okamžiku, kdy jsem procházel dveřmi do soukromých komnat velitele. Foukal jsem si přitom na zkřehlé prsty a otíral jsem si z nosu kapky rosy. Pierre-Richard seděl u stolu vedle Raimonda de Perelly. Po jeho druhém boku seděl kapitán. Biskup Marty seděl vzpřímeně vedle kastelána, ruce pečlivě položené na stole před sebou. Biskupova přítomnost zde byla neobvyklá, neboť se do vojenských záležitostí snažil nevměšovat. Uklonil jsem se veliteli a kastelánovi a po nich i dívce-zpěvačce, která mi odpověděla zdvořile prázdným pohledem někoho, kdo již několik dní nespal. Pod očima měla temné kruhy a ve vlasech jí ještě ulpívaly zachycené větvičky hlodáše. Byla krásná, to jsem musel konstatovat již podruhé, ačkoli jsem úvahy o její kráse pustil ihned z hlavy, protože jsem se posadil a zmrzlý kov kroužkové košile se mi ihned zakousl do zadnice.

„Právě dorazila z Narbonne. Domno, zopakovala byste nám ještě jednou, co jste tam slyšela?“ Raimond de Perella si odhrnul z čela pramen řídnoucích vlasů. Vypadal unaveněji než obvykle. Pierre-Roger se opíral o opěradlo, rty sevřené, přepadlý pohled. Podíval jsem se na kapitána, ale ten si soustředěně prohlížel dívčinu tvář a já jsem nedokázal odhadnout, na co myslí.

„Slyšela jsem to před dvěma dny. Vyhlásil to v katedrále arcibiskup. Papež Inocenc zrušil exkomunikaci hraběte z Toulouse.“

„Tu, kterou na něj uvalil inkvizitor Ferrier za Avignonet,“ poznamenal biskup. Rty Pierra-Rogera na okamžik zbělely, ale pak jen unaveně pokýval hlavou.

„Takže nám bylo odpuštěno,“ pronesl stroze a nezdálo se, že by ho tato představa plnila nadšením.

„Raimondovi bylo odpuštěno,“ opravil ho biskup jemně. „Je tu ještě jedna exkomunikace. Ta, kterou vyhlásil sám arcibiskup z Narbonne, ale jestliže Inocenc zrušil jednu, jistě už brzy zruší i druhou.“

„Co to znamená?“ zeptal se kastelán.

„Znamená to, že hrabě uzavřel přátelství s Římem,“ odpověděl mu kapitán. „A snaží se přechytračit inkvizici. Papež přece nepošle inkvizitory na svého přítele, nebo v to aspoň hrabě doufá.“

„Jenže copak nás tady obléhají kvůli Avignonetu?“ zeptal se Pierre-Roger.

„Obléhají vás, protože tu jsme my,“ řekl biskup Marty. Kastelán mu přikryl ruku svou dlaní.

„Všichni dobře víme, proč tu jsme,“ řekl pevně a Pierre-Roger mlčky přikývl.

„Amen,“ odpověděl biskup.

„To jsou samo o sobě důležité zprávy,“ pokračoval kapitán. „Jsou však ještě další?“

„Už nic, snad jen to, že Francouzi si teď v našich zemích počínají drze a že si Sancha Provensálská bere bratra anglického krále.“

Já a kapitán jsme se na sebe podívali a naše obočí se unisono zvedla. Splnil jsem svoji vazalskou povinnost k Richardovi. Ostatní se zatím tiše bavili o hraběti Raimondovi a papeži.

„Už dvakrát jsem se ho od okamžiku, kdy nás tu Francouzi oblehli, ptal, jak se daří jeho záležitostem. A odpověď vždycky zněla: štěstí se obrací. Copak je skutečným významem jeho slov dělat si z nás legraci?“

„To si nemyslím,“ přerušil ho kastelán. „Hrabě se nám snaží naznačit, že vyjednává s Inocencem a pokouší se přesvědčit Řím, aby z jeho zemí stáhl své psy. Nic špatného nám nepřeje.“

„Nepřeje vám nic špatného ani dobrého,“ zapojil jsem se do hovoru a zopakoval jsem, co jsme s kapitánem vyslechli v Toulouse. Všichni zde tato slova již slyšeli, jenže teď jako by před nás těžce dopadla na stůl a volala po tom, abychom je pozorně prozkoumali. „Hrabě Raimond chce, aby se mu v jeho zemích přestala roztahovat inkvizice a římská církev,“ pokračoval jsem v úvahách. „Je mu jasné, že si z něj teď Francouzi udělali fackovacího panáka, ale ví, že Ludvíka si dokáže udržet od těla. S Římem to tak jednoduché mít nebude, ledaže by to kacířství ve svých zemích vymýtil on sám. Vidíte? Jsem věrným synem naší církve, tvrdí teď papeži. A ten mu prozatím věří. Proto zrušil jeho exkomunikaci.“ Obrátil jsem se k Iseldě. „Moje paní, jaká nálada teď v kraji vládne?“

„Černá. Dobří křesťané se pokoušejí dostat přes hory do Navary nebo do Aragonu, nebo si najmout loď do Itálie, ale na to nejsou dost bohatí. Myslím ty, kteří tam venku ještě zbyli.“ Ukázala hlavou k oknu. „Jsou přesvědčení, že se hrabě obrátil proti nim a že Dobré křesťany viní ze všeho zlého, co se mu přihodilo. Musel se podřídit Ludvíkovi, nemá nevěstu ani dědice a jediná moc, kterou mu ponechali, je ta, s níž má potlačit kacířství. To se teď povídá mezi lidmi. Mají pravdu?“

Teď to byla ona, kdo si nás pozorně prohlížel. Byla velmi bledá a dost možná, že měla horečku. Vycítil jsem, že ji začíná bolet hlava. Ten druh bolesti, který se zrodí uvnitř za očními důlky, když jste k smrti unavení. Ve tváři se jí teď zračila stejná neústupnost, jakou jsem slyšel i v její písni. Jako by byla již unavená a vyčerpaná z nějaké ztráty, která ji potkala. Z toho, že v sobě nosí její neviditelné břemeno – to, jež v nás zanechají věci nebo lidé, kteří nás proti naší vůli opustili. Byla vyčerpaná, ale odhodlaná.

„Ano, mají pravdu,“ ujal se Marty tiše slova. „Raimond je odsouzen k tomu, aby po zbytek života bojoval se svými trýzniteli tak, že proti nim bude rozehrávat jejich vlastní zájmy a bude doufat, že se začnou hádat mezi sebou a na něj už nebudou mít čas. Je to jen chybující člověk – na tom se jistě všichni a ve vší úctě shodneme – ale hřích pýchy je v něm zakořeněn až příliš silně. Ztráta Montséguru společně se dvěma jeho nejlepšími rytíři –“ biskup se usmál a ukázal hlavou na Pierra-Rogera a kastelána – „je pro něj možná něčím, s čím se nedokáže smířit. Pokud se mu ale podařilo získat jakous takous milost za Avignonet, je opravdu tak nemožné věřit, že se pokusí tuto milost rozšířit i na…“ Zvedl ruce, jako by nás chtěl všechny obejmout. Nás, místnost i vršek hory. „Obecně vzato jsme již to jediné, co mu z celého hrabství zbylo. A to je jistě něco, co se pokusí zachránit.“

Jeho slova byla zároveň koncem rozpravy, protože dalších odpovědí se již Iselda nedočkala. Ani dobrých, ani špatných. Pierre-Roger se prudce zvedl, poháněn jako vždy hněvem, který v sobě nosil. Kastelán si s biskupem ještě chvíli šeptali a pak společně odešli, nejspíš na návštěvu k lady Corbě, jejíž pověst svaté ženy byla den ze dne silnější. Kapitán se před odchodem v gestu neobvyklé galantnosti sklonil a políbil Iseldě ruku. Zůstali jsme s dívkou sami, každý na opačném konci stolu. Iselda seděla zhrouceně a téměř již spala a já jsem byl v pokušení ji tam ponechat v tichu místnosti, ale když jsem se zvedl, železná košile zachrastila o dřevo židle, Iselda sebou škubla a podívala se na mě, v očích zmatek přerušeného snu. Měla krásně zelené oči. Jako mech prosvítající nazlátlými vodami dartmoorských říček a potoků. Jen byly strašlivě unavené a lemovaly je nehezké červené kruhy. A z nosu jí teklo ještě víc než mně. Hlasitě popotáhla a ze rtů jí splynul povzdech.

„Moje paní, již dlouho se vám chci omluvit za svoji hrubost,“ začal jsem, abych prolomil napětí, které se mi začínalo hromadit v prsou, a abych si zajistil čestný ústup.

„A kdyže se to mělo přihodit?“ zeptala se zamračeně a zdálo se, že mě ani neposlouchá.

„Loni,“ vypravil jsem ze sebe.

„Loni?“ zeptala se nevěřícně a její chmury se ještě prohloubily. Podívala se na mě a pokoušela se zaostřit své unavené oči. Došlo mi, že mě nejspíš považuje za otravu nebo blázna.

„Ano, na podzim. Vycházel jsem ven – bylo to ráno a byla velká mlha – a vy jste seděla a zpívala u druhé brány. Řekl jsem vám, že jste mne svým zpěvem proměnila v kámen.“

„A co jsem vám na to řekla?“

„Že jste mne nechtěla očarovat.“

„Ach tak.“ Následovalo dlouhé, nepříjemné ticho. Pak se ale její tvář nečekaně vyjasnila. „Už si vzpomínám. Vy jste ten muž, který mi zmizel v mracích. Byl jste to vy?“

„Ano. A jmenuji se Petroc z Aunefordu.“

„Bylo to tehdy nádherné ráno – poslední teplý den. Hned potom přišla zima.“

„Ta už tam byla. Našel jsem ji pod mlhou.“

„Opravdu? Můj krásný den byl jen iluze?“

„Váš krásný zpěv rozhodně žádná iluze nebyl,“ řekl jsem. Znovu se zamračila a já jsem předstíral, že se protahuji. „Jste unavená. Nenechte mě, abych vás tu zdržoval od spánku, má paní.“ Vstal jsem a vmáčkl se mezi židle, připraven odejít, ale mávla na mě zamyšleně rukou.

„Počkejte chvíli. Jste rytíř? Nevypadáte jako bon homme a nejste Okcitánec. Sloužíte mému pánovi, Pierru-Rogerovi z Mirepoix?“

„Jsem rytíř, celým jménem sir Petrus Černý pes a jsem Angličan, ale nejsem v ničích…“ odmlčel jsem se. Byla to snadná a svůdná lež a pravda byla tak složitá a bolela mě právě tam, kde jsem si uchovával hrdost a iluzi vlastní svobody. „Nejsem pánovi z Mirepoix ničím povinován, nejsem jeho vazal,“ řekl jsem jen. „Přišel jsem s kapitánem Montalhacem. Jsme kolegové – partneři.“

„Ale proč? Co tady pohledáváte?“

„Proč jsem tady? Měl jsem jednání s hrabětem z Toulouse. Shodou okolností byl u něj i kapitán, a tak jsem se rozhodl, že s ním pojedu, abych tu navštívil starého přítele Gillese de Peyrolles. Je perfecti a bydlí v chýši venku za hradbami.“

„Jenže jste tu zůstal.“ Prohlížela si mě tak pozorně, jak jen jí to její únava dovolovala.

„Ne tak docela. Spíš jsem se vrátil. Když jsme se tehdy ráno potkali, byl jsem na cestě do Marseille. Pak…“

„Mohl jste odjet. Slyšela jsem, že kapitán de Montalhac přijel z Benátek a vy: máte takový cizí vzhled. Nevypadáte jako Angličan. Proč jste se jednoduše nevrátil zpátky do Benátek? Řekla bych, že je tam teď mnohem líp. Ale… promiňte,“ dodala již mnohem příjemněji a znovu potáhla nosem. „Moc mi to mluví – a přitom prakticky spím ve stoje. Nebudu vás už déle zdržovat.“ Ta hrana, kterou jsem v ní cítil – možná nebyla způsobena jejím chladem, spíš to bylo její sebeovládání, nebo jsem tomu chtěl alespoň věřit – ta na okamžik zmizela, ale teď se opět vrátila.

„Ne – to není pravda, myslím, s tím mluvením,“ nesouhlasil jsem. „Teď si ale půjdu najít něco k snědku.“ Prošel jsem kolem ní, ale ve dveřích jsem se ještě zastavil. „Odpověď na vaši otázku zní ano, přemýšlel jsem o tom, nevracet se zpátky na Montségur a jet domů, do Benátek. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel… v Benátkách mám svoje čtyři stěny a mám také zemi, o které sním, ale pokud jde o skutečný domov, vrátil jsem se ke svým přátelům, protože mi došlo, že jediný domov, který ve skutečnosti vlastním, jsou oni. Teď jsem to nejspíš já, kdo trochu moc mluví, takže se raději rozloučím. Hezký den, paní Iseldo.“

Vyšel jsem ze sálu a vysvlékl jsem se z brnění. Po návratu jsem se dělil o místnost – původně to byla jen stáj navazující na nádvoří – se šesti dalšími rytíři. Dva z nich spali a další si opravoval drátěnou košili. Přihodil jsem do provizorního ohniště poleno, přidřepl jsem si před ohněm a pozoroval jiskry, které z něj létaly vzhůru. Nikdy v nich neuvidím žádné Boží zjevení, jako se to povedlo Gillesovi, ale přesto jsem do nich dál upíral zrak. Už jen proto, že „udržování se v teple“ bylo tady na pogu jednou z nejdůležitějších činností a každý se snažil strávit někde u ohně tolik času, kolik to jen šlo. Čas od času jsem v nich zahlédl ohnivé ptáky, o kterých se povídá, že přebývají v horách Persie, někdy jsem spatřil duše vznášející se vzhůru k nebi, jindy to byly duše, které se přede mnou kroutily v pekle. Nic z toho mi ale nenabídlo žádnou odpověď. Teď jsem tu přemítal o tom,
proč jsem toho Iseldě prozradil tolik a proč jsem to učinil tak spontánně a bez přemýšlení. Prohrábl jsem pohrabáčem uhlíky a k začouzenému kamennému stropu vzlétl další roj jisker a jejich zářivá barva dělala jeho černou ještě černější. Zadíval jsem se na jedno z oranžových světel. Vznášelo se ve vzduchu a nakonec zhaslo. Napadlo mě, že tohle je možná ten důvod, proč se na jiskry tak rádi díváme. Abychom se nemuseli dívat do prázdna, které je mezi nimi. Právě proto jsem se vrátil na Montségur. Proto jsem Iseldě vyjevil vše, co jsem ukrýval v srdci.

Potřeboval jsem si namazat drátěnou košili a rozhlédl jsem se po nějaké nádobě s tukem. Překročil jsem spícího Williama de l’Isle, mládence z hor poblíž Foix. Přitom mě již pokolikáté napadlo – někdy jsem měl pocit, že na nic jiného nemyslím –, jak dlouho v tomhle studeném, páchnoucím hradě budu muset ještě zůstat a jak se odsud, u všech rohatých, vlastně dostanu. Věděl jsem ale, že takto, nebo podobně přemýšlejí všichni členové posádky. Měl jsem všechny svým způsobem rád. Žili jsme tu stylem, který mi nebyl neznámý, neboť hrad je jako velká, nehybná loď. Vycházeli jsme spolu dobře, v mezích možností, znal jsem i historky, které si vojáci vyprávěli. O tom, jak dole v údolí proháněli venkovská děvčata, o šarvátkách a potyčkách se sousedy ve vedlejším údolí nebo na druhé straně hory, a i když jsem Gillesovi i dalším bons hommes tak rád naslouchal, stejně jsem nepochopil, co udržuje při
životě oheň přesvědčení, který jim plápolal v duši. Jediné pěkné dívky na hradě byly buď Dobré křesťanky nebo ženy či dcery význačných rytířů. Bylo tu i pár holek, velkých, plných života, s kyprými pažemi, které tu velitelé i kacíři trpěli, protože jim pomáhaly udržovat vojáky jakž takž pod kontrolou, ale nikdy jsem se nedokázal přimět k tomu, abych některou z nich navštívil, i když jsem věděl, že i moji druhové ve stáji tak čas od času pokradmu činí, a pak se pokaždé hluboce stydí a souží, za což mohlo nejen jejich svědomí, ale také kapavka, která byla jedinou odměnou za jejich chlípnost. Já jsem se uchyloval ke vzpomínkám. Nejčastěji na Letici, ještě v dobách, kdy jsme spolu byli šťastní v Benátkách, někdy i na Iseldu de Rosers, kterou jsem ovšem, navzdory tomu, že jsme spolu žili na stejném, malém a přecpaném hradě, téměř nezahlédl a která při východu slunce již nikdy nezpívala.
Někdy dokonce i na Annu, to když bylo nebe nade mnou modré jako v Řecku, nebo když mi nad hlavou zářily jasné hvězdy. V noci se mi často zdávalo o Margarete a všech ženách z Benátek, Paříže, Florencie či Londýna, ale tyto sny mi nepřinášely nic než bolest v rozkroku. Jak ale vědí všichni velitelé, kteří vedou své muže do války, když se chce voják milovat, ale nemůže, o to víc touží po bitvě. A protože náš nepřítel byl kdesi hluboko pod námi a nejevil nejmenší touhu vydat se nahoru k nám, byla i bitva stejně vzdálená jako čisté, bílé povlečení a ochotná, rozpálená milenka.

Za chvíli budou Vánoce, přemítal jsem v duchu. To už toho budou mít křižáci tam dole plné zuby. Budou chtít odjet domů a nejspíš i odjedou a bude po všem. Natíral jsem si narezlou síťovinu železné košile lojem a opravdu jsem se nesnažil předpovídat budoucnost, ale jak se ukázalo, trefil jsem se z poloviny. Křižákům opravdu došla trpělivost. Jenže pak už bylo všechno jinak.

21.

Pokud byste se toho o bitvě o Montségur chtěli dozvědět víc, než kolik vám toho mohu říct, jeďte do Říma. Inkvizice má ve své knihovně uloženy všechny podrobnosti. Stačí se zeptat knihovníka, ctihodného bratra řádu dominikánů. Když se budete tvářit přiměřeně zbožně, nebo mu ukážete dostatečně naditou tobolku, s radostí vám najde všechny potřebné stránky plné dat, přiznání i jmen mrtvých, upálených.

Přemýšlím, jestli je mezi nimi i jméno zrádce. Nevím, kdo to byl, ale je možné, že jsem ho dokonce znal, že jsem na hradě vídal jeho tvář. Protože náš příběh – a sami dobře víte, jak skončil – svého zrádce měl. Musel mít. Jak jinak by bylo možné dobýt nedobytnou pevnost katarských kacířů? Moje vyprávění nebude dlouhé, neboť víc než slova vypoví černá, spálená země na úpatí pogu, kde, jak jsem slyšel, již nikdy nevyrostla tráva. Chcete-li vědět víc, přečtěte si to tam. Mastné, černé skvrny na kamení kolem popraviště, zuhelnatělé zbytky kostí, pach, který tam již není, ale přesto se jako špinavý rubáš vznáší nad celým údolím – to všechno vám poskládá střípky příběhu, který hledáte. Církev sepsala historii Dobrých křesťanů perem – tu naleznete v Římě. V Montséguru na vás čeká historie psaná krví.

Vzpomínám si na ono ráno, kdy se na hřebeni pogu objevili první křižáci. Byli to gaskoňští žoldáci, jak jsme zjistili později, kteří celou noc šplhali vzhůru po kozích stezkách a spárami ve skalách. Spatřili jsme je, jak se krčí na okraji, pak se postavili a zaútočili, dlouhá řada mužů řítících se tryskem po hraně hřebene. Byl jsem na hradbách vedle kušníka jménem Guillaume Delpech, připraven podávat mu další šipky pro jeho kuši, protože rytíř, který neumí střílet z kuše, je při boji na dálku k ničemu. Byly zde asi dva tucty křižáků a jejich bílé praporce s rudými kříži vlály ve větru, který jim vanul do zad a přinášel s sebou i poletující kousky zmrzlého sněhu. Sníh nás bodal do tváří, ale můj střelec zavrtěl hlavou.

„Necháme je přijít blíž.“

Palbu jsme spustili teprve v okamžiku, kdy se Francouzi ocitli na jeden hod oštěpem od hradební zdi, a do pěti minut bylo po všem. Šípy je nemilosrdně srážely z hřebene dolů do hlubiny, tu na jednu, jindy zase na druhou stranu. Zalehli a chvíli vyčkávali, ale nakonec to zkoušeli znovu a znovu, dokud jsme je všechny nepobili. Podával jsem střelci šipky, mechanicky a bezmyšlenkovitě, jako bych do mlýnice sypal další a další obilí. Několika nejodvážnějším Gaskoňcům se podařilo doběhnout tak blízko, že po nás sami vystřelili a podařilo se jim zasáhnout dva naše muže: jeden měl čistou ránu v rameni, druhý to dostal do krku a vykrvácel hned na hradbě. Do té doby jsme rukou nepřítele neztratili jediného muže, pokud nepočítám tři nebo čtyři starce, kterým se nedostalo odpovídající péče, mladou ženu, která zemřela při porodu, a jejího chlapečka, který se nedožil třetího východu slunce.

Stalo se to o Vánocích. Měl jsem zrovna službu na Roc de la Tour, na našem barbakánu na opačném konci hřebene. Celý den byl nádherně nudný, průzračně modrý a každičké stéblo trávy či chomáč křoví byly obaleny křišťálovým povlakem jíní. Klábosil jsem se svými druhy, seržantem Bernardem de Carcassonne, Raimondem de Belvis a spolubydlícím Williamem de l’Isle, a naslouchal jsem štěbetání strnadů. Hlídka, která nás vystřídala, dorazila krátce po setmění, a jak bývalo naším zvykem, ještě chvíli jsme s nimi zůstali, abychom společně povečeřeli. Noční hlídku tvořilo osm mužů. Na všechny si již nevzpomínám, ale jedním z nich byl Marc le Forestière, ten, který se vysmíval Francouzům, když před několika měsíci dorazili a jako zmatené impotentní včely se rojili při úpatí hory. Bernard a Raimond byli kataři, zbytek z nás ne, a tak jsme zcela jistě tlachali o ženách, o hospodách a bordelích a o tom, c
o všechno jsme tam již dělali a co tam ještě dělat budeme, až se konečně dostaneme z téhle zpropadeně ledové hory.

Když jsme se konečně zvedli, Orion již vypouštěl na obloze své psy a v dáli nad horami se zvolna zvedal bledý svit vycházejícího měsíce. Rozloučili jsme se s kamarády a ještě na chvíli jsme si hřáli ruce nad košem s ohněm. Pak jsme si rychle nasadili rukavice, abychom v nich získané teplo uvěznili. Zahaleni obláčky vlastního dechu jsme se vydali zpět po křupavém náledí. Byla ohavná zima, my jsme kráčeli mlčky a každý z nás jen pevně zatínal svaly v boji s mrazem a jediné, na co jsme dokázali myslet, byla matná oranžová světla hradu před námi.

Z ničeho nic jsme za sebou zaslechli rachocení padajícího kamení a jako jeden muž jsme se otočili v očekávání lišky či dokonce vlka, protože tahle stvoření teď bloudila po setmění kolem a hodovala na mrtvých a na odpadcích, které pohodili ti živí. Jen jsme místo zvířete spatřili dlouhý stín a po něm další a další. Přehouply se přes okraj kolmého útesu, který končil pouhý metr od stěny barbakánu. Ve tmě vypadaly jako zčeřené vlnky, ale pak jsme spatřili záblesk čehosi tenkého a světlého a hned vzápětí se zevnitř věže ozval výkřik a po něm druhý a třetí. Následoval náraz a z okna se vyhrnul roj jisker z převrženého koše s ohněm.

Vytáhli jsme meče, s očima dokořán jsme se podívali jeden na druhého a vyrazili jsme zpět po úzké kamenné stezce k věži. Byli jsme sedm, možná osm kroků od zdi, když se prostor najednou naplnil svištícími a ječivými stíny. Williama zasáhla do obličeje šipka a on se zhroutil uprostřed pohybu. Uvnitř věže vzplál požár a v jeho světle jsme zahlédli muže, kteří se s klením vyhrnuli ze dveří, aby namířili své kuše. Bylo jich přinejmenším patnáct a přes okraj útesu proudily další a další stíny, ale setrvačnost nás hnala přímo k nim. Další šipka zasáhla Bernarda do levého ramene a ten vykřikl bolestí a vztekem.

„Stůjte! Stůjte!“ zaječel jsem a popadl jsem ho za rameno. „Je jich moc. Musíme zpátky do hradu, rychle, proboha!“

Všichni tři jsme se na místě zastavili, otočili a dali jsme se znovu do běhu, tentokrát o život. Nad hlavami nám svištěly šipky a já jsem si v běhu stačil všimnout, že přeskakuji Williamovo nehybné tělo. Před námi poskakovala na hradbách světla pochodní. Za námi se nám drsným cizím přízvukem vysmívaly hlasy útočníků. Z věže se ozval poslední výkřik.

„Dobyli barbakán!“ křičel Raimond: „Na hradby, na hradby, muži z Montséguru!“

K zadní bráně to nebylo daleko, ale zoufalý sprint o život po úzkém okraji hřebene, kdy po obou stranách číhala temná bezedná propast a nad hlavou nám létaly šipky z nepřátelských kuší jako vzteklí netopýři, byl nejspíš nejdelším během mého života. Když jsem konečně téměř v plné rychlosti vrazil do hradební zdi, měl jsem plíce plné ledového vzduchu, který jsem do nich svým zběsilým úprkem nasál. S hlavou zabořenou do zdi jsem zoufale lapal po dechu a skrz kroužkovou košili mi kolem krku stoupaly obláčky odpařeného potu. Zde nás ihned popadly odhodlané ruce a vytáhly nás do bezpečí, zatímco do kamení hradby a těžkých dubových prken brány s cinkáním narážely šipky.

Východ slunce nám ukázal praporec vlající nad malou obrannou věží a nebyl to praporec náš. Hlídka ve věži neměla nejmenší šanci, to jsme teď viděli úplně jasně. Byli přemoženi nejméně třiceti muži, Basky, které musel některý z našich horských vůdců převést přes téměř kolmý útes. Teď již uhasili požár a vytahovali mrtvá těla naší hlídky. Jedno z nich patřilo Markovi le Forestière, který již nikdy nespatří dítě, které jeho žena doma čekala. Baskové vyvlekli mrtvá těla na římsu a hodili je dolů přes okraj a s každým dalším tělem se z našich hradeb ozval mohutný výkřik hněvu a hrůzy.

Jméno zrádce, jenž útočníkům ukázal naše tajné stezky, je nejspíš možné najít. Řekl bych, že bude v účetní knize ctihodného biskupa z Albi, jehož hluboké kapsy dodávaly křižákům potřebnou motivaci. Dole v údolí rozhodně nezahálel, připravoval plány a probouzel v křižácích zběsilou nenávist vůči obráncům Montséguru. Jakmile se Francouzi na hoře uchytili, pustili se do díla. Všechny ty tisíce rojících se mravenečků dole v údolí, legie zoufalých a bezmocných vojáků, měly konečně co dělat. Jako pavouci, kteří zešíleli, vrhali přes severovýchodní útesy obrovskou, ohavnou pavučinu lan, žebříků a kladek a s pomocí této ďáblovy sítě potom zvedali podivnou skládanku trámů, bloků lan, kterou ale viděli jen ti s dosud mladýma očima. Pracovali ve dne v noci, kdy si svítili loučemi a pochodněmi, a jako hořící šneci se neustále soukali nahoru a dolů po útesech. A po celou tu dobu zasypávali hrad š ípy a šipkami, které jsme sbírali a stříleli po nich nazpět.

Když o tři dny později vyšlo znovu slunce, konečně jsme spatřili, co tam vlastně dělali. Byl to obléhací katapult, který jim zakoupil neuvěřitelně štědrý biskup z Albi. Kousek od věže pro něj vytvořili plošinu. Pak upevnili ke stroji rameno a protizávaží a my jsme jen bezmocně přihlíželi. Krátce po poledni rameno poprvé spustilo a první kámen přelétl vysoko nad hřebenem a dopadl s dutým úderem neškodně asi třicet metrů od zdi barbakánu. Druhý a třetí kámen také nedoletěly, ale čtvrtý již zasáhl římsu, odrazil se přes ni a udeřil do stěny hlavní věže uvnitř hradu. Kus kamene velký jako vrána se v ostrém štěpu odlomil a amputoval ruku bon homme Sicarta de Lastours. Zemřel o hodinu později v soukromých komnatách hradu, kde ho do poslední chvíle ošetřovala Corba, manželka kastelána. To byl přesně ten okamžik, kdy jsme začali umírat.

O pár dní později jsem seděl u Gillese v jeho chýši. Vesnička Dobrých křesťanů byla zatím v bezpečí, protože i když ji nikdo nebránil, boj se odehrával na opačném konci hradu. Bylo podivnou realitou života na Montséguru, že mezi bons hommes bylo téměř stejné množství schopných a zdatných mužů jako mezi členy posádky, ale vojáci nikomu nic nevyčítali. Gilles byl rytíř, válečník. Mnohokrát jsem bojoval po jeho boku a naučil mě mnoho bojových triků a fint, některé jemné a rafinované, jiné brutální a kruté. Teď, jak tu seděl v tenkém rouchu a se zkříženýma nohama, jsem si už nedokázal představit, že by se ještě někdy rozmáchl mečem. Spíš bych uvěřil tomu, že malý Jordan, kastelánův synek, dokáže napnout kuš a vystřelit. Chodil jsem za ním proto, že mi pomáhal, abych se cítil nějak lehčeji, a nebyl jsem sám. Ostatní vojáci, vlastně většina z nich, také vyhledávala společnost svého oblíbenho bon homme či perfecti, aby z nich načerpali útěchu a sílu, kterou, jak se zdálo, byli schopni poskytnout.

„Co vidíte, Gillesi?“ zeptal jsem se onoho večera. Slunce zapadalo za vrcholky hor a my jsme stáli venku vedle chýše. Všichni kolem nás, muži i ženy se věnovali svým běžným povinnostem, zdravili jeden druhého, vyměňovali si poslední zprávy nebo diskutovali o nějakých obskurních problémech své víry, která se mi zdála, čím víc jsem do ní pronikal, stále hlubší a komplikovanější, a jejich hlasy vydávaly zvláštní zvuk, téměř jako listí v dubovém lese, pietní, uklidňující. Gilles se díval do dáli, přes hřeben Planasu, který se nad námi tyčil na opačném konci údolí.

„Vidím hory a přicházející večer,“ odpověděl. „Co jiného bych tam měl vidět?“ Podíval se na mě a usmál se.

„Víte přece, co se děje na východní straně,“ pokračoval jsem. „Francouzi se teď na pog dostávají, jak se jim zamane. Jsou jich tisíce a tisíce a…“ nemělo smysl větu dokončovat. Gilles se posadil na kus rozbité zdi.

„Bojíš se?“ zeptal se.

„Víte sám dobře, co se stane, až hrad dobudou. Tady to až říct můžu, tam uvnitř bych si nedovolil říct ani jestli. Přišli sem z jediného důvodu. Nenechají nikoho z nás naživu.“

„Ještě jsi mi neodpověděl. Máš strach?“

„Ano! Samozřejmě že se bojím. Ale ne toho, že mě zastřelí nebo probodnou mečem, je to možná legrační, ale s tím už jsem se dokázal smířit. Bojím se, že mě zajmou, odsoudí a jako nějakou ovci odvedou na porážku.“

„To ale nebude tvůj osud, milý příteli.“

„Takže teď už budoucnost vidíte, Gillesi?“ Měl to být jen pokus o vtip, alespoň tak jsem svá slova zamýšlel.

„Ano.“ Tajuplně mávl roztaženýma rukama ve vzduchu. „Všichni zemřeme,“ pronesl dutě. „Jednoho krásného dne,“ dodal a poplácal mi pro uklidnění nohu. „Ne, nevstoupil do mě Duch svatý, budoucnost stále nevidím, ale Michel mi řekl o jedné debatě, kterou spolu vedli hrabě Raimond a Pierre-Roger. Řekl bych, a Michel si podle všeho myslí to samé, že hrabě Raimond – nezapomínej, že byl už omilostněn i za události v Avignonem – vyjednal pro Pierra-Rogera a jeho muže, což znamená posádku hradu a tím i tebe, jakýsi pardon. Nepochybuji o tom, že my kacíři jsme byli také figurky na šachovnici. Ty, které obětoval. Smrt, jíž se obáváš, není tvoje, ale moje.“

„Nedovolíte přece, aby vás inkvizice jen tak zabila?“

Pokrčil rameny. „Od okamžiku, kdy se ze mne stal perfecti, jsem odhodlán strávit zbytek svých dní zde. Moje přání bude, jak se ukazuje, splněno.“

„A ostatní?“

„Copak mě nikdy neposloucháš, Klapko?“ jeho slova byla prudká, ale hlas zůstával laskavý a vlídný. „Tohle není skutečný život, jen sen vytvořený naším věznitelem.“ Ukázal rukou k obrovské mase Monts d’Olmes. „Všechno tohle… tahle strašlivá masa hmoty je jen přelud. Nic jiného. Ďábel nám naše vězení vyzdobil krásně, to se musí nechat, ale jakmile jednou zahlédneš mříže, nedokážeš na ně zapomenout. Copak je necítíš, Klapko? Tady nahoře je tak lehce. Táhne tě to nahoru, pořád výš a výš, i když se tě svět pokouší strhnout zpět. Čeká na mě vysvobození. Jsem rád. Tak mi to přej a buď rád i za mě.“

Po tomhle rozhovoru mi v paměti uvízly už jen zmatené fragmenty vzpomínek, vyryté uvnitř hlavy jako zoufalé kresby odsouzenců na zdech vězeňských cel. Na některé věci jsem se pokusil zapomenout, jiné jsem si chtěl zase zapamatovat, ale nakonec mi zbyly jen tyhle útržky.

Stojím na hřebeni pogu před barbakánem. Vytvořili jsme přepadový oddíl, který se měl pokusit zničit francouzský katapult. Je úděsná zima. Křičím přes vlněnou šálu, kterou jsem si omotal kolem obličeje, a v ruce ani necítím jílec meče, jímž mávám. Teď jsem zasáhl helmu Francouze před sebou a ostří se zakouslo do kovu, jako by to bylo jablko. Tvář mu zalije krev. Kouří se z ní. Vytahuji meč. Ustupujeme. Tři z mých přátel jsou mrtví, rozsekaní na kusy. I z jejich krve se kouří. O ruku mi z boku zavadilo tělo šípu. Běžím a šála je těžká zmrzlým dechem. Než dorazím k zadní bráně, přimrzne mi ke rtům.

Čekám, až na mě přijde řada, abych si z kotle nabral misku řídké polévky. Je opravdu řídká a již předem vím, jak bude chutnat: jako tuřín a zelí. Z misky stoupá horká pára, bílá a hustá a vzbuzuje naději, kterou polévka nemůže nikdy splnit, jak už dávno každý ví, i tak jsme za ni ale vděční. Na vnější hradbu bez ustání dopadají střely: katapult je pro dnešek vyřazen z provozu a menší praky se nedokážou zastřílet. Přesto jsme dnes ráno přišli o další dva lidi, kušníka s lehkých zraněním, jenž se pln dobré nálady a optimismu ukládal do postele a už se neprobudil, a bon homme z Limoux, který se již několik dní trápil v horečkách a upadal do deliria. I já mám asi teplotu, nos mám celý žlutý a ucpaný. Bolí mě všechny údy, na rukou mám mokvající omrzliny. Ještě že už je po Novém roce. Pomalu se k nám vrací slunce.

Skrz páru z polévky zahlédnu dlouhé copy Iseldy de Rosers. Má paži kolem ramen perfecty, kterou znám, Saissy de Congost. Starší žena něco říká a Iselda se směje a vrtí hlavou. Zachytí můj pohled a přátelsky mi zamává. Od jejího návratu ji vídám každý den, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Často jsem si přál slyšet ji znovu zpívat, ale na Montséguru již není pro zpěv místo, jen pro skřehotání havranů.

Dva supi porcují na hřebeni mrtvé francouzské tělo. Z hradeb slyšíme škubavě nárazy jejich obrovských zobáků, které klovou jako mačety do zmrzlého masa.

Pekař Guillaume nese přes nádvoří tác s bochníky chleba. Má ho na hlavě a hlídá si rovnováhu. Přes hradby přelétne šipka z kuše, dopadá na zem a klouže směrem k němu. Guillaume nadskočí a podnos zůstává na hlavě. Z hradeb se ozve tleskání a jásot.

V soukromých komnatách hradu stojí vyčerpaný muž. Je to Matyáš, muž, jenž mi v Paříži koupil klobásy. Lidé ještě přicházejí a odcházejí, i když už pouze ti, kteří se dokážou postavit děsivé noční tmě a umí se pohybovat v neschůdném terénu. Ještě stále se k nám dostávají vzkazy, dopisy, dokonce i šunka a kuřata, ale jen velmi zřídka, protože stezky na pog, které ještě zůstaly otevřené, jsou ty ze všech nejnebezpečnější. Matyáš podává Pierru-Rogerovi dopis, který ho ve své netrpělivosti při otevírání roztrhne. Přečte si jej, kouše se do rtu a beze slova jej podává dál biskupovi Martymu.

„Hrabě Raimond si přeje, abychom Montségur udrželi až do Velikonoc,“ říká nám biskup – kapitánovi, kastelánovi a mně. Já tu ovšem jsem jen jako Matyášův průvodce. „Alespoň to tvrdí autor tohoto dopisu, bon homme, jehož bratr je tajemník hraběcího komořího. Což není zrovna nejpřímější cesta. Dále říká, že štěstí hraběte Raimonda se stále obrací.“

„Hrabě a jeho štěstí,“ zamumlal Pierre-Roger bezútěšně. Do zdi věže narazila koule z katapultu a její náraz rozechvěl prázdné prkénko na stole. Pak se zřítila dolů na nádvoří. „Vydržíme,“ pronese Pierre-Roger.

Seržant Raimond de Ventenac dostal zásah šípem do rozkroku. Leží u zdi, nehybný a celý bílý. Vytéká z něj krev, škubavě, jako by někdo znovu a znovu vyléval pohár červeného vína. Bon homme Pierre Robert má jeho hlavu na klíně a perfecta odříkává umírajícímu muži slova consolamenta.

Tento svatý křest, jímž se předává Duch svatý, ochraňuje Boží církev již od dob apoštolů a je dodnes předáván z Dobrých lidí na Dobré lidi a bude tak činit až do konce světa.

Iselda de Rosers drží seržanta za ruce, aby si nemohl šíp vytáhnout, a něco mu tiše brouká. Snad ukolébavku. Pospíchám kolem s náručí plnou šípů, které jsem posbíral na nádvoří. Překračuji rozlitý potůček krve. Kamení dlažby je bílé námrazou, ale krev je omyla tak, že září jako granáty. Raimond říká: „Ach matko!“ Otočí hlavu na klíně bon homme a umírá. Pospíchám ke svým lučištníkům.

Bertrand Marty slouží na nádvoří mši, postaven ve dveřích hradu. Dobří křesťané stojí napjatě a naslouchají svištění koulí létajících z francouzských vrhačů. Francouzi mají tři další praky a kamenné koule, které jsme po nich nestřelili zpět naším malým, slabým strojem, se začínají hromadit pod hradbami. Žít uvnitř Montséguru je stejné jako bydlet uvnitř obrovského zvonu, který bez ustání zní tříštivým zvukem kamene dopadajícího na kámen. Hučí nám v uších, chodíme přikrčení a ihned uskakujeme a uhýbáme, když na nádvoří dopadá kámen. Biskup zvedá ruce. Jeho pomocník, starý Pierre Sirven, dloubne do mlynáře Ponse a oba muži se skloní nad dlouhou dřevěnou bednou, kterou mají u nohou, a vytahují z ní bílé, lněné prostěradlo. Bledý sluneční svit je najednou příliš silný, ale všichni i tak vidí temnou siluetu vousatého muže s rukama složenýma na prsou. Davem proběhne chvění, neklid,
a tři nebo čtyři ženy si zakrývají obličej a naříkají. Postava na plátně se lehce vlní, duch, stín namalovaný krví, trpělivý průvodce koncem světa.

Přes okraj hradby přelétne koule z katapultu jen čtyři kroky přede mnou a s lehkým hvizdotem dopadá na stěnu stáje, v níž jsem ubytován. Slyším náraz a rachocení kamenných úlomků, které se rozlétly na všechny strany, a po nich výkřik. Mužský hlas, překvapený, vzteklý. Čistě ze zvyku se podívám dolů a spatřím postavu v černém. Sedí na dlažbě, nohy natažené rovně před sebou. Zakrvácenýma rukama si tiskne horní část stehna a zvedá hlavu, protože přes zeď letí další koule. Kapitán de Montalhac. Běžím dolů a připojuji se k bons hommes, kteří mu již pomohli vstát a nyní si prohlížejí zranění. Ze stehna mu trčí kamenná střepina velikosti dvou prstů, ale rána příliš nekrvácí, takže nebyla zasažena tepna. Kapitán má bílé rty, ale když mě spatří, usměje se a dovolí mi, abych mu pomohl do hradu, kde ho Corba de Lantar ošetří. Je poslední neděle v lednu.

Jsem odvolán z hradeb, kde právě střílím na skupinku křižáků, kteří se pokoušejí vyhloubit zákopové postavení. Už jsem se naučil střílet z kuše, i když dvakrát dobře mi to nejde, ale na tom teď už nezáleží. Je šero a v proužku jasné oblohy mezi horami a mraky vychází měsíc. Všechno mě bolí, protože jsem včera dostal zásah kamennými střepinami, když do střílny, u níž jsem stál, narazila koule z praku. Nejsou to žádná těžká zranění, ale je jich hodně, nejvíc bolí hluboká rána pod levou paží. Jdu za seržantem do hradu. V soukromých komnatách jsou již Pierre-Roger, Raimond de Perella, biskup Marty a kapitán de Montalhac. Ten sedí a nevypadá dobře, je bledý a vyčerpaný. Od jeho zranění dosud neuplynul ani týden a kapitán se ještě stále neuzdravil. O stůl se opírá tmavovlasý muž s chybějícími předními zuby.

„Tohle je Arnaud Teuly,“ představil muže kapitán. „Přichází od našich bratří v Cremoně. Žije tam mnoho Dobrých křesťanů z naší vlasti a ti nám posílají dopis, v němž všechny věrné prosí, aby opustili Montségur a uchýlili se k nim. Obávám se však, že dost dobře nerozumí kritické situaci, v níž jsme se ocitli.“

„Povídá se… hodně se povídá,“ říká Arnaud Teuly a mezerou mezi zuby mu hvízdá vzduch. Zdá se, že o ně přišel teprve nedávno, a já přemýšlím, co všechno si musel vytrpět, aby nám doručil tento bezpředmětný vzkaz. „Naše společenství v Cremoně je přesvědčeno, že vám císař Fridrich přijede na pomoc.“ Obrátí oči v sloup na znamení, že něčemu takovému ani na okamžik nevěří.

„To jsme už také slyšeli,“ povídá mu kastelán. „Také to, že hrabě Raimond odsud křižáky do Velikonoc dostane a z Indie že se vrací kněz Jan, aby nás všechny zachránil. Podle mě vyjdou všechny tyhle řeči nastejno.“

„Poslali jsme bratra Matyáše dolů, aby najal tolik vojáků, kolik to půjde. Vrátil se včera ráno se dvěma – dvěma střelci. Nikoho jiného se mu nepodařilo přesvědčit, a to zbrázdil celý venkov i města.“ Zatímco kastelán mluví, Pierre-Roger poklepává o jílec svého meče.

„Je tu ještě jedna věc,“ pokračuje Arnaud. „Biskup v Cremoně mě požádal – spíš mě pověřil, abych přivedl biskupa Martyho zpět do Itálie. Pro naše bratry v Itálii by to bylo nesmírné povzbuzení, bratře,“ dodává ještě a obrací se k biskupovi. „Přes hory teď každý den prchají vyhnanci, protože pro naše lidi už v Languedoku není místo, když hrabě Raimond uzavřel mír s papežem Inocencem. Je to podivné, že jediné bezpečí, které nalézáme, se nachází přímo v zahradách našeho nepřítele… Biskupe, půjdete se mnou?“

„To nemohu, bratře,“ odpověděl biskup smutně. „Zlato naší církve, tedy to, co z něj zbylo, odtud již odešlo a mým přáním bylo, aby bylo odesláno do Cremony. Věřím bratru Pierrovi – je to inteligentní člověk ryzího srdce a udělá vše, co bude v jeho silách, aby moje přání splnil. Ten skutečný poklad, příteli, jsou však především bratři a sestry, kteří tady na hradě nalezli úkryt. Všech dvě stě jich přece nemůže utéct! A já je neopustím, to nemohu. Od prvního okamžiku, kdy jsem na hrad přišel, jsem věděl, co mě čeká, a na svůj osud se již těším. Vyřiď svému biskupovi, že i on má poklad, který musí střežit.“

„Můj pane, já už odtud znovu neodejdu,“ brání se Arnaud. „Jestli vás ani bratry a sestry nedokážu odvést do vyhnanství, rád se s vámi vypravím vstříc světlu, které na nás čeká.“

„Budiž,“ řekl biskup a vzal Arnauda za ruku. „Věz, že už je ale hodně blízko.“

„Co ta záležitost, o níž jsme mluvili, Bertrande?“ ptá se kapitán. Sedí teď vzpřímeněji a bolestí sebou občas trhne, ale jeho hlas zní silně a pevně.

„V tom s tebou souhlasím, Micheli. Náš krucifix musí být uchován, aby mohl dál sloužit věřícím v Itálii. Jak to vypadá, bratře Arnaude, přece jenom se budete muset vrátit.“

„Nemusí, když nechce,“ namítá kapitán. „Místo něj bych rád doporučil sira Petroka.“ Kapitán na mě ukázal prstem. „Má v těchto záležitostech zkušenosti a v Itálii strávil několik let. Kromě toho bych bratřím v Cremoně rád odkázal zbytek svého majetku a sir Petroc v této záležitosti může jednat jako můj prostředník. Proto bych byl velice rád, kdyby se do Itálie vypravil právě on.“

„Nemůžeme si dovolit přijít o dalšího bojovníka,“ říká Pierre-Roger a mračí se na mě. Stojím před nimi a cítím se zahanbeně. Na svůj starý život jsem už málem zapomněl. Posledních několik měsíců myslím už jen na to, jak se aspoň trochu zahřát a vyspat. Stal se ze mne voják. Prohlížím si kapitána. Kolem nosu a úst je bledý jako křída a pleť pod očima má promodralou a tenkou jako papír. Najednou si všímám, že už má téměř úplně šedé vlasy.

„Micheli,“ slyším sám sebe říkat, „to vy byste měl odsud krucifix odnést. Na světě už není nikdo, kdo by pro blaho Dobrých křesťanů mohl učinit víc než vy. Mají snad nějakého diplomata? Někoho, kdo se přátelí s císařem? Nemají. A z vašeho bohatství vzejde jistě větší prospěch, když si sám budete určovat, za co je utratit.“ Když jsem viděl, jak se mu zvedá obočí a ústa se chystají k odpovědi, obrátil jsem se k biskupovi. „Pane, Michel de Montalhac bude svým lidem prospěšnější živý než jako mučedník. Pokud chcete uchovat svoji církev při životě, pošlete ho odsud.“

Biskup otevírá ústa, ale ticho v místnosti rázně rozřízne hlas Pierra-Rogera.

„Staniž se. Michel dopraví krucifix do bezpečí, ať už je to kdekoli, a s ním i zbytek zlata. Vy, sire Petroku, půjdete s ním. Do Cremony je to kus cesty a Michel bude potřebovat doprovod, který se umí ohánět mečem. Micheli,“ pokračuje a nesmlouvavým pohledem umlčí slova, která se kapitán chystá vyslovit. „Jsi zraněný a ještě chvíli potrvá, než se zase uzdravíš. Petroku, doporučuji, abyste ho odvedl až do Montpellier a posadil na loď. Pak nám můžete být znovu užitečný. Jeďte do Toulouse, najděte mého pána, hraběte z Toulouse, a zjistěte, co sakra myslí tím svým podělaným štěstím a co to má u všech rohatých společnýho s náma!“

Biskup Marty si odkašlává, ale pořád se usmívá. „V pořádku. Micheli, svěřuji vám tímto krucifix. Lepšího ochránce si pro něj nedokážu představit. Pokud jde o sira Petroka, nad tím nemám žádnou moc…“

„A proto mu tedy vydávám rozkaz, aby Michela doprovodil,“ zasáhl Pierre-Roger. „Budete potřebovat průvodce, musíme ale počkat…“

Kapitán vzdychá tak hluboce, že se Pierre-Roger náhle odmlčí uprostřed věty.

„Najdu nám průvodce na cestu z hory,“ pronáší kapitán Montalhac. „Pokud mi to samozřejmě dovolíš. A děkuji za velkou zodpovědnost, kterou jsem byl pověřen, ale… nikdy jsem nepředpokládal, že bych opustil své přátele, své bratry a sestry.“

„Jste dobrý člověk, Micheli,“ odpovídá biskup a používá francouzské bon homme. „Bon homme však přesto ještě nejste, pokud mi tuto slovní hříčku prominete. Vzdal jste se svého života i všech plodů své práce ve prospěch naší církve, consolamentum jste ale dosud nepřijal. Ne, nebojte se, nezpochybňuji vaši víru, to bych si nikdy nedovolil, ale skutečnost, že jste se ani teď nerozhodl stát se perfecti, jako by mi napovídala, že jste dosud neskončil službu naší víře na tomto světě. Vraťte se do Itálie. Vyprávějte našim věřícím, co se s námi stalo, braňte je před bouří, která se žene i na ně. Pak snad naplníte své pozemské poslání.“

„Bertrande, můžete mi consolamentum udělit hned tady a teď?“

„Mohu a také udělím a nic mi v tomto okamžiku nepřinese větší radost. Začneme?“ Oba muži se dívají jeden druhému do tváře a zdá se, že se vzduch mezi nimi chvěje. Kapitán zatíná zuby a vrtí hlavou.

„Máte pravdu, i když bych si přál, aby to tak nebylo, ale… Dobře tedy. Vezmu Petroka a průvodce a každého, kdo by si přál odejít nebo o kom si myslíte, že by s námi měl odjet do Cremony. Hrad opustíme zítra, to už nebude téměř žádný měsíc.“

Naslouchal jsem jeho slovům a v hlavě jsem měl ze všeho zmatek. Kdo je ten průvodce? přemýšlím. Je možné, že by to byl Gilles? Kapitán chce svého přítele zcela jisté zachránit tak, jako se snaží zachránit mě. Jenže Gilles odsud nikdy neodejde, to vím. Rozhlížím se po místnosti a prohlížím si tváře lidí kolem. Je tomu už rok a tři měsíce, kdy jsem tu stál poprvé. Jak ošklivě se na nás všech podepsal čas. Kastelán Raimond již nemá téměř žádné vlasy. Pierru-Rogerovi zešedivěly vousy a tvář má hrubou a plnou vrásek z nekonečných dní a nocí strávených venku v poryvech ledového větru. Kapitán je vyzáblý a jako by ho něco vyžralo i zevnitř. Biskup Marty má šedou, téměř průhlednou pleť a vypadá, jako by ho smrt již držela ve svých spárech, ale jeho oči jsou přesto jasné a jiskří silou a odhodláním. Přemýšlím, jak asi vypadám já. Připadám si strašně starý a jediný smysl mého života se sm
rsknul na to, abych se uchoval při životě – a proč vlastně? Abych pomáhal svým druhům tak, jako oni pomáhají mně. Druhům, které už zítra opustím.

Pierre-Roger vystrčí hlavu ze sálu a zavolá paní Corbu. Ta přichází a s ní ještě jedna perfecta a dvě dívky, pomocnice. Přinášejí hrubý chléb a džbány vody a nakyslého piva, které si na hradě sami vaříme. Perfecta ošetřuje kapitánovi zraněné stehno. Kývám na něj, on se zachmuří a nejistě usměje a jeho výraz odráží mou vlastní nejistotu z toho, jak tu o nás bylo rozhodnuto. Omlouvám se a odcházím. Venku je černá tma a úplné ticho, které narušuje jen dětský pláč a neustálé dunění kamenných koulí, jež narážejí do zdí hradu.

Zamířil jsem k chýším pod západní zdí za Gillesem. Byli jsme dva staří přátelé, kteří se loučí před dlouhou cestou, tak jak jsme to dělali již tolikrát předtím. Stejně jako předtím jsme i teď věděli, kam nás naše cesty povedou.

„Už se neuvidíme, je to tak?“ řekl jsem. Seděli jsme uvnitř chýše, pod jejíž střechou burácivé rachotil vítr.

„Přinejmenším na velmi, velmi dlouho,“ pokýval hlavou. „Ubíráme se každý jiným směrem, ty a já. Můj milý příteli, ty tu zůstáváš, zatímco já – já odcházím, i když to na první pohled vypadá právě naopak.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se. Gillesova prohlášení, která jako vždy pronášel se sarkastickým úsměvem na tváři, mě již dávno přestala děsit. Pak jsem si ale všiml, že tentokrát se tváří naprosto vážně, slavnostně. „Co tím chcete říct?“

„Jen to, že opouštím tento svět a mířím za Božím světlem, zatímco ty jsi bez consolamenta odsouzen k tomu, aby ses pořád dokola vracel a vracel…“

„Jak dlouho?“

„Dokud se i ty nestaneš perfecti. Pouze tehdy budeš vysvobozen ze svého vězení.“

„Takže až umřu, znovu se narodím? A zase jako já?“ Předstíral jsem, že je to všechno jen vtip, ale začínalo mi být nesnesitelně smutno.

„Ne, Klapko. Jeden jako ty už stačí.“ Teď už se opět smál. „Duše vstupuje do nového těla v okamžiku jeho zrodu a ze svých předchozích životů si nic nepamatuje. A tak se to opakuje tak dlouho, dokud ji z tohoto koloběhu nevysvobodí consolamentum.“

Chtělo se mi vykřiknout, ale to je přece kravina, Gillesi!, jenže jsem to neudělal. Místo toho jsem řekl: „Tak v tohle tedy věříte?“

„Já a všichni Dobří křesťané. My odcházíme, Klapko. Ty, kastelán, vojáci, dokonce i ti, kteří tady padli: vy všichni zůstáváte.“

Mohu jít s vámi? Tohle jsem sice neřekl, ale na co jiného jsem mohl asi tak myslet? Gilles byl můj přítel. Ne, byl víc, Gilles byl spíš můj starší bratr.

„Ano,“ odpověděl a téměř mě vyděsil. „I ty můžeš jít s námi – na to přece myslíš, ne? Staň se bon homme. Přijmi consolamentum. Mohu ti ho udělit i já sám.“ Natáhl se ke mně a s něhou mě vzal za ramena. „Ale tohle ty nechceš, je to tak? A já ti nic nevyčítám, Klapko. Ještě nejsi připraven.“

„Ne?“

„Ne. Jsi příliš mladý. Žij dobře – čímž chci říct, žij správně; nezapomeň, co jsem tě učil a co ses naučil tady na Montséguru. Až budeš jednou připraven, nalezneš i ty svoji spásu.“

„To… promiňte, Gillesi. Už jednou jste mě zachránil. Vzpomínáte?“

„U Labutě v Dartmouthu? Když jsi tenkrát vstoupil do té místnosti a vytáhl jsi zpod košile zlatou ruku, napadlo mě, že jsi buď imbecil, nebo kouzelník. A pak, když jsi nám vyprávěl svůj příběh, jsem sám sobě kladl otázku: Co z něho jednou bude? Teď už znám odpověď.“

„Páni, úplně se děsím, co teď uslyším,“ pokoušel jsem se zlehčit svůj žal, ale moje slova nedokázala zaplašit nehybné ticho, které se v chýši usadilo, když se venku uklidnil vítr.

„Jsi tady, to je moje odpověď. Mohl ses vydat, kamkoli jsi jen chtěl, ale zvolil sis Montségur. Já ne: mě si tohle místo vybralo samo a moje víra mi jen ukázala cestu. Ty jsi přišel sám a ze své vůle jsi také zůstal. Tohle mohla dokázat jen láska. Dost možná, že naše odloučení nebude až tak dlouhé.“

Nenašel jsem slova, která bych mu mohl ještě říct. Místo toho jsem vzal jeho ruce do svých a on mě letmo políbil na hlavu. Pak jsem se postavil a sehnul jsem se pod trámem dveří. Ještě naposledy jsem se ohlédl a viděl jsem, jak klečí před svým ohýnkem. Bledá oranžová záře mu osvětlovala obličej a oči se mu matně leskly. Zíral do plamenů a nedokážu říct, jestli v nich viděl to, co již bylo, nebo to, co se teprve stane. Otočil jsem se a vydal jsem se úzkou stezkou mezi ostatními chýšemi. Nebyl jsem první muž, který na Montséguru plakal, a zcela jistě jsem nebyl ani poslední. Když jsem konečně dorazil k bráně, slzy mi na tvářích zmrzly a zůstal po nich jen slaný prach.

22.

Kapitána jsem znovu viděl až druhý den po západu slunce. Napadlo mě, že bych poslední den svého pobytu zde strávil laskavým rozloučením s muži, s nimiž jsem se za poslední rok tak sblížil, ale křižáci zahájili na hřebeni další ze svých útoků a tentokrát se jim podařilo vykopat zákop a vytáhnout nahoru malý katapult, protože my už jsme téměř neměli síly, ani šípy, abychom je dokázali udržet mimo dostřel. Seržantovi, s nímž jsem se znal, ustřelila šipka z kuše ucho a tři Dobří křesťané zemřeli, když na jejich příbytek dopadla koule z katapultu. Měl jsem tedy plné ruce bojování a vytahování rozdrcených údů z rozbořené chýše, což by někomu jinému možná stačilo na celý život, ale tady na Montséguru to bylo stejně běžné jako sobotní nákup na tržišti. Bolelo mě tělo i hlava, protože má zranění se ještě zdaleka nestačila zahojit a některá zhnisala, i když nijak vážně. Pár chlapů mi pop
řálo hodně štěstí, pár mi jich poplácalo po zádech a žehralo na štěstí, které mě potkalo. Většina ostatních se ale chovala tak, jako bych tu již nebyl, neboť i válka má svá pravidla a já, protože s nimi zítra nebudu na hradbách, jsem pro ně byl již dnes prakticky mrtvý.

Svázal jsem si proto civilní oblečení – už déle než rok jsem ho neměl na sobě – a sbalil jsem si ho do přikrývky. Promazal jsem si kroužkovou košili i kalhoty, aby cestou dolů neřinčely, přehodil jsem si přes záda štít a rozloučil jsem se s kouřícím ohništěm ve stáji, která se mi stala novým domovem. Kapitán na mě čekal v hale hlavní budovy. Vedle něj stál muž s tváří zahalenou černou kapucí. Náš průvodce, pochopil jsem, i když vypadal spíš jako inkvizitor. Na podlaze, slamnících nebo přímo na holé dlažbě leželi nemocní a zranění. Nábytek byl již dávno spálen v krbu a tapiserie rozstříhány na přikrývky. Stěny byly očouzené černým kouřem z krbu, ve kterém hořely otepi tenkých větviček hlodáše. Perfecti byli všude. Ošetřovali rány, podávali útěchu. Viděl jsem i kastelánovu manželku Corbu a její dceru Esclarmondu, která jen stěží mohla chodit. Ta se vzepřela v rohu a trhala prostěradla
na obvazy. A byla tu i Phillipa, manželka Pierra-Rogera, a Arsenda, žena seržanta, jenž přišel o ucho. Kapitán mě uviděl a zamířil mezi ležícími těly ke dveřím.

„Jste si jistý, že to zvládnete?“ zeptal jsem se, protože i když se mu vrátila barva a stál pevně a zpříma, byl ošklivě zraněn a jeho rána se nemohla ani náhodou zacelit.

„Zvládnu,“ ujistil mě. „I když se mi nechce, to stále platí. Nohu mám ztuhlou jako klacek, ale přišel jsem sem s tím, že vkládám svůj osud do rukou církve, takže si nemám na co stěžovat. A kromě toho, už dlouho jsme spolu nezažili žádné dobrodružství, co říkáš?“

„Tak dobrodružství, říkáte?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Jak zábavné. Máte…?“ díval jsem se na malý, vyboulený vak, který měl kapitán přes rameno. „Je tam uvnitř?“

„Krásně smotaný,“ ujistil mě kapitán. „A náš průvodce souhlasil, že mi vezme moje ostatní věci.“ Muž v kápi stál přímo za ním. Byl štíhlé postavy a pod pláštěm měl silnou, černou tuniku a kožené návleky omotané kolem nohou. Většinu horalů jsem znal přinejmenším od vidění, ale tohoto jsem nepoznával. Musí to být bon homme, napadlo mě, protože někteří perfecti, například neúnavný a odvážný Matyáš, pog znali stejně dobře jako místní horalé. Zrovna jsem napřahoval ruku, abych se s mužem pozdravil, ale kapitán mě vzal za rameno a natočil mě do chodby.

„Na dnešní noční práci se opravdu netěším, takže si pospěšme, ať už ji máme za sebou.“

„Amen,“ souhlasil jsem. Venku na nádvoří blikalo u zadní brány několik pochodní. Biskup Marty a kastelán na nás již čekali. Biskup políbil kapitána na obě tváře a mě objal. Pak mi ještě kastelán podal ruku a popřál hodně štěstí.

„Budete mít ještě jednoho společníka,“ oznamoval. „Tohle je Bertranz de Quidhers. Biskup ho také posílá do Itálie.“ Poznal jsem mladého perfecti, který přebýval na okraji útesu jen kousek od Gillese.

„Připraven na trochu horolezení?“ zeptal jsem se ho a nabídl jsem mu ruku. Přijal a stiskl ji v dlani. Měl pevný, tvrdý stisk.

„Když to pomůže naší církvi,“ odpověděl stroze. Do zdi jen kousek od nás narazila francouzská koule a vyplašila ze spánku holuba, který se s hlasitým třepotáním vznesl do vzduchu. „Raději bych ale…“

„Zůstal tady? To bychom my všichni. Není to divné?“ řekl jsem mu. „Teď pojďme. Už na nás čekají.“

Na úzkém proužku skály před námi se černala temná silueta kapitánovy postavy. Nakláněl se proti větru a držel hlavu blízko průvodce. Pochodně jsme nechali na hradě a jediné světlo, které jsme měli k dispozici, bylo světlo hvězd a Mléčné dráhy. Ještě jsem si pohrával s mečem, který jsem měl přivázaný ke štítu, zdálo se mi, že je někde volný.

„Připraveni?“ otázal se kapitán. Bertranz přikývl. Já jsem ještě jednou škubl za nezvedený uzel a zabručel jsem ano.

„Dobře. Teď dávejte pozor,“ řekl. Průvodce si stáhl těžkou kapuci. Kolem bylo jen tolik světla, abychom viděli těsně před sebe – jako slabý odraz měsíční záře z naleštěného stříbra, ale v tomto matném, mdlém odlesku jsem rozpoznal tvář Iseldy de Rosers.

„Kde je náš průvodce?“ vydechl jsem překvapeně.

„Tohle je on,“ odpověděl kapitán.

„Ale…“

„Musíme si pospíšit,“ upozornila nás Iselda stručně. „A protože zřejmě hoříte zvědavostí, znám všechny stezky lépe než kdokoli jiný s výjimkou Matyáše. Od začátku obléhání jsem již osmkrát sešla dolů a zase vyšla nahoru. Nikdo z vás si toho nevšiml, protože ženám nevěnuje nikdo pozornost. Pierre-Roger mě posílá do Toulouse za hrabětem Raimondem a tady dobrého kapitána Michela napadlo, že by mohl mých znalostí a zkušeností využít. Jestli tedy chcete jít, pojďte.“

Slyšel jsem, jak Bertranzovi sklapla čelist, a i já jsem polkl větu, i když ani nevím, co jsem chtěl vlastně říct. Věděl jsem, že Iselda vylezla nahoru na pog přinejmenším jednou, což bylo rozhodně víckrát než já. Celý náš podnik ve mně nevzbuzoval dobrý dojem, a zatímco jsem bázlivě mířil k okraji útesu, napadlo mě, že i když mě skutečnost, že se svěřuji do rukou ženy, nenaplňuje žádnou přehnanou radostí, nemám z ní na druhou stranu ani žádné zbytečné obavy. Iselda učinila ještě jeden krok a najednou z ní byly nad okrajem útesu vidět jen ramena a hlava. Otočila se a podávala ruku kapitánovi. Ten si sedl a spustil se dolů. Bertranz a já jsme se na sebe podívali. Krátce jsem přikývl. „Až po vás.“ Bertranz se spustil dolů a já jsem ho vzápětí následoval.

Zpočátku to nebylo tak zlé, spíš jen opatrný sestup uzoučkými stezkami suťoviště. Šlo mi to ale hůř, než bych si přál, za což mohla moje zranění. Již se začínala hojit, všechna, kromě rány pod paží, a jak srůstala, byl jsem celý ztuhlý a rozbolavělý. I tak jsem si ale začal klást otázku, jestli to naši horalé s tou svojí odvahou tak trochu nepřeháněli. Jenže brzy jsme dorazili na ostrou hranu a pod námi zela jen černá prázdnota, nebo mně to tak alespoň připadalo. Iselda se asi minutu nakláněla a dívala dolů a pak si nás rukou přivolala k sobě. Skála zde padala kolmo dolů, ale těsně pod námi byla lehká vyboulenina, asi jako ztuhlý vosk na těle svíčky nebo zmrzlý vodopád, a tato kamenná kaskáda měla uprostřed prasklinu, černou spáru ne širší než lidské tělo.

„Tudy,“ zašeptala Iselda a jako první se vměstnala do temné průrvy. Jeden po druhém jsme se tam vydali za ní. Když přišla řada na mě, spustil jsem se dolů a nohy mi visely nad Bertranzovou hlavou. Pak jsem se pustil okraje a vmáčkl jsem se dovnitř. Na kratičký okamžik jsem zůstal viset za štít, který se zachytil mezi okraji spáry. Naplněn děsivou hrůzou jsem sebou škubal a kroutil se tak dlouho, až jsem se nakonec uvolnil. Postupně jsem zjišťoval, že když se budu správně vrtět, začnu pomalu klouzat dolů, i když mě ostré výčnělky skály bodaly a kousaly do loktů a kolen a moje zranění bolestně protestovala. Nezřetelný pruh světla pode mnou naznačoval, kde se průrva otevírala do prázdna, a jak jsme postupně klouzali níž a níž, spára byla stále širší, až jsem nakonec visel uprostřed zavěšený na rozpažených rukou a roztažených nohou a jen jejich tlak na stěny bránil tomu, abych se nezřítil do černé tmy.
Skousnul jsem na troud vyschlý, rozpraskaný ret a spustil jsem se o další kousek dolů. Najednou jsem narazil na balvan, který sem kdysi seshora spadl a zaklínil se uvnitř. Bertranz se pokoušel protáhnout kolem. Učinil jsem totéž a ocitl jsem se na úzké římse. Kapitán seděl a opíral se zády o stěnu skály. Iselda se krčila nad ním.

„Je v pořádku?“ zašeptal jsem.

„Ano,“ zabručel kapitán.

„Myslím, že se mu rána otevřela, ale naštěstí příliš nekrvácí,“ oznámila Iselda výsledek prohlídky. Kapitán si upravil a dotáhl obvaz, a když skončil, zvedl se na nohy a oklepal se jako velký šedý pes. Povzbudivě se na mě zašklebil. Iselda se protáhla kolem něj a kývla na nás.

Sunuli jsme se po úzké skalní římse, která se střídavě zužovala a zase rozšiřovala. Na jednom místě dokonce úplně zmizela, i když jen na délku ruky, a my jsme se museli chytit zkrouceného kořene stromu, který visel nad námi, a s jeho pomocí se přesunout přes mezeru. Po chvíli jsme se ocitli před další spárou a jejím středem jsme se spustili zase dolů, a takto jsme jako krabi pokračovali cik cak nejprve jedním směrem, po chvíli zase druhým. Cítil jsem, jak se mi rozedřely nehty a jak mi začínají krvácet prsty, s nimiž jsem se křečovitě přidržoval stěn a sahal po dalších a dalších úchopech. Jednou Bertranz uklouzl a s přidušeným výkřikem se zřítil dolů a dopadl kapitánovi na ramena. Kapitán v tom okamžiku jen čirou náhodou spočíval oběma nohama na pevných výčnělcích a zároveň se bezpečně držel rozepřenýma rukama. Bertranz nakonec zůstal viset na rozpažených pažích, ale i tak jsem slyšel, jak jeho
boty udeřily do kapitánova těla, a projel mnou strach. Můj přítel byl kost a kůže a jeho zranění ho oslabilo ještě víc, než to předtím dokázaly zima a hlad. Chvíli se nikdo nehýbal, a ta chvíle mi přišla jako věčnost.

„Držím se,“ pronesl Bertranz nakonec. Kapitán si odkašlal a přesunul svoji váhu.

„Pojďme,“ pronesl tiše a jeho hlas zněl hodně přiškrceně. Iselda byla již hluboko pod námi. Slyšel jsem, jak se kapitán pokouší najít nový stup, a pak se pod ním jeden z výčnělků najednou vyvrátil a kapitán se zřítil dolů. Bylo slyšet rachocení a dření a všechny ty zvuky se jako ozvěna odrážely od kamenných stěn a na okamžik jako by je pročísl tenký, ztlumený výkřik a pak už bylo ticho.

„Jsem v pořádku,“ ozval se po chvíli kapitán odkudsi z velké hloubky. „Uklouzl jsem.“ Další ticho. Když se za pár vteřin znovu přihlásil, jeho hlas zněl opět přiškrceně, ale byl silný a pevný. „Můžete to dolů sjet po zadku, mládenci, ale buďte opatrnější než já.“

Našli jsme ho na další římse, kde se opíral zády o stěnu. Šaty měl pokryté bílým prachem a Iselda klečela po jeho boku. Když jsme se vynořili ze spáry, zvedla k nám hlavu.

„Stoupl si na tu zraněnou nohu,“ pronesla vysvětlujícím hlasem. „Rána se otevřela, ale pevně jsem mu ji stáhla. Říká, že může pokračovat. Připraven?“ podívala se na kapitána a ten přikývl.

„Jak se cítíte?“ zašeptal jsem a položil jsem mu ruku na rameno.

„Jsem v pořádku. Chvíli jsem si myslel, že se řítím rovnou do pekla, ale nakonec jsem si jen trochu narazil záda. Pojďme dál.“

Iselda se znovu spustila dolů a kapitán vyrazil hned za ní. Bertranz se zřejmě ještě nevzpamatoval ze svého vlastního uklouznutí, což mi prozrazoval jeho zrychlený, přerývavý dech. Já jsem celý průvod uzavíral.

„Tady budeme muset skočit,“ upozornila nás Iselda po chvíli. „Kdysi tu bývalo lano, ale je pryč. Není to vysoko – maximálně třikrát moje výška. Dopad je tvrdý, ale rovný. Dívejte se na mě.“ Posadila se a otočila se tak, že jsme měli její oválnou tvář přímo před sebou. Pak nám zmizela. Následoval měkký dopad.

„Jste na převisu,“ volala nahoru. „Prostě se pusťte a při dopadu pokrčte nohy.“

„Běžte, Bertranzi,“ vyzval jsem mladíka. „Já skočím po vás. A pak chytíme kapitána.“ Ukázal jsem Bertranzovi na okraj převisu a on se váhavě posadil, ale skočil a já ho vzápětí následoval. Nebylo to nic tak hrozného, ale přesto jsem se maximálně soustředil, abychom co nejvíce ztlumili kapitánův pád. Když dopadl, ihned jsem ho plnou vahou chytil a cítil jsem, jak mi prsty stiskl rameno.

„Pořád všechno v pořádku?“ zašeptal jsem.

„Jistě. Není to báječné?“ zamumlal.

Před námi byla pěšina a po ní na nás čekal ještě jeden sestup prudkým suťovištěm, ale pak už jsme byli mezi stromy. Holé, nedorostlé duby k nám vzpínaly své pokřivené větve, ale to už jsme byli téměř dole. Stezku pod našima nohama vyšlapaly ovce nebo kozy a konečně jsme se ocitli v říši živých bytostí. Pochodovali jsme stále dolů a dolů, až jsme narazili na koryto zmrzlého potoka zakryté hustým přesahem větví jeřábů a vrb. Iselda nás nyní vedla podél úzkého břehu ještě asi tři míle, dokud obloha na obzoru před námi nezačala lehce světlat. Pak jsme se posadili na úpatí osamělé skály, abychom si odpočinuli. Cítil jsem, jak pode mnou praská zmrzlá tráva, opřel jsem si hlavu o kámen a zavřel jsem oči. Vtom se vedle mne ozvalo tiché zašramocení.

„Příliš se tu neuvelebujte, pane rytíři. Do svítání musíme dorazit k cíli.“

„Kristepane, a kdepak to je?“ zeptal jsem se unaveně. Iselda se sama pohodlně opřela o skálu.

„Už jen kousek. Je to statek, jehož hospodář zůstal věrný pánům z Mirepoix. Mají pro nás připravené koně.“

„A kde jsou francouzské linie?“

„Těmi jsme už prošli. Vzpomínáte si, když jsme vyšli z lesa? Tam měly stát hlídky, ale vojáci pocházejí z Camon sur l’Hers a jejich otcové hospodaří na půdě pod správou Pierra-Rogera, a tak se stává, že se v jisté noční hodiny pravidelně prošetřují podivné zvuky a šelesty na opačném konci lesa.“ Naklonila se blíž ke mně a já jsem pocítil, jak se ve mně pohnulo cosi, co už dlouhé měsíce hluboce spalo, a i když jsem ve skutečnosti ucítil jen její kyselý dech, pach obléhaných, bylo mi najednou o něco tepleji.

„Váš kapitán na tom není moc dobře,“ šeptala a já jsem se znovu ocitnul v sevření chladu. „Noha mu pořád krvácí a nezdravě páchne. Kromě toho je starý.“

„To nevím. Říkal, že když obléhali Toulouse, byl asi v mém věku. Takže mu je tak pětapadesát.“

„To jsem si myslela, plus mínus. Na to, aby byl tady, je už rozhodně příliš starý. Mám o něj strach.“

„Co ale můžeme dělat?“ zeptal jsem se po dlouhé pauze.

„Trochu to umím s bylinkama a tak. Na farmě by mohli něco mít. Kdybychom se dostali včas do Montpellier… Před tímhle vším byl silný a zdravý?“

„Byl.“

„To je strašné. Stala se z nás vyzáblá lovná zvěř, na pokraji sil. A naše vlast už patří lovcům.“

Neřekl jsem nic, jen jsem se díval na oblohu. Mohutný pás Mléčné dráhy začínal zvolna blednout a nad zubatou hranou údolí se rozlévalo první nazelenalé světlo.

„Můj sladký příteli, Jitřenka již vzešla na východě,“ zamumlal jsem a Iselda se ke mně otočila. Zavřela oči, a když je znovu otevřela, odráželo se v nich světlo hvězd.

„Ta píseň nemá šťastný konec, příteli,“ řekla polohlasně.

Následující den jsme prospali ve stodole přikrytí hromadou voňavého sena. Selka nám přinesla teplé kozí mléko a chvíli klečela Bertranzovi u nohou, protože byla věřící. Našli se i koně a po setmění jsme vyrazili k severu. Byl to zvláštní pocit, sedět zase v sedle na koňském hřbetě. Pro můj kostnatý a vyzáblý zadek však byla kodrcavá jízda alespoň zpočátku utrpením. Za Le Peyratem jsem si již trochu zvykl, respektive jsem ho měl již zcela necitlivý, a tak jsem se začal zvolna probouzet k životu. Byli jsme volní.

Před úsvitem jsme si na pár hodin odpočinuli ve staré, opuštěné věži. Před polednem jsme se probudili a vydali jsme se znovu na cestu. Od Montségura už jsme byli dostatečně daleko, takže nebyl jediný důvod, aby nás kdokoli považoval za někoho jiného než obyčejné poutníky. Iselda mi při jídle – dělili jsme se o chléb, který nám dal na cestu statkář – vysvětlila, že všichni v kraji vědí, že kacíři i jejich ochránci jsou neprodyšně uzavřeni na Montséguru. My jsme pro všechny byli anglický rytíř, bohatý kupec a jejich doprovod. Jako mávnutím kouzelného proutku ze mne spadla veškerá tíha smrti, která nad námi visela od okamžiku, kdy se na hřebeni pogu objevili první Francouzi.

I kapitán se zřejmě cítil lépe a v sedle seděl zpříma a jistě. Chvíli jsme jeli společně, ale pak se kapitán a Bertranz odpoutali a poodjeli o několik délek dopředu. Byl krásný den, a čím více jsme toho ujeli, tím dále jsme byli od Montséguru a tím lehčeji jsem si uvnitř připadal. Vedle mě navíc ujížděla žena, která už tak dlouho okupovala moje představy.

Iselda de Rosers. Uplynulo již mnoho měsíců od okamžiku, kdy jsem ji slyšel poprvé zpívat, a po celou tu dobu se mi ztrácela a znovu se objevovala a ani jeden z nás si toho druhého příliš nevšímal, neboť v dunění francouzského bombardování a v burácivém řevu ledového větru na vrcholku hory na něco takového nebyl jednoduše čas. Předpokládám, že jsem ji nejspíš vídal každý den, a když jsme se náhodně potkali na nádvoří nebo uvnitř hradu, dost možná, že jsme se na sebe usmáli a prohodili pár příjemných zdvořilostí. Vždy jsem v sobě ale nosil touhu se s ní chvíli zdržet, promluvit si s ní, otevřít jí své srdce – a umožnit jí to samé, jako tenkrát ráno v soukromých komnatách hradu. Jenže nemilosrdná realita obléhání takové myšlenky vždy ihned zaplašila, protože jsem pospíchal buď na hradby, nebo do zbrojnice a ona zase do hradu, kde se s ostatními ženami starala o nemocné, zraněné a umírající.
Jediné, co mě celé ty dlouhé měsíce neopustilo, bylo přání slyšet ji ještě jednou zpívat, a toto přání se ukrývalo kdesi hluboko v mém nitru jako babočka, která si na zimu zaleze do praskliny ve zdi. A teď tu tedy byla. Sama po mém boku. Bylo tolik věcí, na které jsem se jí chtěl zeptat, ale jedna z nich byla naléhavější než všechny ostatní. Ujížděl jsem vpřed a sbíral jsem odvahu jako nějaký stydlivý panic, až jsem v sobě svoji otázku nedokázal udržet ani o vteřinu déle.

„Budete ještě někdy zpívat?“ zeptal jsem se nakonec, když jsme vedle sebe v přívětivém mlčení kráčeli již téměř hodinu. Podívala se na mě tak trochu překvapeně a já jsem se v duchu vyděsil, že jsem zlomil kouzlo, které mezi námi dnes vytvořilo téměř přátelskou atmosféru. Ale Iselda se na mě jen prázdně usmála a zavrtěla hlavou.

„A o čem bych měla asi tak zpívat?“ zeptala se. Bylo to ale spíš prohlášení, i když v něm byla i výzva.

„Žijeme…“ začal jsem a ze rtů mi přitom unikl dlouhý povzdech.

„Ano, žijeme, protože jsme opustili naše přátele. Ti zemřou. Mám snad zpívat o tom?“ vyrazila ze sebe prudce. Pak ale sklopila hlavu a její další slova již zněla mnohem mírněji. „Promiňte. Oba ale víme, že už je nikdy neuvidíme.“

Od okamžiku, kdy jsme opustili Montségur, jsem pomalu o ničem jiném nepřemýšlel a chystal jsem se vychrlit ze sebe slova, k nimž jsem se upínal, zatímco mnou divoce cloumal pocit viny: je přece možné, že až hrad padne, ti, kteří nejsou kacíři, nakonec přežijí. Je to dokonce pravděpodobné. A Dobří křesťané se již dávno předtím rozhodli zemřít a na svůj konec se dokonce těší. Jenže bez ohledu na to, jak pravdivým se mohl můj předpoklad jevit – ve válce nikdy žádná jistota neexistuje, obzvlášť když je příčinou války víra – opustil jsem své bojující druhy. Každý voják by mi jistě řekl, že jsem obdržel přímý rozkaz a neměl jsem na vybranou, jenže, i když jsem se toho o válečném umění od své první bitvy ve vinohradech nad Taillebourgskou cestou hodně naučil, jako voják jsem ještě stále nepřemýšlel.

„Máte pravdu,“ souhlasil jsem tedy. „Připadám si jako dezertér. Jsem dezertér.“

„To si opravdu myslíte?“

Překvapeně jsem k ní vzhlédl. „Ano. Co jiného si mám myslet?“

„Jste přece z úplně jiné země, nemáte žádného pána – vzpomínáte, sám jste mi to řekl – nikomu na Montséguru nejste ničím povinován. Proč byste se měl cítit jako dezertér? Nejste ani poddaný Pierra-Rogera, ani Dobrý křesťan. Tak koho, můj příteli, jste vlastně opustil?“

Zavřel jsem na okamžik oči a spatřil jsem Gillese, vyrovnaného, klidného, jak se dívá dolů do údolí. Je možné opustit někoho, kdo už sám nechal tento svět, a vás s ním, za sebou?

„Všichni perfecti věděli, jak to jednou skončí, dřív, než vystoupali nahoru na hřeben,“ pokračovala Iselda, jako by slyšela, o čem přemýšlím. „A vojáci? Ti tam jsou proto, že slouží svému lennímu pánovi a protože nenávidí Francouze. Nenávidíte je snad i vy?“

„To nemůžu říct,“ zamumlal jsem. „Ne víc než… Ne, lhal bych, kdybych tvrdil, že je nenávidím. Kdysi dávno jsem byl nenávistí naplněn až po okraj. Nejprve proti jednomu člověku, pak proti jinému, dokonce i proti celému světu, ale teď už ne. K čemu by to bylo dobré? Všichni jsme pouzí blázni a všichni si zasloužíme zemřít.“

Zachvěla se. „Bože, tomu opravdu věříte?“

„S vírou jsem už skončil,“ opravil jsem ji. „Kdysi jsem věřil svaté matce církvi, ale málem jsem proto zemřel. Věřil jsem v moc, ale jaké svinstvo se z ní vyklubalo! A teď jsem kvůli víře ztratil přítele, a i když vím, že je šťastný, cítím jen to, že umře úplně zbytečně. Pro nic. A co všichni ti nebožáci tam nahoře? Seržant Raimond? Vzpomínáte si na něj? Kvůli čemu ten umřel – na zemi, v kaluži vlastní krve?“

„Brojíte proti víře, protože vy sám žádnou nemáte,“ pronesla Iselda jemně. „Myslím, že jste viděl klid a mír, který našli Dobří křesťané, a to jen umocnilo zmatek, v němž se zmítá vaše duše.“

„Tak poslouchejte. Můj přítel Gilles – žije ve vesnici dokonalých za hradbami – teď zírá do dálky, i když tam nevidí nic než marnost a iluzi. Přitom je to člověk, který kdysi objevoval krásu ve všem, co kolem sebe viděl. Sundal třeba z větve stromu brouka a ukazoval mi úžasnou kresbu na jeho křídlech, nebo vzal ze zdi prastarý kámen a žasnul nad tím, jak byl mistrovsky opracován, a vy jste nakonec žasli s ním. Jak se teď ukázalo, jeho víra si tohle všechno vzala. Platí snad, že celé ty dlouhé roky, kdy se díval na věci, se měl raději dívat skrz ně? Jenže život tehdy nebyl jen iluze…“

„A měl pravdu?“

„V čem?“

„Ve všem. O broucích a kamení. O světě. Je to všechno Ďáblův sen?“

Prázdně jsem se zasmál. „V noci na hradbách, když na mě ze tmy padal ledový sníh a šípy Francouzů, jsem si snad ze všeho nejvíc přál, aby to všechno byla jen noční můra, ze které se jednou musím probudit. Bohužel, tenhle svět může být jen dílem Ďáblovým, přesto všechno je až příliš skutečný. Ale co vy, má paní? Ani vy na perfecti nevěříte – je to tak?“

Teď se zasmála pro změnu ona. „Ne, nejsem věřící. Moje babička, nechť je jí země lehká, byla perfecta a zemřela nahoře na pogu…“

„Ach, to je mi líto. Nechtěl jsem se vás svými slovy dotknout.“

„Nedělejte si s tím hlavu. Byla už stará a zemřela o rok dřív, než obléhání začalo. To ona mě naučila většinu písní, které znám, takže vidíte, že i Dobří křesťané si dokážou na tomto světě najít svou radost, než se ho rozhodnou opustit.“

„Ve vašich písních ale moc radosti není,“ namítl jsem, byl jsem však z celého srdce rád, protože mluvila o něčem, o čem jsem se toho chtěl strašně moc dozvědět.

„Zato jsou o lásce,“ zdůraznila. Dívala se na cestu před námi, takže jsem neviděl, co se jí zračí ve tváři, ale tak nějak jsem pochopil, že se rozhodla mě šetřit.

„Přesto už nikdy nezpíváte,“ řekl jsem. „Kam se ta láska poděla?“

Obrátila se ke mně a ústa měla náhle stažená hněvem. „Vyptáváte se příliš, pane!“ zvýšila hlas.

„Mír, lady Iseldo. Neměl jsem v úmyslu klást vám tak nejapné otázky. Jenže o lásce už také, bohužel, něco vím. Uděláme to takhle: budu vám o tom vyprávět a vy mě tak budete mít ve své moci.“ Zamračila se, ale nic neříkala, a tak jsem rychle pokračoval. „Moje první láska mi zemřela v náručí a její překrásná tvář byla úplně zničená. Moje druhá láska byla svědkem toho, jak se ze mne stává studený a hrabivý hejsek, a opustila mě. A teď už mě nechce, i když jsem se tolik změnil. Na píseň možná málo, ale sloka nebo dvě…?“

„Pss. Teď se asi pěkně litujete, že?“

„Litoval jsem se, ale už ne. Kromě toho měla plné právo mě opustit. Stal se ze mě člověk, jakým jsem vždycky pohrdal.“

„A ta, co zemřela?“

„Čím déle žijeme, tím víc mrtvých za sebou zanecháváme. Strašně dlouho jsem si přál, abych byl býval zemřel společně s Annou, ale kdyby o tom věděla, považovala by mě za blázna. I tak mi ale tenkrát na životě příliš nezáleželo.“

„Byl by z vás dobrý bon homme“ pronesla a do jejího hlasu se vloudila podivná plachost.

„Dost možná,“ souhlasil jsem. „Celé je to však hodně divné. Za poslední dva roky jsem kolem sebe viděl tolik smrti, až mě kolikrát napadlo, že by bylo snazší nechat všechno být. Vzdát se všeho snažení jako Gilles. Jenže teď? Pořád žiju a najednou se mi už vůbec nechce zemřít.“

„Našel jste snad něco, kvůli čemu stojí za to žít?“

„Nevím. Nenašel jsem ale nic, pro co by stálo za to zemřít.“

„Nebo někoho?“

„A vy?“ zeptal jsem se znovu.

„Jdu si svojí vlastní cestou,“ odpověděla a mně neuniklo, že jí lehce ztvrdly rysy.

„No tak, paní. Já jsem vám svoje šrámy na srdci ukázal, ukažte mi ty vaše.“

„Nemám, co bych vám ukazovala.“

„O tom dost pochybuju. Nikdo nemůže zpívat o lásce tak krásně a chladně jako vy a přitom nikdy… nikdy…“

„Nikdy nemilovat? Tak dobrá. Milovala jsem jednoho muže a on mě zradil. Milovala jsem svoji vlast, a ta zahynula. Splňuji teď vaše podmínky?“

„No tak, lady Iseldo. Nechceme přece jeden druhého zraňovat? Vyprávějte mi o svém životě. Jste trubadúra. O vašem umění nic nevím, jen to, že jste víc než jen baviči. Slyšel jsem své okcitánské přátele mluvit o trubadúrech jako o básnících a věštcích v jedné osobě. Jistě jste zpívala i vysoce postaveným posluchačům.“

Tak trochu koketně se zavrtěla v sedle a obrátila oči v sloup. „Když jsem byla malá, existovaly ještě dvory, na kterých byli trubadúři vítáni. Ano, zpívala jsem pro urozené pány a dámy.“

„A váš milenec – byl jedním z nich? Lord?“

Podívala se na mě, jako by se na mě chtěla vrhnout, ale pak jen pohodila hlavou a zasmála se.

„Ne, nic takového. Byl to právník, z Janova, ale urozeného původu, podotýkám – když vám na tom tak záleží. Pohledný muž a okouzlující společník. Překvapivé nebylo to, že mě nakonec zradil, ale jak dlouho mu to trvalo. Nezpívala jsem pro něj, jak se nejspíš domníváte. Moje písně jsou… jestli mi rozumíte… ze světa mé babičky, jsou o věcech, které znala, když byla ještě holčička, a které já už nikdy neuvidím. Jsou o této zemi, když ještě byla tou nejlepší zemí na světě, s laskavými a moudrými vládci, dvory plnými básníků a učenců z celého světa, dvory, kde se četly básně a vedly učené diskuze o Bohu a o světě… to všechno je pryč. A po tom všem je mi smutno.“

„Mohla jste pro to i zemřít,“ řekl jsem. „Jenže i vy jste si zvolila život.“

„Tak to vidíte. Ale zpívat už nebudu.“

„Jednou jsem měl přítele, Maura,“ začal jsem, jen abych náš rozhovor udržel při životě. „Krásně zpíval a po večerech – plavil jsem se tehdy na lodi a jen zřídkakdy jsme se dostali na pevnou zem – jsme si zpívali a vyprávěli příběhy u společné večeře a můj přítel nám zpíval maurské písně. Samozřejmě že jsem nerozuměl slovům, ale ptal jsem se ho, o čem jeho písně jsou. Většinou byly o lásce, ale hlavně o Bohu a o tom, jak ho na tomto světě najít.“ Tohle bylo pochopitelně jen velmi povšechné shrnutí toho, co mi náš kormidelník Nizam vyprávěl, protože jsme spolu strávili dlouhé hodiny povídáním si o jeho víře a učitelích, kterým říkal soofové, i když Izák, náš židovský lékař z Andaluzie, je nazýval súfisté. Pokusil jsem se něco z toho Iseldě vysvětlit. „Chtěl jsem jen říct, že některé trubadúrské písně, které jsem slyšel, se podobají písním mého maurského přítele. Vždyc ky mi to přišlo zajímavé.“

Iselda se trochu zachmuřila, ale už nevypadala jako někdo, kdo by mě chtěl srazit z koně, což jsem považoval za dobré znamení. „Máma říkávala, že naše písně – myslím teď jejich formu – ve skutečnosti pocházejí z Andalusie. Nemohl byste mi některou z písní vašeho přítele zazpívat?“

„Ne!“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale vzpomínám si na nápěv jedné z nich.“ Zkusil jsem melodii písně zapískat, i když moje pískání se v údolí, jímž jsme projížděli, téměř ztrácelo, Iselda se usmívala a dokonce i kapitán a Bertranz se vpředu otočili a usmáli.

„To by mohly být hned dva tucty písní, ale máte pravdu. Ráda bych si s vaším přítelem promluvila.“

„To už, bohužel, nebude možné. Vypravil se na východ hledat svého mistra, protože se sám toužil stát súfím. Bylo to až legrační: chlap jako hora, černoch z egyptské pouště, v jehož rukou vypadalo kormidlo jako pouhá větvička, i když to byl kmen mladého stromu. Uvnitř byl klidný jako hladina rybníku. Doufám, že svého učitele našel. A někdy mi po něm bývá smutno.“

„V těch písních byl tím, kdo je milován, vždycky sám Bůh?“ Iseldu nové téma zřejmě zaujalo a její kůň teď kráčel těsně vedle mého. „V našich písních je to stejné, i když prostý lid to slyší jen velmi nerad.“

„Ano. Byly všechny o milencích, opilcích, věcech, po kterých touží srdce. Vy mluvíte o prostých lidech, já zase o námořnících… ale právě proto se mi ty písně tak líbily. Jeden význam měly pro ty, kteří jim naslouchali ušima a…“ Iselda ihned pochopila, protože se chápavě usmála. „A druhý význam pro ty, kteří naslouchají srdcem. Ne hlavou: srdcem.“

Pohroužili jsme se do hluboké rozpravy, v níž jsem musel spoléhat právě na to, co mi napovídá srdce, protože jsem neměl ani ponětí, o čem to vlastně mluvíme, a potom, co všechno mi pověděla o trubadúrech a jejich písních, vyprávěl jsem jí o svém životě. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby mi i ona vyprávěla o tom svém, a pak již slunce začalo na západě pomalu klesat a kapitán na nás zavolal, že kus od cesty je nějaká stodola, kde bychom se mohli uložit na noc. Pobídli jsme koně do cvalu, abychom se k nim připojili, a to bylo vše, co jsme si toho dne řekli. Iselda ošetřovala kapitánovo zranění a já jsem se vydal pro suché chrastí na oheň, abych se nakonec pustil do přípravy večeře – našich posledních vajec a trochy bylinek z opuštěné vinice za naším příbytkem. Usnul jsem dřív, než jsem zamýšlel, protože jsme za sebou měli dlouhý den a oheň tak příjemně hřál. Druhý den jela Iselda s kapitánem, na mě s
e však čas od času otočila a usmála, a když jsme se zastavili na oběd, skládající se z kousku žlutého sýra a ztvrdlého chleba, podělila se se mnou o svoji porci.

Protože už nebylo nutné, abychom pokračovali pod pláštíkem tmy, ubytovali jsme se na noc v opuštěném domě, neboť válka a hlad vylidnily tento kdysi bohatý kout země. Místo bylo nejspíš už dávno vypleněno, ale ještě mělo střechu a ohniště a my jsme si udělali takové pohodlí, jaké nám podmínky umožňovaly. Já jsem si našel místo v rohu, kde jsem si pod sebe nastlal hromadu větviček na košťata, které jsem posbíral venku. Bertranz usnul rovnou na zemi u dveří. Ukládal jsem se ke spánku, ale zasyčení mokrého polena, které někdo přihodil do ohně, mě přimělo, abych zvedl hlavu. Kapitán ležel na zemi a opíral se o loket. Iselda se ukládala vedle něj. Byli tak blízko sebe a teď se k němu Iselda sklonila a zdálo se, že mu něco šeptá do ucha. Její dlouhé vlasy padaly na podlahu po obou stranách jeho stříbrné hlavy. Neslyšel jsem, co si povídají, ale měkký šelest jejich hlasů zněl tak hřejivě a šťastně a já
jsem si uvědomil, že jsem hodně dlouho neslyšel nikoho, kdo by si takhle bezstarostně povídal. Pak jsem začal přemýšlet o tom, co vlastně vidím. O křivce jejího ramene, když se k němu skláněla, o tom, jak si pod sebe pohodlně složila nohu, jak tam kapitán klidně ležel, i když jsem věděl, jakou trpí bolestí: a kdyby to nebylo nemožné, řekl bych, že tu tajně pozoruji dva milence.

Bylo to ale opravdu tak nemožné? Jistě, muselo. Kapitán se nikdy nezajímal ani o ženy ani o muže. Nikdy jsem o tom příliš nepřemýšlel, protože od prvního okamžiku, kdy jsem se s ním seznámil, jeho život ze všeho nejvíc připomínal život kněze. Byl to ten nejlaskavější a nejsrdečnější člověk, jakého jsem kdy poznal, i když kdesi uvnitř bylo možné zahlédnout velké ticho, prostotu, kterou jsem vždy přikládal jeho víře a hrůzám prožitým v mládí. Kapitán de Montalhac si žil vlastním životem, dokonce i na palubě Kormorána, a to nemyslím jen to, že byl kapitán a držel si odstup; jako by byl opravdový bon homme, a i když se nikdy nemračil nad romantickými či oplzlými spády své posádky a k ženám se choval jako ten nejdokonalejší gentleman, své noci trávil vždy o samotě.

Cestou jsme narazili na skupinu poutníků, kteří nám vyprávěli, že Montpéllier je plné divokých francouzských vojáků, a tak jsme se rozhodli pokračovat na Marseille, kde budeme mít větší šanci najít pisánskou nebo janovskou loď. Mířili jsme teď na severovýchod, projeli jsme kolem Narbonne a Béziers, a když jsme se ocitli na dohled slatin kolem Camargue, ve vzduchu již vonělo jaro. Vypadalo to, že kapitán si Iseldu již zcela přivlastnil, a já jsem jel povětšinou sám, protože z Bertranze se vyklubal trochu náladový chlapík: nemyslím mrzout, ale spíš člověk uzavřený sám do sebe. Čas od času nad ním ale nuda přesto zvítězila, a tak jsem se dozvěděl, že předtím, než se z něho stal bon homme, sloužil na Montséguru jako člen osobní stráže Pierra-Rogera. Byl rovněž členem oddílu, který tehdy vpadl do domu v Avignonetu, kde se inkvizitoři a jejich doprovod zrovna modlili nebo spali. Myslel si, že nejspíš zabil frant
iškánského mnicha jménem Stephen de Saint-Thibéry, ale těžko říct, kdo koho zabil, protože to byla strašlivá jatka. „Pobíjeli jsme je sekerami,“ drmolil, „jako prasata. Byl jsem voják a krev jsem již viděl, ale tohle bylo příliš: tekla všude po stěnách, doslova jsme se v ní koupali a na sobě jsme měli nalepené jejich vlasy, mozky.“ Než dojel zpět na Montségur, hodil meč do křoví, a než přišlo léto, stal se z něj bon homme. Skoro jsem mu jeho konverzi záviděl. Mně všechna ta řezničina, kterou jsem zažil, proměnila duši v ještě studenější a otrlejší, než byla dřív. A na lidi kolem jsem se díval stále skeptičtěji. Bertranz sice dosud nenašel svůj klid, ale aspoň věděl, že míří ke světlu. Já žádnou takovou útěchu neměl.

Zdálo se, že kapitána již jeho zranění tolik nebolí. Nebylo nijak těžké, a kdybychom byli zůstali na Montséguru, nejspíš by se již zcela zhojilo. Když se ale v noci při našem útěku zřítil skalní spárou, znovu si ránu otevřel a dostala se mu do ní špína. Druhé noci naší svobody mu pak v ní začalo škubat a vytékal z ní žlutý hnis. Iselda toho o léčivých rostlinách a o fungování lidského těla věděla mnohem víc než jen to málo, o kterém mluvila, a zdálo se, že její péče infekci včas zahnala. Jenže kapitán byl příliš netrpělivý a spěchal, abychom se co nejrychleji dostali k moři, a tak jsme v sedle trávili každý den mnohem delší dobu, než jaká odpovídala jeho silám. Poté, co jsme se pak zastavili na noc v nějakém opuštěném domě, stodole či v hostinci nějaké zapadlé vesničky, vypadal vyčerpaně a byl téměř průsvitný únavou. Navzdory tomu se ale začínal stále více podobat svému starému já,
a jakmile jsme se na cestě náhodou ocitli vedle sebe, smáli jsme se našim starým historkám a vzpomínali jsme na naše cesty a místa, která jsme společně navštívili. I tak ale zůstával každý večer vzhůru až dlouho do noci s Iseldou po boku, tiše si něco šeptali a jejich hlasy zněly zamilovaně a jejich těla se těšila z vlastní blízkosti.

Teď, když jsme byli konečně volní a nejspíš i v bezpečí, jsem byl stále silněji stravován potřebou být Iseldě co nejblíž. Chtěl jsem, aby zpívala, a chtěl jsem se také dozvědět, z čeho ten její nadpozemský hlas vlastně pochází a co nosí uvnitř, že to dokáže vytvořit takovou krásu. Jenže každý den cestovala po kapitánově boku, vždy několik kroků přede mnou nebo za mnou, a v jejím hlase byla vřelost, kterou jsem v něm neslyšel, když si povídala se mnou. Jednoho dne jsem ale nechal svému koni trochu větší odstup než obvykle, protože moje zranění, to hluboké pod paží, se ještě zcela nezhojilo a vysílalo neustálé bodavé pulzování a jehličky bolesti do celé ruky až ke krku. Bolest mě vyčerpávala a cítil jsem se jako omámený. Ponořil jsem se do vlastního klidu a jediný zvuk, který jsem vnímal, byl klapot kopyt mého koně. Vtom se vedle mě objevila Iselda.

„Co se děje, Petroku? Je vám něco?“ Pozorně si mě prohlížela a v očích jsem jí vyčetl obavu. Zahanbeně jsem se protáhl a pokusil jsem se setřást svoji letargii.

„Jsem v pořádku,“ ujistil jsem ji. „Jen jsem se tak trochu zasnil.“ Usmál jsem se a doufal jsem, že ji uklidním, a ona se na mě také usmála. Natáhla se do prostoru mezi nás a vzala mě za ruku, naše prsty se propletly s hřívou a uzdou a Iselda mi ruku stiskla a vůbec to neudělala jemně.

„Jestli vás něco bolí, přijďte za mnou,“ řekla. „A můžeme si promluvit. Uděláte mi tím radost.“

„Přijdu,“ odpověděl jsem celý otupělý bolestí i radostí. Pustila mi ruku a tu svou mi položila na prsa kousek nad srdcem.

„Je to tady? Máte ztuhlou ruku?“

„V podpaždí. Není to tak zlé: vlétl mi tam pěkně ostrý kousek kamenné střepiny, ale celý jsem si ho vytáhl. Rána je čistá, jenže nedá pokoj. Je to spíš otrava než co jiného.“

„Přijďte za mnou a já se vám na to podívám…“ Její ruka se ještě chvíli vznášela nad mým ramenem, pak se téměř nešťastně usmála a sevřela prsty v pěst. „Uvidíme, co se dá dělat.“ Ještě jednou se na mě usmála, ale to již uháněla dopředu za kapitánem a já jsem se zhluboka nadechl a díval jsem se, jak se k němu naklání a něco mu povídá – nejspíš to, jak se mi vede. Vezmu ji za slovo, rozhodl jsem se. Protože v dané chvíli jsem si nepřál nic jiného než na sobě cítit její měkký, uklidňující dotek, abych se mohl dívat, jestli se jí ve tváři alespoň na několik okamžiků neobjeví ten stejně něžný výraz, který má, když ošetřuje kapitánovo zranění.

Nějak na to však nedošlo. Moje zranění se jako zázrakem začalo hojit a již druhý den bolelo tak málo, že mi přišlo bláhové kvůli tomu vyhledávat Iseldinu pomoc. O to víc jsem pracoval. Dával jsem si záležet, abych to byl já, kdo nanosí dříví na oheň, nakrmí koně, koupí, vyprosí nebo uloví něco k jídlu, a jak se můj pán pomalu zotavoval, cítil jsem se téměř šťastný. Neustále jsem si totiž opakoval, že kapitánovi nesmím závidět, až jsem takové myšlenky vytěsnil z mysli, jak nejlépe to šlo. Jenže čím víc se uzdravoval, tím víc se ho Iselda držela. Uchovávala jeho ránu čistou, pečlivě ji ošetřovala a převazovala, až se nakonec zdálo, že ho snad i přestala bolet, ačkoli nebylo snadné uhádnout, nakolik ho ještě tíží, protože kapitán byl velmi statečný člověk a nikdy by to nepřiznal. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil, musel jsem na ty dva pořád myslet. Ze všeho nejvíc mě zajímalo, o čem
si tak dlouho do noci pořád šeptají a kde se to jejich vřelé přátelství – ne, budu to nazývat pravým jménem, protože tak tomu bylo – kde se ta jejich láska vzala.

Pak, jednoho dne, s hradbami Nîmes na dohled a v lehkém dešti, který se na nás snášel z vysoké šedé oblohy, se kapitán zastavil a zvedl ruku.

„Iselda nás teď opustí,“ pronesl nečekaně. Celý udivený jsem se k ní otočil, ale ona jen přikývla, na tváři neproniknutelnou masku.

„Kam jedete?“ vykřikl jsem možná hlasitěji, než jsem chtěl. Zvedla hlavu a podívala se na mě přivřenýma očima, protože jí vítr vháněl déšť do tváře.

„Musím něco najít,“ řekla jen.

„A vrátíte se ještě?“

„Ne,“ odpověděl kapitán. „Aspoň ne teď. Za den nebo za dva budeme v Marseille a dál budeme pokračovat lodí. Iselda do Itálie nemůže, takže může odjet rovnou.“ Kapitán popojel k Iseldě a naklonil se k ní v sedle. Vzal ji za ruku a držel ji pevně ve své dlani, skrytou pod černou látkou jeho starého cestovního pláště. Pak ji pustil a bez dalšího slova obrátil koně a pomalu pokračoval dál po cestě, aniž se ohlédl. Podíval jsem se na Bertranze, ten krátce přikývl a vydal se za kapitánem.

„Iseldo, copak můžete takhle odejít?“ zeptal jsem se, protože tam ještě stála a déšť jí stékal po tváři.

„Loučení jako loučení,“ odpověděla. „Ještě jste si na ně nezvykl?“

Pochopil jsem, že má na mysli mrtvé na Montséguru, ale zároveň mi došlo, že mluví o všech dalších loučeních, kterými jsem kdy prošel, a o všech těch, kteří s nimi zmizeli ve tmě.

„Až příliš. Jenom jsem nečekal, že tohle přijde tak brzy.“

„Jaro už je skoro za humny. Za chvíli se přes moře vrátí ptáci, rozkvetou louky. Alespoň to nám ten náš svět slibuje. I když já už si nejsem jistá, jestli na jaro ještě vůbec věřím. Potřebuji to zjistit.“ Otřela si déšť z tváře.

„Vy chcete hledat jaro, Iseldo? To si vás přece najde samo!“ protestoval jsem. Podívala se na mě, jako bych byl ten největší hlupák pod sluncem, ale pak se na mě smutně usmála.

„Opravdu si to myslíte?“

„Má paní, je možné, že všechny si nás jaro opravdu nenajde,“ řekl jsem a věděl jsem, že do svých slov vkládám až příliš mnoho smutku, ale bylo mi to jedno. „Lidé jako by poslední dobou toužili jen po zimě, také jste si toho všimla? Všechno jednou skončí a ocel je stejně studená a nemilosrdná jako led. Nic na světě i na nebi si nepřeji víc než právě jaro, ale opravdu nevím, jestli mě ještě najde. Vás však najde určitě, Iseldo, protože co by si počalo bez slavíka? Přeji vám hodně štěstí, ale vůbec se mi nelíbí, že se musíme loučit.“

„Ach, Petroku,“ vydechla a usmála se na mě úsměvem plným bolesti a konečně také něhy, kterou jsem v ní tolik toužil objevit. „Běžte s panem de Montalhacem. Potřebuje vás.“

„Končí aspoň některá z těch vašich písní dobře?“ zeptal jsem se hořce. „Protože tahle určitě ne.“

„Zpívala jsem je celý život a všechny jsou smutné. Až na jednu,“ usmála se znovu navzdory dešti, který ji šlehal do tváře, a byl to úsměv, jaký jsem neviděl za celou dobu svého pobytu na Montséguru. „Až na jednu. Teď už se s vámi ale loučím, Petroku, pane Černý pse. A modlím se, aby vás jaro našlo, ať vás vaše kroky vedou kamkoli.“ Pak se již bez dalšího slova či pohledu, stejně jako kapitán, otočila, pobídla koně patami a rozjela se do deštivé mlhy vstříc temným obrysům hor na západě.

Té noci se kapitán zachumlal do deky a usnul ještě dřív než já a Bertranz, a když se ráno probudil, nohu měl ztuhlou a strnulou. Celý den jel mlčky, a když jsme navečer sesedli z koně, zatínal zuby bolestí. Bylo mi jasné, že mu chybí Iselda, a tak jsem ho raději ponechal jeho vlastním myšlenkám, i když jsem hořel zvědavostí dozvědět se alespoň náznakem, co se mezi nimi odehrálo.

Ráno odkulhal ke svému koni, a jak se pokoušel vyzvednout do sedla, zraněná noha se pod ním náhle podlomila a kapitán spadl na záda na kamennou zem, patu ještě stále uvězněnou ve třmeni, černou tašku s mandylionem, kterou nosil přes rameno, přitisknutou k hrudi. Začal sebou zmítat a všiml jsem si, že se zoufale snaží tašku odstrčit. Rozběhl jsem se k němu, ale volal na mě, ať ho nechám být. Taška již ležela v trávě asi metr od něj a já jsem si na okamžik pomyslel, že se mu nic nestalo, že se jen cítí zahanbeně, ale když jsem se k němu sklonil, viděl jsem, jak se mu na stehně šíří temná skvrna, a do nosu mě uhodil nezaměnitelný pach hnijícího masa. S Bertranzovou pomocí jsem ho zvedl, jakmile se však na zraněnou nohu postavil, z obličeje mu zmizela všechna barva a já jsem ho přes všechny jeho protesty přiměl, aby mi ránu ukázal.

Kamenný úlomek, který ho zasáhl, mu na stehně rozřízl maso přibližně v délce dlaně a pak se zabořil dovnitř. Když pak kapitán sklouzl dolů spárou, strhl si strup a otevřel tu část rány, z níž mu na hradě vytáhli střepinu. Rána se začala znovu hojit, alespoň kolem okrajů, které byly překryté strupem a růžové. Jenže uprostřed rány byl strup celý zhnisaný a já jsem ho strhl i s obvazem. Pod ním se objevila černá, mokvající díra obklopená flekatým masem nejrůznějších odstínů žluté a sirnatě žluté. Kůže kolem rány byla ztmavlá a téměř černá.

O ranhojičství jsem toho příliš nevěděl, ale něco jsem udělat musel. Společně s Bertranzem jsme nasbírali několik hrstí tymiánu, který rostl mezi kamením všude kolem a z jehož uschlých stvolů zrovna začínaly rašit nové zelené výhonky. Svařili jsme trochu vody, očistili jsme kapitánovi zranění, jak nejlépe to šlo, a pak jsme mu přiložili obklad z rozmačkaných lístků tymiánu. Voněl příjemně sladce a zdálo se, že alespoň zahnal odpudivý pach hniloby. Kapitán po celou tu dobu mlčel a čelisti měl pevně sevřené, ale když jsem skončil a obvázal jsem mu nohu tím nejčistším kusem plátna, jaký jsem v brašnách našel, tvářil se mnohem spokojeněji.

„Minul ses povoláním, Klapko,“ poznamenal. „Nestačím se divit.“

„Rád jsem pozoroval při práci Izáka – a sám víte, kolikrát mě dával dohromady. Nic ale neumím. Noha vám teď lépe voní, nic víc. Proč musela Iselda odjet? O léčení toho ví mnohem víc než já. To s námi nemohla zůstat až do Marseille?“

„Poslal jsem ji pryč,“ řekl kapitán pevně.

„Ale proč?“

„Kvůli jejímu vlastnímu bezpečí. Není nutné, aby s námi jela dál. Tam, kam jedu…“ Kapitán se odmlčel a položil mi ruku na mou. „Odcházím. Abych dál sloužil své víře. Iseldino místo je tady. Už toho pro naši věc vykonala dost.“

„Dobře, ale každopádně vás musíme dostat k lékaři,“ odpověděl jsem podrážděně.

Měl jsem samozřejmě pravdu. Koncem dne se již třásl horečkou. Ráno i večer jsme mu ránu očistili horkou vodou a tymiánovými lístky, ale infekce se usídlila příliš hluboko ve svalu a já jsem dostal strach, že hniloba se dole šíří rychleji, než jsem ji na povrchu stačil léčit svým tymiánem. Pokusili jsme se vytáhnout hnis horkým obvazem, a podařilo se nám alespoň na chvíli utišit horečku.

„Vezmi si brašnu, Klapko. S… s krucifixem. Já už ji dál nedonesu.“ Přikývl jsem,

„Jistě,“ souhlasil jsem a jemu se pohled zatměl bolestí.

„Dostaňte mě k moři,“ šeptal a z obvazu nad černajícím masem mu pronikala horká pára.

„Už brzy,“ bylo jediné, co jsem mu dokázal říct, a otřel jsem mu pot z čela. „Hodně brzy.“

Přemýšlel jsem o možnosti ránu rozříznout, ale to bylo něco, o čem jsem pouze slyšel, a rozhodně bych nedokázal zabořit do nohy svého drahého přítele nůž, když jsem ani netušil, co by následovalo potom, a dokud existovala pořád alespoň nějaká šance, že ho do Marseille dopravíme včas. Bylo dobré, že konečně ustal déšť, který nás provázel již několik dní, ale když vyšlo slunce a my jsme projížděli olivovými háji, nyní tak nádherně zelenými, kapitán měl už takové bolesti, že téměř nedokázal ani mluvit, a s každou další hodinou jako by zestárnul o další rok. Pokud už opravdu přicházelo jaro, my jsme si ničeho nevšimli.

23.

Do Marseille jsme dorazili den po Popeleční středě a zamířili jsme do domu dona Bonasaschy. Kapitán byl nesmírně slabý a téměř se neudržel v sedle. Střídali jsme se s Bertranzem těsně po jeho boku, abychom měli jistotu, že nesklouzne a nespadne. Už měl opět horečku a rána mu prosakovala obvazem i kalhotami a vycházel z ní slabý hnilobný zápach. Bonasascha nás přijal věcně, ačkoli jsme zcela jistě narušili klid jeho domova, a ihned začal jednat. Nechal kapitána odnést do vlastní ložnice a poslal pro jediného lékaře v Marseille, který byl hoden toho jména, jak sám stručně prohlásil, z něhož se vyklubal další Žid z Valencie. Byl to již stařec s vousem barvy zašlé slonoviny, který si nás všechny prohlížel s notnou dávkou podezíravosti. Pak jsem ale začal brebentit o věcech, které jsem se během let naučil od Izáka, našeho lékaře na Kormoránovi, a on trochu změkl, obzvlášť když se dozvěděl, že znám někoh
o, kdo jako on studoval v Toledu. Vyhnal nás z pokoje a pustil se do obhlídky kapitánova zranění. Ta mu trvala velmi, velmi dlouho a v jednom okamžiku jsme zevnitř zaslechli jakýsi děsivý zvuk, vzlyk smíšený s bezútěšným smíchem. Když se doktor vynořil ze dveří, otíral si ruce růžovou vodou a něco si sám pro sebe mumlal.

„Jak dlouho už to má?“ vyštěkl. Stručně jsem mu pověděl náš příběh a doktor si znovu začal něco mumlat.

„Gangréna. Víte, co to je? Samozřejmě že víte. S tím ovšem nemůžu vůbec nic dělat. Vyčistil jsem mu ránu a odřezal jsem tolik infekce, kolik jsem si jen troufl, ale hniloba se mu zakousla už příliš hluboko. Kdyby byl zraněn někde níž, nohu bych mu amputoval, ale tohle je moc vysoko, příliš vysoko.“

„Co bude dál?“ zeptal jsem se a cítil jsem, jak mě od hlavy až k patě svírá ledový chlad. Odpověď jsem nejspíš znal. Na infekci v ráně jsem už viděl umírat tolik lidí: mužů, žen, dokonce i dítě zasažené malým úlomkem kamenné koule. Je to pach, na který nelze zapomenout.

„Zemře. Ne hned, protože je silný, i když mám pocit, že si asi odpírá jídlo. Jak jsem řekl, odřezal jsem co nejvíc nekrotické tkáně, ošetřil jsem ránu nejrůznějšími mastmi a dal jsem mu čistý obvaz. Myslím, že se mu vůně myrhy bude líbit víc než pach vlastního hnijícího masa, a to by ho mohlo posílit na duchu. Když zůstane tady a budu ho moct každý den ošetřit, bude žít ještě týden, možná o něco víc, jenže odcházet začne už mnohem dřív.“

„A pokud tu nezůstane?“

„Tak to je, můj milý zbytečná otázka. Dva, nanejvýš tři dny. Nechal jsem v pokoji léky proti bolesti. Pokud se rozhodne vstát, dbejte na to, aby si jich vzal raději více než méně. Teď spí. Nechte ho být. Ráno zase přijdu.“ S tím odešel, i když se ještě předtím zklamaně podíval na Bonasaschu, jako by mu chtěl vyčíst, že ho volá k tak beznadějnému případu.

Kapitán opravdu spal a hlava mu spočívala na sněhově bílém polštáři, bílou přikrývku měl přitaženou až k bradě. Když jsem ho uviděl, srdce se mi sevřelo bolestí. Jako by se nám ztrácel před očima, pohlcen lavinou bílého povlečení. Ústa měl povislá a po tváři mu stékala slina. Otřel jsem ji a sáhl jsem mu na čelo. Bylo horké, ale nedalo se říct, že by vysloveně hořelo. Políbil jsem ho na ně a nechal jsem ho odpočívat.

Druhý den ráno jsem se hned časně vytratil z křídla pro hosty a strčil jsem hlavu do kapitánova pokoje. K mé hrůze seděl a dokonce se mu podařilo přehodit nohy přes okraj postele. Byly strašně hubené a bílé a horní část stehna měl omotanou velkým kusem plátna. Když jsem se mu ale podíval do očí, byly jasné a celý pokoj voněl rozdrceným rozmarýnem. Přiběhl jsem k němu a vzal jsem ho za ruku, protože se pokoušel vstát.

„Pomoz mi, Klapko,“ pronesl pevně.

„Ne. Musíte zůstat v posteli. Doktor to nakázal,“ odpověděl jsem mu příkře.

„Doktor je blázen. Ne, je to hodný a laskavý člověk a… jenom pohled na tu mou nohu ho musel připravit o rok života – a mě, bohužel, také. Pomoz mi, Klapko. Chci si sednout k oknu. Musím ti něco říct a, jak to tak vypadá, čas teď nepracuje pro nás.“

Nedokázal jsem mu odmítnout, vzal jsem ho tedy pod paží a zvedl jsem ho vzhůru. Tlumeně zasyčel, ale podařilo se mu narovnat zdravou nohu, takže jsme se dovlekli a doskákali k lavici pod jediným oknem v pokoji. Ztěžka na ni usedl a já jsem mu v očích zahlédl slabost, možná náznak strachu, který jsem v nich nikdy předtím neviděl. Díval se skrz mě, jako bych byl ze vzduchu. „Jste v pořádku, Micheli?“ zeptal jsem se, protože jsem se lekl, že utrpěl mrtvici. Vztáhl jsem k němu ruku a dotkl se jeho rukávu. Kapitán zavrtěl hlavou a ukázal mi, abych se posadil vedle něj. Pak se zhluboka nadechl.

„Musím pryč,“ řekl.

„Do Itálie? To bude muset chvíli počkat,“ pokoušel jsem se ho uklidnit.

„Ne, ale… ta postel je krásně měkká. Jenže se světem se v ní loučit nechci. Už musím jít. Bonasascha hledá loď. Nejsi jediné ranní ptáče v domě, příteli. Musím ti ale něco říct, něco, co mě tíží a…“

„Jde o mandylion? O ten se postarám, nemusíte se bát.“

„Ne. Tohle je mnohem těžší než mandylion.“ Kapitán se odmlčel, opřel se loktem o parapet okna a díval se ven listím olivovníku. „Takhle nemohu odejít,“ řekl nakonec. „Je tu něco, co musíš vědět.“ Zatřepal hlavou, jako by ho obtěžovala moucha, ale žádná tu nebyla. To jen jeho oči na okamžik ztratily schopnost zaostřit. V místnosti bylo absolutní ticho, jen venku na římse bylo slyšet škrábání vrabčích nohou. Kapitán jako by najednou nevěděl, kde je.

„Řekl vám snad Bonasascha nějaké novinky z Benátek? Můj Bože, stalo se něco s palácem?“ vyhrknul jsem, protože kapitán vypadal jako člověk, který přišel o všechno. Nenapadlo mě nic jiného než jeho palác a domov v Benátkách, protože nic jiného, co by se dalo nazvat domovem, neměl.

Zavrtěl hlavou a maličko, ztrápeně se na mě usmál. „Nejde o můj domov, ale to se ti docela povedlo, Klapko, jde o mou rodinu.“

„O společnost?“ nechápal jsem už vůbec nic. Další unavené zavrtění a pohled do korun olivovníků.

„Mám dceru,“ pronesl tak slabě, že jsem si nebyl vůbec jistý, zdali mu rozumím správně. „Dceru,“ zopakoval mi a otočil se ke mně.

„Pak ale… ztratil jste ji snad, můj pane?“ zeptal jsem se stejně tiše a měkce, protože jiné vysvětlení jsem v jeho pohledu nedokázal vyčíst. Téměř jsem se neodvažoval dýchat, jen jsem zmateně přemýšlel, který z těchto objevů je pro mne větším překvapením: to, že můj pán má rodinu, o které se ani jednou nezmínil, dokonce ani tou nejmenší narážkou, nebo že je z něj náhle truchlící otec.

„Jestli jsem ji ztratil? Ano…“ Ustoupil jsem o krok dozadu, jako bych se něčeho bál, i když jsem nevěděl čeho, ale země se mi najednou roztočila pod nohama. „Ztratil jsem ji a pak jsem ji zase našel.“

„Já vám nerozumím, pane.“

„Já tomu zpočátku také nerozuměl, Klapko,“ povzdychl si kapitán bolestně. Pak se na mě unaveně usmál a poklepal na místo vedle sebe. „Sedni si ke mně,“ vyzval mě laskavě. „A já ti všechno povím.

Když jsem byl asi ve tvém věku… Ne, počkej,“ přerušil vyprávění a složil si ruce na klíně. Párkrát zamrkal a jeho oči opět na chvíli ztratily výraz. „O obléhání Toulouse jsem ti vyprávěl, je to tak?“

„Vyprávěl. O obléhací věži, která se v plamenech zřítila k zemi, a o vašem výpadu a Montfortově hlavě rozmačkané koulí z praku.“

„Je to krásný příběh, nemyslíš? Ale prožít si ho na vlastní kůži, ne, to nikomu nedoporučuji. Jenže na to jsi už určitě přišel sám, jak jinak. Ano, viděl jsem, jak Montfort padá k zemi, a byla to žena, která kouli vystřelila. Praky tenkrát obsluhovaly ženy – nebo spíš urozené paní –, aby muži mohli bojovat. Tomuhle konkrétnímu stroji velela jistá domna Assenda de Gaja a ta měla dvě dcery, Alaydu a Gazendu, které prak obsluhovaly ještě se dvěma dalšími příbuznými. Gazenda byl půvabná dívka a bylo jí dvaadvacet jako mně. Ale Alayda… Bože, bylo jí dvacet a byla krásná jako louka divokých kosatců: Jejich otec byl mrtvý, jako ten můj, jak jinak, a… a co říct, zamilovali jsme se do sebe. Možná je to uprostřed války trochu divné, ale stalo se.“

„Na tom nic divného není,“ namítl jsem nahlas.

„Ne. Aspoň nám to tenkrát divné nepřipadlo. Protože domna Assenda byla věřící, credenta, tak jako já, nekladla našemu vztahu odpor. A stejně jako všichni Dobří křesťané, ani ona neuznávala manželství, ale jednoduše nás považovala za muže a ženu. Žili jsme s Alaydou pod její střechou…“

„Zadržte, Micheli… vy jste byl ženatý?“

„Ženatý není to správné slovo.“

„Pak tedy co?“ Tlačil jsem na něj a bylo mi jasné, že jsem nezdvořilý, ale nějak jsem jeho slova nedokázal strávit.

„Naše láska byla jako…“ nahmatal moji ruku a pak ji pevně stiskl. Měl studené prsty a třásly se mu, jako by měl zimnici. „Nechci znovu vytahovat věci, které již čas uložil ke spánku, ale byli jsme něco jako ty a princezna Anna.“ Stiskl mi ruku, aby mi dodal odvahy. „Copak sis nikdy nevšiml, jak jsem se vám snažil umést cestu, abyste byli oba šťastní?“ Nezmohl jsem se na víc než jen na prázdný, vytřeštěný pohled. „Fajn. Tehdy jsem se k vám choval jako každý credente a jako se tenkrát chovala domna Assenda k nám. Nevěříme, že by se lidská rasa měla dál uchovávat, římská církev to útlocitně nazývá – skrze manželské lože, protože tím jen vytváříme nové vězení, do něhož Ďábel uvězní další nešťastnou duši. Jenže i když nám bons hommes tvrdí, že tělo není dobré, říkají nám zároveň, že není ani veskrze špatné, neboť vzhledem k tomu, že consolamentum z člověka sejme všechny hříc
hy, na těch, kterých se člověk dopustí z žádostivosti těla, zase tolik nesejde. Což je z pohledu dvou mladých a zamilovaných báječná myšlenka,“ připojil ještě. „A jak už ses asi dovtípil, to, čeho jsme se nepříliš horlivě pokoušeli vyvarovat, se stalo skutkem. Když tehdy Alayda zvedala onoho dne na hradbách rameno katapultu, byla již těhotná s naším dítětem, byť jsme o tom ani jeden nevěděli.“

„A narodila se vám holčička.“

„Ano. V lednu, a byla krásná. Malinká, jak už děti onoho roku bývaly, protože jejich matky v obleženém městě hladověly. Mohl jsem ji držet takhle…“ kapitán natáhl ruku, dlaní vzhůru, lehce ji ohnul a dotkl se druhou rukou místa těsně nad zápěstím. „Sahala mi až sem – mám tady jizvu, vidíš? To byla její míra.“ Sevřel prsty v pěst a vydal ze sebe sípavý povzdech. „Jenže už jsem nezažil, aby ji přerostla.“

„Zemřela…?“

„Ne. Ale já ano, alespoň pro ni. Křižáci ne a ne odejít. Montfortův syn se pokusil dobýt si svoje – svoje – země zpět, protože byl přesvědčený, že jsou opravdu jeho. Bojovali jsme s ním, jednu šarvátku za druhou, ale pokaždé vyklouzl a vypálil další vesnici. Na jaře se otočil a postavil se nám u Baziège. Tehdy nám už velel Raimond. Byl ještě mladý a vedl nás zemí jako jasný plamen. Montforta jsme rozdrtili, ale mě přitom srazili z koně a kopli do hlavy. Když jsem se probudil, byl ze mě zajatec. Křižáci byli na útěku, jenže se zastavili, aby se za mě pokusili získat výkupné. Tak ovšem vyšlo najevo, že jsem faidit, psanec bez země a bez bohatství. Normálně takovým nešťastníkům podřízli krk, ale zřejmě chtěli po všech těch hrůzách, které napáchali, alespoň trochu ulehčit svému svědomí, a tak mě prodali jako otroka. Samozřejmě ne okatě, protože křesťan nemůže prodat jiného křesťana a já, jel
ikož jsem chtěl přežít a ještě někdy spatřit svoji Alaydu a dcerušku, jsem nikomu neřekl, že jsem credente. Byl jsem přinucen pracovat pro bohatého kupce v Boulogne a smlouva zněla na čtyřicet let. Kupec mě poslal do svého skladu a první rok mě téměř každý druhý týden mlátili skoro až k smrti. To ale není ten příběh, který ti chci vyprávět, možná někdy příště.“

„Nedám vám pokoj, dokud ho neuslyším celý,“ ujistil jsem ho a zatnul jsem zuby, abych se bránil smutku, který mě zvolna naplňoval. Zdálo se mi také, že kapitánovi pomalu mizí z obličeje všechna krev, byl už téměř úplně bílý a ruce si zasunul mezi kolena, aby zastavil třas, který se jich zmocnil.

„Jsi hodný chlapec,“ usmál se a pokračoval. „Asi za dva roky mě použili jako úhradu dluhu vůči jednomu klášteru, kde ke svému překvapení zjistili, že umím číst a psát, protože synové a dcery Languedoku nebyli vychováváni ve tmě a v lenosti jako ti blázni na severu. Nejdříve jsem se tedy stal užitečným a posléze dokonce nepostradatelným, abych jim nakonec ukradl jejich nejvzácnější relikvii a všechno stříbro, které jsem dokázal najít. O mém osudu bylo rozhodnuto. Mezitím jsem ale znovu a znovu psal domů Alaydě a penězi, které jsem ukradl opatovi, jsem podplácel posly. Nevím, jestli některý z mých dopisů dorazil vůbec do Toulouse, ale nikdy jsem nepřestal psát a pak, o čtyři roky později, přišla odpověď.

Písmo bylo domny Assendy a já jsem rázem pochopil, co to znamená – teď ti to nemohu vysvětlovat, snad jen tolik, že i sám inkoust zřejmě nasákl hrůzou vepsanou do stránky – Alayda zemřela. Ve městě vypukla nákaza a vzala si ji s sebou. Ale ne Květinku.“

„Květinku?“

„Moji… naši dceru. Byla v bezpečí u babičky, která ji vychovávala jako vlastní. Když byla mladá, domna Assenda byla trubadúra, jaké nebylo rovno, a své písně si vyměňovala s mnoha slavnými trubadúry. Její umění zpívat příběhy zcela jistě přispělo k tomu, že se svět dozvěděl o tom, kdo zabil Šimona z Montfortu. To je ale vedlejší…“ Kapitán přerušil vyprávění a celý se roztřásl záchvatem kašle.

„Chcete snad říct, že to nebyla ona, kdo ho zabil?“ pokoušel jsem se odvést jeho pozornost od bolesti. Slabě se usmál a zvedl bradu, jak to dělali tady na jihu.

„Byl to ale dobrý příběh, ne? Možná to opravdu byla ona. Na téhle části zdi bylo ale praků víc a s nimi se popravdě řečeno nedá mířit. Kromě toho střílely obrovskými kusy zdiva, které si stejně létaly, kam chtěly. Řekněme však, že to byla ona. Slavná trubadúra, která vychovala moji dcerušku k obrazu svému. Naučila ji písně, které znala, naučila ji skládat hudbu a tancovat. A… Klapko, co na mě tak zíráš? Copak ti to ještě nedošlo?“

„Co mi mělo dojít… proboha, ne! Iselda de Rosers. Bože všemohoucí!“ Zabořil jsem obličej do dlaní překonán nevýslovným, spalujícím studem. Z čeho jsem je to jen podezíral! Podlaha pode mnou zběsile tancovala.

„Iselda. Konečně jsme se našli. Bylo to neuvěřitelné. I když jsem se o ni již dlouhá léta také staral. Jakmile jsem se trochu postavil na nohy, poslal jsem Assendě nějaké stříbro, a pak další, kdykoli jsem jen mohl. Staral jsem se o to, aby jí nic nechybělo, kromě otce. Nikdy jsem se ale neodvážil přijít domů, ze strachu že…“

„Že jste byl psanec,“ pronesl jsem opatrně.

„Ano… i když ne tak úplně. Nevrátil jsem se domů – a z toho všeho, co jsem ti teď vyprávěl, je tohle přiznání to nejtěžší, ale musím – nevrátil jsem se především proto, že jsem se v srdci hrozně zatvrdil proti Římu a všechno, co církev dělala, jsem se snažil zničit a podkopat. Slyšel jsem, co se stalo s Languedokem, mou vlastí, potom, co král Ludvík přinutil Raimonda, aby mu políbil boty, a věděl jsem, že Dobří křesťané jsou znovu pronásledováni po celé zemi, jejich mrtvá těla vykopávána a spalována. Dokonce i staré ženy tahali ze smrtelné postele, aby je odvlekli na popraviště a upálili. Věděl jsem, jak můj lid hladoví a ohýbá záda před Francouzi. Nemohl jsem se vrátit, protože jsem měl strach, že mě můj hněv a zuřivost zničí, a co víc, že bych tuhle zkázu mohl nějak přivolat i na své dítě.

Tak jsem ji nechal být a ona mi vyrostla v tu nejkrásnější ženu a uvnitř, uvnitř je jako nádherná zahrada obklopená vysokou zdí, kde ještě stále přežívá všechno krásné, čím kdysi oplývala tato země. A když zpívá…“

„Slyšel jsem ji,“ zašeptal jsem. „Hned první den na Montséguru. Myslel jsem si tehdy, že její píseň je krásná jako rozkvetlý mandlovník, ale studená jako severní vítr.“

„Krásná, přesto plná smutku a bezútěšná,“ pokýval kapitán hlavou. Pak se na chvíli odvrátil a díval se z okna. „Mám pocit, že právě tahle bezútěšnost je to málo, v čem se podobá svému otci. Dal bych všechny relikvie světa za to, aby se ukázalo, že to není pravda. Je ovšem stejná alespoň v tom, že k smrti nenávidí Francouze, a i když není věřící, přesto se rozhodla přijít za svými lidmi na Montségur. Assenda tam zemřela, to asi víš, dva roky předtím, než jsi přijel ty. Iselda se stala trubadúrou – ne tak slavnou, jako byla její babička, a putovala mezi hradem a dvorem, cestou zpívala staré písně a předávala zprávy a noviny věřícím a všem, kteří zůstali věrni hraběti Raimondovi. I přesto, že trubadúři dnes žijí v neustálém strachu a podezírání. Když se Assenda vypravila na pog, aby tam nejprve žila jako perfecta a potom tak i umřela, Iselda se stala jedním… jak to říct, špeh je tak neč
estné slovo. Prostě se vydala do světa a dívala se, naslouchala a pak to vše přinášela věrným. Gilles ji také potkal a napsal mi o ní, i když netušil, kdo ta zpěvačka roznášející zprávy a vzkazy vůbec je, jenže já jsem to poznal okamžitě. Trvalo mi téměř rok, než jsem v sobě našel dost odvahy jí říct, kdo jsem, a přesvědčit ji. To ti ale už poví sama.

Teď mě poslouchej, chlapče,“ řekl a vzal mě za rameno. „Musím tě opustit. Již brzy se vydám na moře. Na stříbrné moře. Tato cesta… neboj se, sám jsem to neplánoval, ale konečně jsem připraven. Náš dobrý Bonasascha pro mě zařídil dvě věci. Převedl společnost Kormorán zcela na mé děti.“ Zvedl ruku a já jsem ucítil, jak mi jeho prsty pročesávají vlasy, a pak se zastavily a lehce mi spočinuly na zátylku. Představoval jsem si ruku, kterou jsem tolikrát viděl, a dítě, které v ní držel, i celý jeho život, o němž jsem neměl dosud ani ponětí.

„Já vám ale nerozumím, pane,“ vyhrknul jsem a pokoušel jsem se mrknutím vyhnat z oka něco horkého.

„Mluvím o Iseldě a o tobě, Petroku. O mé dceři a mém synovi. Proč pláčeš? Neměl bych snad plakat spíš já? Najednou nemám jedno, ale hned dvě děti, ale jsem takový hlupák, že jsem na to přišel až teď. Přitom hned zase musím jít. Proto mě poslouchej: prosím tě o odpuštění, protože jednoho otce jsi už měl, a přišel jsi o něj. Teď ti dávám dalšího, jenže i toho ztratíš. Neodvažuji se žádat, abych byl tvým otcem, Klapko. Chceš se ale ty stát mým synem?“

„Pane, vaším synem jsem přece už od okamžiku, kdy jste mě našel v Dartmouthu! Staral jste se o mě, naučil jste mě… ukázal jste mi celý širý svět a jak se v té jeho temnotě a nedozírném prostoru neztratit. Nikdy jsem netušil, jak je obrovský, dokud jste mi to sám neukázal.“

„Prokážeš mi tedy tu čest?“

Vzal jsem ho za ruce, vložil jsem mu mezi ně svoje dlaně a přitiskl si čelo ke špičkám jeho prstů.

„Budu vám navždy sloužit, pane, jenom mám strach, že už jsem zapomněl, jak být někomu synem.“

„A já až doteď nikdy nepoznal, jaké to je být otcem.“

Když jsem se večer vrátil do domu dona Bonasaschy, obloha byla jako mourovaný kožich oranžové kočky. Dlouhé hodiny jsem chodil bezcílně po pláži a pokoušel jsem se vyhnat z hlavy úplně všechno. Všechny myšlenky, které ji zaplňovaly jako milion malých černých perel, ale moje úsilí vyšlo vniveč. Prošel jsem dveřmi a vystoupal jsem nahoru po schodech, ale tlumený zvuk hlasů vycházejících z kapitánova pokoje mě přiměl, abych s rukou na klice zůstal venku na chodbě. Slyšel jsem pomalý, odměřený rytmus consolamenta, který jsem slyšel již tolikrát předtím, vysvobozující připravenou duši z okovů tohoto světa. Budeš nenávidět tento svět a jeho dílo, odříkával Bertranz, a všechno, co k tomuto světu náleží. Posadil jsem se na poslední schod a čekal jsem, až vyjde, a když konečně, za dlouho, vyšel, unaveně se na mě usmál.

„Chce vás vidět,“ oznámil.

Kapitán ležel na posteli, opřený o polštáře v čele postele. Na sobě měl černé roucho, které činilo jeho tvář ještě bělejší.

„Teď je z vás bon homme,“ řekl jsem. Kapitán přikývl.

„Poslední velká změna ve dni plném změn. Posaď se vedle mě,“ vyzval mě a poplácal rukou na přikrývku. „Bonasascha už mi našel loď. Za úsvitu vyplouvá do Pisy.“ Opatrně se nadechl a dlouze, roztřeseně vydechl. „Tohle ti tu nechám.“ Ukázal na truhlici u paty postele. Ležela na ní stará torna s mandylionem uvnitř.

„Ne, to vy ho dopravíte bratrům a sestrám v Cremoně,“ bránil jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Není to nic než ikona utrpení. Páchne smrtí – cožpak jsi to nikdy necítil? Ďábel namočil svůj štětec v agonii a zoufalství a namaloval tohle svoje dílo. Jsem přesvědčený, že biskupa Martyho i credenti naplňovalo jakýmsi šílenstvím. Tolik se dožadovali, aby ho mohli spatřit, a pak se před ním hroutili, jako by v nich probouzelo nějakou strašlivou bolest…“ Znovu se roztřeseně nadechl. „Dělej s ním, co chceš. Ludvík Kapet ti za to dá loď plnou maurského zlata. Vždyť máš i jiné zájemce. Nebo ho klidně spal, udělej si z toho onuce, ale jedno nesmíš. Nikdy v ně nevěř, Klapko. Nikdy.“

„Nebudu,“ odpověděl jsem.

„Ještě Iselda. Poslal jsem ji pryč, protože… protože jsem ji nechtěl vystavit tomuhle dlouhému a smutnému loučení. Pan Bonasascha má ale nějaké dokumenty, které by měla podepsat, a také pár dopisů. Nic z toho, co jí dávám, nechce, jenže já bych byl rád, kdyby ses postaral, když se ti to povede, aby přijala… ne, aby jí z toho všeho vzešlo něco dobrého. Nikdy jí nevnutíš bohatství a bankéřka by byla asi také hrozná.“ Kapitán se mělce zasmál. V hlase mu teď zněl chrapot, který tam předtím nebyl. „Přines jí něco dobrého. Slib mi to, Klapko: přines jí světlo. Ještě pořád v tobě nějaké zbývá.“

„Slibuju, samozřejmě. A také vám ji přivezu do Itálie.“

„Ach, Itálie. Tam jedu. Loď vyplouvá za rozbřesku. Strašně rád bych ještě někdy vyplul i s tebou, Klapko, ale teď to nejde. Teď ne.“

Spal jsem na zemi vedle jeho postele. Měl jsem velmi tenkou přikrývku a spánek přicházel jen krátce a útržkovitě a mnohokrát za noc jsem vlastně zjistil, že jsem vzhůru a naslouchám, jak se kapitán nadechuje a zase vydechuje, jako když vlna ustupuje zpět do moře na pláži plné oblázků. Oba jsme čekali. Bonasascha našel kapitánovi kajutu na palubě lodi obchodníka s vlnou, a jen co začaly hvězdy na obloze blednout, vstal jsem a vyhledal jsem Bertranze a služebnictvo domu. Když jsem se vrátil, kapitán už byl vzhůru, ale byl příliš slabý, aby se mohl postavit. Oblékli jsme mu tuniku z drahého černého damašku, teď, po Montséguru již hodně obnošenou, a jeho cestovní plášť. Připnul jsem mu k pasu opasek s váčkem s penězi a nožem, a pak jsme ho odnesli dolů a do ranního pološera.

Nesli jsme ho studenými uličkami a za chvíli jsme odbočili za roh, kde se před námi zalesklo moře, klidné jako zrcadlo, které již v dáli začínalo zářit prvními paprsky vycházejícího slunce. Jakmile jsme se ocitli na nábřeží, kapitán zvedl hlavu.

„Je to ta loď?“

Podle vzhledu to byla janovská galéra, nevelká a určitě už měla zapotřebí nový nátěr. Čáru ponoru zdobila zaschlá vrstva soli a loď seděla hluboko, zřejmě plně zatížená nákladem. Přesto to ale byla loď a já se téměř zmítal touhou vyšplhat se nahoru na palubu. Její kapitán byl Mallorčan s nohama do O a mluvil na nás francouzsky. Kapitána si prohlížel až příliš dlouho a mě napadlo, co mu asi Bonasascha napovídal a kolik mu asi zaplatil. Pak ale přistoupil k nám a svého pasažéra uctivě, i když ne dvakrát vlídně, přivítal.

„Muži, pojďte sem! Vyneste tohoto dobrého muže nahoru na palubu,“ zavolal na svoji posádku. Můj kapitán ale jen zavrtěl hlavou.

„Postavte mě na zem, Klapko,“ požádal mě. Pomohli jsme mu a on se mě pevně držel kolem krku, stál však rovně, i když se mu zdravá noha třásla.

„Už musím jít, můj synu. Tato krásná loď vyplouvá. Popřej mi šťastnou cestu.“

„Vím, kam máte namířeno, pane,“ odpověděl jsem co možná nejpevnějším hlasem. „Gilles mi to řekl. Tam s vámi asi nemůžu, že?“

„Ještě ne, Klapko. A neplač.“ Políbil mě na čelo a jeho rty byly jako suché listí. Pevně jsem ho objal a cítil jsem pod rukama jeho hubená záda, trojúhelníky lopatek, vystouplou páteř. „Je to tak zvláštní. Za chvíli budu volný, je konec čekání. Ale teď zjišťuji, že už volný jsem. Všude kolem je tolik světla. Slunce vychází. A podívej: už na mě čekají.“

Políbil jsem ho na tváře a potom i na rty a na okamžik jsem se zadíval do jeho šedých očí.

„Kapitán de Montalhac je připraven nastoupit,“ oznámil jsem a pomohl jsem mu přes hrazení na palubu. Bertranz a posádka ho vzali pod paží a on jim ukázal, aby ho opřeli o stěžeň. Nohy ho však nedokázaly udržet, a když jsem pochopil, že se za okamžik skácí, přeskočil jsem hrazení, chytil jsem ho kolem pasu a něžně jsem ho usadil na palubu. Opíral se o stěžeň, hlavu lehce zakloněnou. Najednou jako by nebyl. Lehce zamrkal a očima vyhledal ty mé.

„Už vytahují plachty?“ Dýchal mělce a přerývaně, a když promluvil, z jeho starého hlasu již nic nezbylo, ale přesto to byl stále Michel de Montalhac. Dal jsem mu napít trochu vody z polní láhve, vzal jsem ho za ruku, vyhublou, pokrytou papírově slabou kůží, a on se mě slabě chytil. Pak jsem se podíval na Bertranze a téměř neznatelně jsem kývl hlavou. Pochopil a hlasitě vyzval námořníky, aby mu ukázali, kam má složit zavazadla. Viděl jsem také, jak se sklání ke kapitánovi lodě, něco mu šeptá a tiskne do dlaně. Ten se na mě podíval a pak si ještě chvíli prohlížel kapitána Montalhaca. Nakonec ale přikývl, podíval se k obloze a tleskl o sebe dlaněmi. Loď obživla čilým ruchem. V ráhnoví zaskřípalo, vesla uhodila o hladinu a zase se zvedla. Byla to dobrá posádka a galéra se za pár minut ocitla přídí k ústí přístavu a zvolna nabírala rychlost. Z konců vesel stékaly proudy vody prozářené sluncem. Vítr zče řil kapitánovi vlasy a on se usmál a zavřel oči.

Velitel lodi popošel dopředu a sklonil se k nám. Ve tváři se mu zračily obavy a lítost, ale kapitán pro něj byl úplně cizí člověk a on se musel vypořádat se všemi pověrami o smůle, kterou mu tato situace mohla přinést. Věděl jsem dobře, jak to na lodi chodí.

„Vezměte nás na širé moře,“ pošeptal jsem mu. „Ven za ostrovy. Nechte ho, ať se ještě jednou projede na hluboké vodě. Pak…“ Muž lehce zavrtěl hlavou, zatahal se dvěma prsty za špičku ucha, ale nakonec přikývl, i když z kapitána ani na chvíli nespouštěl oči. Pak se pokřižoval.

„Kéž mu Bůh dopřeje klidný spánek,“ řekl tiše, ještě jednou se pokřižoval a rychle odběhl na záď.

Minuli jsme kopce svírající přístav i bílé domy, které na nich stály. Vítr z hor nadmul plachtu a loď se sykotem prorážela mírně zčeřenou hladinu. Jak jsme zvolna nabírali rychlost, stěžeň pod plachtou skřípal a naříkal. Kapitán rozevřel rty a já jsem se k němu sklonil, s rukou složenou do kornoutu, abych ho slyšel, protože vítr byl stále hlučnější. Kapitán si přejel jazykem vyschlé rty a já jsem mu k nim přitiskl hrdlo láhve a opatrně jsem mu je svlažil. Cítil jsem, jak se mě pokouší vzít za ruku.

„To jsem celý den prospal?“ zeptal se. „Brzy bude tma.“

„Nechtěli jsme vás rušit, je lepší, když si trochu odpočinete,“ řekl jsem. Pomalu zamrkal, oči upřené kamsi do dáli, jako by pozoroval věci, které já již nevidím.

„Je to dlouhá plavba,“ zašeptal, „ale už ráno spatříme zem a sladkou vodu.“ Uchopil mě za rukáv, silně, křečovitě, a oči se mu na chvíli projasnily a hledaly ty moje.

„Už to není daleko, Klapko!“ řekl silně a hlasitě. „Už to vůbec není daleko.“

Jemně jsem mu opřel hlavu o prosolené dřevo stěžně. Z konců vesel stékaly proudy vody prozářené sluncem a vítr čeřil kapitánovi vlasy. Na pravoboku se zvolna ztrácel ostrov Isle de Pomègues a nad brázdou naší lodi, která pomalu vplouvala na otevřené stříbrné moře, hlasitě skřehotali a křičeli probuzení racci.

24.

V Marseille jsem se ještě chvíli zdržel, hodně jsem pil a civěl k obzoru. Myslel jsem také na to, že bych se vydal za kapitánem, a dvakrát jsem se již vypravil hledat cestu do Itálie, ale pokaždé jsem se na poslední chvíli zastavil. Moře mě lákalo do své náruče, něco mi však bránilo na jeho vábení odpovědět. Týdny plynuly a já byl i nadále chycen v pasti mezi mořem a zemí a pravda byla taková, že jsem neměl, kam jinam bych šel. Tehdejšího rána jsme pluli až hluboko do Lvího zálivu a pak s námi rozmrzelá posádka doveslovala proti větru zpět do přístavu a celou cestu si něco mumlala o Ďáblově oku. Vynesli jsme kapitána na břeh a Bertranz chtěl, aby loď převezla jeho tělo do Itálie, ale velitel lodi nechtěl čekat, a tak jsem se s tímto mlčenlivým bon homme musel ještě téhož večera rozloučit. Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych lhal knězi a nechal svého přítele, učitele a otce uložit k poslednímu odpoč
inku v posvěcené křesťanské půdě. Proto jsem ho raději nechal odvézt do márnice a zaplatil jsem mlčenlivému bratrstvu koželuhů za to, aby s kapitánem provedli obřad nazývaný mos Teutonicus. Následující čtyři dny jsem pak chodil ulicemi města stíhán představou, že kousek odsud se teď kapitánovo tělo vaří ve víně, až mu maso odpadne od kostí. Když jsem si pro kosti přišel, byly bílé jako sníh a páchly octem a nějakou levnou náhražkou myrhy. Uložil jsem je do sáčku ze saracénského hedvábí, který mi poskytl Bonasascha, a vzal jsem si je do svého hostince.

Předpokládal jsem, že jsem se teď stal vlastníkem Ca’Kanziru, kapitánova paláce v Benátkách, nebo přinejmenším jeho poloviny, jediného místa, které jsem mohl nazývat svým domovem. Jenže kapitán a Gilles tam již nikdy nepřijdou a věděl jsem, že stojí temný a prázdný na břehu kanálu, stejný, jako když jsem ho spatřil poprvé: plný pavučin, s odlesky vodní hladiny poskakujícími na stropech sálů, kde se z nich mohli těšit jen duchové, protože nikdo jiný již palác neobýval. Tam jsem se nemohl vrátit. Alespoň ne teď. Přemýšlel jsem také o Devonu a hlubokých údolích, která se zakusují do úbočí Dartmooru, kde je možné žít s tím, že největší vzrušení představují rozkvétající a zase usychající hyacinty v lese. Jenže Devon je zároveň hrabstvím Richarda z Cornwallu a tam bych si nikdy nemohl připadat svobodný.

Byl jsem bohatý. Jakou cenu může polovina společnosti Kormorán asi tak mít? Neměl jsem nejmenší představu, ale věděl jsem, že peníze už mi nic neříkají. Jen pouhé pomyšlení na ně mi po dlouhé askezi na Montséguru přišlo tak nepatřičné, že když jsem je čas od času držel v ruce, potěžkával jsem je a zkoumal jako barbar odněkud z druhého konce světa, který o něčem takovém v životě neslyšel.

Jedné noci jsem se propil až do onoho podivného stavu, kdy je tělo již zcela otupělé, ale duše je otevřená a odhalená až na dřeň. Zmateně jsem položil ruce na sáček s kapitánovými kostmi a prosil jsem ho o pomoc, jako by se uvnitř skrývalo nějaké orákulum. Jenže odpověď nepřicházela, jen ticho a hučení vína v uších. Zavadil jsem pohledem o temný balíček tašky s mandylionem. Popadl jsem ji a vytáhl jsem mandylion na světlo. Prudce jsem ho rozvinul a v místnosti se náhle objevil přelud mužské postavy. Nechal jsem plátno klesnout na podlahu. Muž namalovaný krví. Kolik jí už vyteklo od té doby, kdy jsem ho poprvé spatřil. Krev lidí, které jsem nikdy neviděl, inkvizitorů a jejich doprovodu v Avignonetu; každého z těl, které jsme zmrzlé a nehybné vynášeli branou Montséguru za hradby; a teď i mého pána, jenž odešel v bolestech, naplněn ohavnou hnilobou. Co kdybych ho zničil, napadlo mě. V krbu bylo mokré dřevo a t
roudník. Představoval jsem si, jak hoří, vousatá tvář obklíčená plameny a pohlcená vlastní temnotou. Držel jsem troudník v ruce. Vzpomněl jsem si však na kapitána a povolání, jemuž mě naučil. Věděl jsem, že na zemi ani na nebi neexistuje věc, které bych se musel bát. A tak jsem troudník odhodil zpátky do krbu a na nejistých nohou – byl jsem stále otupělejší – jsem se posadil na zem vedle plátna. Po chvíli jsem se na dřevěné podlaze natáhl, ruce zkřížené na prsou.

„Pověz mi, smrti,“ promlouval jsem k obrazu. „Pověz mi, kam se všichni poděli. Jsi tam přece s nimi a díváš se na mě, nebo snad ne? Co jsi s nimi provedl, ty jeden mizernej parchante? Kam všichni odešli?“

Plátno však zůstávalo tiché, ani kosti nic neříkaly, a víno mi brzy zavřelo oči. Když jsem se za hodně dlouho probudil, za okny již svítalo a na tváři jsem měl vytlačenou strukturu podlahy. Vyskočil jsem na nohy a nalil jsem do sebe džbán vody, abych utišil strašlivou žízeň, a teprve potom jsem si všiml rozmotaného plátna a vybavil jsem si náš včerejší, jednostranný rozhovor. Zapálil jsem lampu a smotal jsem staré plátno, až z něj zbyl jen obličej, v matném světle lampy vlastně jen shluk narezlých skvrn. Věděl jsem ale, že tam je, a přejel jsem prstem po hladké, křehké tkanině a trochu jsem se přitom zachvěl, jako když se člověk dívá do tváře mrtvého přítele. Tady jsou ústa, tady oči; tohle je jeho vous a tady krvavé skvrny na čele. Tohle byl kdysi opravdový člověk, přemýšlel jsem. A přesně tohle jednou zbude i z tebe: fleky, nic víc. Jak jsem však přejížděl po tváři na plátně, napadla mě podivná
, ale nesmírně jasná myšlenka: tohle není relikvie mrtvého člověka. Popolezl jsem po kolenou k židli, na kterou jsem odložil vak s kostmi. Položil jsem na něj ruku a vnímal jsem, jak se hladké, křídově bílé kosti uvnitř přesouvají. Tohle byl mrtvý člověk: můj učitel, můj přítel. Můj otec. Takhle by měli mrtví působit: jsou mrtví, nic víc. V životě jsem již držel mnoho, mnoho mrtvých věcí: lidí, které jsem miloval, i lidí, které jsem nenáviděl; seschlých těl a jejich nejrůznějších kousků a částí; svatých i jiných kostí; ztvrdlých chuchvalců staré krve; medově zlatých svitků lidské kůže. Ale žádná z těchto věcí mě nikdy neděsila nad rámec svého základního poselství: jsme mrtví, již tu nejsme. Smrt není žádný trik. Mrtví nemají žádnou moc, kromě toho, že nám připomínají, jak jednou dopadneme i my.

Jenže mandylion svou moc měl. Ještě teď jsem cítil, jak mě zlehka brní prsty, a zezadu se do mě zabodával pohled jeho tváře, pod kterým mi naskakovala husí kůže, ačkoli v mihotavém, matném světle lampy to žádná tvář ani nebyla. Zmocnil se mě pocit, který už jsem zažil, ale který jsem právě teď nedokázal zařadit. Sklonil jsem hlavu a opřel jsem čelo o vak s kostmi. O nosní dírky se mi otřel jejich vápencový pach. Kapitán byl mrtvý sotva čtrnáct dní, ale jeho ostatky již získaly pach, jako by po staletí ležely v prastarém hrobě, hrobce… kapli. To bylo ono. Ve Faroské kapli, kde jsem plátno objevil, byl i obrovský nástěnný obraz ukřižovaného Ježíše. Náš Pán tam visel jako nějaký bledý, zničený obr. Malíř, bezpochyby Řek z dob Konstantinových, dokázal jen s pomocí sádry a barvy naplnit obraz bolestí, zoufalstvím a hrůzou. Smrt z něho sálala způsobem, jakým nikdy nevyzařuje z mrtvého těla či relik
vie: smrt tu dostala svoji tvář, zoufalství hmotnou podobu. Byl to jen trik – svým způsobem zázrak, ale dílo lidských rukou. A teď jsem si s jistotou uvědomil něco, co mi celou tu dobu nebylo zdaleka jasné: i mandylion je jen věcí, kterou stvořil člověk z masa a kostí.

Ten, kdo ho stvořil – a já se již nikdy nedozvím, kdo to byl, protože už ho dávno pohltila černá díra tisícileté minulosti – namaloval na rozvinuté plátno obraz muže a udělal to tak dobře, že mu vdechl život. Zvedl mrtvého z hrobu: barvou, krví, plátnem, a stvořil přízrak.

Projel mnou chlad jako první záchvěv zimnice a já jsem mandylion rychle schoval do jeho relikviáře. Byl jako prokletí. Ať už byl stvořen jakkoli, stalo se z něj prokletí. Navíc svět, alespoň to tak vypadalo, si momentálně nepřeje nic jiného, než aby se této věci páchnoucí bolestí a zoufalstvím mohl klanět. Dokonce i kacíři, kteří hledali světlo pravdy, se jím nakonec nechali omámit a toužili po jeho zlověstné hrůze, i když jim působila bolest. Teď tedy byl můj, pokud vůbec může někomu patřit. Ačkoli jsem ho nechtěl, nežil již nikdo, kdo by mi mohl říct, jak s ním naložit. Položil jsem plátno na postel a sám jsem se pevně zachumlal do deky a tak jsem zůstal a třásl se až do východu slunce, obklopen relikviemi smrti jako vlastní rodinou.

Čas plynul a já jsem asi měsíc nic nedělal, až jsem jednou zcela náhodně potkal na ulici dona Bonasaschu. Vyměnili jsme si několik zdvořilostí a on mi sdělil pár obchodních zpráv a oznámil mi, že má nějaké dokumenty, které bych měl podepsat. Všiml jsem si přitom, že si mě prohlíží pohledem, v němž se mísila lítost i rozpaky. Skrýval je ale dobře a já jsem mu přislíbil, že se u něj druhý den zastavím, ale vtom jsem uslyšel, jak mi kapitán, jako již stokrát, možná i tisíckrát předtím říká: Dávej pozor, Klapko. Bonasascha byl dobrý člověk a ani jeho chladná efektivita nedokázala zakrýt laskavost, která se ukrývala hluboko uvnitř, takže když se vám dostane varování samotného dobra, je dobré je poslechnout. Konečně jsem měl jasno a hned na ulici jsem se rozhodl, že nastal čas splnit poslední příkaz, který mi kapitán dal. Najdu Iseldu a pokusím se ji přesvědčit, aby přijala odkaz svého otce.

U Bonasaschy jsem si vyzvedl svazek papírů, od kupců z Outremeru, kteří na svých molech prodávali vzácné a luxusní zboží, jsem si koupil slušné nové šaty, nechal jsem si opravit promáčkliny na štítě, jež utrpěl při našem nočním sestupu z pogu, a uložil jsem kapitánovy kosti ve vaku na dno sedlové brašny. Na ně jsem pak položil mandylion. Kdyby se o něj někdo zajímal, vypadal jako špinavá noční košile. Bonasascha mi našel dobrého koně, a tak jsem šestnáctého dne měsíce března projel branami Marseille. Rozhodl jsem se, že svoje pátrání započnu v Toulouse, neboť právě tam se Iselda narodila, a jako začátek pátrání to bylo místo stejně dobré jako kterékoli jiné. Čekala na mne snadná, příjemná cesta a o necelý týden později jsem se již díval na brány z červených cihel a na hradby, z nichž kdysi dávno střílely ženy z praků a katapultů. Měl jsem pocit, že v ulicích města přebývá něco dusivého, s
kleslost, kterou jsem necítil ani v Marseille, ani když jsem projížděl Provencí, ale která na mě dopadla hned, jak jsem překročil hranice Languedoku. Našel jsem si hostinec a bez dlouhého ponocování jsem šel spát s tím, že hned ráno začnu se svým pátráním.

Probudilo mě vyzvánění zvonů, což nebylo tak úplně obvyklé, protože nebyla neděle. Nejprve mě napadlo, jestli to není bití na poplach, ale na to bylo vyzvánění příliš radostné a triumfální. Vystrčil jsem hlavu z okna, abych se podíval, co se děje. Ze všech toulouských věží vyzváněla pouze jediná a lidé dole na ulici se tvářili vztekle a něco si mezi sebou podrážděně mručeli. Oblékl jsem se a poprvé po dlouhé době jsem vytáhl i šaúk uvězněný až dosud v mastném plátně a uložený hluboko na dně brašny. Připjal jsem si ho k opasku a uložil jsem mandylion do nové tašky, kterou jsem si koupil a která připomínala brašnu, již zpravidla nosívali právníci. Venku jsem objevil stánek, kde prodávali plátky chleba a husí sádlo, koupil jsem si tedy jeden krajíc a džbánek kvašeného moštu. Ukousl jsem si kus chleba a zeptal jsem se prodavačky, proč vyzvánějí.

„Nejste Francouz, a tak vám to řeknu,“ odpověděla hořce. „V noci dorazil posel z jihu. Montségur kapituloval a Francouzi upálili všechny bons hommes, do jednoho, dokonce i manželku kastelána a i našeho biskupa Bertranda. Stalo se to před osmi dny. Ten člověk vyprávěl, že kouř bylo vidět na dvacet mil. Já nejsem ani věřící, credente, ale bons hommes byli laskaví a hodní lidé a jejich slova dávala mnohem větší smysl než to, co nám říkají ty chamtivý prasata z Říma, který nám strkají do kapes ty svoje mastný pracky a vyhánějí nás z našich domovů.“

„Kristepane,“ vydechl jsem. „Proto ty zvony…“

„Jeden kněz, posranej francouzskej kněz si usmyslel, že bude slavit. A nejspíš si myslel, že se všichni přidáme. Nějak mu nedošlo, že nás všechny zašlapali do bláta. Co bychom asi tak slavili? Kéž by je pánbůh zahubil morem. Všechny do jednoho.“

Našel jsem si pod hradbami kousek stínu a posadil jsem se v chladivém vlhku. Před očima jsem viděl stoupající sloup černého kouře, jak se vznáší nad údolím s ostrým hřebenem pogu, na jehož konci se jako nezřetelná tečka vypíná k nebi malý hrad. Gilles je mrtvý. Vysvobození, tvrdil mi, ale tohle mi jako vysvobození nepřipadalo, ne když vás jako stádo naženou na hranici. Vzpomněl jsem si na sedláky u nás doma, jak vypalují pole, a jak z hořícího strniště prchají krysy a děti je klacky zahánějí zpátky do ohně, kde se kroutí a vyskakují, až se z nich stanou jen tancující uhlíky. Tohle žádné vysvobození nebylo. Nemohlo. Na boku mi v brašně odpočíval mandylion. Ti dobří lidé, kteří na tebe s takovým strachem zírali, ale prosili, aby se mohli podívat znovu, jsou všichni mrtví, rozmlouval jsem s mužem na plátně v duchu. Připravil jsi je na smrt, která na ně čekala? Nebo jsi je jen tak zatratil? vyptával jsem se
ho a vybavil jsem si, jak si jeho prastarou krví nakreslenou tvář prohlíží dav věřících na Montséguru. „Jestli jsi opravdu Ježíš, přiveď je zpět,“ řekl jsem mu tiše a pak jsem tašku popadl a začal jsem se rozhlížet, kudy se dostanu nahoru na hradby.

„Jestli jsi opravdu Ježíš Kristus, jenž přivádí mrtvé zpět k životu, přiveď nazpět i Dobré křesťany, kteří tak milovali slova, která jsi k lidem pronášel, a jejichž jedinou modlitbou byla ta, kterou jsi svět naučil ty!“ zvyšoval jsem stále hlas. Viděl jsem sám sebe na jižní zdi, kterak tam rozbaluji plátno jako praporec. Byl jsem již téměř na ochozu, když vtom jsem uklouzl a přistál jsem tvrdě na lokti. Bolest mi rázem pročistila hlavu. Bože, vždyť já už blázním, zešílel jsem, pomyslel jsem si. Protože jsem ale byl opravdu šílený bezmocným vztekem a žalem, rozhodl jsem se, co doopravdy udělám. Půjdu za hrabětem Raimondem a řeknu mu, ať mi vysvětlí, co myslel těmi svými nesrozumitelnými bláboly o štěstí, a proč protahoval agonii Montséguru jenom proto, aby se pak k jeho obráncům obrátil zády.

„Čí štěstí se teď otáčí?“ mumlal jsem si sám pro sebe, zatímco jsem ulicemi města rázoval k paláci. „Všichni Dobří křesťané jsou mrtví, i Gilles a váš starý přítel Michel de Montalhac. A tady zatím římští kněží vyzvánějí na oslavu.“ Neměl jsem žádný plán, ale do hraběcího paláce jsem proklouzl bez nesnází, neboť jsem bezpochyby vypadal jako někdo hodně bohatý a tvářil jsem se tak zle, že se mě stráže ani neodvážily zastavit. Teprve když jsem se se zaťatými zuby dožadoval audience u hraběte Raimonda a když mě jeho komoří jemně, ale zkušeně nasměroval do křesla v předsálí hraběcích komnat, jsem si uvědomil, jak nesmyslně si asi počínám, ale bylo mi to jedno. Seděl jsem tam, soptil vztekem a podupával nohou, protože jsem nedokázal udržet svoji zuřivost pod kontrolou, a jako nějaký grobián jsem pokřikoval na tajemníky a úředníky, kteří pobíhali tam a zpět a nevěnovali mi nejmenš í pozornost.

Uplynula přibližně hodina a já jsem zvolna začal přemýšlet o tom, že k hraběti jednoduše vtrhnu, a co by se asi stalo, kdybych to opravdu udělal, když vtom jsem zaslechl klapot okovaných bot a s ním i něco, co jsem neslyšel už hodně dlouho: anglické hlasy lomozící až příliš hlučně někde vzadu na chodbě. O chvíli později se v místnosti zjevili tři rytíři, kteří si hlasitě povídali, a já jsem ke své hrůze zjistil, že jedním z nich je muž, jehož jsem znal z doby, kdy jsem sloužil v armádě krále Jindřicha. Modlil jsem se, abych se stal neviditelným, jenže si mě všiml a nyní si mě překvapeně prohlížel.

„U Božího pšouku! To je přece… no jistě! Sir Petrus! Co tady děláte, člověče?“

Neochotně jsem vstal a kývl jsem na pozdrav. „Geraint?“ pokusil jsem se uhádnout jméno. „Co tady děláte vy?“ otázal jsem se poměrně nezdvořile a hrubě.

„Jeffrey. Jeffrey z Abbot’s Dene. Jsem tady z pověření hraběte Richarda. Ještě stále s Raimondem dolaďují některé záležitosti stran svatby.“

„Ach, hrabě Richard si tedy vzal Sanchu Provensálskou?“

„Jistě, příteli, to byste měl rozhodně vědět. Nebyl jste to snad vy, kdo celou věc zařídil? Svatba byla již loni v listopadu a hrabě Richard vás celou tu dobu hledá. Každý, kdo teď jede do Francie, má rozkaz mít oči otevřené a dívat se po rytíři Černém psu. A ať mě na místě zabije blesk, já jsem vás našel!“

Byl jsem ve vážném pokušení jeho přání vyslyšet a hned na místě ho zabít, ale místo toho jsem jen předstíral úsměv.

„Co by mohlo být tak důležité, aby mě všichni ti dobří lidé tak usilovně hledali?“ zeptal jsem se chladně.

„Jste žádán, abyste se dostavil do Anglie. Hrabě se vám chce bezpochyby odvděčit za vaši službu, drahý pane. Ale když jsme odjížděli, požádal nás, abychom všude, kudy budeme projíždět, zanechali vzkaz, že jste z celého srdce zván na svatbu.“

„Copak jste neříkal, že svatba už proběhla?“

„Ne, ne. Nemyslím hraběcí svatbu! Teď se tuším vdává jeho chráněnka – a vaše sestřenice lady Agnes de Wharram. Nestačím se divit, že o tom nevíte.“ Zíral na mě tak upřeně, jako by si právě uvědomil, že jsem buď imbecil, nebo naprostý trouba. „A bere si jistého Aimeryho de Lilie Charpigny.“

„Milosrdná nebesa,“ vydechl jsem. „Já…“ zoufale jsem se rozhlížel a přemýšlel jsem, co říct. Před očima se mi míhal Aimery, jak po bitvě drží Leticin kotník a vzhlíží k ní tak něžně, jako by byla zraněná sýkorka. „Lepšího muže si pro svoji sestřenku ani neumím představit,“ řekl jsem nakonec. „Vyřiďte jim prosím moje blahopřání.“

„Vy tam přece musíte přijet!“ volali všichni kolem. Začínal jsem se cítit hodně nepříjemně.

„Je mi líto, mám naléhavé jednání ve Svaté zemi.“

„Přesto ale marníte čas tady, čekáním na hraběte Raimonda, který tady vůbec není?“

„Prosím?“ Zmocňoval se mě pocit, že tihle angličtí šašci jsou jen jakési vidění, které mi bylo sesláno, aby vyzkoušelo moje odhodlání.

„Je v Narbonne. My jsme sem teď přijeli doručit vzkaz jeho správci. Kde jste celou dobu byl, sire Petrusi?“

„Na velmi dlouhé cestě.“

„Vypadá, že byla hodně krutá, vždyť od Taillebourgu uplynul jen rok a půl a podívejte, jak jste se změnil, příteli.“

„Putoval jsem podivnými zeměmi. Kdy se ta svatba koná? A kde?“

„V Londýně, od úterka za měsíc,“ přisadil si nejmladší z rytířů.

„V tom případě nebude v mých silách se zúčastnit. Moje záležitosti si mě žádají…“

„Na východě,“ doplnil za mě Jeffrey. „To už jste říkal.“

Co nejzdvořileji jsem se rozloučil a vyběhl jsem z předsálí, zatímco oni jen v údivu lapali po dechu. Chodbou jsem téměř běžel a málem jsem se srazil s hraběcím komořím. Než jsem si stačil uvědomit, co vůbec dělám, popadl jsem ho za rameno a vykřičel jsem mu do jeho zděšené, nechápající tváře všechen svůj nahromaděný zmatek a hněv.

„Tak hrabě tady vůbec není? A slyšel už zprávy z Montséguru? Ví už, jaký konec to jeho štěstí přineslo Dobrým křesťanům?“

„Dejte ty ruce pryč!“ vykřikl muž pobouřeně, ale já jsem ho nepouštěl.

„Týden po týdnu jsme odsud, z tohoto paláce dostávali zprávy! Vydržte, počkejte do Velikonoc, počkejte na Poslední polnici! Proč? Proboha živého proč?“

Komoří byl najednou úplně bledý. „Přestaňte, přestaňte,“ jeho hlas přešel v naléhavý šepot. „Vy jste tam byl? Kdo jste?“

„Petroc z Aunefordu, společník Michela de Montalhac a seržant posádky Montséguru,“ oznámil jsem mu.

„De Montalhac… je tu s vámi?“

„Není. A je odsud velmi, velmi daleko.“

„Ach…“ muž se štípl do nosu a zatnul zuby. „Upálili ho? Ať sami shoří v ohni pekelném.“

„Ne, nebyl upálen, i tak už ale mezi námi není.“

„To je mi líto, upřímně líto: znal jsem Michela ještě v době, kdy tu byl před hradbami Montfort. Přijal consolamentum?“

„Přijal,“ odpověděl jsem a pustil jsem ho ze svého sevření. „Ale co je vám do toho?“

„Nic, jen že jsem ho znal a že jsme spolu mluvili, když tu byl naposledy.“

„Když hrabě řekl, že Dobré křesťany opustí.“

„Ano. A opět říkám… že je mi to strašně líto. Někteří z nás se pokoušeli pomoct, opravdu. Ale co jsme mohli dělat?“

Vzpomněl jsem si na jeden ze vzkazů, které Iselda a Matyáš přinesli od někoho z komorníkova okolí. „Hrabě nám pomoct mohl, ale neudělal to.“

„Chtěl pomoci a dokonce se o to i snažil. Posádka přece mohla svobodně odejít, to víte? Vaši přátelé se zachránili, aspoň ti.“

„Jenže tam byli všichni, úplně všichni moji přátelé,“ řekl jsem a polknul jsem další nával hořkého žalu.

„Poslouchejte mě. Musíte odsud okamžitě odejít a už se sem nevracejte. Francouzi jsou teď všude a inkvizice jakbysmet. Když vás vyčenichají…“ Ztrápeně se na mě podíval. „Jestli vám to přinese aspoň nějaké zadostiučinění, hrabě Raimond přišel o všechno. Sklonil se před papežem i tím zatraceným králem Francie. A odměnou za svoji svobodu se bude moct dívat, jak jeho zemi zaplaví kdejaká cizácká lůza a vysaje ji do morku kostí. Rod Toulouse je mrtvý. Languedoc je mrtvý. Stal jste se svědkem konce jednoho světa, mladý muži. Teď běžte, a pokud ten svůj příběh chcete někomu vyprávět, poslužte si, ale dělejte to někde hodně daleko odsud.“ Vzal mě za ruku a chvatně mi ji poplácal. Pak se ohlédl přes rameno a pospíchal pryč.

„Počkejte,“ rozběhl jsem se za ním a on se zastavil a tvářil se utrápeně. „Znáte Iseldu de Rosers? Assendinu dceru? Znáte, vidím vám to ve tváři. Je tady v Toulouse?“

„Trubadúra Iselda? Předal jsem… chci říct, před několika měsíci tu přebírala vzkaz. Ale teď tu není a ani její přátelé, z nichž někteří jsou i moji přátelé, ji neviděli. Mám strach, že zůstala na Montséguru.“

Odešel jsem z paláce a vydal jsem se do města. Na hradby, kde stával katapult domny Assendy. Byl jsem opět na začátku a nevěděl jsem, co dělat. Rozhodl jsem se věřit komořímu: Iselda není v Toulouse. Kde tedy je? V Narbonne? Monpellier? Foix? Představa, že bych se měl dál toulat po Languedoku, ve mně probouzela hrůzu. Nechtěl jsem sledovat, jak tato země umírá. Díval jsem se střílnou dolů, přes pole, až na místo, které mi kdysi ukázal kapitán. Na místo, kde zemřel Šimon z Montfortu, hlavu sraženou prakem, který tady na hradbách obsluhovala matka a její těhotná dcera – anebo také ne, ale příběh to byl jistě poutavý. Natolik, že by ho jistě i vnučka ráda zpívala. Bože, jak málo se tu poslední dobou zpívá.

A tak jsem se rozhodl. Pojedu do Londýna na svatbu Letice Londýňanky. To, co jsem řekl siru Jeffreyemu, jsem myslel vážně. Nevím, jestli jsem kdy poznal lepšího člověka, než je Aimery de Lilie Charpigny. Vlastně ani nemohu říct, jestli jsem kdy poznal někoho, kdo by jednal tak jako on, veden pouze smyslem pro čest a spravedlnost. Až do smrti mu budu dlužit za svůj život a je jedno, jak jsem mu již zaplatil nebo ještě zaplatím. A kromě toho, s Leticí jsme se rozešli již před dlouhými roky. Při obléhání jsem na ni často vzpomínal. Ve dne ke mně přicházela v představách jako moje nejdražší kamarádka, v noci, ve snech, jako ztělesnění chtíče a já jsem si snad tisíckrát přísahal, že jestli se z pogu vrátím živý, vyhledám ji a znovu si získám její lásku tak, jako se mi to povedlo předtím. Ale jak se život na hradě stával sám o sobě stále více snem, vytrácela se z paměti vzpomínka na skutečnou Letici, a když zm
izela, ztratila se i dívka, která mě navštěvovala v mých představách. Teď tu tedy byli dva lidé, kterým jsem mohl z celého srdce přát jen to nejlepší, a bude jistě znamenitým balzámem na moji ztrápenou duši, když přesně to i učiním.

Hned potom se však zbavím té zpropadeně věci, kterou s sebou vláčím. Mnohokrát jsem přemýšlel, co si kapitán vlastně přál, abych s ní udělal, a teď mi začínalo být jasné, že chtěl, abych ji zničil, protože byla prokletá. Dokud budu mít plátno u sebe, nedokážu vyplnit jeho poslední přání a najít Iseldu de Rosers, protože kdybych ji našel, přinášel bych s sebou i stín smrti – a najednou jsem si byl úplně jistý, tady, na hradbách města Toulouse, zatímco dole ve městě zvony ještě stále vzpurně vyzváněly za mrtvé na Montséguru, že si kapitán přál, abych jí přinesl život. Richard z Cornwallu mi za mandylion snese modré z nebe a já ho požádám, aby k němu přidal i zrušení mého závazku. Teprve pak se vypravím hledat dceru Michela de Montalhac. Z ničeho nic mě přepadla strašlivá touha slyšet ji ještě jednou zpívat, a když jsem si vzpomněl, jak jsem na ni a kapitána žárlil, hluboce zahanben jsem prsty
škrábal mech na rozehřáté cihle hradební zdi. Alespoň tohle mohu napravit. Najdu ji – našel jsem přece jiné věci, mnohem nepolapitelnější –, ale nejprve se vypravím do Londýna. Rázem jsem se cítil tak nějak lehčeji; sebral jsem kousek zvětralé zdi a mrsknul jsem jím k místu, kde skonal Montfort. Pozoroval jsem, jak letí a padá do suchého houští, aniž by se jen přiblížil cíli. Nebylo by špatné, kdyby někdo ten poslední rok na Montséguru vyzpíval v písni. Pokud by ten příběh odvyprávěl tak, jak se doopravdy odehrál, a pokud by jej zazpíval hlasem čistým jako lednový vítr na hřebeni pogu, možná by to celé mělo nějaký smysl. Pak bych třeba i já došel svého klidu.

Do Londýna jsem dorazil den před plánovanou svatbou. Cesta do Bordeaux byla ucpaná vojáky, ale všichni mířili opačným směrem, do jižních zemí, a anglického rytíře nikdo neobtěžoval, protože, jak se zdálo, Francouzi a Angličané byli opět přáteli. Plavba přes kanál nestála za nic, pršelo a moře bylo rozbouřené tak, že nás vítr dvakrát zahnal ze South Downs zpět do Cherbourgu, ale nakonec jsem přece jenom vystoupil v Plymouthu na břeh. Déšť byl tak hustý, že skrz něj město nebylo téměř vidět. Trvalo mi týden, než jsem se po rozbahněných anglických cestách dostal do Londýna, ale dvacátého dubna, na sklonku pošmourného odpoledne, jsem konečně projel městskou branou a ocitl jsem se i se svým koněm v husté tlačenici Londýnského mostu. Ubytoval jsem se u Tří hejlů a dost brzy jsem zalezl do postele, i když jsem tam ještě dlouho ležel a naslouchal ruchu a londýnským hlasům dole v ulici.

Druhý den časně ráno jsem vyhledal obchodníka s pánskými oděvy, o kterém jsem slyšel vyprávět dvořany v době, kdy jsme lenošili v Royanu a neměli na práci nic důležitějšího než si vzájemně porovnávat šaty. Zboží měl ve srovnání s tím nejlepším v Benátkách staromódní, ale našel jsem si ucházející šarlatové kamaše a tuniku z jemného bronzového damašku, za což jsem zaplatil malé jmění. Alespoň si mě nikdo ve Westminsteru nevšimne, protože budu oblečený stejně mizerně jako oni. Se šaúkem u pasu a noblesní brašnou i s jejím tajným obsahem přes rameno jsem Ludskou bránou vyjel z města a zamířil jsem přes louky k Westminsterskému paláci. Byl odliv a náplavové břehy Temže se ve slunečním svitu třpytily jako starý špinavý cín, ale křoviny, které je lemovaly, již vyháněly zelené jarní výhonky a z hnědé změti vrbových větví visely kočičky. Jednou jsem měl pocit, že jsem zaslechl i kukačku, a
le nakonec to bylo jen dítě, které volalo na psa, a když jsem konečně dorazil do paláce, neměl jsem zdaleka tak pochmurnou náladu, jak jsem si představoval. Naopak: byl jsem šťastný. Na svatbě jsem nebyl od doby, kdy se ženil Zianni, který nás všechny překvapil tím, že si vzal hezkou, kulaťoučkou sestřenici dóžete Tiepola, ale to bylo již před mnoha dlouhými roky. Bylo to krátce poté, co mě opustila Letice, a já jsem se ještě věnoval rušení příprav vlastní svatby, a proto jsem ani nečekal, že bych si tu Zianniho nějak vychutnal, jak se také stalo.

O té dnešní jsem nevěděl nic než jen to, kdy se koná. Bylo tedy nejmoudřejší zeptat se přímo na dvoře, jak se věci mají. Nejspíš to ale měla být významná společenská událost, protože nevěstu povede k oltáři sám hrabě Richard. Protože jsem se v paláci již docela dobře vyznal, za což jsem vděčil onomu marnému týdnu, který jsem zde před dvěma lety strávil, zamířil jsem zástupy dvořanů, oblečených stejně staromódně jako tehdy, do sálu, kde se shromažďovali čekatelé na audienci u krále. Již na dohled od klenuté chodby, na niž jsem si dobře pamatoval, se za mnou ozval bohatý, sytý hlas.

„Zennorie! Zennorie! Zadržte, člověče!“

Rychle jsem se otočil a díval jsem se na biskupa Ranulfa z Balecesteru, jak na mě, oděn v biskupském rouchu a se všemi odznaky svého úřadu, radostně mává a razí si ke mně cestu davem. Ach bože, jen to ne! zanaříkal jsem v duchu. Ze všech, které jsem tu u dvora mohl potkat, byl právě Balecester tím, na koho jsem neměl ani tu nejmenší náladu. Zvedl jsem ruku k neochotnému pozdravu, ale v duchu jsem se již smířil s jeho nevítanou přítomností, když vtom se z davu vyčlenil roj kleriků, kteří se na něj sesypali jako masařky na zdechlinu, a každý z nich něco brebentil a mával rukama ve snaze zaujmout jeho pozornost a předložit mu svoji supliku na úkor toho druhého. Někteří jej dokonce tahali za roucho, a když se je pokoušel od sebe odehnat, vklouzl jsem rychle za sloup a podél zdi jsem svižným krokem pokračoval dál k audienčnímu předsálí. Dveřník byl opět ten stejný, prohnaně vyhlížející chlapík, který mi znepříjem
ňoval život i před dvěma roky. Opíral se o hůl se zlatým knoflíkem a věnoval mi podezíravý pohled, i když mě samozřejmě nemohl poznat. Jenže já jsem měl díky svému šťastnému útěku před biskupem skvělou náladu, a tak jsem se na něj zářivě usmál, což rázem prohloubilo nepřívětivý škleb na jeho tváři, asi jako když šťáva z citronu srazí mléko v okamžiku, kdy se obě tekutiny dotknou jedna druhé.

„Milý příteli,“ oslovil jsem ho. „Přišel jsem na svatbu lady Agnes de Wharram. Obdržel jsem pozvání.“

„A kdopak jste, sire?“ zeptal se mě s přemáhanou nevolí. Zřejmě jsem na něj nezapůsobil tak, jak jsem si představoval, takže to asi bude opravdu velká svatba.

„Sir Petrus Zennorius,“ oznámil jsem. „A vracím se z dalekých zemí.“ Tohle zapůsobilo pokaždé, ale ani tak jsem nebyl připraven na proměnu, kterou moje slova u tohoto protivného dveřníka vyvolala.

„Sir Petrus?“ pronesl v nepředstíraném údivu.

„Stojí před vámi. Možná jsem vzbudil dojem, že se nebudu moci zúčastnit, ale jsem zrovna v Londýně, a tak…“ pronášel jsem velkohubě, ale muž mě neposlouchal.

„Počkejte zde, pane,“ pronesl úlisným hlasem, jaký jsem od něj za celý týden, který jsem tu kdysi strávil, neslyšel ani jednou. Ukázal mi na židli ve vnitřní čekárně a zmizel za dalšími dveřmi. Dosud jsem si vždy myslel, že za nimi již zcela jistě čeká král ve vší slávě, ale teď jsem si uvědomil, že tato místnost není nijak velkolepá. Zatímco jsem tu samojediný vyčkával, přemítal jsem, že za ní je tucet dalších a v každé z nich sedí takový trouba jako já, který si myslí, že je na tom lépe než jeho kolega v předchozím pokoji, ale neuvědomuje si, že řada dveří nemá konce. Vlastně jako život, napadlo mě ještě, když vtom se dveřník vrátil, nanejvýš uctivě se mi poklonil a ukázal mi na sousední dveře.

„Tudy, pane,“ vyzval mě stejně úlisně jako před chvílí. Prošel jsem za ním a v duchu jsem se již připravoval na oslňující zář královské přítomnosti, neboť dnes, jak to tak vypadalo, jsem trefil rovnou do černého. Místo toho jsme dalšími dveřmi prošli na další chodbu. Dveřník pospíchal jako o život, až se za ním jeho vínově rudá tunika třepetala. Dveře na konci chodby byly zavřené a muž na ně zaškrábal koncem své hole. Někdo je zevnitř otevřel. Dveřník se znovu uklonil a postrčil mě dovnitř.

Uvnitř bylo poněkud temno, ale vypadalo to, že se nacházím v nějakém malém pokoji. Vidíš? pokračoval jsem ve svém tichém monologu. Další čekárna. Kdosi mi posvítil lampou do obličeje a plamen mě na okamžik oslnil. Jak nezdvořilé, pomyslel jsem si. Čekárna byla asi plná lidí. Nejspíš další svatební hosté, usoudil jsem. Všechny tyto myšlenky mě napadaly, zatímco se dveře za mými zády zavíraly a já se pokoušel zaostřit přes oslňující světlo lampy.

„Sir Petrus Zennorius?“ promluvil na mě hlas, který jsem znal. Ženský hlas. Jen jsem nedokázal říct, kdo to může být. Jenže v tom okamžiku mi vzadu na krku vyskákala husí kůže.

„Na kolena, člověče,“ vyštěkl nějaký voják. „Nepoznáváte královnu?“ Narovnal jsem se, rozhořčen tím, že mi nějaký hlupák přikazuje, co mám dělat. Vtom mi však došlo, kde jsem ten hlas již slyšel. Oslňující slunce, které mi zářilo do očí, se konečně odsunulo stranou a já jsem spatřil, že jen pár kroků přede mnou, na židli s vysokým opěradlem, elegantně, i když trochu nahrbeně sedí královna Isabela. Teď zvedla dlouhou, prsteny obtěžkanou ruku a netrpělivě poklepala na opěrku trůnu.

„Nechal jste nás čekat, sire Petrusi,“ zamumlala. „A to rozhodně neprospělo naší náladě.“

25.

Na další pokyn dlouhé, elegantní ruky mi kdosi zezadu sevřel paže. Byl jsem již natolik zkušený, abych věděl, že nemá cenu se nějak zmítat a klást odpor. To jsem dělal už dlouho, vlastně celý život, a nezdálo se, že by to k něčemu vedlo.

„Posaďte ho tam,“ přikázal jeden z rytířů, kteří, jak jsem si všiml, stáli podél stěn komnaty. Zatlačili mě do nízkého křesílka, právnickou tornu přimáčknutou na zádech. Cítil jsem, jak prastaré plátno uvnitř tiše šustí.

„Je to již dlouho, sire Petrusi, kdy jsme se naposledy setkali.“

„V Royanu, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl jsem zdvořile. Muži za mnou měli v ruce provazy a já jsem jim nemínil poskytnout záminku, aby mě spoutali.

„Správně. A vzpomínáte si ještě, o čem jsme spolu hovořili?“

„Mluvili jsme o vzácných pokladech, Vaše Veličenstvo, ale moje paměť je někdy tak nejasná. Doufám jen, že jsem nezmeškal svatbu své sestřenky? Byl jsem poněkud naléhavě požádán, abych se jí zúčastnil, a pokud jsem se opozdil, hluboce se za to omlouvám.“

Královně se v obličeji nepohnul ani sval. Byla stejně krásná jako před dvěma lety, jen starší, jenže kdo z nás mládne? Isabelina pokožka získala nádech staré slonoviny: byla hladká a bílá a pokrývala ji pavučina jemných tmavých linek. „Ale k věci. Hledáme vás po celém širém křesťanství.“

„A smím se zeptat proč, Vaše Veličenstvo?“

„Jste přece odborník v jistých záležitostech. A na jednu z nich bychom se vás velice rádi zeptali.“

„Jsem vám k službám,“ vypravil jsem ze sebe snaživě.

„Ne, nejste!“ vyštěkla královna. „V našich službách tedy rozhodně nejste. Celou dobu jste byl ve Francii. Pracujete pro našeho bratrance Ludvíka. Nestačí vám, že jste mu dodal ty nejsvatější relikvie, jaké si jen křesťan dokáže představit, teď jste se s ním ještě spřáhl, abyste mu našel tu ze všech nejposvátnější, tajné…“

„Že obchoduji s králem Ludvíkem, je přece všeobecně známo,“ bránil jsem se chabě. „Určitě jsme o tom spolu mluvili.“

„Nehrajte si s námi, osobo.“ Královna si založila jednu ruku v bok a druhou před sebou zlobně mávla. Přestal jsem se divit, proč starý Hugo z Lusignanu dělal všechno, co mu řekla. „Katarský krucifix. To kvůli němu jste po bitvě u Saintes zmizel a dezertoval z armády mého syna. Nepokoušejte se to popřít. Však my už se k té věci dostaneme. Po dobrém, či po zlém.“

„Ujišťuji vás – zapřísahám vás při nejsvětější relikvii království –, že jsem po žádném takzvaném krucifixu nepátral,“ odpověděl jsem a moje odpověď byla veskrze pravdivá. Jen na něm celou tu dobu sedím! křičel jsem zoufale v duchu.

„Řekneme vám to jasně a zřetelně, protože se nám zdá, že si nerozumíme,“ pronesla královna. „Pokud jste tu věc dodal, nebo se pokusil ji dodat králi Ludvíkovi, budeme to považovat za zradu. Náš zájem o ni vám byl dobře znám, vazale mého mladšího syna! Ničemo, kde je vaše věrnost?“

„Vaše Veličenstvo, jsem přesvědčený, že katarský krucifix nebo zázračné vyobrazení, ať už je to cokoli, je jen mýtus a v tomhle mi, prosím, musíte věřit, protože se v těchto věcech opravdu vyznám.“ Po celou tu dobu jsem z královny nespouštěl oči a studoval jsem ji každičkým nervem, každičkou mikročásticí svého intelektu. Určitě mě prohledají, napadlo mě, ale pak na mě jako těžká mlha zvolna dosedlo poznání. Neprohledají. S monarchy už jsem přece jednal a věděl jsem své. Královnu ani nenapadne, aby něco takového udělala, protože nemá nejmenší znalost praktických záležitostí tohoto světa. Ty jdou zcela mimo ni, jako by neexistovaly. Tyto otázky za ni řešili jiní. Pro královnu jsem nebyl ničím, než… lidoopem, prostředkem k dosažení cíle, který se jí buď hodí, nebo nehodí. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že o mém osudu bylo již předem rozhodnuto. I tak jsem se ale držel svého v naději, e v ní snad vykřešu záblesk lidskosti. „Pokud byste si přála, abych vám našel něco jiného…“

„Mlčte. Již tak je ostudné, že se tady vybavujeme s nějakým kupcem. Ach, zapomněli jsme. Nás syn byl tak velkorysý, že z vás učinil rytíře, ale odkud ve skutečnosti pocházíte, sire Petrusi? Však my si to zjistíme.“ Královna se podepřela o opěrku trůnu. „Jestlipak jste si venku všiml těch stavebních prací? Nás drahý syn přestavuje opatství k ještě větší slávě našeho Pána. Bude to ten nejkrásnější kostel v celém království.“

„Nevšiml, Vaše Veličenstvo. Ale jistě se z jeho krásy rád potěším, hned jak…“

„Náš bratranec Ludvík staví v Paříži zázrak, jakému prý není rovno,“ pokračovala, jako bych nic neřekl. Její hlas ale prozrazoval vzrůstající hněv, a slyšet, že je schopná alespoň nějakého citu, pro mě bylo téměř úlevou. „Proč bychom totéž nemohli postavit i tady? Již jsme sehnali ty nejlepší kameníky i umělce. Ludvík postavil svoji Svatou kapli pro poklady, které jste mu – zrádně, o tom není pochyb, dodal – a my teď učiníme to samé.“

„To je nádherné předsevzetí,“ souhlasil jsem nadšeně. Po zádech mi stékal pot a sléval se na podlaze v loužičku. Brašna s mandylionem, která mi tlačila na páteř, byla překvapivě měkká. Zčistajasna se mě zmocnila nepříjemná představa, že mě ta strašidelná postava na plátně nějak zradí, třeba ještě jednou vstane z mrtvých, aby tu podala své svědectví, a tak jsem na ni lehce přitlačil. „A co má podle vás ten kacířský krucifix vlastně být?“ zeptal jsem se.

„Mandylion z Edessy,“ zasyčela královna. „Ztracený a znovu nalezený, nejprve těmi kacířskými bestiemi, které jej dopravily do Řecka, a potom vámi a tou vaší společností. Vydejte ho. Vydejte ho, nebo se budete dívat, jak vám centimetr po centimetru tahají z břicha vaše vlastní střeva a rovnou pod nosem vám je škvaří. Je vám známo, jak v Anglii umírají zrádci? Při veřejné popravě je jejich smrt tak pomalá a bolestná, jak jen se to katovi podaří zvládnout. Ujišťuji vás, že v soukromí, kde diváci zdaleka tolik nepospíchají, budou vaše muka trvat ještě mnohem déle.“

Když tohle vyslovila, byl jsem, myslím, připraven jí mandylion odevzdat. Sáhnout dozadu do vaku, otevřít jej a vyklepat z něj ten starý, špinavý hadr. Za život mi rozhodně nestál. Jenže stál už tolik životů jiných. Proč ne i ten můj. V okamžicích, kdy se mi v hlavě formovaly tyto myšlenky, královna o sebe tleskla dlaněmi a já jsem pochopil, že ať udělám co udělám, rána stejně nedožiju.

„Ach můj Bože. My si myslíme, že i vy sám jste kacíř, sire Petroku,“ zvolala královna Isabela. Znělo to jako vyslovení rozsudku: slyšel jsem, jak se jí hlas uklidňuje a nabývá na vážnosti. „Kacíř a zrádce. A vůbec se nám nelíbí, jak se na nás šklebíte. Je vám snad jasné, že se pravdu dozvíme? Tady jsme ale skončili. Odveďte ho dolů. Přinuťte ho mluvit, ale ať z něj zbude tolik, aby si svoji smrt zrádců užil.“ Zatahala se za uvolněný pramen vlasů, rty sevřené, oči přimhouřené a v obličeji jí cuklo. Cítil jsem, jak mi buší srdce, a každičkým svalem v mém těle mi bylo jasné, že je úplně jedno, co teď udělám. Nebude to hrát žádnou roli. Tohle monstrum rozhodovalo při obědě o osudu národů. Život nebo smrt škodlivého hmyzu, jako jsem byl já… Královna se roztržitě dloubala v nose, jako by mi chtěla dokázat, že mám pravdu. Že jsem pro ni již mrtvý. Rok na obléhaném hradě mě přiměl chápat
lépe než kdykoli předtím, co to znamená, být zcela bezmocný, a tak jsem zavřel oči a pokoušel jsem se zbavit všech myšlenek, učinit je zcela průhlednými, jak se mě jednou na svém prosluněném útesu pokoušel naučit Gilles. Zhluboka jsem se nadechl a během nádechu jsem se snažil oddělit sám sebe od ticha, které se v komnatě rozhostilo. Uprostřed toho všeho zarachotila klika u dveří, zaskřípěly panty a místností se rozlehl klapot podrážek. Nějak jsem vycítil, že se rovnováha uvnitř změnila, a když jsem otevřel oči, spatřil jsem biskupa Ranulfa a další muže stojící teď mezi mnou a královnou Isabelou. Jedním z nich byl Richard z Cornwallu, tím druhým, k mému nekonečnému údivu, sám král.

„Co má tohle při Božím hrobě znamenat?“ vykřikla královna. Stráže v pokoji se uklonily, ale neustoupily.

„Na to bych se mohl ptát i já vás, matko!“ odsekl hrabě Richard. „Tento muž je můj vazal a tohle je další nehoráznost vůči mé osobě. A ty, můj drahý bratře, mi prosím vysvětli, jak se opovažuješ unést rytíře pod mou ochranou?“

„S tím nemám nic společného,“ bránil se Jindřich. Hlas měl o něco vyšší a slabší, než když jsem ho slyšel naposledy. „Je to další z matčiných prokletých intrik.“

„Tento muž je zrádce,“ řekla královna a tvářila se lehce dotčeně, ale nic víc. „Spolčil se s králem Ludvíkem Kapetem, aby zastínili Jindřichův velkolepý plán přestavby opatství tím, že Ludvíkovi doručí kacířský krucifix, neboli mandylion, nebo jak se ta věc jmenuje. Jestli tohle už není zločin…“ Královna se opět dostávala do ráže. „Je to zločin proti samotnému Bohu! Tak, pochopila jsem s naprostou jasností, že tenhle takzvaný sir Petrus je prachobyčejný katarský kacíř.“

Král Jindřich se otočil a spatřil mě na židli za sebou. Zdálo se, že je tím lehce překvapen. Uplynulé dva roky k němu byly laskavé: vlasy mu jako roztomilé zlaté kaskády padaly dolů po obou stranách tváře a nechal si narůst vous, který teď ukrýval jeho nevýraznou bradu.

„Pamatujeme si vás z bitvy před Saintes,“ pronesl mile.

„Byl jsem tam, Vaše Veličenstvo,“ souhlasil jsem.

„Strašlivá mela, strašlivá mela,“ mumlal. „A vy jste si vedl dobře. Velmi dobře.“

„Jestli konspiruje s bratrancem Ludvíkem, jen těžko může být kacíř,“ pronesl Richard a hlas měl suchý a řezavý jako vítr z pouště.

„Tak proto se poslední dobou tolik zajímáte o práci na opatství, matko? Abyste naštvala Ludvíka?“ Jindřich nemínil ustoupit, i když mu matka věnovala další rozběsněný pohled.

„Vaše Veličenstva, sir Petrus mi nade všechny pochybnosti prokázal, že mandylion z Edessy je pouhý mýtus,“ vložil se do hovoru biskup Ranulf. „Od vypálení Konstantinopole ho nikdo neviděl. A jestli si váš královský bratranec přeje utratit zbytek své pokladnice za marné pátrání, není to snad ku prospěchu Vašeho Veličenstva?“

„Jak to může být mýtus?“ vyštěkla Isabela. „Ludvík věří, že existuje, a Ludvík není žádný blázen.“ Možná se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že se královna dívá upřeně na svého syna, i když mluví s Ranulfem.

„To stačí, matko. Opatství, slyšíte mě, je moje věc, nebo ji snad chcete společně s naším počestným Hugem z Lusignanu také zmařit těmi svými čachry, jako jste až dosud zmařili všechno ostatní? Víte vůbec, kolik nás válka v Poitou stála? Když nepočítám, že se mi teď na pevnině všichni smějí, opovržení mých vlastních baronů a potěšení z pohledu na vlastního otčíma, jak se obrací jako korouhvička a plazí se před Ludvíkem? Kromě ostudy, již jsem utržil a jejíž cenu jsem zatím nedokázal vyčíslit, stála ta válka oceán stříbra, matko, a moji poddaní se netváří, že by ho chtěli znovu doplnit. Takže, pokud máte nějaké další důkazy, že je tento muž zrádce, rád bych je slyšel.“

„Já za sira Petroka ručím,“ ozval se biskup z Balecesteru a napřímil se v celé své výšce, která byla stále impozantní, i když za poslední dva roky, kdy jsem ho viděl naposledy mezi polámanými stromky vinné révy, i on zestárnul a sešel. „V bitvě u Saintes jsem byl zraněn a on mi přišel na pomoc a dopravil mě do bezpečí. A není pravda, že by se přátelil s kacíři, o tom jsem se osobně přesvědčil při našem… našem společném vyšetřování. Navíc splnil nesmírně obtížný a slavnostní slib, který dal vašemu synovi Richardovi. Takhle zrádci zpravidla nejednají.“

„Balecestře!“ zasyčela královna. „Jakým právem se nám odvažujete odporovat? Za svoji přízeň vděčíte jen…“

„Jen mně, matko,“ přerušil ji Richard zprudka. „Ranulf se veškerou svou silou stavěl proti té vaší zpackané válce v Poitou. Měl jsem ho poslechnout. Pokud tady teď hledáme někoho, koho byste mohla obvinit ze zrady, napadá mě, že jste mně ani Jindřichovi nikdy pořádně nevysvětlila, proč jste nás vlastně zatáhla do války, kterou jsme podle vás neměli nikdy vyhrát. Už jsme o tom s bratrem hodně přemýšleli.“

„Udělala jsem to pro Anglii!“ vykřikla královna.

„Nesmysl!“ neudržel se Jindřich. Bylo zřejmé, že se v něm něco zlomilo. „Udělala jste to pro Lusignana! Spikla jste se proti nám, abyste nás zatáhla do zbytečné války s Ludvíkem, a to nám, drahá matko, osobně prozradil váš manžel: Nadávejte si své matce, mojí ženě, řekl nám tehdy u Taillebourgu. Už to nebudu dál trpět, matko. Nedovolím, abyste se dál vměšovala do mých záležitostí. Přikazuji vám, abyste se co nejrychleji vrátila do Francie, a již nesměšovala svoje zájmy a zájmy vašeho povedeného muže se zájmy mého království!“

„To neudělám,“ odpověděla královna ledově a na jejích rozevřených rudých rtech se objevil nebezpečný úsměv. Matka a její dva mocní synové – a byla to ona, kdo jim dal jejich moc. „To neudělám,“ zopakovala ještě jednou.

„Moje ctěná matko,“ ujal se slova znovu Jindřich a jeho hlas zněl náhle sebejistě a rozhodně. „Byl jsem nucen uzavřít s Ludvíkem Kapetem smlouvu, a i když připouštím, že byl natolik laskavý, aby tuto příležitost nevyužil k ponížení koruny, kterou nosím, Anglie se i tak stala zemí, které se směje celý křesťanský svět. Váš milovaný manžel se zcela podrobil Ludvíkovi a můj bratr již nikdy nezíská své Poitou, neboť Lusignan je teď věrným vazalem Francie. A je nám známo, matko, je nám známo, že jste to byla právě vy, kdo ho k jeho rebelii podnítil.“

„To je lež!“ Královna Isabella se postavila rovně jako svíce a místností se rozběhla vlna neklidu. Na její syny to však nemělo vliv.

„U tváře Všemohoucího, matko! Najdu vás tady, jak se chystáte odsoudit vazala mého bratra jako zrádce, a přitom jediným zrádcem, který v tomto pokoji je, jste vy sama! To vaše zpupnost přiměla jednoho křesťanského vládce, aby napadl druhého,“ pokračoval Jindřich stále silnějším hlasem. „Bůh je mi svědkem, že proti bratranci Ludvíkovi nic nemám a nepřeju mu nic zlého. Nedokážu se dokonce přimět ani k tomu, abych nenáviděl svého otčíma, protože se nakonec prokázalo, že byl jen slabý a nechal se oklamat. Ne, to vy jste ten červ, který nám rozežírá království, a něco takového není možné trpět. Nechám vás doprovodit do vašich zemí ve Francii a tam si dělejte, co se vám zlíbí. Buďte si ale jistá, že jsem váš život dnes ušetřil jen proto, že jste mi dala ten můj!“

Někdo mi poklepal na rameno. Byl to biskup Ranulf, nyní celý rudý v obličeji.

„Pojďme odsud. Tohle se vás netýká.“

„Ještě před minutou ano,“ namítl jsem, ale vděčně jsem vstal.

„To jistě, to jistě,“ souhlasil. „Ale teď už pojďme. Musíme přece na svatbu.“

„Půjdu s vámi,“ přidal se hrabě Richard. „Sbohem, matko.“ Prkenně se jí uklonil a všichni tři jsme prošli mezi vystrašenými strážci na chodbu, ponechávajíce tam královnu a jejího syna jako dva vzteklé kocoury na úzké střeše.

„Můj pane Richarde,“ ozval jsem se, zatímco jsme kráčeli soukromými chodbami království. „Nerozumím tomu. Zachránil jste mě, ale já jsem přece přijel na vaše pozvání a… a najednou jsem se ocitnul v pasti,“ dokončil jsem rychle a už se mi dělalo zle, jak si v přítomnosti těchto urozenců musím pořád dávat pozor na jazyk.

„Na moje pozvání?“ nechápal Richard.

„V Toulouse jsem náhodou narazil na sira Jeffryeho z Abbot’s Dene. Řekl mi, že se naléhavě dožadujete mé přítomnosti na svatbě mojí sestřenice Agnes. Nabyl jsem dojmu, že jsem hledán po celé Francii.“

„Jeffrye z Abbot’s Dene je jeden z Lusignanových anglických rytířů,“ řekl Richard. „Já jsem žádné takové pozvání nikdy neposílal. Tahle svatba je… moje matka si lady Agnes oblíbila, když se doslechla o její odvaze v bitvě o vozy u Saintes. Dalo by se říct, že Agnes a toho Francouze, toho…“

„Sira Aimeryho,“ napověděl jsem mu. „De Lilie Charpigny. Stará burgundská rodina.“

„Là. Takže matka ty dva k té svatbě tak nějak dotlačila. Protože se jedná o vaši sestřenici, předpokládám, že jí nebude vadit, když vám prozradím, že mi předložila jistý obchodní návrh – něco ve Svaté zemi, tyhlety věci…“ mávl pohrdlivě rukou. „Náš obchod se ale zdařil a my jsme oba hezky zbohatli. Matka mě ale už dva měsíce tou jejich svatbou dusí, takže jsem se nakonec rozhodl uspořádat ji pro ně sám. Pokud jde o vás, sire Petrusi, obávám se, že vás jsem považoval za mrtvého.“

„Jenže já jsem nezemřel,“ pronesl jsem tiše.

„Očividně nikoli. Dlužím vám své poděkování.“

„Ach, můj pane, já jsem zapomněl. Z celého srdce vám blahopřeji k vašemu sňatku,“ pogratuloval jsem mu. „Slyšel jsem o něm v Toulouse.“

„Děkuji. Ale ještě než tahle zatracená svatba začne, musím si vyřídit pár drobností. Můj bratr kopnul do vosího hnízda a teď už jistě neví kudy kam.“ Poklepal biskupovi na paži a zmizel.

„Takže ta svatba se skutečně koná, můj pane?“ zeptal jsem se biskupa.

„Samozřejmě. V kostele svaté Markéty. Opatství je jen pro ty nejurozenější.“ Podíval se za odcházejícím Richardem a vzal mě za paži.

„A teď k věci. Je mi jedno, co jste řekl královně, ale našel jste to?“

Vytřeštil jsem na něj oči a připadal jsem si, jako bych se právě vyškrábal z hluboké propasti a na samotném vrcholku mi uklouzly prsty. Na okamžik jsem na brašnu, která mi i se svým obsahem stále nevinně visela po boku, úplně zapomněl. Napadlo mě, že bych měl zavolat na Richarda a hned na místě mu tu zpropadenou věc prodat. Když jsem ji ale nedal jeho matce, proč by ji měl dostat on? Najednou jsem si jasně a zřetelně uvědomil, že mandylion nemohu prodat. Nemůžu ho dát nikomu, ať muži či ženě, kteří v něm spatřovali moc, protože jak zjistil již kapitán, a jak jsem to i já sám na vlastní oči viděl, zdálo se, že mandylion vhání lidi do náruče smrti. Co by asi tak provedl s pozemskými ambicemi sira Richarda? Nebo dokonce jeho zbožného bratra Jindřicha? Ne. Zničím ho. Ale co když… Co když… Představil jsem si, jak temnou, vousatou tvář na plátně pohlcují plameny, a zachvěl jsem se. Ne. Plátno se musí dostat do
rukou někomu, kdo mu porozumí, ale nenosí v sobě žádnou touhu po moci. Otevřel jsem ústa, abych nahlas vyslovil jeho jméno, ale než jsem se stačil nadechnout, uvědomil jsem si, že na mě někdo mluví.

„Tak co se stalo? Máte ho? Mandylion? Sire Petrusi! Vím, že jste po něm pátral.“ Biskup z Balecesteru na mě zíral pohledem, v němž se mísila starost a netrpělivost.

„Můj pane,“ začal jsem. „Máte pravdu. Hledal jsem ho. Hledal jsem… sledoval jsem kacíře. Do Avignonetu, kde byli zavražděni inkvizitoři. Přes ty nejmenší vesničky, kde snad ještě jediné ucho neslyšelo opravdové slovo Boží. A víte, kde jsem skončil, můj pane? Až na Montséguru.“

„V synagoze Satanově!“ Biskup se na mě užasle a možná i vystrašeně podíval. „A našel jste?“

„Uctívali tam jen starý kus plátna. Stejný, jaký jste vzal tomu kacíři v Royanu,“ řekl jsem. „Teprve na Montséguru mi ovšem došlo, že je to hrubá kopie ikony, která byla kdysi v Konstantinopoli hodně slavná. Sám jsem viděl podle ní namalovaný obraz a jeho kopie se těšily velké úctě podobných kacířů. Říkali si bogomilové, nebo tak nějak. Už si přesně nepamatuji, co mi ten starý řecký kněz všechno navyprávěl. Ikona údajně dokazovala jakousi esoterickou pravdu té jejich absurdní doktríny – ale o co přesně šlo, nevím, protože mě to nezajímalo a dál jsem se nevyptával. Kacířský krucifix je jen kopie faksimile něčeho dávno zapomenutého, můj pane. Honili jsme se za přeludem.“

„A kacířský poklad? O tom se také povídá,“ šeptal biskup. „Napadlo mě, že by mohl…“

„Ne, nebyl to mandylion,“ ujistil jsem ho. „A kromě toho, všechno bylo zničeno. Kacíři shořeli na hranici a s nimi i jejich poklad. Taková je pravda a s ní i konec našeho příběhu.“

„Byl jste tam?“

„Téměř,“ odpověděl jsem, a když jsem zachytil jeho nedůvěřivý pohled, podařilo se mi vykouzlit na tváři úsměv. Pak jsem uhodil dlaní o brašnu. „Odpusťte, můj pane. Musím doručit svůj svatební dar. Pojďme a najděme šťastnou nevěstu.“

Letice Londýňanka byla obklopena rojem družiček, starých panen a služebných, které v jednom kuse švitořily a brebentily. V komnatě panoval veselý šum a shon. Z okna bylo vidět na dvůr opatství a na nevelký kostel svaté Markéty, jehož zvony právě začaly vyzvánět a jejich pohyb setřásl z trámu usedlý prach a poslal jej v kaskádách prozářených slunečními paprsky dolů. Když mě ženy zpozorovaly, zalapaly překvapeně po dechu a ihned nasadily výraz předstíraného rozhořčení a cudnosti, a mně se naskytlo to vzácné potěšení spatřit, jak se Leticina krásná ústa otvírají dokořán v naprostém, šokujícím údivu.

„Obdržel jsem pozvání,“ oznámil jsem a napochodoval jsem dovnitř. „A tak jsem tu. Nenabídneš mi místo?“ Letice se protlačila davem žen, jednu z nich dokonce srazila zpět na její tučný zadek, a jako střela přelétla místnost, aniž v nejmenším dbala na pověst dámy. Celou tu dobu si pro sebe brebentila nesrozumitelným smootfieldským slangem a nakonec se mi vrhla kolem krku a sevřela mě tak, až mi málem polámala žebra.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý!“ křičela mi do ucha.

„Ještě ne,“ pokoušel jsem se nadechnout. „A jsem za tebe tak šťastný. Co dělá noha?“

„Klapko, to už jsou dva roky! Samozřejmě že je v pořádku! A kde ses celou tu dobu toulal, ty jeden lotře?“

„Téměř na konci světa,“ odpověděl jsem. „Letice… Agnes, musím ti…“ Ale nedokázal jsem to. Takhle by si to kapitán nepřál. Smutné zprávy neměly v této radostné místnosti co dělat a potrhané cáry žalu, které jsem za sebou vláčel, nepatří tam, kde je tolik slunce. „Musím ti říct, že na světě není lepšího muže, než je Aimery.“

„Já vím, to já přece vím! Dokonce i když mele o těch jejich rytířských ctnostech. Přečetla jsem si o nich pár knih a je to celé nesmysl!“ švitořila radostně. „Ach, Bože, už je to tak dlouho! Bitva… víš, jak to moje malé dobrodružství s mečem celé nafoukli? A pak mě Aimery vzal do Paříže… a víš co? Koupíme si za moje peníze zpátky jeho země v Burgundsku! Král Ludvík již řekl ano…“

„O tom mi můžeš vyprávět později,“ zastavil jsem příval jejích slov jemně. „Zvony již zvoní, nebo jsi snad z toho svého cvrlikání ohluchla? Teď mě ale poslouchej. Mám pro tebe dar, ale potřebuji s tebou být minutu o samotě.“

„O samotě? Nemyslím, že…“ Myslím, že mě ani neposlouchala, protože ženy jí už dávaly netrpělivými pohledy najevo, že je čas, a tak jsem se jim uklonil, byla to ta nejvznešenější benátská poklona, jakou jsem dokázal předvést, a vzal jsem Letici za ruku.

„Musíte mi nevěstu na dvě minuty půjčit,“ oznámil jsem jim. „Potřebujeme…“ naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem cestou sem prošel na chodbě kolem malé soukromé kaple s otevřenými dveřmi. „Musíme se společně pomodlit.“ A než se kdokoli zmohl na protest, protlačil jsem Letici dveřmi a zpola jsem ji vlekl ke kapli. Zavřel jsem za námi dveře a zajistil jsem je západkou.

„Máme jen chvíli,“ řekl jsem.

„Co to do tebe vjelo, Klapko? Najednou se chceš modlit?“ Letice se začínala zlobit. Zrudly jí uši, neklamná známka jejího hněvu.

„Ticho,“ zarazil jsem ji. „Svlékni se.“

„Zbláznil ses? Ty jeden syčáku, parchante!“ vykřikla. Zavřel jsem jí ústa dlaní a naléhavě jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, o nic takového mi nejde. Svoji šanci jsem promarnil již před mnoha lety. Nic ti nehrozí, moje milá. Jde o tohle.“ Škubnutím jsem otevřel brašnu a vytáhl složený mandylion, pomačkaný a slisovaný do tenkého čtverce z toho, jak jsem si z něj dělal polštář.

„Klapko, to je přece to plátno z Konstantinopole,“ vydechla, oči dokořán.

„Je. A dávám ti ho jako svatební dar. Dělej si s ním, co chceš. Má větší cenu, než si kdokoli z nás jen odváží představit, ale… já ho nedokážu prodat. Ty ano, já ne. Kapitán…“ odmlčel jsem se a nechal jsem plátno rozvinout. Objevily se krvavé skvrny chodidel. „Poslouchej mě, Letice. Chvíli ho nech v klidu. Pátrá po něm příliš mnoho lidí. Ať se z něj znovu stane mýtus a pak, pak ho třeba prodej králi Ludvíkovi nebo Richardovi. Tvoje bohatství se rázem ztisícinásobí. O jedno tě ale prosím, Letice. Nikdy v ně nevěř.“

Cítil jsem, jak se jí v očích zračí zájem i strach, a pak jsem v nich zahlédl ještě něco jiného, jiskru, kterou jsem již tolik let neviděl. A Letice krátce přikývla.

„Do toho,“ vyzvala mě a zvedla si přes hlavu těžké modré šaty z florentinského hedvábí a přede mnou se objevilo její pružné bílé tělo, až na punčochy nahé. Odvrátil jsem oči, i když jsem nahé ženské tělo viděl, ach Bože, naposledy před dvěma roky v Royanu, ale najednou jsem si připadal neslušný, a vzal jsem konec plátna, ovinul jí ho kolem pasu a po první otáčce jsem konec zajistil uzlem. Pak jsem pokračoval v ovíjeni a namotal jsem celé čtyři metry, které jsem utahoval, jak jen to bylo možné. Letice mi pomáhala, otáčela se kolem dokola a asi při třetí otáčce jsme se dali do nervózního smíchu, ale dál jsme tu temnou, krvavou věc navíjeli na její tělo jako na oživlé vřeteno a Letice sebou při doteku prastaré tkaniny na holé kůži občas škubla a oba jsme se pokoušeli nevnímat obrysy na něm zobrazené. Za chvíli jsme byli hotovi a těžká róba se se šustěním, jako sníh klouzající ze střechy, snesla zpět k podlaze.

„Jestli je to skutečná relikvie, kéž ti přinese požehnání,“ řekl jsem něžně a ještě stále na kolenou jsem ji objal kolem pasu a položil jsem si tvář na její břicho. Jediné, co jsem cítil, byla utažená tuhost plátna. Letice mi jemně položila ruce na hlavu.

„Co myslíš, že to je, Klapko?“ zeptala se.

„Touha. Touha po míru, pravdě i smrti. A také láska, jestli věříš evangeliím. Myslím si, že je to lidská touha namalovaná krví.“

Za dveřmi kaple se ozvalo netrpělivé šustění oděvů. Vstal jsem a Letice si urovnala šaty.

„Způsobili jsme pěkný skandál,“ konstatovala a štípla mě do tváře.

„Moje drahá Letice, řekl bych, že jsme se teď dopustili něčeho mnohem horšího,“ odpověděl jsem, vzal jsem její hlavu do dlaní a políbil jsem ji dlouze na čelo. Slunce plnilo kapli jasným světlem a venku vyzváněly svatební zvony. „Kéž by tě po celý život provázelo světlo, jako je toto, lásko moje,“ popřál jsem jí a pak jsme již společně otevřeli dveře.

Agnes de Wharram, vdova z Londýna, majitelka lodí a dodavatelka pepře, hedvábí, jakož i jiného vzácného zboží si dvacátého pátého dne měsíce dubna léta páně 1244 vzala v kostele svaté Markéty v okrsku westminsterském sira Aimeryho de Lilie Charpigny, francouzského rytíře. K oltáři ji vedl Richard, hrabě cornwallský, a jako její ochránce ji předal ženichovi. Hýbala se trochu ztuha, ta moje Letice, a také byla trochu rudá nedostatkem kyslíku, ale naštěstí se ani nezačala smát, čehož jsem se obával, ani se nerozplakala, což bych jí nevyčítal, a zpod leskle modrých šatů naštěstí nikde nevyklouzl uvolněný konec starého plátna. Díval jsem se, jak jí biskup Ranulf vložil ruku do Aimeryho dlaně, a pak jsem se nepozorován vytratil z lavice. Původně jsem se chtěl ještě vidět s Aimerym, ale po tom, co jsem si dovolil k jeho nastávající, jsem měl pocit, že se mu nedokážu podívat do očí.

Ve dveřích jsem se na chvíli zastavil. Novomanželé ještě stále naslouchali slovům biskupa, který se pokoušel spoutat jejich lásku zákony Říma, a od jeho krucifixu se odráželo světlo a tancovalo na všem tom zlatě a drahokamech oltáře. Vzpomínal jsem na kapitána Montalhaca a jeho Alaydu, na Annu a na to, jak nad ní řečnil jiný anglický kněz, když před námi ležela, bílá a nehybná, jen nedaleko odsud. A tím vším se nyní v mojí mysli vinula píseň a krásný, i když chladný hlas, který ji zpíval, nás všechny vyzýval, abychom se oběma rukama chopili sladkosti života a nepouštěli ji, protože svítá a se svítáním přichází i konec snů. Biskup Ranulf uchopil kalich a zvedal jej nad hlavy obou milenců a granáty, které ho zdobily, zachytily pronikající sluneční paprsky a vyslaly do prostoru tisíce miniaturních jisker, které tancovaly všude kolem. Podíval jsem se dolů, protože jsem měl dojem, že jedna jiskra přeskoči
la až na mě, ale nic jsem neviděl. Z kalicha se odrazila další vlna tancujícího světla a tentokrát jsem si vybavil plameny na hranicích pod Montségurem a všechny ty seškvařené uhlíky, které kdysi bývaly Gillesem a biskupem Martym a dvěma sty dalších lidí, jež jsem znal. Ti všichni byli teď svobodní: všichni dokonalí. Gillesovo největší přání bylo osvobodit se od veškerých tužeb a přání. To jsem nechtěl. Když pak Aimery sevřel Letici v náručí, políbil ji a objímal přitom věc, po níž biskup z Balecesteru toužil jako po ničem jiném na světě, pochopil jsem, že ze mě nikdy nebude perfecti. Gilles mi kdysi vyprávěl, že když se z něho stal bon homme, zdálo se mu, že ho někdo otevřel jako lampu a rozfoukal z uhlíku uvnitř plamen. Ve mně teď taky začínalo něco doutnat. Tiše jsem řekl novomanželům sbohem a vyšel jsem na hřbitov. Teprve tam, mezi dávno mrtvými, otci, matkami, nepřáteli i milenci, se mi vybavil
a slova mého otce: I v tobě ještě nějaké světlo zbývá. Třeba ho dokážu najít. Našel jsem i podivnější věci. Můžu to zkusit. Můžu to aspoň zkusit.

26.

Odjel jsem do Paříže a do Vincennes a opět jsem seděl pod oblíbeným dubem krále Ludvíka a pozoroval jsem žluťásky poletující mezi jasně zeleným květnovým listím. Navštívil jsem i Svatou kapli, jejíž konstrukce se zvolna zvedala v srdci Paříže, neuvěřitelně křehká stavba z divukrásně tvarovaného kamene v úžasném rozporu s beztvarými a mohutnými budovami kolem. Připomínala mi kostru nějakého bájného zvířete vyvrženou na hrubou a špinavou oblázkovou pláž.

„Král Jindřich přestavuje své Westminsterské opatství tak, aby se jí vyrovnalo,“ prozradil jsem Ludvíkovi a on se usmál, jako by to pro něj byla nesmírná čest.

„A povede se mu to?“ zeptal se uličnicky.

„Bez vašeho monsieur Pierra de Montreuil o tom dost pochybuji,“ ujistil jsem ho. „Jinak je to ovšem nesmírně zajímavé, Vaše Veličenstvo. Isabela z Angoulêmu se o novou katedrálu zajímá tak usilovně, že by svému synovi ráda sehnala relikvii, která by se vyrovnala těm vašim.“

„Žádná taková přece neexistuje,“ řekl Ludvík a zatvářil se zmateně.

„To jistě, ale zdá se, že podlehla kouzlu mandylionu, o kterém se teď tolik mluví,“ pokračoval jsem přezíravým tónem. „Dokonce natolik, že neváhala zatknout přinejmenším jednoho z agentů, kteří jej hledají pro vás.“

„Ne!“ král se prudce narovnal a ze spodních větví dubu mu začal nadávat vyrušený drozd.

„Bohužel, je to tak. Učinila z toho rovnou otázku života a smrti. Podle ní se dopustil vlastizrady, ale to vím jen z doslechu.“

„Ženská zatracená! Jak dlouho mi ještě bude otravovat život? Nejdřív ta nesmyslná válka, teď tohle. Ale má ho?“ Ludvík byl náhle bledý jako křída.

„Samozřejmě že nemá, Vaše Veličenstvo.“

„Výborně. Isabela! Budu muset přijmout opatření… ale mandylion, co je s ním?“

„Vaše Veličenstvo mi může věřit, když říkám, že neexistuje. Kdyby i nakrásně někdy existoval, což, připouštím, možné je, zmizel z tohoto světa, jak už to se zázraky někdy bývá,“ dodal jsem zbožně.

„Ale kacíři…?“

„Iluze. Čmáranice na kusu prostěradla, kterými děsili důvěřivé… Domnívám se, že to všechno bylo dílo takzvaného kacířského biskupa, nějakého Bertranda Martyho.“

„To jméno si pamatuji. Upálili ho.“

„V Montséguru. Myslím, že všechny ty tajné, zaručené zvěsti o zázračném plátně postupně utichnou, teď, když bons hommes shořeli na hranici.“

„Je to ale škoda,“ povzdychl si Ludvík, kterému se již vrátila původní barva a opět vypadal spíš jako chlapec než dospělý muž. „Ze všech velkých relikvií…“

„Váš pokladník bude vděčný, pane,“ připomněl jsem mu.

„A moje matka jakbysmet,“ zašeptal král a oba jsme se dali do smíchu, jako by nic z toho, co kdy bylo na tomto šťastném, poklidném místě vysloveno, nemělo sílu komukoli ublížit.

Z Paříže jsem se vydal na jih, přes měkká údolí Burgundska k Rhôně a dál k Avignonu. Neměl jsem nejmenší představu, kde bych měl Iseldu hledat, a tak jsem začal tím, že jsem se pokusil najít město Rosers, odkud si vzala část svého jména. Našel jsem Rosières a Roziers, ale ani v jednom z nich o žádné trubadúře nikdy neslyšeli. Jedno Rosers bylo poblíž Aries, byla to však jen ohavná samota obývaná několika stařenami a třínohým psem, jenže ani tam nebyla. Ke konci léta jsem se na západě dostal až k Marmande a na východě ke Grassu a celou tu dobu jsem putoval smutnou krajinou Languedoku, i když jsem si dával pozor, abych se nedostal příliš hluboko na jih, k horám, protože tato místa jsem si nepřál již nikdy vidět. Cestou do Narbonne mě zastihlo několik prudkých bouří, a proto jsem si našel úkryt ve stodole poblíž opatství ve Fontfroide. Tam, mokrý a osamělý, zachumlaný v promočeném plášti jsem se rozhodl, ž
e čeho je moc, toho je příliš. Vrátím se do Benátek a uvidím, co tam na mě čeká. Když jsem se ale druhý den ráno probudil, můj večerní plán se mi již nezdál tak báječný, a tak jsem odbočil na cestu mířící dál od pobřeží směrem na Carcassonne. Vedla mě mezi nízkými, prašnými svahy osázenými vinnou révou a někdy po poledni jsem dorazil do vesnice, která se terasovitě zvedala po úbočí svahu nad řekou. Vzduch byl nehybný, rozpálený, a nebýt vesnice přede mnou, mohl jsem se domnívat, že na celém světě neexistuje nic než nekonečné bzučení cikád. Okenice domů byly pevně uzavřené, stejně jako dveře, aby obyvatele uvnitř bránily před umrtvujícím horkem. U kašny na miniaturním náměstí jsem napojil koně a u zdi kostela jsem se na chvíli posadil do stínu. Usnul jsem, a když jsem se vzbudil, vedro trochu pominulo a kolem už zase chodili lidé.

Koupil jsem si fíky a sýr a popošel jsem na konec hlavní ulice, která končila na holém, vyprahlém svahu. Nebylo zde nic než divoký tymián a chomáče devaterníků, mezi nimiž poletovaly bzučící včely. Vládl tu naprostý klid a mír a já jsem se rozhlížel přes údolí k dalšímu hřebeni vršků a ke hřebeni za ním. Daleko vpředu, v mihotavém chvění rozpáleného vzduchu, se tyčily bělostné vrcholky hor. Vstal jsem a vracel jsem se k místu, kde jsem nechal koně. Necítil jsem žádnou únavu a napadlo mě, že bych mohl pokračovat přes noc a ráno být již v Carcassonne. Tam svoje marné putování zakončím a s klidem na duši se vrátím do Benátek. Stánky lemující ulici byly otevřené a ve dveřích domů postávaly staré ženy. Husa honila malého kluka, který vřískal, že ho štípla do zadku. Otevírané okenice na oknech hlasitě mlátily. Kolem klopýtavě přešla dívka se dvěma velkými džbery na tyči na ramenou. Z okna nade mnou se rozezvučel dívčí hlas čistý jako horská studánka

Můj krásný příteli,

ač jsi rytíř statečný.

Ani brnění a malovaný štít

tě neochrání před trny,

až mi budeš trhat růže.

Zvedl jsem hlavu, ale v okně nikdo nebyl, jen tmavý prázdný otvor.

„Iseldo!“ zavolal jsem. „Jste to vy?“ Píseň ustala a já jsem se provinile rozhlížel kolem, nikdo si mě však nevšímal. „Iseldo!“ zavolal jsem znovu.

Vyklonila se z okna. Dlouhé copy jí přepadly přes okraj římsy a dotýkaly se prastarého kamení zdiva. „Kdo volá Iseldu?“ zeptala se, a pak mě spatřila.

„Hledám vás po celé zemi,“ řekl jsem.

„A pročpak?“

„Musel jsem.“ Teď se po mně začali lidé ohlížet – zřejmě jsem jim nabízel jedinou večerní zábavu: ukřičený cizinec obtěžuje jejich zpěvačku. „A také pro vás něco mám.“

„Mluvíte v hádankách, pane. Ale já na hádanky neodpovídám. Nejsem sfinga. Běžte pryč.“

„To nemohu, Iseldo. Mám toho tolik co říct. Ale pouze vám.“ Natahovala se po okenicích. „Ne! Poslouchejte mě. Už jednou jsem vám řekl, že jste mě očarovala. Možná tomu tak opravdu bylo. Jak jinak bych vás tu asi našel? Mám pro vás zprávy. Smutné a možná podivné. Nevím, jak s nimi naložíte, ale měla byste si je alespoň vyslechnout. Ujel jsem tisíc mil, možná víc, abych vám je mohl předat.“

„Zprávy?“ Pustila okenice a položila si předloktí na římsu. Zdálo se, že si mě velmi upřeně prohlíží, a přitom se jí hlava naklonila na jednu stranu. Uvědomil jsem si, že se na mě směje stejně, jako se smála, když jsme se tehdy v dešti loučili před Nîmes. „Vyslechnu si vše, co mi přinášíte, až na ty zprávy. Schovávám se tu před světem, ne před vámi, Petroku Černý pse. Neptejte se mě jak, ale věděla jsem, že jednou přijdete. Protože jste měl pravdu: jaro si mě opravdu našlo. A nyní i vy. Co ještě jste mi přinesl?“

Zvedl jsem k ní ruce. „Fíky a sýr,“ nabídl jsem.

„Vydržte!“ křikla a zmizela opět ve stínu. Když se znovu objevila, vystrčila z okna ruku a z její sevřené dlaně vypadlo něco malého, černého. Instinktivně jsem zvedl ruce a zachytil jsem klíč ještě ve vzduchu.

„Asi bys měl jít nahoru,“ řekla prostě.

Epilog

Montségur, září 1244

V mohutných čelistech hor se zvedal jako pahýl ulomeného zubu pog. Jeli jsme po cestě a takto se před námi poprvé objevil hodinu před polednem jednoho krásného, jasného dne. Vítr z vrcholků hor nám do tváře foukal studený vzduch a listí dubů a kaštanů se začínalo barvit podzimními barvami. Na loukách kolem se pásly vypasené ovce a podél cesty si téměř vyschlým kamenným korytem razila cestu žíznivá řeka čekající na podzimní deště. Široko daleko nebylo ani živáčka. Dobrých pět mil jsme na cestě nikoho nepotkali. Nasál jsem studený vzduch a zkoušel jsem v něm rozpoznat pach spáleniny. Nic v něm ale nebylo.

To Iselda nás sem přivedla. Uložíme tu ostatky jejího otce po boku mrtvých perfecti z Montséguru. „Chtěl zemřít tady,“ řekla mi, když jsem jí vypověděl smutné zprávy, které tolik nechtěla slyšet. „Ale myslel si, že pomůže uchovat při životě naši víru v Itálii. Kdyby mu tehdy biskup Marty nepřikázal, že musí odejít, nikam by asi nejel. Jeho srdce ale stejně zůstalo tady.“

„Teď už je zase zpět,“ odpověděl jsem a políbil jsem ji na čelo. Nechtěl jsem se na Montségur vracet, nechtěl jsem vidět nic z toho, co tady křižáci z falešné piety po sobě zanechali, ale Iseldino přání zřejmě uhodilo na nějakou nevyléčenou strunu mé duše a já jsem pochopil, že i když se nám ani jednomu nechce, kdo by si také mohl něco takového vůbec přát, nakonec tuto cestu vykonáme a ještě jednou, naposledy, se sem vrátíme.

„Vypadá jinak,“ poznamenala Iselda. Byli jsme asi tři míle od hory. Nad hlavou nám s hlasitým bzučením přelétla vážka.

„Hrad!“ vykřikl jsem a mhouřil jsem oči do dálky. „Zbořili hrad!“

Když jsme přijeli blíž, bylo již zcela jasné, že z hradních zdí nezbylo vůbec nic. Hradby, které pogu dávaly jeho strohou korunu, byly strženy a kameny rozmetány, protože odsud z údolí to vypadalo, že tam nahoře člověk nezanechal jedinou stopu své přítomnosti. Zatáhli jsme za uzdy a zůstali jsme stát uprostřed cesty, oči upřené k hoře před námi. Podíval jsem se na Iseldu a viděl jsem, že se jí v očích zračí stejný zmatek jako mně. Místo, které bylo dva roky středem našeho světa – ne, které bylo celým naším světem – jako by nikdy neexistovalo.

Vesnice na úpatí pogu byla zcela opuštěná. Dveře vyvrácené, slaměné došky začínaly hnít. Při obléhání zde bydleli Francouzi a vesničané se ještě neodvážili vrátit. Ještě ne. Všude se válely hromady prasečích, ovčích i hovězích kostí; a menší hromádky lidských výkalů, mrtvý pes na hlavní průchozí cestě – teď už jen propadlá černobílá kůže na rozloženém těle, kterým prosvítala kostra. Projížděli jsme vesnicí dál a pátrali jsme po jakémkoli zvuku, ale žádný jsme neslyšeli, kromě klapotu kopyt našich koní. Před sebou jsme již viděli cíl naší cesty. Těsně předtím, než se masiv pogu začal strmě zvedat z úbočí svahu, byl mezi opuštěnými poli vidět tmavý stín. Od úpatí skály se na pastvinu pod ním, nyní přerostlou, protože všechny ovce byly pobity, táhla velká černá skvrna a jako rohovka nějakého obřího oka zírala k modré obloze. Tady už byl popel cítit a na vybílených stě
nách domů byly tu a tam vidět jeho mastné černé šmouhy v místech, kde se snesl k zemi.

Za okamžik jsme byli na popravišti. Vyjeli jsme kousek vzhůru a spatřili jsme místo, kde křižáci vybudovali svoji monstrózní hranici. V okruhu asi půl míle kolem vykáceli a vyřezali každý strom nebo keř, který tu našli. Skála nad polem byla opálená a černá, jako by na ní navždy zamrznul stín plamenů vyšších než kostelní věž. Tráva byl vypálená až na kořeny, oheň zřejmě všechnu starou trávu spálil, ale silnou vrstvou popele již bezstarostně prorůstaly svěží silné výhonky trávy nové a osamělé, pozdní letničky. Jen v srdci černé skvrny nerostlo nic.

Tiše, nejistě jsme sklouzli ze sedel na zem. Ztuhlá krusta pod námi zapraskala. Stáli jsme na okraji pole zmaru – ale nic takového to samozřejmě nebylo, jen vypálené pole, tak jako to dělají sedláci v Dartmooru, aby si na příští rok zajistili bohatší a zdravější pastvinu. Jenže tohle neudělal žádný sedlák, a až přijde jaro, nic tu nevyroste. Směrem ke středu oheň hořel tak zběsile, až se zdálo, že plameny pozřely i samotnou zem, a mezi spálenými uhlíky prosvítaly kameny. Přímo uprostřed se pak zvedala nízká mohylka, ne vyšší než po kolena, a věci, které z ní prosvítaly, již nebyly kameny.

Leželo tu více než dvě stě lidí, proměněných v jemný popel a šedé, spečené uhlíky. Tu a tam vyčnívala z popela hlavice kolenního kloubu, miska rozlomené lebky. Tady dvě oční jamky bez zbytku hlavy. Sáhl jsem po nich, ale rozpadly se mi v ruce. Zastrčil jsem prsty do vrstvy popele a na okamžik se mi zdálo, že je země stále teplá, ale nebyla.

„Raimonda.“ Iseldin jasný hlas se odrazil od zakouřené skály. A na mohylu popele dopadaly okvětní lísky sedmikrásky jako zažehnuté jiskry.

„Bruna.“ Vedle mě dopadla na zem další květina. „Ermengarda. Rixenda. India. Braida. Arsenda.“ Každé jméno bylo, jako když se rozezní zvon, a s každým jménem dopadla na zem další květina. „Maurina. Esclarmonda. Rixenda. Marquesia. Ach, Bože…“

Objal jsem ji a ona se mi schoulila v náručí. „Šila nám šaty… chudák stará Marquesia! Jak ji mohli upálit? Jak to mohli udělat? Jak to mohli udělat?“

„To nevím, lásko. Nevím.“ Cítil jsem vůni sedmikrásek v její dlani, zmačkanou drť žlutých a bílých lístků. Na krku jsem cítil její horké slzy a přitiskl jsem si palce na oči, abych zastavil proud slz vlastních, bolest a žal mě zbavily i hlasu, a tak jsme tam jen tiše stáli a tiskli se k sobě v rozechvělém objetí. Nakonec jsem ji vzal za ruku a nechal jsem zmačkanou kaši zničených květin v její dlani dopadnout na zem.

„Gilles,“ řekl jsem.

„Tady ho nemůžeme nechat,“ rozhodl jsem. Seděli jsme na opačném konci pole, kde se pěšina začínala prudce zvedat k místu, na němž kdysi stával hrad. „Vždycky toužil být svobodný a jeho přání se mu splnilo. Tohle tady je ale konec všech nadějí. Nedokážu uvěznit jeho kosti uprostřed tohohle zmaru.“

„Já vím,“ souhlasila Iselda. Opřela se o mě, ruku měla v mé dlani, na klíně pytel s kostmi. Vstali jsme a ještě jednou jsme zamířili do středu pole k mohyle se shrnutým popelem. Slunce zvolna klouzalo k vrcholkům hor a zdálo se, že se všechny stíny sbíhají v černém srdci pole. Odložil jsem pytel a kosti uvnitř se škrábavě otřely jedna o druhou. Pak, jako by mne zezadu něžně pobídla nějaké měkká, neviditelná ruka, jsem si klekl do popele, který pode mnou tiše zasyčel. Pod kolenem jsem cítil tlak odštěpku kosti. Spojil jsem dlaně a jako do misky jsem do nich nabral hromádku popele a zvedl jsem si ji k obličeji.

„Gillesi,“ zašeptal jsem. „Gillesi de Peyrolles.“ A pak jsem popel opatrně vysypal na pomíchané kosti jeho přítele.

Krétské moře, květen 1245

Kormorán se stočil přídí k jihu, kde již brzy spatříme vystupující obrysy Kréty. Z východu vanul jemný vítr a my jsme se zvolna sunuli Egejským mořem. Právě jsme minuli Milos a vlny kolem nás byly tu modré, tu stříbrné jako rtuť, s korunkami utkanými z poletující vodní tříště a pěny. Z Milosu nás doprovázela sviňucha, ale po chvíli se zase odpojila, aby se vrátila k ostrovu, nebo snad měla na práci něco jiného. I my jsme měli svůj úkol. Zde, nad hlubokými vodami, obklopeni stovkami neznámých ostrůvků, na moři, které bylo naším skutečným domovem.

Většina posádky byla úplně nová, Benátčané a Chorvati najatí v Benátkách na obchodní cestu do Alexandrie. Z kapitánova starého mužstva s námi byli jen lékař Izák a zbrojíř Dimitri, nyní starší a trochu tlustší s koleny bolavými revmatismem, za který vděčil vlhkému benátskému podnebí. Ti zbylí byli roztroušeni daleko po celém světě, nebo ještě dál, jako Zianni, jenž zemřel na zimnici, nebo Ištván, kterého si v zimě vzala mrtvice. Námořníci se drželi při zadní nástavbě nebo se věnovali nejnutnějším povinnostem a nám ponechávali dostatek klidu. Stáli jsme s Iseldou na přídi, kde jsem tak často stával s kapitánem a Gillesem. Pažení bylo hladké a ohmatané, jak jsme ho po celé roky svírali v dlaních a pozorovali některé z mnoha a mnoha moří, kterými jsme společně proplouvali. Izák i Dimitri se opírali hned vedle a mlčky a zamyšleně zírali do dáli. Starý zbrojíř držel v náručí dva meče. Kapitá
nův staromódní i Gillesův nový, na kterém si tolik zakládal. Všichni tito muži mě právě tady, na této palubě naučili bojovat, zatímco zbytek posádky přihlížel a tleskal.

„Jsi připravená?“ zeptal jsem se Iseldy. Přikývla a zvedla z kotouče smotaného lana prostý pytel z plachtoviny. Chvíli si ho podržela v náručí a pak mi jej předala. Přitiskl jsem ho k hrudi a cítil jsem, jak se ohlazené kosti uvnitř třou jedna o druhou, dlouhé kosti, žebra, pomíchané obratle a prsty, hladká kopule lebky, a mísí se s černým a šedým popelem. Natáhl jsem pytel k Izákovi a Dimitrimu, kteří na něj položili ruce. Dimitri se pokřižoval a Izák začal tiše odříkávat slova kadiše. Obrátil jsem se čelem k moři a Iselda mi pomohla vak rozvázat, naše prsty rozechvěle zápolily s konci provazu. Když byl otevřen, Dimitri dovnitř zasunul, jílci napřed, i oba meče. Znovu jsem vak pevně stáhl a zajistil uzly kolem odřené kůže pouzder.

„Tady,“ řekla Iselda. Všichni společně jsme se vyklonili přes hrazení a každý jsme v ruce drželi kus látky pytle s ostatky. Mořská pěna nám stříkala na ruce. Už nevím, kdo jej pustil jako první.

„Modleme se za Dobré křesťany. Kéž je jim Bůh milostiv,“ pronášela Iselda a hlas se jí lámal a na tváři se jí třpytila sůl. Vzal jsem ji za ruce. Byly studené a mokré.

„Amen,“ řekl jsem.

Poznámka na závěr

Tato kniha je pouhou fikcí, ale hlavní události – bitvy, masakr v Avignonetu, intriky a konspirace Anglie, Francie, Toulouse a Poitou – jsou dobře zdokumentovány a pravdivé. Zbytek je pouhým volným předivem „co kdyby“ a „proč ne“, ale jeho nedořešené konce, s nimiž jsem si hrál, vycházejí rovněž ze známých skutečností:

Mandylion z Edessy zmizel po dobytí Konstantinopole roku 1204 a od té doby ho nikdo nespatřil.

Geoffrey de Charny, francouzský šlechtic zabitý roku 1356 Angličany v bitvě u Poitiers je prvním zaznamenaným vlastníkem relikvie známé jako Turínské plátno. Jeho předek, jistý Hugo de Lilie Charpigny, byl přítomen vydrancování Konstantinopole a rod de Lilie Charpignů a Charnyů, jak se později nazývali, se stal jednou z nejproslulejších urozených rodin ve Francii. Jak se Turínské plátno dostalo do jejich vlastnictví, nebylo nikdy objasněno.

Sieur de Bourbon, pán z Bourbonu, byl zabit v bitvě u Saintes roku 1242, ale jméno toho, kdo ho zabil, nám není známo.

Všichni Dobří křesťané, kteří přežili obléhání Montséguru zemřeli na obrovské hranici připravené pro ně na úpatí pogu. Místo, kde se tak stalo, se dodnes nazývá Polem upálených – Prat dels Cremats.

Obsah:

Poděkování

Prolog

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22.

23.

24.

25.

26.

Epilog

Poznámka na závěr

Advertisements